Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 671/13 #1Nález ÚS ze dne 29.07.2013Odůvodnění absence ústního jednání v řízení před správním orgánem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
RADA PRO ROZHLASOVÉ A TELEVIZNÍ VYSÍLÁNÍ
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo být seznámen s důvody obvinění
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkodůvodnění
soud/rozhodování bez jednání
interpretace
správní orgán
soud/jednání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 135/70 SbNU 251
EcliECLI:CZ:US:2013:1.US.671.13.1
Datum vyhlášení15.08.2013
Datum podání19.02.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2, čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 104 odst.4

231/2001 Sb., § 32 odst.1 písm.g, § 59

500/2004 Sb., § 49 odst.1, § 18, § 51 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecné soudy odmítnou ve správní žalobě námitku absence ústního jednání v řízení před správním orgánem s poukazem na zásadu písemné formy a neveřejnost správního řízení či nepřípustnost takové námitky aniž by jinak odůvodnily svůj přístup či se vypořádaly s námitkou odchylné judikatury Nejvyššího správního soudu k téže otázce, postupují v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky FTV Prima, spol. s r.o., zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 29. 7. 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2012 č. j. 6 As 47/2012-43 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 7 A 10/2010-208, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Narativní část

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (Rada) uložila stěžovatelce pokuty ve výši 200 000 Kč, 250 000 Kč a 200 000 Kč za porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., dle něhož je provozovatel vysílání povinen nezařazovat v době od 6 do 22 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Proti citovaným rozhodnutím podala stěžovatelka žalobu, kterou městský soud zamítnul. Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost stěžovatelky. Stěžovatelka namítala, že povinností Rady bylo nařídit v rámci správního řízení ústní jednání a provést důkaz audiovizuálním záznamem pořadu. Stěžovatelka též zpochybnila proces dokazování a namítala, že v řízení před Nejvyšším správním soudem bylo porušeno její právo na zákonného soudce a nebyla seznámena s důvodem obvinění ve smyslu § 59 zákona č. 231/2001 Sb.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud uvedl, že ve své judikatuře opakovaně upozorňuje na povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03, I. ÚS 639/03 či I. ÚS 74/06).

V projednávané věci považoval Ústavní soud za oprávněnou námitku stěžovatelky, pokud ve správní žalobě tvrdila nemožnost vyjádřit se k vytýkaným skutečnostem z důvodu absence ústního jednání ve správním řízení. Holé konstatování městského soudu, že „pro správní řízení platí zásada písemné formy a neveřejnosti na rozdíl od řízení soudního“ nelze považovat za dostatečné odůvodnění, není ústavně konformní a není ani v souladu s korespondující judikaturou Nejvyššího správního soudu. Rovněž Nejvyšší správní soud se s výše uvedenou námitkou stěžovatelky odmítl věcně zabývat, neboť ji vyložil zcela formálně, a to tak, že v žalobě vůbec nebyla uplatněna (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Ústavní soud uzavřel, že obecný soud nedostál své povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí.

Pokud se jednalo o další námitky stěžovatelky, Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce. Nepřisvědčil ani námitce, že stěžovatelka nebyla seznámena s důvodem obvinění podle § 59 zákona č. 231/2001 Sb., neboť na pořady ohrožující psychický a mravní vývoj byla upozorněna již několika rozhodnutími Rady (k výkladu § 59 zákona č. 231/2001 Sb. viz též nález sp. zn. I. ÚS 1408/09).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 671/13 ze dne 29. 7. 2013

N 135/70 SbNU 251

Odůvodnění absence ústního jednání v řízení před správním orgánem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka - ze dne 29. července 2013 sp. zn. I. ÚS 671/13 ve věci ústavní stížnosti FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Praha 8, Na Žertvách 24/132, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 49, Praha 8, i. s. JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2012 č. j. 6 As 47/2012-43 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 7 A 10/2010-208 o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby proti rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jimiž byly stěžovatelce uloženy pokuty, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako vedlejšího účastníka řízení.

* Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2012 č. j. 6 As 47/2012-43 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 7 A 10/2010-208 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

* Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2012 č. j. 6 As 47/2012-43 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 7 A 10/2010-208 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v článku 4 Ústavy České republiky.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že porušení ústavně zaručeného základního práva na přístup k soudu spatřuje ve způsobu, jakým Nejvyšší správní soud naložil s její námitkou uplatněnou v kasační stížnosti. Stěžovatelka namítala, že bylo povinností Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též jen "Rada") nařídit v rámci jí vedeného správního řízení ústní jednání a při tomto jednání provést důkaz audiovizuálním záznamem pořadu, za jehož odvysílání byla stěžovatelce uložena sankce. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že kasační stížností uplatněný důvod, jehož podstatou je zpochybnění procesu dokazování, neuplatnila v žalobě, proto se jedná v této části o nepřípustný důvod kasační stížnosti. Stěžovatelka tvrdí, že tuto námitku v žalobě vznášela v širším kontextu uplatňování obhajovacích práv, v kasační stížnosti pak navíc odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012 č. j. 7 As 57/2010-82, v němž Nejvyšší správní soud výslovně konstatoval, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání provádí jednotlivé důkazy primárně při ústním jednání. Stěžovatelka dále namítá, že v řízení před Nejvyšším správním soudem bylo porušeno její právo na zákonného soudce, neboť Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na právním názoru, který je odlišný od právního názoru vyjádřeného v jeho předchozí judikatuře. Stěžovatelka dále namítá porušení svého práva být neprodleně seznámena s důvodem obvinění, které proti ní bylo vzneseno, a upozorňuje, že součástí správního spisu není žádné upozornění na porušení zákona dle § 59 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, jehož existence je podmínkou uložení sankce. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012 č. j. 6 As 26/2010-101. Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, dle něhož je postačující, pokud byla s podkladovými upozorněními, na jejichž existenci je rozhodnutí o uložení sankce založeno, seznámena v rozhodnutí vedlejšího účastníka.

II.

3. Z obsahu spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 7 A 10/2010, 7 Ca 145/2008 a 7 Ca 146/2008, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující pro věc relevantní skutečnosti.

4. Rozhodnutími Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 30. 11. 2006 č. j. jfu/8639/06, sp. zn. 2006/362/kov/FTV, ze dne 30. 11. 2006 č. j. jfu/8640/06, sp. zn. 2006/363/kov/FTV, a ze dne 29. 11. 2006 č. j. jfu/8681/06, sp. zn. 2006/364/kov/FTV, byly stěžovatelce uloženy pokuty ve výši 200 000 Kč, 250 000 Kč a 200 000 Kč za porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2007, dle něhož je provozovatel vysílání povinen nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Proti citovaným rozhodnutím podala stěžovatelka žalobu, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 7 A 10/2010-208 napadla stěžovatelka kasační stížností, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.

III.

5. Relevantní znění dotčených článků Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Ústavy je následující:

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

Část ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Ustanovení čl. 4 Ústavy zní: Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

IV.

6. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

7. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v žalobě stěžovatelka vady dokazování nenamítla, domáhala se toliko nařízení ústního jednání. Ohledně kasační námitky stěžovatelky týkající se nedostatku předchozího upozornění podle § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. Nejvyšší správní soud vyšel ze závěrů své předchozí rozhodovací činnosti o povaze upozornění, podle níž je upozornění třeba vnímat v jeho materiálním smyslu, tedy jako předání informace o tom, že provozovatel porušuje povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce; podstatou upozornění je předání určité informace s tím, že není rozhodující, jakou formou k němu dojde, a nemusí mít ani charakter samostatného aktu či přípisu. Nejvyšší správní soud je názoru, že stěžovatelce v době vysílání druhé řady pořadu Vyvolení byly přesvědčivě známy vytyčené meze a postoj vedlejší účastnice k typovým skutkovým okolnostem, a proto před kasačním soudem obstál názor Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, že není povinna zakládat do spisu všechna typově shodná upozornění na porušení zákona, neboť vzhledem k tomu, že stěžovatelce byla zmíněná upozornění nepochybně doručena, byla stěžovatelka s jejich obsahem již seznámena.

8. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku.

9. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelka z předmětných rozsudků vytrhává z kontextu pouze určité pasáže a prezentuje je tak, aby se hodily pro její tvrzení. Konkrétně se jedná o námitku stěžovatelky o neuskutečnění ústního jednání, která byla v žalobě zasazena do kontextu v souvislosti s problematikou obhajovacích práv, a tak se s ní Městský soud v Praze také vypořádal. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nesouhlasí s tím, že by Nejvyšší správní soud vyjádřil odlišný právní názor na to, zda by mělo dokazování zhlédnutím záznamu proběhnout při nařízeném ústním jednání před Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. On se touto otázkou vůbec nezabýval, neboť uvedl, že takováto námitka byla stěžovatelkou uplatněna opožděně, až v kasační stížnosti, zatímco v žalobě o tomto hovořeno nebylo.

10. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovatelce, aby se k nim mohla vyjádřit. Stěžovatelka ve své replice upozorňuje, že neslučitelnost právních názorů Městského soudu v Praze a rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu je očividná a takto koncipovaná námitka je řádně uplatněnou námitkou nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatelka pak v rámci odůvodnění své kasační stížnosti námitku sumarizuje, a dokonce tučným fontem zdůrazňuje, že "závěr Městského soudu v Praze, že pro správní řízení platí zásada písemné formy, proto neobstojí." Pokud Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, "že za daných skutkových a hmotně i procesněprávních okolností ve věci nebyly naplněny předpoklady pro striktní aplikaci závěrů rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu", přičemž v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, stěžovatelka konstatuje, že v napadeném rozhodnutí jakákoli argumentace, pro niž Nejvyšší správní soud spatřuje důvody k odlišení se od rozhodnutí rozšířeného senátu, zcela absentuje. Závěrem stěžovatelka uvádí, že předmětem přezkumu podkladových rozhodnutí ve smyslu § 75 odst. 2 s. ř. s. není jen jejich existence, ale též jejich zákonnost. Nejedná se tedy o to, aby adresát veřejné správy byl informován o tom, co se s jeho právním postavením děje, nýbrž o to, aby účastník řízení majícího znaky řízení o trestním obvinění měl možnost realizovat své právo a domáhat se přezkumu zákonnosti podkladového rozhodnutí v intencích § 75 odst. 2 s. ř. s.

V.

11. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

12. Po přezkoumání skutkového stavu, vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť postupem Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze došlo ke stěžovatelkou namítanému porušení práva na spravedlivý proces.

13. Podle ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu, nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.

VI.

14. Z obsahu vyžádaného soudního spisu je nesporné, že stěžovatelka ve své žalobě namítala absenci ústního jednání v předmětném správním řízení (str. 7 odst. 6 žaloby) a dovozovala, že ji v důsledku toho nebyl dán prostor k vyjádření k vytýkaným porušením. Městský soud v Praze se ve svém napadeném rozsudku (str. 8 odst. 4) vypořádal s touto námitkou stěžovatelky tak, že konstatoval, že pro správní řízení platí zásada písemné formy a neveřejnosti na rozdíl od řízení soudního, a proto v tomto postupu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání neshledal nezákonnost. Stěžovatelka s tímto závěrem Městského soudu v Praze nesouhlasila a ve své kasační stížnosti opětovně vznesla námitku nenařízení ústního jednání ve správním řízení s tím, že její zástupkyně již při ústním jednání před Městským soudem v Praze poukazovala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012 č. j. 7 As 57/2010-82, v němž rozšířený senát stanovil, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání provádí jednotlivé důkazy primárně při ústním jednání.

15. Nejvyšší správní soud v bodě 35 svého napadeného rozhodnutí dovodil, že stěžovatelka se žalobou sice domáhala při absenci nařízeného ústního jednání uznání procesní vady řízení před žalovaným správním orgánem, touto námitkou však nezpochybňovala dokazování, nýbrž se domáhala toliko poskytnutí práva účastníka správního řízení na vyjádření k vytýkaným scénám na ústním jednání, které jí však správní orgán neodepřel. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že stěžovatelka kasační stížností uplatněný důvod, jehož podstatou je zpochybnění procesu dokazování před Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, v žalobě neuplatnila.

16. S takovým závěrem Nejvyššího správního soudu se Ústavní soud neztotožňuje.

17. Ústavní soud především nemůže přisvědčit již závěru Nejvyššího správního soudu, který shledal nedůvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze pro nedostatek odůvodnění ohledně jeho závěrů týkajících se absence ústního jednání v řízení před správním orgánem. Nejvyšší správní soud považoval odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze v této části za velmi kusé a stručné, přesto však seznal, na jakých důvodech založil Městský soud v Praze své rozhodnutí. Ústavní soud naopak zastává názor, že holé konstatování Městského soudu v Praze, že "pro správní řízení platí zásada písemné formy a neveřejnosti na rozdíl od řízení soudního", nelze mít za dostatečné právě pro skutečnost, že jak bylo výše uvedeno, zástupkyně stěžovatelky argumentovala při ústním jednání před soudem shora citovaným rozhodnutím rozšířeného senátu, ze kterého vyplývaly odlišné právní závěry, s nimiž se však Městský soud v Praze žádným způsobem nevypořádal. Není přitom rozhodné, v jaké souvislosti se stěžovatelka práva na nařízení ústního jednání domáhala, podstatné je, že tvrdila, a to již v žalobě, že ve věci mělo být nařízeno ústní jednání, a v řízení před správním soudem poukázala na korespondující judikaturu Nejvyššího správního soudu. Městský soud v Praze však tyto závěry stěžovatelky ani stěžovatelkou tvrzené závěry Nejvyššího správního soudu do odůvodnění svého napadeného rozhodnutí nijak nepromítl.

18. Ústavní soud stojí dlouhodobě na stanovisku, že jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování, a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny) - srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), ze dne 21. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03 (N 102/34 SbNU 79) či ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17).

19. Ústavní soud má za to, že uplatnila-li stěžovatelka ve správní žalobě námitku absence ústního jednání v řízení před správním orgánem a Městský soud v Praze tuto námitku stručně odmítnul s poukazem na zásadu písemné formy a neveřejnosti správního řízení, aniž by se vypořádal se stěžovatelkou tvrzenou související judikaturou Nejvyššího správního soudu, nelze mít závěr Nejvyššího správního soudu o správnosti takového postupu správního soudu prvního stupně za ústavně souladný. Takový postup je v rozporu i s judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle které "není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, je nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá" (viz rozsudek ze dne 14. 7. 2005 č. j. 2 Afs 24/2005-44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz).

20. Ve světle výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že povinnosti soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 7 A 10/2010-208 nedostál. Ústavní soud je podobně jako Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, stížnost č. 16034/90, § 61; rozsudek ve věci Ruiz Torija vs. Španělsko ze dne 9. 12. 1994, stížnost č. 18390/91, § 29, dostupné na www.echr.coe.int/echr) přesvědčen, že tuto povinnost nelze chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno. Na druhou stranu, jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud vypořádal.

21. Nejvyšší správní soud se námitkou stěžovatelky týkající se absence ústního jednání v řízení před správním orgánem, kterou měl za správním soudem prvního stupně řádně vypořádanou, sám odmítl věcně zabývat, neboť ji v důsledku ryze formálního výkladu námitky stěžovatelky považoval za v žalobě vůbec neuplatněnou.

22. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. V dané věci je předmětným žalobním i kasačním důvodem absence ústního jednání v řízení před správním orgánem. Tento důvod uplatnila stěžovatelka nepochybně již ve správní žalobě, jak přiznává Nejvyšší správní soud, který však současně dopěl k závěru, že tak učinila v jiné souvislosti než v kasační stížnosti. Jinými slovy, stěžovatelka namítala nedostatek ústního jednání v žalobě z důvodu nemožnosti se vyjádřit k vytýkaným skutečnostem, v kasační stížnosti pak z důvodu neprovedení důkazu.

23. Ústavní soud se k povaze interpretace práva opakovaně vyjádřil. Za nosný názor lze považovat zejména názor, který Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.): "Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity". Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je významem tohoto textu (srov. shodně v doktríně např. Knapp V., Holländer P. a kol. Právne myslenie a logika. Obzor, Bratislava, 1989). Je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje význam teleologické argumentace a hledání smyslu a účelu zákona jeho interpretem.

24. Ústavní soud má za to, že pokud se v § 104 odst. 4 s. ř. s. hovoří o důvodech, které stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, nelze vykládat pojem "důvod" vždy pouze jako intenci, která vedla stěžovatelku k uplatnění námitky, nýbrž žalobní důvod jako takový. V dané věci bylo takovým důvodem nenařízení ústního jednání, odůvodněným obecně tak, že "v dříve projednávaných obdobných řízeních ústní jednání, na němž měl být poskytnut prostor žalobkyni k vyjádření se k jednotlivým procesním vytýkaným porušením, nařízeno bylo a žalobkyni v těchto jiných řízeních prostor k vysvětlení a vyjádření poskytnut byl."

25. Z takového žalobního projevu stěžovatelky nelze dovodit, že by ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. měla být vnímána jako nepřípustná ta část kasační stížnosti, ve které stěžovatelka namítá absenci ústního jednání v řízení před správním orgánem z důvodu neprovedení řádného dokazování. Provádění důkazů a možnost vyjádřit se ke všem vytýkaným pochybením spolu totiž neoddělitelně souvisí. To je zřejmé i z bodu 31 výše citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, ve kterém se konstatuje, že: "rozšířený senát proto považuje za zcela zásadní, aby Rada v takovém řízení, které svým charakterem spadá i pod článek 6 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod ve smyslu ,trestního obvinění', respektovala zásadu ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Tyto principy totiž zajišťují, aby ten orgán, který rozhoduje o vině a sankci za správní delikt, byl autenticky přítomen a bezprostředně ovlivněn před ním provedenými důkazy, které zhodnotí a posléze z nich vyvodí správná a úplná skutková zjištění, podřadí je pod příslušnou právní kvalifikaci a konečně rozhodne o případné sankci. Dokazování tedy musí být primárně prováděno při ústním jednání, o jehož konání bude účastník sankčního řízení předem vyrozuměn ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu, aby mohl případně využít svého práva být přítomen a měl možnost se ke všem prováděným důkazům vyjádřit. Pouze výjimečně, za zákonem stanovených podmínek, lze dokazování připustit i mimo rámec ústního jednání, pak ale musí být o provedení takového důkazu vyhotoven protokol dle § 18 správního řádu. Právo účastníka být přítomen provedení důkazu však zůstává i nadále zachováno, a to v návaznosti na § 51 odst. 2 správního řádu." Pokud tedy stěžovatelka v žalobě namítala absenci ústního jednání v řízení před správním orgánem a v této souvislosti uvedla, že v předchozích obdobných řízeních takové ústní jednání nařízeno bylo a ona se na něm mohla vyjádřit k jednotlivým vytýkaným porušením, neznamená to, že by v rámci této námitky nemohla později úspěšně tvrdit, že obsahem takového ústního jednání mělo být také řádně provedené dokazování, jak je chápe judikatura Nejvyššího správního soudu, respektive jeho rozšířeného senátu. Opačný postup nelze považovat za jiný než za přísně formalistický, zasahující do procesních práv účastníka soudního řízení správního.

26. Postupem Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, který neshledal rozsudek městského soudu po právní stránce závadným a sám se s námitkou absence ústního jednání v řízení před správním orgánem odmítl zabývat, tak bylo zabráněno stěžovatelce, aby její věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 71, právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem.

27. Porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na zákonnéhosoudce naproti tomu Ústavní soud neshledal, neboť Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku věcně nepřezkoumával námitku stěžovatelky týkající se absence ústního jednání v řízení před správním orgánem, a nelze tedy dovodit, že by se odchýlil při svých závěrech od právního názoru vysloveného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012 č. j. 7 As 57/2010-82. Úvahy Nejvyššího správního soudu o nenaplnění předpokladů pro striktní aplikaci závěrů rozšířeného senátu prezentované ve vyjádření k ústavní stížnosti nejsou v tomto směru právně relevantní.

28. Ústavnísoud také nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že nebyla seznámena s důvodem obvinění podle § 59 zákona č. 231/2001 Sb. Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou, neboť dospěl k závěru, že Městský soud v Praze se právní otázkou splnění podmínky upozorňovací povinnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání dostatečně zabýval, správně uvážil typovou podobnost předchozího upozornění zejména v souvislosti s předchozími rozhodnutími Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a vyslovil právní názor zcela totožný s názorem jak Nejvyššího správního soudu, tak Ústavního soudu. V nyní projednávané věci byla stěžovatelka na ohrožování psychického a mravního vývoje mládeže upozorněna rozhodnutím Rady č. j. Rup/215/95 ze dne 20. 12. 1995, další upozornění na porušení stejného ustanovení obdržela stěžovatelka na pořad Runway party (Pgo/2/97 ze dne 12. 3. 1997) a za reklamní spot vyzývající k erotice (Pgo/11/97 ze dne 29. 4. 1997). Ústavní soud se k problematice výkladu § 59 zákona č. 231/2001 Sb. již vícekrát vyslovil a např. ve svém usnesení ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. I. ÚS 1408/09 (ve SbNU nepublikováno, dostupné stejně jako všechna další v nálezu zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) ve věci stěžovatelky měl za ústavně souladný závěr správních soudů, podle kterého nelze dovozovat, že by Rada musela upozornění činit u každého jednotlivého skutku, kterým byla porušena tatáž zákonná povinnost, navíc u pořadu typu série, v nichž se závadné vzorce chování opakují a provozovatel si musel být vědom charakteru a dopadu v nich prezentovaného jednání. Obdobně postupoval Ústavní soud ve svých v usneseních ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 2262/08, ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. I. ÚS 1171/09, ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1110/09 a ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1720/11, od nichž neshledal důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit.

VII.

29. Ústavnísoud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že výše popsaným postupem správních soudů byla stěžovatelka zkrácena na svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces. Ústavní soud proto v souladu s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze zrušil, jak je ve výroku uvedeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru