Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 669/02Nález ÚS ze dne 28.01.2004Osvojení dítěte bez souhlasu rodičů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO - nezletilý
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
Věcný rejstříkdítě
rodiče
Osvojení
PoznámkaRozsudek ESLP Wallová, Walla proti ČR z 26. 10. 2006 č. 23848/04: vysloveno porušení čl. 8 a čl. 14 Úmluvy.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 11/32 SbNU 97
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.669.02
Datum vyhlášení12.02.2004
Datum podání20.11.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 32, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 68 odst.1 písm.a, § 46 odst.1, § 68


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 669/02 ze dne 28. 1. 2004

N 11/32 SbNU 97

Osvojení dítěte bez souhlasu rodičů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 28. ledna 2004 sp. zn. I. ÚS 669/02 ve věci ústavní stížnosti E. W. a spol. proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, z 22. 8. 2002 sp. zn. 15 Co 255/2002 a sp. zn. 15 Co 1337/2002, jimiž byly potvrzeny rozsudek Okresního soudu v Táboře z 18. 4. 2002 sp. zn. 30 P 9/2001, kterým byla nařízena ústavní výchova všech nezletilých dětí stěžovatelů, a rozsudek Okresního soudu v Táboře z 21. 3. 2002, kterým tento soud rozhodl, že k osvojení 2 nezletilých dětí není třeba souhlasu rodičů-stěžovatelů.

I. Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 22. 8. 2002 č. j. 15 Co 255/2002-160 se zamítá.

II. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 22. 8. 2002 č. j. 15 Co 1337/2002-72 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a právo na respektování rodinného života podle článku 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

III. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 22. 8. 2002, č. j. 15 Co 1337/2002-72 se proto zrušuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 8. 2002 č. j. 15 Co 255/2002-160 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 18. 4. 2002 sp. zn. 30 P 9/2001, kterým byla nařízena ústavní výchova všech nezletilých dětí stěžovatelů E. a J. W.

Dalším rozsudkem z téhož dne č. j. 15 Co 1337/2002-72 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. 12 Nc 604/2001, kterým rozhodl, že k osvojení nezletilého J. W., nar. 13. 12. 1997, a nezletilé M. W., nar. 24. 6. 2000, není třeba souhlasu rodičů E. W., nar. 2. 11. 1963, a J. W., nar. 4. 9. 1949.

E. a J. W. (dále jen "stěžovatelé") napadli oba rozsudky odvolacího soudu ústavní stížností a navrhli jejich zrušení, zejména pro rozpor s čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1, čl. 12 a čl. 27 odst. 3 a 4 Úmluvy o právech dítěte. Zároveň navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. 12 Nc 604/2001, ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 15 Co 1337/2002. Tento návrh odůvodnili tím, že soudní rozhodnutí o tom, že není třeba souhlasu rodičů k osvojení nezletilých J. a M. W. může vést k zahájení řízení o osvojení těchto dětí včetně jejich svěření do tzv. preadopční péče, což by mohlo vést k nezvratným důsledkům.

Podáním ze dne 7. 11. 2003 se k ústavní stížnosti připojil, prostřednictvím svého advokáta Mgr. D. S., J. W., nar. 17. 8. 1985, který v mezidobí nabyl zletilosti a byl z ústavní výchovy propuštěn.

Usnesením ze dne 13. 11. 2003 č. j. I. ÚS 669/02-83 ustanovil Ústavní soud pro řízení o ústavní stížnosti město Tábor opatrovníkem nezletilých dětí A., nar. 21. 3. 1988, R., nar. 20. 7. 1995, J., nar. 13. 12. 1997, a M., nar. 24. 6. 2000, W. Zároveň odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. 12 Nc 604/2001, ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 15 Co 1337/2002.

V souladu s § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, požádal Ústavní soud o vyjádření soudy obou stupňů jako účastníky řízení a vyžádal si spisy Okresního soudu v Táboře sp. zn. 30 P 9/2001 a sp. zn. 12 Nc 604/2001.

Okresní soud v Táboře odkázal na právní závěr uvedený v odůvodnění svého rozsudku ze dne 21. 3. 2002 č. j. 12 Nc 604/2001-38 a uvedl, že souhlasí s upuštěním od případného ústního jednání ve věci.

Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, (dále též "odvolací soud"), vyjádřil přesvědčení, že při svém rozhodování postupoval v souladu s procesními předpisy a zabýval se všemi odvolacími argumenty. K námitce stěžovatelů, že v řízení došlo k porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a stěžovateli zmíněných článků Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy o právech dítěte, uvedl, že to byli v prvé řadě rodiče, kteří ve vztahu ke svým nezletilým dětem přistupovali k řadě životních situací naprosto nezodpovědně. Obě napadená rozhodnutí vycházejí z těch skutkových podmínek, jak byly zjištěny v průběhu řízení i v okamžiku rozhodnutí.

Ze spisu Okresního soudu v Táboře (dále též "okresní soud") sp. zn. 30 P 9/2001 bylo zjištěno, že okresní soud se případem nezletilých dětí W. zabývá již od května roku 2000, kdy Okresní úřad v Táboře podal návrh na vhodné výchovné opatření, protože děti žijí v neuspokojivých bytových podmínkách. Usnesením ze dne 25. 9. 2000 č. j. Nc 242/2000-27 nařídil okresní soud nad výchovou nezletilých J., A., R., J. a M. W. dohled. Dalším usnesením ze dne 15. 11. 2000 vydal předběžné opatření, kterým předal nezletilé M., nar. 24. 6. 2000, a J., nar. 13. 12. 1997, W. do Dětského domova v K. a nezletilé J., nar. 17. 8. 1985, A., nar. 21. 3. 1988, a R., nar. 20. 7. 1995, do Dětského domova ve V. Podle odůvodnění tohoto usnesení je rodina W. v evidenci orgánu sociálně-právní ochrany dětí již od roku 1997, kdy se přistěhovala do okresu Tábor. Nikdy neměla k dispozici trvalé a vhodné bydlení. Posledním místem pobytu byla výkupna Sběrných surovin, a. s., v S. Ú., kde majitel výkupny umožnil otci pouze mimořádné přenocování, a nikoli řádné bydlení celé rodiny. S ohledem na nadcházející zimu bylo toto prostředí označeno jako ohrožující zdraví všech pěti dětí.

Řízení o výchově nezletilých dětí W. zahájil okresní soud usnesením ze dne 2. 2. 2001. Poprvé nařídil ústavní výchovu u nezletilých dětí J., nar. 17. 8. 1985, A., nar. 21. 3. 1988, R., nar. 20. 7. 1995, J., nar. 13. 12. 1997, a M., nar. 24. 6. 2000, W. rozsudkem ze dne 1. 3. 2001. Důvodem byla skutečnost, že rodiče dětí neprokázali, že jsou schopni svoje poměry uspořádat tak, aby se mohli o všech svých 5 dětí postarat, tj. zajistit jim bydlení, stravu, výchovu a další vzdělání.

Po odvolání matky zrušil odvolací soud tento rozsudek usnesením ze dne 26. 7. 2001 a uložil okresnímu soudu rozsáhle doplnit důkazní řízení za účelem zjištění, zda jsou splněny předpoklady pro rozhodnutí podle § 46 odst. 1 zákona o rodině. Po doplněném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 1. 11. 2001 řízení o nařízení ústavní výchovy nezletilých dětí W. zastavil v podstatě proto, že u jednání dne 1. 11. 2001 matka dětí prokázala, že rodina má zajištěno bydlení v přiměřeném bytě na adrese B. S. H. č. 248.

K odvolání opatrovníka nezletilých dětí zrušil odvolací soud i tento rozsudek, neboť v průběhu odvolacího řízení byla zjištěna výrazná změna v poměrech rodičů spočívající v tom, že ani jeden neměl zajištěn příjem z pracovní činnosti, otci vznikl velký dluh a bydlení rodiny je do budoucna nejisté. Pracovní poměr otce totiž skončil dne 30. 9. 2001 proto, že svému zaměstnavateli způsobil škodu ve výši cca 56 000 Kč. Nájem bytu v B. S. H. rodičům nezletilých dětí skončí v únoru 2002, prodloužení nájmu není jisté, neboť dům je předmětem exekučního řízení prodejem nemovitosti.

Konečně dalším rozsudkem ze dne 18. 4. 2002 č. j. 30 P 9/2001-147 nařídil okresní soud u všech nezletilých dětí W. ústavní výchovu podle § 46 odst. l zákona o rodině. Rozhodl tak poté, co zjistil, že rodiče nemohou ze závažných důvodů zabezpečit výchovu svých dětí, neboť nejsou schopni pro ně zajistit řádné bydlení. Rodiče s dětmi přebývali převážně ve výkupně sběrných surovin v S. Ú., kde nebyly vytvořeny podmínky pro jejich dostatečnou hygienu, výchovu a bydlení. Obdobně tomu bylo v bytě babičky z matčiny strany v N. V., kde nebyla zavedena ani elektřina. Nájem bytu v B. S. H. jim již skončil a majitelka domu jeho další pronájem neprodloužila, protože pronajatý byt vrátili ve špatném stavu.

I tento rozsudek okresního soudu napadli oba rodiče odvoláním. Odvolací soud rozsudkem ze dne 22. 8. 2002 č. j. 15 Co 255/2002-160 rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění shrnul dosavadní průběh řízení, které bylo zahájeno již v roce 2000 na základě zjištění, že děti žijí ve špatných sociálních podmínkách. Ke zrušení předchozích rozhodnutí okresního soudu došlo v důsledku neustálých změn v poměrech rodičů, ať už šlo o bydlení, zaměstnání a finanční zabezpečení rodiny. Rodiče projevovali snahu zlepšit svoji situaci, ale v průběhu celého řízení existovala a existuje značná nestálost a nestabilnost rodinného prostředí. Odvolací soud odkázal na § 46 odst. 2 zákona o rodině a zdůraznil, že oba rodiče jsou bez stálého zaměstnání, nemají zajištěno odpovídající bydlení, zejména pro zimní období, a nevytvořili tak vhodné prostředí pro výchovu a rozvoj svých dětí. Absolutní nedostatek finančních prostředků je vyřazuje z možnosti obstarat si bydlení v jiné formě než bydlení nájemní. Odvolací soud uzavřel, že zjištěná současná situace vylučuje návrat dětí z dětských domovů k rodičům.

Podle stěžovatelů napadeným rozsudkem odvolacího soudu došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 9 odst. 1 a 2, čl. 12 a čl. 27 odst. 3 a 4 Úmluvy o právech dítěte.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a řízením mu předcházejícím nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani čl. 9 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. K nařízení ústavní výchovy došlo v souladu s ustanovením § 46 zákona o rodině, po relativně dlouhém řízení trvajícím od května 2000. V tomto řízení byly velmi podrobně a prakticky permanentně zjišťovány poměry stěžovatelů jako rodičů dětí se zaměřením na to, zda vytvářejí a splňují předpoklady pro materiální a výchovné zabezpečení svých dětí. Státní moc v konkrétním případě nepochybně zasáhla v souladu se zákonem a v zájmu nezletilých dětí. Děti byly sice rodičům odebrány proti jejich vůli, ale toto řešení bylo v konkrétním případě bohužel jediné možné s ohledem na zájmy dětí a vzhledem k podmínkám, které pro ně jejich rodiče vytvořili.

Nedošlo ani k porušení čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, protože vzhledem k věku dětí přicházel prakticky v úvahu pouze výslech neletilých J. a A. Z obsahu spisu vyplývá (viz sdělení Okresního úřadu ve Strakonicích ze dne 14. 3. 2002 ve spisu sp. zn. 30 P 9/2001), že nezletilá A. vyslechnuta byla. Sdělila, že by byla ráda s rodiči, s matkou je v telefonickém kontaktu. Matka jí občas zavolá, slíbí, že přijede a pak se neobjeví. Nezletilý J. vyslechnut nebyl, protože byl od 11. 3. 2002 na útěku.

Stěžovateli tvrzeného porušení čl. 27 odst. 3 a 4 Úmluvy o právech dítěte se soudy v konkrétním případě dopustit nemohly, protože tato ustanovení se týkají především úkolů sociálních institucí státu. K tomu je nezbytné podotknout, že jsou to především rodiče, kteří nesou základní odpovědnost za zabezpečení podmínek pro život rodiny a vývoj svých dětí. V konkrétním případě bylo, jak výše uvedeno, nařízení ústavní výchovy u dětí nezbytné v jejich zájmu. Pomoc státních sociálních institucí má nastupovat teprve tehdy, pokud se rodina ocitne, nikoli vlastním úsilím či zaviněním, na přechodnou dobu v obtížné situaci. Jejím cílem je pomoci rodině překlenout toto obtížné období.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud zamítl podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1991 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost podanou proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 22. 8. 2002 č. j. 15 Co 255/2002-160 jako nedůvodnou.

Ústavní stížnost dále směřuje proti rozsudku téhož krajského soudu z téhož dne č. j. 15 Co 1337/2002-72, jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 3. 2002, kterým bylo rozhodnuto, že k osvojení nezletilého J. W., nar. 13. 12. 1997, a nezletilé M. W., nar. 24. 6. 2000, není třeba souhlasu jejich rodičů E. W., nar. 2. 11. 1963, a J. W., nar. 4. 9. 1949.

Řízení v uvedené věci bylo zahájeno k návrhu Okresního úřadu v Táboře ze dne 12. 12. 2001. Okresní soud rozhodl po zjištění, že obě nezletilé děti byly do Dětského domova v K. umístěny dne 16. 11. 2000 na základě předběžného opatření, vydaného předchozího dne týmž soudem pod č. j.. Nc 1802/2000-4. Svůj rozsudek odůvodnil tím, že podmínky ustanovení § 68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině jsou splněny, protože rodiče neprojevili opravdový zájem o děti po dobu šesti měsíců, zejména děti pravidelně nenavštěvovali. Matka uskutečnila jednu nezdařenou návštěvu dne 14. 4. 2001, kdy přišla neohlášeně, děti měly karanténu, takže je ani neviděla. Rodiče se o děti zajímali pouze telefonicky, jiná forma jejich zájmu nebyla zaznamenána. Podle sdělení Dětského domova v K. rodiče v roce 2000 volali 10x a v období od 7. 1. 2001 do 21. 12. 2001 telefonovali 21x. Podle výpovědi svědkyně J. F., která v té době v domově pracovala jako vrchní sestra, rodičům nebyly návštěvy dětí zakázány, jen jim bylo doporučeno, aby v počátku pobytu nenavštěvovali nezletilého J., který se na pobyt v domově těžko adaptoval. Od 14. 4. 2001 rodiče své děti nenavštívili, neposkytli jim žádné dárky, nezaslali jim ani žádné gratulace ke svátkům, narozeninám či Vánocům. Ani jeden z rodičů neplnil svou vyživovací povinnost k dětem, i když otec byl v uvedeném období zaměstnán. Po odebrání dětí matka ztratila nárok na rodičovský příspěvek a další sociální dávky a nedokázala si uspořádat své sociální poměry. Nezaevidovala se jako uchazečka o zaměstnání, a tudíž jí nevznikl žádný nárok na sociální dávky. Otec ukončil svůj pracovní poměr z důvodu manka a neuhrazených poplatků za telefon. Rodiče se nesnažili dostatečným způsobem zajistit si vhodné bytové podmínky, matka nevyužila možnosti ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi. Podařilo se jí sice uzavřít nájemní smlouvu v rodinném domku na dobu určitou, kde byly vhodné podmínky pro výchovu dětí. Ovšem rodiče zde neplatili ani nájem ani odebranou elektřinu, dům vrátili majitelce ve špatném stavu, takže jim odmítla nájem prodloužit.

Shora označený rozsudek napadli oba rodiče odvoláním. Krajský soud rozsudkem ze dne 22. 8. 2002 napadený rozsudek okresního soudu potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, které doplnil svým dokazováním. Při právním posuzování věci dospěl k závěru, že v daném případě jsou splněny podmínky § 68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině. Neprojevení zájmu rodičů o děti musí trvat nejméně 6 měsíců. Děti byly do Dětského domova v K. umístěny 16. 11. 2000, takže za rozhodující dobu lze považovat období od listopadu 2000 do konce 1. pololetí 2001. Tímto obdobím se zabýval i okresní soud a krajský soud na jeho závěry odkázal. Na doplnění uvedl, že matka po odejmutí dětí nikde nepracovala a jelikož nespolupracovala s příslušným úřadem práce, byla vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání. Otec lehkomyslně zavinil své propuštění ze zaměstnání a ještě mu vznikl vůči jeho zaměstnavateli vysoký dluh. V zájmu objektivity odvolací soud uvedl, že rodiče sice vyvinuli jistou snahu o získání bydlení, ale ani v jednom z míst nebyly vytvořeny odpovídající podmínky pro dlouhodobé bydlení rodiny s dětmi. Sociální podmínky rodičů umožňují jen zajištění základního standardu bydlení, ale i takto získané bydlení devastovali. Rodiče jsou prakticky bez finančních prostředků, sociální dávky postačí sotva na pokrytí nejzákladnějších potřeb rodiny, což je mj. příčinou toho, že neplatí žádné ošetřovné. Ani jeden z rodičů neprojevil (k datu rozhodování odvolacího soudu) prokazatelně žádnou snahu získat práci, i když je v oblasti dostatek pracovních příležitostí pro nekvalifikované pracovníky. Telefonické hovory s dětmi probíhaly hlavně v době, kdy rodiče měli možnost volat od zaměstnavatele otce, tedy bez vlastních finančních nákladů, poté jejich snaha ustala. Odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu proto, že jeho závěr o tom, že chování rodičů je v daném případě neprojevením opravdového zájmu, má oporu v provedených důkazech.

Stěžovatelé namítají, že při rozhodování podle § 68 zákona o rodině nebyl zásah do jejich rodinného života v souladu se zákonem a nerespektoval princip proporcionality. Rozhodovací postup soudů vykazuje, podle stěžovatelů, znaky extrémního formalismu a právního pozitivismu v míře, která má za následek jeho protiústavnost. V době podání návrhu (12. 12. 2001) a v době rozhodování soudů nebyli ještě nezletilí R. a M. svěřeni do ústavní výchovy. Do dětského domova byli umístěni pouze na základě předběžného opatření, jímž byly pouze mezitímně upraveny jejich poměry do vydání meritorního rozhodnutí ve věci. O důvodnosti ústavní výchovy lze podle stěžovatelů hovořit teprve tehdy, kdy je vyslovena rozhodnutím o nařízení ústavní výchovy. Navíc byl návrh podán v době, kdy řízení o ústavní výchově bylo zastaveno, byť nepravomocně, a stěžovatelé očekávali spíše rozhodnutí ve svůj prospěch. Obecné soudy se formálně zaměřily na období šesti měsíců, počínaje datem, od něhož byly děti v ústavní péči, ač se jednalo o jejich pobyt v ústavu pouze na základě předběžného opatření. Má-li být rozhodnutí podle § 68 zákona o rodině v souladu se zákonem a ústavním pořádkem, musí zde být skutečný nezájem rodičů o děti. Jen v takovém případě se bude jednat o oprávněný zásah do rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé tvrdí, že v jejich případě není dán jejich kvalifikovaný soustavný nezájem, i když se jeví být naplněny formální znaky ustanovení § 68 odst. 1 zákona o rodině. Tuto skutečnost lze podle stěžovatelů dovodit z toho, že brojili proti navrhované ústavní výchově a požadovali návrat dětí domů. Skutečnost, že stěžovatelé požadovali vrácení dětí, lze dovodit z jejich chování, i když vykazovalo znaky emotivní zaujatosti a nebylo právně adekvátní (trestní oznámení matky na personál Dětského domova v K. atd.)

Z obsahu spisu sp. zn. 12 Nc 604/2001 Okresního soudu v Táboře Ústavní soud zjistil, že návrh podle § 68 odst. 3 zákona o rodině byl v této věci podán Okresním úřadem v Táboře dne 12. 12. 2001. V řízení podle zmíněného ustanovení soudy zkoumaly, zda byly v konkrétním případě naplněny podmínky § 68 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Podle tohoto ustanovení pokud jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte jeho rodiče, není třeba jejich souhlasu, jestliže po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevovali zájem o dítě zejména tím, že dítě pravidelně navštěvovali, neplnili pravidelně a dobrovolně vyživovací povinnost k dítěti a neprojevují snahu upravit si v mezích svých možností své rodinné a sociální poměry tak, aby se mohli osobně ujmout péče o dítě.

Tyto skutečnosti musí být naplněny již ke dni podání návrhu, což znamená, že v řízení podle § 68 odst. 3 zákona o rodině musí soud především objektivně zjistit počátek uvedené šestiměsíční lhůty, tj. určit s ohledem na konkrétní okolnosti případu, od které skutečnosti, události či data začít odpočítávání uvedené lhůty. Tento počátek musí být najisto postaven. Uvedená šestiměsíční lhůta musí být z časového hlediska chápána vždy v celku a musí být splněna již ke dni podání návrhu (srov. Hrušáková M. a kolektiv, Zákon o rodině, Komentář, 2. vydání C. H. Beck, 2001, str. 255 a násl.).

Jak bylo výše poznamenáno, v řízení podle § 68 odst. 3 zákona o rodině soud rozhoduje o tom, zda rodiče neprojevovali po dobu šesti měsíců soustavný opravdový nezájem o dítě (děti), a soustřeďuje se tedy pouze na zjišťování existence této zákonné podmínky. V přezkoumávaném případě obecné soudy vzaly za počátek zmíněné šestiměsíční lhůty umístění dětí do Dětského domova v K. dne 16. 11. 2000 na základě předběžného opatření. Tím napevno vymezily rozhodné období nejméně šesti měsíců, ve kterém musí být naplněny podmínky předvídané v ustanovení § 68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině. Jedná se tedy o období mezi 17. 11. 2000 a 17. 5. 2001.

Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí podle § 68 odst. 3 zákona o rodině je výrazným zásahem do vztahu mezi rodiči a dětmi a do rodičovské zodpovědnosti stěžovatelů, musí být podmínky stanovené v § 68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině splněny bezezbytku a nesmí existovat nejmenší pochybnost o tom, že v konkrétním případě naplněny nejsou. Z textu uvedeného ustanovení vyplývá, že obecný soud musí zjišťovat, zda je u rodičů dítěte dán opravdový nezájem o dítě, a musí vždy přihlížet ke snaze rodičů a k mezím jejich možností.

Při rozhodování o neexistenci opravdového zájmu rodičů o děti musí soud především posoudit, zda, popř. jaký mají rodiče skutečný vnitřní vztah k dětem. Soud se tedy musí zabývat i hodnocením vnějších projevů rodičů vůči dětem, vůči orgánům ve věci rozhodujícím apod., to vše s přihlédnutím k jejich snaze a možnostem, k jejich sociálním poměrům, schopnosti jejich sociální orientace, stupni jejich inteligence a vzdělání. V konkrétním případě především i k jejich možnostem opatřit si, s ohledem na jejich sociální poměry, adekvátní bydlení pro početnou rodinu.

V přezkoumávaném případě rodiče po celou dobu řízení projevovali výrazný nesouhlas s ústavní výchovou a požadovali vrácení dětí. Celým řízením se táhne jejich základní problém, tj. nedostatek vhodného bydlení pro tak početnou rodinu a neschopnost, daná především jejich chudobou, odpovídající bydlení si zajistit. To bylo také podstatnou příčinou umístění dětí v dětských domovech. Na tento jejich základní problém se "nabalovaly" problémy další, takže lze jen obtížně konstatovat, zda se jedná o nezodpovědné rodiče nebo o programové smolaře, kterým se přes veškerou snahu nedaří uspět.

Pokud jde o vnější projevy rodičů osvědčující jejich zájem o děti, lze vyjít ze zjištění obsažených ve spise sp. zn. 30 P 9/2001 Okresního soudu v Táboře. Z něj vyplývá, že matka podala, po umístění dětí do dětských domovů (16. 11. 2000), dne 4. 12. 2000 odvolání proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 11. 2000, jímž bylo vydáno předběžné opatření o umístění dětí do ústavní výchovy. V odvolání matka žádala zrušení ústavní výchovy (spis sp. zn. Nc 1802/2000 tvořící součást předmětného spisu). Další odvolání podala matka dne 14. 5. 2001 proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 1. 3. 2001, jímž byla nařízena u všech dětí W. ústavní výchova.

Zpráva Dětského domova v K. ze dne 13. 6. 2001 potvrzuje, že rodičům bylo zpočátku doporučeno nenavštěvovat nezletilého J. kvůli jeho špatné adaptaci, nezletilou M. ovšem navštěvovat mohli. Matka od prosince 2000 telefonovala do dětského domova zhruba 1x týdně, poslední telefonát uskutečnila 31. 5. 2001. V lednu 2001 byla v dětském domově karanténa, takže byl zákaz návštěv. Další karanténa byla od 13. 4. do 30. 5. 2001. Matka uskutečnila svou návštěvu dětí dne 14. 4. 2001, tedy právě v době této karantény. Děti jí byly ukázány z terasy, matka pro ně zanechala pamlsky a odešla.

Již tento letmý přehled ukazuje na skutečnosti, že v přezkoumávané věci lze mít o splnění podmínek § 68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině vážné pochybnosti. Např. nezdařená návštěva matky v Dětském domově v K. (zmařená jen existencí karantény) spadá právě do zmíněné šestiměsíční lhůty.

Rovněž další aktivity rodičů, spadající ovšem již do druhého pololetí roku 2001, svědčí spíše v jejich prospěch a prokazují jejich zájem o děti, což dokládají skutečnosti vyplývající se shora označeného spisu.

Např. další zpráva Dětského domova v K. ze dne 5. 9. 2001, tedy již po usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 7. 2001, jímž byl zrušen rozsudek okresního soudu o nařízení ústavní výchovy (viz shora), potvrzuje, že matka telefonuje lx - 2x měsíčně, poslední telefonát byl uskutečněn dne 24. 7. 2001.

Dne 18. 9. 2001 uzavřela matka s paní L. N., majitelkou domu č. p. 248 v B. S. H., nájemní smlouvu, na základě které jí byl v uvedeném domě pronajat byt 3 + 1 za nájemné ve výši 6 000 Kč měsíčně.

Zpráva Okresního úřadu ve Strakonicích ze dne 3. 10. 2001 prokazuje, že matka v pronajatém domě v B. S. H. připravila dobré hygienické podmínky a vybavení pro děti (pro každé z dětí postel a čisté oblečení). Ve zprávě okresní úřad podotkl, že paní N., majitelka domu, má rovněž svých 5 dětí v ústavní péči, na dům je vedena exekuce prodejem nemovitosti, což spolu s vysokým nájemným při slabých příjmech rodiny neskýtá solidní záruky do budoucnosti.

Dne 4. 9. 2001 podala matka u Okresního státního zastupitelství v Táboře "trestní oznámení" na Dětský domov v K. V tomto podání vyjadřuje matka nespokojenost s jednáním sociálních pracovnic domova, paní F. a K., a nesouhlasí s eventuální budoucí adopcí svých dětí slovy: "Když chce paní K. dát někoho do adopce, tak ať si najde jiné obětní beránky, kteří to dovolí."

Stejného data podala matka trestní oznámení na sociální pracovnici I. K. s tím, že žádá o vrácení svých dětí a paní K. jí "dělá zle".

Podle názoru Ústavníhosoudu právní následky předvídané v ustanovení § 68 odst. 1 zákona o rodině (osvojení dětí bez souhlasu rodičů) mohou nastat jen tehdy, je-li v řízení podle § 68 odst. 3 zákona o rodině beze zbytku a beze všech pochybností prokázáno naplnění podmínek § 68 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Pokud naplnění těchto podmínek prokázáno není, jak je tomu v konkrétním případě, došlo napadeným soudním rozhodnutím k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.

Zároveň došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protožesoud jako státní orgán zasáhl do práva stěžovatelů na respektování rodinného života v rozporu s ustanovením § 68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině.

Na základě shora uvedených skutečností zrušil Ústavnísoud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 22. 8. 2002 č. j. 15 Co 1337/2002-72 podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru