Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 670/04Usnesení ÚS ze dne 08.02.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo... více
Věcný rejstříkhmotné zabezpečení
Důchod
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.670.04
Datum podání08.10.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

155/1995 Sb., § 33, § 14

2/1993 Sb., čl. 30


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 670/04 ze dne 8. 2. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti Ing. V.D., zastoupeného advokátem JUDr. S.B., proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 10. srpna 2004, sp. zn. 7 Ads 47/2003, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2003, sp. zn. 21 Ca 31/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "Zákon"), splňující i další formální náležitosti ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadl shora označená rozhodnutí.

Krajský soud zamítl napadeným rozsudkem správní žalobu stěžovatele, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí ČS ze dne 3. října 2001, kterým mu byl přiznán starobní důchod, ale nebyla mu započtena náhradní doba pojištění od 1. září 1956 do 2. září 1957. Kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku byla zamítnuta shora označeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu.

Stěžovatel uvedl, že oba soudy jeho věc nesprávně právně posoudily, neboť si chybně vyložily doklady, které jim předložil. Jde mimo jiné o Rozkaz ministra národní obrany č. 048, bod 2, písm. a), ze dne 31. října 1952, podle kterého posluchači a žáci vojenských učilišť a vojenské akademie jsou vojáky základní vojenské služby. Proto prý bylo namístě použít ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 155/1995, Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."), o výhodnějším zápočtu.

Podle názoru stěžovatele podstata věci spočívala v tom, že stěžovatel studoval na vojenském učilišti od 15. září 1956 do 31. srpna 1959. V rámci tohoto studia vykonával základní vojenskou službu, přičemž studium bylo zahájeno tzv. "přijímačem" a to od 15. září 1956, přičemž vlastní studium započalo 1. října 1956. Ačkoliv stěžovatel předložil doklady potvrzující jeho zahájení na vojenském učilišti, ČS mu nezapočetla dobu od 1. září 1956 do 2. září 1957, tedy dobu, po kterou studoval. Z potvrzení Hl.ú. je přitom zřejmé, že společně se studiem vykonával základní vojenskou službu (15. září 1956 až 14. září 1958), následně další službu (15. září 1958 až 31. srpna 1959), a teprve poté službu vojáka z povolání (1. září 1959 až 20. září 1962).

V postupu orgánů veřejné moci shledal stěžovatel zásah do svého práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně do práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, zaručené v čl. 30 Listiny, ve kterém byl zkrácen nesprávným výkladem předpisů.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že v ústavní stížnosti jsou opakovány tytéž skutkové okolnosti, které byly uvedeny již v žalobě a následně i v kasační stížnosti, a s nimiž se soudy vypořádaly ve svých rozhodnutích. Proto odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Současně prohlásil, že Nejvyšší správní soud postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního a že v řízení k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo.

Krajský soud v Ostravě rovněž uvedl, že postupoval podle příslušných procesních předpisů a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Společně s vyjádřením byl Ústavnímu soudu doručen i spis Krajského soudu v Ostravě vedený pod sp. zn. 21 Ca 31/2002.

Ústavní soud si vyžádal rovněž vyžádal vyjádření vedlejší účastnice řízení, ČS. Ta zrekapitulovala jednotlivá řízení ve věci, a prohlásila, že doba studia stěžovatele se nekryje s dobou výkonu základní vojenské služby; s ohledem na příslušný rozkaz ministra obrany se jedná výhradně o dobu vojenské služby. Tato doba se pro určení výše procentní výměry starobního důchodu započítává jen tehdy, byla-li získána po 18. roce věku pojištěnce.

Ústavní soud uvádí, že uvedená vyjádření nepřinesla nové skutečnosti, tvrzení ani argumentaci - ve srovnání s napadenými rozhodnutími - a proto jejich obsah nevzal za základ svého přezkumu a rozhodnutí.

II.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti postrádá ústavněprávní rozměr a soustřeďuje se výhradně na pouhé tvrzení o porušení uvedených článků Listiny. Podstatná část ústavní stížnosti pak směřovala proti skutkovému posouzení věci obecnými soudy. Jeho hodnocení není úkolem Ústavního soudu, který působí toliko jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jsou to naopak právě obecné soudy, jimž přísluší zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR).

Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, kterému by příslušelo posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů obecnými soudy svým hodnocením vlastním. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 či 38 Listiny. Jinak přehodnocování důkazů neprovádí, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. V tomto směru lze odkázat na ustálenou a obecně známou judikaturu Ústavního soudu.

Z obsahu spisu vyplývá, že v projednávané věci bylo předmětem sporu započtení doby studia stěžovatele ve vojenském spojovacím učilišti, jehož průběh je současně považován za výkon základní vojenské služby. Příslušné právní předpisy, zejména zákon o důchodovém pojištění, považuje uvedené skutečnosti, s jistou výhradou, za tzv. náhradní dobu pojištění.

Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zejména poukázal na právní úpravu z doby, které se probíhající řízení týká, tj. na zákon č. 55/1956 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, který v ustanovení § 6 odst. 2 definoval dobu přípravy na povolání po skončení povinné školní docházky, a dobu vojenské služby jako tzv. náhradní dobu pojištění. Obdobná úprava byla rovněž v ustanovení § 6 odst. 4 bod 4) zákona č. 101/1964 Sb., o důchodovém zabezpečení. Tato úprava byla zachována i v ustanovení § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení. Jinými slovy řečeno, po celou dobu byl náhled na přípravu na budoucí povolání i na základní vojenskou službu shodný, tedy doba studia po skončení povinné školní docházky byla vždy považována za dobu zaměstnání (pojištění) a doba služby v čs. ozbrojených silách, pokud nešlo o službu vojáka z povolání, byla od 9. 5. 1945 hodnocena jako náhradní doba pojištění a touto službou se rozuměla též doba základní (prezenční služby). Nejvyšší správní soud - v souladu s názorem krajského soudu - pak odkázal na dnes platné ustanovení § 13 zákona č. 155/1995 Sb., podle kterého se za dobu pojištění i náhradní doby pojištění považují doby zaměstnání i náhradní doby pojištění, získané podle předchozí právní úpravy.

Žádný z orgánů veřejné moci tedy nezpochybňoval, že by se na stěžovatele nevztahovala náhradní doba pojištění, či citovaný rozkaz ministra obrany.

Stěžovatel dále opomněl zákonný limit, který je uveden v ustanovení § 33 odst. 2, věta druhá zákona č. 155/1995 Sb., podle něhož se do doby pojištění získané do 18 let věku a po vzniku nároku na starobní důchod nezahrnují náhradní doby pojištění. Stěžovatel se narodil 3. září 1939, 18. roku věku tak dosáhl dne 3. září 1957. Spornou byla doba od 1. září 1956 do 2. září 1957, kdy stěžovatel splňoval podmínky podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. m) a p) zákona o důchodovém pojištění, avšak nesplňoval citovanou výhradu dle ustanovení § 33 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Z tohoto důvodu nebyla ČS oprávněna započítat tento rok do celkové výměry odpracované doby.

Ke shodným závěrům dospěl i krajský soud v řízení o správní žalobě i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti. Jejich argumentace je zcela v souladu s platným hmotným i procesním právem. Je srozumitelná, přiměřená, není založena na svévoli a mezi skutkový zjištěním a skutkovým i právním závěry obecných soudů neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Nelze tedy dovozovat porušení základních práv zaručených v čl. 36 a 30 Listiny, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2006

František Duchoň

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru