Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 67/97Nález ÚS ze dne 29.10.1997K restitučnímu zákonodárství, in concreto ke vztahu zákona o soudní rehabilitaci a zákona o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkkonfiskace majetku
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 130/9 SbNU 179
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.67.97
Datum podání24.02.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 2 odst.1, § 23 odst.2

40/1964 Sb., § 453a

87/1991 Sb., § 19, § 4 odst.2, § 20 odst.1, § 20 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 67/97 ze dne 29. 10. 1997

N 130/9 SbNU 179

K restitučnímu zákonodárství, in concreto ke vztahu zákona o soudní rehabilitaci a zákona o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti

stěžovatelů I. B. a E. B., obou zastoupených JUDr. K. V., proti

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 1. 1997, sp.

zn. 21 Co 249/96, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel I. B. se sám domáhal žalobou u Okresního soudu

v Semilech (sp. zn. 1 C 833/95), aby žalovaní J. a Z. Š. byli

povinni uzavřít dohodu o vydání domu čp. 205 v Č. u H. s pozemky

č. 40 a č. 113/5 v katastrálním území Č. u H., který měli

stěžovatelé ve svém spoluvlastnictví předtím, než v roce 1983

emigrovali bez povolení tehdejších československých úřadů. Byli za

to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 1. 1984, sp.

zn. 3 T 16/84, odsouzeni k trestu odnětí svobody, každý v trvání

jednoho roku; současně jim byl uložen trest propadnutí majetku.

Uvedené nemovitosti pak byly kupní smlouvou ze dne 26. 10. 1984

převedeny bývalým Místním národním výborem v Č. u H., který k nim

měl právo hospodaření, do vlastnictví (u pozemku do osobního

užívání) žalovaných, v tomto případě vedlejších účastníků řízení

před Ústavním soudem. Odsuzující trestní rozsudek byl zrušen podle

zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. včetně dalších

rozhodnutí v téže věci obsahově navazujících.

Stěžovatel uplatnil ve své žalobě názor, že je oprávněnou

osobou podle § 19 odst. 1 a § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních

rehabilitacích a žalovaní jsou osobami povinnými podle § 20 tohoto

zákona, protože zrušením trestního rozsudku včetně výroku

o propadnutí majetku byl původní vlastnický vztah obnoven. Okresní

soud sice nesouhlasil s názorem o obnovení původního vlastnického

vztahu, ale přesto žalobě nevyhověl, protože stěžovatel - žalobce

neprokázal, že by žalovaní nabyli těchto nemovitostí od státu

v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního

zvýhodnění osob nabyvatelů a žalovaní tedy nejsou povinnými

osobami ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních

rehabilitacích.

V odvolacím řízení Krajský soud v Hradci Králové zaujal

stanovisko, že majetek z důvodů časových i věcných přešel na stát

podle § 453a občanského zákoníku, a nikoliv výrokem o propadnutí

majetku v odsuzujícím trestním rozsudku vydaném po opuštění

republiky. Nicméně potvrdil rozsudek okresního soudu, kterým byla

žaloba zamítnuta s tím, že žalobce - stěžovatel nepřišel s žádným

konkrétním tvrzením a s důkazními návrhy ohledně skutečností,

které by bylo možno v souvislosti s kupní smlouvou žalovaných ze

dne 26. 10. 1984 kvalifikovat jako porušení tehdy platných

právních předpisů, cenového předpisu nebo jako protiprávní

zvýhodnění osob žalovaných ve smyslu § 4 odst. 2 zákona

o mimosoudních rehabilitacích, případně ve smyslu § 8 odst. 1

zákona o půdě. Sám stěžovatel dokonce výslovně prohlásil při

jednání před okresním soudem, že takové skutečnosti není schopen

prokázat. V odvolacím řízení soud zamítl jen návrh na přibrání

dalšího účastníka do řízení, tj. stěžovatelky, s odvoláním na §

92 odst. 1 a § 216 odst. 1 o. s. ř.

Včas podanou ústavní stížností ze dne 18. 2. 1997 navrhli oba

stěžovatelé zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze

dne 6. 1. 1997, čj. 21 Co 249/96-41, jímž byl potvrzen rozsudek

Okresního soudu v Semilech ze dne 12. 2. 1996, čj. 1 C 833/95

- 25, týkající se uzavření dohody o vydání nemovitosti, jak byla

výše popsána. Proti závěrům obou soudů namítají, že nebylo

zkoumáno, za jakých okolností došlo k převzetí nemovitostí státem,

zda stěžovatelé jsou oprávněnými osobami a zda rehabilitačním

usnesením se obnovilo vlastnictví stěžovatelů. Nepovažují za

správné stanovisko, že k přechodu na stát došlo podle § 453a

občanského zákoníku, ve znění novely č. 131/1982 Sb., protože

nebyly splněny všechny podmínky, za nichž k takovému přechodu

mohlo dojít, a poukazují na to, že toto ustanovení občanského

zákoníku bylo v rozporu s tehdejší Ústavou ČSSR, popř.

mezinárodními smlouvami o lidských právech, kterými byla ČSSR

vázána. Dovolávají se i zákona č. 119/1990 Sb., jímž byly zrušeny

výroky o propadnutí majetku s účinností ex tunc, jakož i nálezu

Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 117/93.

Stěžovatelé vyjadřují své přesvědčení, že rozhodnutí

odvolacího soudu je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, který zakotvuje ochranu vlastnického práva, neboť

odvolací soud vychází z právních úprav, které samotné jsou

v rozporu se zásadou ochrany vlastnického práva.

Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření

účastníka řízení - Krajského soudu v Hradci Králové. V odpovědi ze

dne 12. 6. 1997 předseda senátu 21 Co vychází v podstatě z obsahu

ústavní stížností napadeného rozsudku a má za to, že v tomto sporu

není rozhodující, zda nemovitosti přešly na stát podle § 453a

občanského zákoníku, ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., či až

na základě výroku o propadnutí majetku v trestním rozsudku.

Rozhodujícím se jeví, že žalované osoby by mohly být povinnými

osobami jen tehdy, kdyby nabyly věc od státu v rozporu s tehdy

platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění

nabyvatele, jak výslovně stanoví § 20 odst. 1 a 2 a § 4 odst. 2

zákona o mimosoudních rehabilitacích, jakož i § 23 odst. 2 zákona

o soudní rehabilitaci.

Předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové v návrhu na

zamítnutí ústavní stížnosti vyslovuje dále přesvědčení, že

rozhodnutím odvolacího soudu nebyl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod a zaujímá stanovisko k aplikaci zákona

o soudní rehabilitaci a zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Zákon o soudní rehabilitaci ohledně podmínek pro uplatňování

nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí

majetku odkazuje na zvláštní zákon, který v době vydání zákona

o soudní rehabilitaci ještě neexistoval a jehož přijetí se

předpokládalo. Nepočítal tedy s tím, že by rehabilitovaným osobám

vzniklo přímo ze zákona právo na fyzické vydání podle již

existujícího občanského zákoníku, tj. vydání ve smyslu vindikace.

Důvodová zpráva k zákonu o soudní rehabilitaci v části týkající se

§ 23 odst. 2 tohoto zákona odkazuje na úpravu, která bude

komplexně provedena zvláštním zákonem a teprve na jeho základě se

budou moci postižení domáhat svých nároků ohledně majetkových

restitucí. Tímto zvláštním zákonem je zákon o mimosoudních

rehabilitacích. Ten ve svém § 1 odst. 2 stanoví, že též upravuje

podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků

o trestu propadnutí majetku, jakož i způsob náhrady a rozsah

nároků, a v poznámce přímo poukazuje na ustanovení § 23 odst. 2

zákona o soudní rehabilitaci. V § 19 pak vymezuje pro oblast

trestněprávních vztahů okruh oprávněných osob a v § 20 odst. 1

a 2 okruh povinných osob a způsob, jakým budou křivdy způsobené

zrušenými výroky o trestu propadnutí majetku zmírňovány, přičemž

odkazuje na § 4 odst. 1 a 2 a dále na ustanovení § 5, § 7 až 12

a § 13 tohoto zákona.

Tato ustanovení nebyla žádným zákonem ani nálezem Ústavního

soudu zrušena a nejsou ani v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod. Naopak bez této zvláštní úpravy by se

otevřela cesta k novým křivdám na osobách, které nabyly věci od

státu řádným a zákonným způsobem tak, jak se věci běžně nabývají,

aniž by přitom nějak těžily z tehdejších politických poměrů. Proto

zákonodárce vtělil do zákona o mimosoudních rehabilitacích

v návaznosti na § 23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci

konstrukci, podle které povinnost věc vydat podle § 5 zákona

o mimosoudních rehabilitacích u fyzických osob ukládá jen těm, kdo

ji nabyli od státu za některé ze zavrženíhodných okolností

uvedených v § 20 odst. 1 a § 4 odst. 2 tohoto zákona.

Zákonodárce stál před dilematem, kterému z vlastnických práv

dát přednost - zda právu osoby postižené komunistickým režimem,

pro kterou věc odňatá na základě trestního rozsudku představuje

majetkovou hodnotu, k věci ji patrně pojí i určitý sentimentální

vztah a navrácení věci by pro ni bylo i určitým morálním

zadostiučiněním, avšak zpravidla na odňaté věci již není

existenčně závislá, či právu osoby, která věc nabyla po převzetí

státem v souladu s tehdy platnými právními předpisy a bez

jakéhokoliv protiprávního zvýhodnění a pro kterou věc - zejména

jde-li o nemovitost - často představuje nejen majetkovou hodnotu,

která je i předmětem citové vazby, ale i rodinné, společenské

a často i existenční zázemí. Dal přednost alternativě druhé a jeho

volba není v rozporu s duchem ani literou Listiny základních práv

a svobod.

Ústavní soud zhodnotil podání a vyjádření stran, účastníků

tohoto řízení, jakož i spisy obou soudů v předmětné restituční

záležitosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

I když jak stěžovatelé, tak i soudy soustředili svou

pozornost především na to, jak se majetek stěžovatelů dostal do

rukou státu, zda propadnutím majetku v důsledku trestního rozsudku

nebo podle § 453a občanského zákoníku ve znění novely č. 131/1982

Sb., či jiným způsobem, jeví se Ústavnímu soudu jako základní

moment pro posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti ústavní

stížnosti a restitučního nároku stěžovatelů aplikace zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zejména jeho § 19

a § 20, ve vztahu k zákonu č. 119/1990 Sb., s přihlédnutím ke

smyslu a účelu těchto zákonů, a soulad této interpretace

s ustanovením čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

Při posuzování aplikace obou uvedených zákonů je třeba

vycházet z toho, že zákon o soudní rehabilitaci, stejně jako zákon

o mimosoudních rehabilitacích, jsou spojené nádoby a nestojí proti

sobě, ale vedle sebe. Podobně by se zřejmě bylo možno vyjádřit

i o ostatních restitučních zákonech.

Zákon č. 119/1990 Sb., jehož účelem bylo zrušit odsuzující

soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické

společnosti respektující občanská politická práva a svobody

zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech

a mezinárodních právních normách označoval zákon za trestné, nejen

stanovil, která rozhodnutí budou zrušena ze zákona, ale též že se

zrušují k datu, kdy byla vydána, tedy ex tunc. Příslušná

rozhodnutí soudu o rehabilitaci jednotlivých odsouzených je uvedla

do pozice, že se obnovilo původní vlastnictví majetku a zákon sám

stanovil, že podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze

zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo

zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků,

upraví zvláštní zákon.

Tímto zvláštním zákonem je právě zákon č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, jehož cílem je zmírnění následků

některých majetkových a jiných křivd, vzniklých občanskoprávními

a pracovněprávními úkony, správními akty a úprava podmínek

uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu

propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci.

Aplikace obou zákonů je tedy důsledně propojena a spojovacím

článkem je § 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb. Ustanovení obou

těchto paragrafů znamenalo dokončení soudní rehabilitace, protože

§ 23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci stanovil, že podmínky

uplatňování nároků ze zrušených trestních rozsudků podle zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jakož i způsob náhrady

a rozsah těchto nároků, budou upraveny zvláštním zákonem.

I když zákon č. 119/1990 Sb. svým ustanovením v § 2 odst. 1

in fine stanovil, že příslušné trestní rozsudky, jakož i všechna

další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující se

zrušují k datu, kdy byla vydána a došlo ke stavu, kdy

rehabilitovaný tehdy neztratil vlastnictví, pak ustanovení § 23

odst. 2 téhož zákona prakticky nedovolovalo, aby rehabilitovaný

získal svůj majetek zpět reivindikací. Teprve samostatný zákon měl

stanovit, jak budou nároky uplatňovány, jaký bude jejich rozsah

a jak bude náhrada provedena. Tímto zákonem byl zákon č. 87/1991

Sb.

Jeho § 19 označil osoby rehabilitované podle zákona č.

119/1990 Sb. za osoby oprávněné podle zákona č. 87/1991 Sb., pokud

splňují podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona (případně jejich

nástupci podle § 3 odst. 2 zákona).

Jeho § 20 pak stanovil v odst. 1 výslovně, že povinnými

osobami jsou právnické osoby podle § 4 odst. 1 zákona a též

fyzické osoby podle § 4 odst. 2 zákona. Podmínkou je, aby tyto

fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění

s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, nabyly tuto věc

buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě

protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele; povinnými osobami jsou

i jejich osoby blízké, pokud na ně věc byla jimi převedena.

Pojmy "v rozporu s tehdy platnými předpisy" nebo "protiprávní

zvýhodnění nabyvatele" byly aplikovány obecnými soudy v řadě

restitučních případů a existuje k tomu i judikatura Ústavního

soudu.

Rozpor mezi § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. a celkově

zákonem č. 87/1991 Sb. je rozporem jen zdánlivým. Na ustanovení

zákona č. 119/1990 Sb., zejména ono uvedené ustanovení, nelze

pohlížet jako by neexistovalo, ale zároveň ani jako by mělo

přednost před ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. Jejich výklad je

třeba uvést do vzájemného souladu, i když přinese závěry jinak

v právním řádu neobvyklé, jako jsou zásahy do práv vlastnických,

např. v důsledku ochrany nabytí vlastnictví, jež se stalo bona

fide při důsledném dodržení okruhu povinných a oprávněných osob

stanovených zákonem.

Interpretace obou zákonů musí vycházet z jejich smyslu

a účelu a brát na zřetel cíle, jichž chtěl zákonodárce touto

právní úpravou dosáhnout.

Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je lex

specialis, který kromě svého hlavního zaměření na následky

majetkových křivd způsobených fyzickým osobám, občanům ČSFR

a posléze občanům ČR, zejména politickou perzekucí či postupem

porušujícím obecně uznávaná lidská práva, se dotkl nápravy

některých ekonomických deformací z uplynulých čtyř desetiletí

a jejich pozůstatku, soustředění určitých majetků v rukou státu.

Musel proto rozhodnout i o řadě souvisejících otázek, z nichž

nejzávažnější byla lhůta pro uplatnění nároku na vydání předmětné

věci - majetku oprávněné osobě. Její nedodržení bylo sankcionováno

ztrátou nároku. I když oprávněná osoba byla např. zcela nepochybně

původním vlastníkem věci, její dřívější majetek jí vrácen nebyl,

když stanovenou prekluzivní lhůtu nedodržela. Nikoliv vždy každému

původnímu vlastníku věci zákon přiznal postavení oprávněné osoby,

jak o tom bude řeč dále. Jednalo se o majetek státu a jemu nelze

za těchto výjimečných podmínek upřít oprávnění takovým majetkem

disponovat, tj. jej vrátit nebo nevrátit v rozsahu, jaký zákonem

určí. Svědčí o tom i skutečnost, že řada států, které se ocitly ve

stejné situaci jako ČSFR, neprovedla žádné restituce a nesetkala

se povětšině s žádnými námitkami na mezistátní úrovni. Šlo

o zakončení, likvidaci politiky uplynulých čtyřiceti let v celé

střední a východní Evropě, a pokud by bylo nedošlo k mírovému

uspořádání věcí, nemohlo by být o restitucích ani řeči. Ostatně

i Evropská komise pro lidská práva ve svých rozhodnutích

akceptovala, že státy mají právo stanovit vlastní podmínky pro

zákonnou restituci majetku.

Stát, zřejmě pod dojmem tohoto stavu, byl nucen zasáhnout

přímo tímto zákonem do existujících vlastnických práv. Nejen že

nepřikročil k zmírnění křivd způsobených právnickým osobám, ale

právnickým osobám bylo i uloženo, aby majetek - věci, které

podléhaly podle zákona restituci - samy vydaly. Zásah do

vlastnických vztahů se dotýkal i fyzických osob, které např.

nabyly věc - majetek od státu, staly se vlastníky podle tehdy

platných předpisů a přesto byly zákonem č. 87/1991 Sb. označeny za

povinné osoby, např. v případě, kdy k nabytí majetku došlo na

základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, resp. osob jemu

blízkých, pokud na ně věc byla jím převedena.

V této souvislosti si nelze nepovšimnout, že podobné

ustanovení má i další restituční zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (§

8 a § 11). Oba restituční předpisy blíže specifikují, v kterých

případech věci nelze vydat, i když jsou v držení fyzické osoby,

která je od státu nabyla, ať již jde o stavby, které zásadní

přestavbou ztratily svůj stavebně - technický charakter, či

pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání nebo na

pozemku byla zřízena chatová či zahrádková osada apod. Je ovšem

třeba zdůraznit, že oba předpisy též počítají s tím, že tam, kde

nelze dotčený majetek vydat, bude poskytnuta za nemovitost

finanční náhrada. Zákon č. 87/1991 Sb. stanoví, že dotčená osoba

musí o to požádat ve lhůtě do jednoho roku ode dne, kdy nabyl

právní moci rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci (§

13). Obdobné ustanovení má v § 13 a § 14 i zákon č. 229/1991 Sb.

Ústavní soud tedy neshledal, že by se napadené rozhodnutí

soudů dostalo do rozporu s čl. 11 odst. 1 resp. odst. 4 Listiny

základních práv a svobod a že by bylo nutno je zrušit, když nebylo

v řízení před obecnými soudy prokázáno, že by fyzické osoby,

konkrétně manželé Š., nabyly předmětné nemovitosti v rozporu

s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního

zvýhodnění. Musel dospět k závěru, že nemovitosti získali oba

manželé v dobré víře a nezbylo proto než ústavní stížnost

zamítnout. I když s některými právními závěry soudů obou instancí

v určité míře nesouhlasil, nemělo to vliv na rozhodnutí jako

takové, neboť pokud by soudy postupovaly podle zásad, které jsou

výše uvedeny, vyznělo by odůvodnění odlišně, ale jeho věcný obsah

by zůstal beze změny.

Je skutečností, že z poměru uvedených právních předpisů

(zákon č. 119/1990 Sb., zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 229/1991

Sb. ve vztahu k čl. 11 Listiny základních práv a svobod) vyplývá,

že tímto právním řešením je preferováno postavení původních

vlastníků, ale každý případ je třeba posuzovat individuálně a je

na posouzení soudu, aby rozhodl, s přihlédnutím k výše uvedeným

důvodům, zda účastníci splňují podmínky, které jsou stanoveny

zákonem pro oprávněné osoby i pro osoby povinné (např. § 4 odst.

2 zákona č. 87/1991 Sb.) a aby podle toho i v této složité situaci

rozhodl o vydání či nevydání věci.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. října 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru