Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 670/2000Nález ÚS ze dne 15.08.2001Podmínky pro zastavení řízení - k poučovací povinnosti soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Správní soudnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 120/23 SbNU 177
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.670.2000
Datum vyhlášení11.09.2001
Datum podání15.11.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 247, § 104 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 670/2000 ze dne 15. 8. 2001

N 120/23 SbNU 177

Podmínky pro zastavení řízení - k poučovací povinnosti soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. P. M., advokátem,

proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2000, sp. zn.

61 C 176/2000, takto:

Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 61

C 176/2000, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 14. 11. 2000 se stěžovatel domáhal

zrušení usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2000, sp. zn.

61 C 176/2000, kterým bylo zastaveno řízení ve věci přezkumu

zákonnosti správního rozhodnutí proti žalované Policii České

republiky, Správě Jihomoravského kraje, Dopravnímu inspektorátu

Brno. Stěžovatel v uvedeném řízení napadal rozhodnutí o přestupku,

vydané Policií ČR - Městským ředitelstvím, Dopravním inspektorátem

v Brně dne 26. 5. 2000, č. j. MRBM-1099/DI-PŘ-2000, jímž mu byla

uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a zákaz činnosti řízení všech

motorových vozidel na dobu 12 měsíců. Odvolání stěžovatele proti

tomuto rozhodnutí bylo shora označeným orgánem zamítnuto

(rozhodnutí ze dne 28. 6. 2000, č. j. PJM-571/DS-odv-2000).

Městský soud v Brně uvedl v odůvodnění ústavní stížností

napadeného usnesení, že stěžovatel v dané věci nesprávně označil

žalovaného. Soud se odvolal na stanovisko pléna Nejvyššího soudu

ČR, Plsn 2/96, podle kterého Policie ČR není právnickou osobou

a zákon jí nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení před

soudem. Způsobilost mít práva a povinnosti, jakož i způsobilost

být účastníkem řízení, má ve všech věcech, týkajících se Policie

ČR, stát, tj. Česká republika. Jménem České republiky jedná ve

věcech, týkajících se Policie ČR, státní orgán, jehož se věc týká.

Zákon policii za právnickou osobu výslovně neprohlašuje a z ničeho

nelze podle názoru soudu dovodit, že by jí byly přiznány

vlastnosti, které musí mít právnická osoba jako samostatný právní

subjekt. Soud uzavřel, že uvedený nedostatek nelze odstranit

případným postupem soudu podle ust. § 43 občanského soudního řádu

(dále jen "o. s. ř."), neboť označení subjektu, vystupujícího na

straně žalované je zcela konkrétní a nezaměnitelné. Toto pochybení

prý nemůže soud napravit ani v rámci své poučovací povinnosti

podle ust. § 5 o. s. ř. , neboť otázka toho, kdo má být v řízení

pasivně legitimován a současně splňovat podmínku být účastníkem

řízení, je otázkou práva hmotného a nikoliv práva procesního.

Městskému soudu v Brně tak podle jeho názoru nezbylo, než řízení

ve smyslu ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit.

Stěžovatel je toho názoru, že napadeným rozhodnutím byl

Městským soudem v Brně zkrácen na svém ústavně zaručeném právu na

spravedlivý proces, čímž došlo rovněž k porušení čl. 2 odst. 3

Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedl,

že žalovaného - Policii České republiky, Správu Jihomoravského

kraje, Dopravní inspektorát Brno, označil podle záhlaví a kulatého

razítka druhostupňového správního rozhodnutí, v souladu s ust. §

250 odst. 4 o. s. ř.

Ústavní soud si poté, co advokát stěžovatele k jeho výzvě

odstranil formální nedostatek plné moci pro zastupování v řízení

před Ústavním soudem, vyžádal vyjádření účastníka řízení

k předmětné ústavní stížnosti a zaslání spisového materiálu.

Městský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 6. 2. 2001 pouze

stručně uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění ústavní stížností

napadeného rozhodnutí.

II.

Ústavní stížnost je důvodná. Její podstatou je tvrzení

stěžovatele, že ve zkoumaném případě nebyly dány podmínky, za

kterých by soud mohl řízení zastavit a nezabývat se věcně jeho

žalobou. Ústavní soud především předesílá, že podobnou tematikou

se zabýval již v řízení, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 355/97 (Sbírka

nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 17, nález č. 35),

takže pokud jde o žalovaný subjekt - Policii České republiky, lze

pro stručnost odkázat na závěry, obsažené v odůvodnění citovaného

nálezu. Dále nezbývá než konstatovat, že rovněž k otázce tzv.

"poučovací povinnosti soudů" (ust. § 5, resp. § 43 o. s. ř.),

a označení účastníka řízení existuje poměrně obsáhlá konstatntní

judikatura Ústavního soudu, od které nemá tento soud důvod se

odchylovat ani v této věci.

Nutno tedy zopakovat, že ačkoliv není věcí obecného soudu, aby

žalobce poučoval o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné

legitimace, neznamená to, že by soud neměl žalobce poučit ve věci

správného označení účastníků řízení, např. i tehdy, je-li žalován

někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Ústavní soud na

tomto místě zdůrazňuje, že soud by měl vždy, dříve než řízení

zastaví, dát žalobci možnost věc napravit a vzít přitom v úvahu

všechny okolnosti daného případu. Lze uvést, že tato zásada platí

tím spíše v oblasti řízení podle části páté o. s. ř., neboť

správní soudnictví je v České republice vybudováno na principu

jednoinstančního řízení, ve kterém je vyloučeno podání opravných

prostředků. Tato skutečnost vyžaduje od soudu zvlášť pečlivý

přístup při hodnocení případných formálních nedostatků žaloby,

neboť zastavení řízení z uvedeného důvodu znamená vždy zároveň

zásah do sféry regulované a chráněné předpisy nejvyšší právní síly

a mnohdy je takový zásah natolik intenzivní, že vede i k jejich

porušení. Ústavní soud již několikrát zdůraznil, že nelze dát

průchod formálnímu přístupu obecných soudů tam, kde by ohrozil

samotnou podstatu práva na soudní ochranu a zmíněné základní právo

by de facto eliminoval. Se zřetelem na povahu věci nelze

zjednodušenou a příliš formalistickou argumentací odůvodnit závěr,

že se ve zkoumaném případě jednalo o nedostatek podmínky řízení,

který nelze odstranit a bez dalšího řízení zastavit.

Z výše vyložených důvodů tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod, který zakotvuje právo každého

domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu, a zároveň i čl. 90 Ústavy České republiky,

který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly

ochranu právům. Ústavní soud proto stěžovateli zcela vyhověl

a napadené usnesení Městského soudu v Brně zrušil. Pouze pro

úplnost Ústavní soud dodává, že porušení dalších stěžovatelem

tvrzených článků Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod

v daném případě neshledal.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 15. srpna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru