Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 669/03Nález ÚS ze dne 31.03.2004Právo na právní pomoc náležející odsouzenému

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříklhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 47/32 SbNU 441
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.669.03
Datum vyhlášení20.04.2004
Datum podání19.12.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 40 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.c, čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 61, § 306a odst.2, § 33 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 669/03 ze dne 31. 3. 2004

N 47/32 SbNU 441

Právo na právní pomoc náležející odsouzenému

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 31. března 2004 sp. zn. I. ÚS 669/03 ve věci ústavní stížnosti P. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze z 16. 10. 2003 sp. zn. 2 T 30/2003, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o navrácení lhůty k podání návrhu na zrušení rozsudku vydanému v řízení proti uprchlému.

Výrok

I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2003 č. j. 2 T 30/2003-23 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a právní pomoc vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2003 č. j. 2 T 30/2003-23 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Praze, neboť se domnívá, že výše zmíněný obecný soud porušil stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces, resp. právo na obhajobu, čímž došlo k porušení čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 1998 sp. zn. 8 T 11/98, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 10 let nepodmíněně. Podle § 302 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též "tr. ř.") bylo konáno řízení proti uprchlému. Stěžovatel byl dodán do výkonu trestu odnětí svobody na základě příkazu soudu dne 23. 7. 2003. V souladu s § 306a odst. 2 tr. ř. byl stěžovatel poučen o možnosti navrhnout zrušení rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému s tím, že je nutno podat tento návrh v zákonné osmidenní lhůtě. Poučení a rozsudek převzal stěžovatel do vlastních rukou ve věznici dne 31. 7. 2003.

O návrhu na zrušení výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze rozhodl stejný soud usnesením ze dne 21. 8. 2003 č. j. 2 T 30/2003-6 tak, že návrh stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že posledním dnem lhůty k podání návrhu byl den 8. 8. 2003, k podání na poštu došlo až dne 11. 8. 2003, tudíž nebyla dle soudu zachována zákonná lhůta k podání návrhu.

Dne 29. 8. 2003 byla Krajskému soudu v Praze doručena žádost stěžovatele (již právně zastoupeného) o navrácení lhůty. O tomto návrhu rozhodl opět Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením tak, že návrh stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ze zprávy Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Praha-Pankrác, a ze zprávy České pošty, s. p., vyplynulo, že stěžovatel neposlal podání adresované soudu doporučeně ani je nepředal orgánům vězeňské služby, ale rozhodl se odeslat je jako běžnou zásilku poštou. Použil k tomu schránku na ubytovně, z níž je patrné, že se nejedná o oficiální schránku opatřenou znakem pošty, a z níž byly dopisy předány do schránky, kterou vybrali pracovníci pošty dne 11. 8. 2003. Dále soud uvedl, že ze zjištěných skutečností vyplývá, že datum převzetí k přepravě bylo vyznačeno v souladu s předpisy a že žádost nebyla podána v zákonné lhůtě. K samotné žádosti o navrácení lhůty soud uvedl, že § 61 odst. 1 tr. ř. se vztahuje pouze na lhůtu k podání opravného prostředku, což vyplynulo i ze stanoviska Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2003 sp. zn. 11 To 83/03, v němž sdělil, že vrchní soud by byl oprávněn rozhodovat pouze o navrácení lhůty k podání opravného prostředku a že tohoto ustanovení nelze analogicky použít. Dále se krajský soud vyjádřil k § 146 odst. 1 tr. ř. a uvedl, že v návrhu stěžovatel požaduje rozhodnutí, které nelze učinit, proto jej musel zamítnout.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že předal svou duplicitní žádost přímo orgánu vězeňské služby v pátek 8. 8. 2003 v odpoledních hodinách a byl přesvědčen, že ji předává včas a ve lhůtě stanovené zákonem. Stěžovatel má za to, že názor vyslovený krajským soudem je nesprávný a ve svém důsledku jej výrazně poškozuje, neboť mu zabránil domáhat se řádného opakovaného procesu. Dále argumentuje, že doba určena k podání žádosti o zrušení rozsudku končila dnem 8. 8. 2003 ve 24.00 hod. K analogii, kterou krajský soud odmítl použít, stěžovatel uvádí, že vzhledem k dikci § 306a (odst. 2 - dodává Ústavní soud) tr. ř. je možné analogií dojít k závěru, že jde o formu zvláštního opravného prostředku se všemi důsledky vztahujícími se k přezkoumávání rozhodnutí. Stěžovatel dále namítá, že mu krajský soud neumožnil plně uplatnit právo na obhajobu, čímž došlo k zásahu do práv vyplývajících z čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy. Podle něj by i v případě postupu podle § 306a tr. ř. měla být zajištěna obhajoba ve smyslu § 36 a § 36a tr. ř. Svou stížnost stěžovatel uzavírá argumentací, že omezení jeho osobní svobody nemůže být v žádném případě k jeho újmě, resp. nemůže zkracovat zákonnou lhůtu k podání opravného prostředku či žádosti. Dle jeho názoru v napadené věci bylo porušeno jeho základní právo na obhajobu, a tím současně došlo i k porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny, a proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citované usnesení svým nálezem zrušil.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Praze. Předsedkyně senátu ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatel měl i ve výkonu trestu při podání žádosti o projednání věci podle § 306a odst. 2 tr. ř. možnost zvolit, zda svou zásilku podá doporučeně, a bude mu známo, kdy ji pošta k přepravě převzala, nebo zda ji podá jinou formou. Pokud stěžovatel zvolil jiný způsob odeslání, realizoval tím svou volbu. Jeho právo na obhajobu tak zkráceno nebylo, neboť v poslední den lhůty měl možnost podání učinit tak, aby měl jistotu, že lhůta je zachována, a této možnosti nevyužil.

II.

Ústavní soud před tím, než přistoupil k meritornímu projednání věci, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele splňuje všechny formální náležitosti podle zákona o Ústavním soudu.

Podle čl. 83 Ústavy České republiky je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud tedy respektuje nezávislost rozhodovací činnosti obecných soudů, nicméně konstatuje, že v jejím rámci nesmějí obecné soudy uplatňovat svoji libovůli, neboť to je v přímém rozporu s ústavněprávními zárukami spravedlivého procesu.

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stejně tak i ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručující každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zakotvuje obecnou zásadu spravedlivého procesu.

Právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny je považováno za obecné ustanovení, z něhož vychází i právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. V čl. 6 odst. 3 Úmluvy jsou pak zakotvena minimální práva obviněného týkající se jeho práva na obhajobu, čímž toto ustanovení Úmluvy konkretizuje obecný princip spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Podle § 306a odst. 2 tr. ř. skončilo-li řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem a poté pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, na návrh odsouzeného podaný do osmi dnů od doručení rozsudku soud prvního stupně takový rozsudek zruší a v rozsahu stanoveném v odstavci 1 (§ 306a tr. ř.) se hlavní líčení provede znovu. O právu navrhnout zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku musí být při doručení rozsudku odsouzený poučen.

III.

Po provedeném řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 1998 č. j. 8 T 11/98-159, kterým byl shledán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, doručen s poučením o právu navrhnout podle § 306a odst. 2 tr. ř. zrušení tohoto rozsudku dne 31. 7. 2003. Krajskému soudu v Praze byl pak tento návrh stěžovatele na zrušení rozsudku doručen dne 13. 8. 2003, přičemž na obálce je v razítku poštovního přepravce uvedeno datum 11. 8. 2003. Poté, co Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 21. 8. 2003 č. j. 2 T 30/2003-6 návrh stěžovatele zamítl, zaslal dne 28. 8. 2003 stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce (zmocněného k jeho zastupování dne 26. 8. 2003) Krajskému soudu v Praze žádost o navrácení lhůty ve smyslu § 61 tr. ř. s tím, že žádal soud, aby autoremedurou své rozhodnutí zrušil.

Krajský soud v Praze předložil dne 26. 9. 2003 spis k rozhodnutí o navrácení lhůty Vrchnímu soudu v Praze s tím, že nemůže postupovat podle § 146 tr. ř. vzhledem k tomu, že se nejedná o stížnost proti rozhodnutí, ale o žádost o navrácení lhůty formulovanou ve smyslu § 61 odst. 1 tr. ř. Vrchní soud dne 1. 10. 2003 vrátil spis krajskému soudu bez věcného rozhodnutí, neboť dle jeho názoru nelze ustanovení § 61 tr. ř. v daném případě analogicky užít.

Česká pošta, s. p., se k výzvě Krajského soudu v Praze vyjádřila tak, že výběr poštovní schránky v objektu věznice Praha-Pankrác s pořadovým číslem 30 je zajišťován obvodní poštou Praha 4 a je prováděn v pracovní dny ve 13.00 hod. Dne 8. 8. 2003 byla dle sdělení zmíněná schránka vybrána ve 14.06 hod.

Vedoucí oddělení Výkonu trestu odnětí svobody, Bc. M. P., uvedl ve svém sdělení, že odsouzení mohou vhazovat korespondenci do schránky umístěné na jejich ubytovně v průběhu celého dne. Tato schránka je vybírána v pracovní dny před sedmou hodinou ranní zaměstnancem vězeňské služby. Její obsah je následně přenesen do poštovní schránky v objektu vazební věznice. K dotazu soudu, zda stěžovatel podal v době pobytu ve Vazební věznici Praha-Pankrác dne 8. 8. 2003 dopis adresovaný Krajskému soudu v Praze, sdělil, že korespondence, která není odesílána doporučeně, není vězeňskou službou evidována.

Na základě provedeného dokazování pak krajský soud v neveřejném zasedání rozhodl v záhlaví citovaným usnesením a návrh stěžovatele zamítl.

Ústavní soud se již ve své judikatuře vyjadřoval k řízení proti uprchlému, na něž lze hledět jako na řízení, které do značné míry omezuje ústavní principy spravedlivého procesu (srov. sp. zn. IV. ÚS 200/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 123). Proto právě i novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. reagovala na požadavek Úmluvy a Evropského soudu pro lidská práva a v novém ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. zakotvila možnost na návrh uprchlého zrušit pravomocné rozhodnutí soudu v jeho právní věci. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva "není řízení v nepřítomnosti v principu neslučitelné s Úmluvou, jestliže obviněný může později žádat, aby soud po jeho slyšení rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění jak z hlediska skutkového, tak právního" (rozsudek ve věci Poitrimol v. Francie z 23. 11. 1993, § 31). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v trestním řádu nově zakotvené ustanovení upravující možnost uprchlého podat návrh na zrušení předchozího pravomocného rozhodnutí, které bylo učiněno v jeho nepřítomnosti, má funkci opravného prostředku sui generis, i když to zákon výslovně neuvádí. Nicméně vzhledem k zásadám spravedlivého procesu je nezbytné dát přednost interpretaci co nejvíce souladné s ústavním pořádkem republiky a pokud obecné soudy odmítly ve věci rozhodnout s poukazem na nemožnost použít analogii, formalisticky aplikovaly ustanovení trestního řádu, a omezily tak právo stěžovatele garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

K samotnému porušení zásady spravedlivého procesu ovšem došlo již usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 2T 30/2003, přičemž ani dalším usnesením tamní soud tento zásah nezhojil. Ústavní soud k tomu konstatuje, že provádění a hodnocení důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, nicméně Ústavní soud zasáhne do závěrů učiněných obecnými soudy ohledně hodnocení důkazů tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam práva na spravedlivý proces a zákaz libovůle, pod jejichž zorným úhlem je třeba postupovat při výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem (trestním řádem).

Pokud si pro své v záhlaví citované rozhodnutí opatřil krajský soud pouze sdělení České pošty, s. p., a vedoucího oddělení Výkonu trestu odnětí svobody, z nichž usoudil, že okolnosti uváděné stěžovatelem o předání dopisu vězeňské službě nejsou vzhledem k uvedeným zjištěním pravdivé, je zcela zřejmé, že soud opominul při svém hodnocení vzít do úvahy i tvrzení stěžovatele, což má za následek vadnost takového rozhodnutí. Pokud mezi jednotlivými důkazy existují rozpory, je povinností soudu zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, což nesmí být činěno v obecné rovině, ale vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti.

Ústavní soud dodává, že právní závěry učiněné obecným soudem jsou nepřiléhavé a vyplývají z nedostatečně odůvodněného skutkového zjištění. Z odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí není zřejmé, zda soud zjišťoval, jakou funkci plní ona schránka umístěná na ubytovně (např. ve vztahu k orgánům nápravného zařízení). Ústavní soud k tomu dále připomíná, že lhůta k podání opravného prostředku je zachována též tehdy, odevzdal-li obviněný písemně provedené podání ve lhůtě příslušnému vychovateli nápravného zařízení, v němž si odpykává uložený trest odnětí svobody. Na zachování této lhůty nemá vliv skutečnost, že vychovatel vrátil obviněnému včas podaný opravný prostředek zpět k odstranění domnělých formálních nedostatků (srov. Rt 67/1978 in Sbírka soudních rozhodnutí, 1978, str. 472). Obecný soud se však vůbec tvrzením stěžovatele o přepisování svého návrhu nezabýval a ani nezjišťoval, na základě jakého doporučení tento svůj návrh přepsal na psacím stroji či zda nedošlo k faktickému předání jeho původně napsaného návrhu. V daném případě obecné soudy zjevně nedostatečným rozsahem provedeného dokazování vybočily z mezí ústavnosti, a tím porušily právo stěžovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

IV.

Právo na právní pomoc zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny a od něj se odvozující právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, se promítá i do základních zásad trestního řízení. Podle § 2 odst. 13 tr. ř. ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce. Smyslem této základní zásady je zajištění ochrany zákonných zájmů a práv osoby, proti níž se řízení vede. Takové právo náleží nejen obviněnému nebo obžalovanému, ale také odsouzenému.

Jak bylo již výše uvedeno, ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy je jedním ze základních prvků zásady spravedlivého procesu, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Při rozhodování o zásahu do práv garantovaných čl. 6 Úmluvy bere Evropskýsoud pro lidská práva do úvahy celé řízení. "Záruky uvedené v čl. 6 Úmluvy normálně zahrnují právo na pomoc a podporu advokáta během celého řízení" (zpráva Komise ve věci Murray v. Spojené království, § 69).

Ve světle judikatury Evropskéhosoudu pro lidská práva nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ve chvíli, kdy je uprchlý dodán do výkonu trestu a obdrží spolu s pravomocným odsuzujícím rozsudkem i poučení o možnosti navrhnout podle § 306a odst. 2 tr. ř. zrušení tohoto rozsudku, je absence poučení o možnosti právního zastoupení zásahem do práva na právní pomoc zaručeným čl. 37 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Nelze mít za to, že k zachování ústavněprávních kautel spravedlivého procesu v rámci trestního řízení postačí pouze dosavadní zákonná úprava, kdy právo na obhajobu je v řízení proti uprchlému zajištěno institutem nutné obhajoby [§ 36 odst. 1 písm. d)]. Pokud zákonodárce opomněl v nově zakotveném ustanovení § 306a tr. ř. výslovně ustanovit poučovací povinnost soudu ohledně práva obviněného, resp. odsouzeného na právní pomoc, jsou orgány činné v trestním řízení povinny respektovat základní práva obviněného (odsouzeného) chráněná ústavním pořádkem republiky, k nimž bezesporu patří právo na právní pomoc.

Ústavnísoud se přiklání k názoru Evropského soudu pro lidská práva, že Úmluva zaručuje práva, která nejsou teoretická nebo iluzorní, ale práva, jež jsou skutečná a účinná (srov. např. zpráva Komise ve věci Murray v. Spojené království, § 69). Nelze tedy odhlédnout od faktického významu práva na právní pomoc, které je o to významnější za situace, kdy je omezena osobní svoboda obviněného, resp. odsouzeného. Ústavní soud má za to, že i vzhledem k povaze návrhu podle § 306a odst. 2 tr. ř. jakožto opravného prostředku sui generis (viz výše) je třeba z hlediska ústavněprávní ochrany jednotlivce trvat na povinném poučení o právním zastoupení. Přestože trestní řád nepředvídá v případě § 306a odst. 2 tr. ř. povinné právní zastoupení, soud měl dostát své obecné poučovací povinnosti vyplývající z § 33 odst. 4 tr. ř. a poučit stěžovatele o jeho právech a poskytnout mu jejich uplatnění. Vzhledem k tomuto opominutí došlo k zásahu do práv stěžovatele garantovaných čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy.

Na základě toho, co bylo výše uvedeno, Ústavnísoud dospěl po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) k závěru, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, výslovně do práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc, a proto nezbylo, než v záhlaví citované usnesení Krajského soudu v Praze podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušit.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru