Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 667/02Usnesení ÚS ze dne 03.04.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
legitimace/pasivní
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.667.02
Datum podání20.11.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

1/1993 Sb., čl. 2 odst.4, čl. 4, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36

513/1991 Sb., § 83


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 667/02 ze dne 3. 4. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2001, čj. 22 Cm 1748/94 -113, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2001, čj. 9 Cmo 344/2001 - 131,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

J. J. (dále "stěžovatel") se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2002, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Plzni (dále "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále "vrchní soud"). Označeným rozsudkem krajského soudu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit společnosti K., pojišťovna, a. s. (dále "vedlejší účastník"), celkem částku 8 301 190,-- Kč a smluvní pokutu, ve výroku přesně vyčíslenou. V částce 11 518 000,-- Kč byla žaloba zamítnuta. Vrchní soud výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2002, čj. 29 Odo 136/2002 - 155.

Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že v řízení, které proběhlo před obecnými soudy, se necítí pasivně legitimován, protože podle dohody o změně společenské smlouvy společnosti J. a J., v. o. s., ze společnosti dne 13. 12. 1991 vystoupil. Nemohl ovšem zajistit zápis uvedené změny do obchodního rejstříku, protože tuto povinnost měly statutární orgány společnosti. V roce 1992 znovu podepsal doklady požadované pro zápis uvedené změny v obchodním rejstříku a spoléhal na to, že společníci tento návrh změn u obchodního rejstříku podají. Až v souvislosti s exekučním řízením před Finančním úřadem Plzeň - město v roce 1994 se dozvěděl, že návrh na provedení změn v obchodním rejstříku ohledně výmazu jeho osoby jako společníka ve společnosti J. a J., v. o. s., nebyl proveden. Proto již sám dohlédl na to, aby tentokrát již změny v obchodním rejstříku provedeny byly. Od konce roku 1991 se na chodu v. o. s. nepodílel, takže nemohl vědět o úkonech, které činili společníci uvedené v. o. s.

Byl ujišťován, že veškeré závazky převzala společnost J., s. r. o., která se sloučila s J. a J., v. o. s. Povinnost, uložená stěžovateli rozhodnutím obecných soudů, tedy nemá oporu v hmotném právu a způsobuje mu velké problémy. Tím byl porušen čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, neboť stěžovateli byla uložena povinnost nevyplývající ze zákona a čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále "Ústava"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), protože soudy neposkytly ochranu jeho právům.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti. Pokud jde o její včasnost, ústavní stížnost byla podána až poté, co bylo dne 8. 10. 2002 stěžovateli doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2002. Ústavní stížnost byla podána v době, kdy převládala většinová praxe Ústavního soudu, připouštějící, a z hlediska procesní opatrnosti stěžovatele požadující, souběžné podání mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnosti. Vzhledem ke sdělení Ústavního soudu publikovanému dne 3. 2. 2003 pod č. 32/2003 Sb., podle něhož šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti začne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou obnovy řízení, bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, byl ve vztahu ke stěžovateli zvolen příznivější postup a jeho ústavní stížnost nebyla posouzena jako opožděně podaná. Ústavní stížnost byla tedy po formální stránce shledána bez vad a jako způsobilá dalšího projednávání.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení v souladu s ustanovením § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 27. 4. 2001. Zánik účasti stěžovatele, jako společníka v. o. s., nastal až dne 5. 1. 1994. Stížnost označil jako nedůvodnou.

Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku, námitky stěžovatele, které jsou uvedeny v ústavní stížnosti, vzal v úvahu již při posuzování správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Závěr, ke kterému dospěly soudy obou stupňů, je založen na zákonném ustanovení. Rozhodnutím nebyly porušeny čl. 2 odst. 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ani čl. 36 Listiny.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 22 Cm 1748/94, bylo zjištěno, že rozsudkem uvedeného soudu ze dne ze dne 27. 4. 2001 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit společnosti K., pojišťovna, a. s. (dále též "vedlejší účastník"), celkem částku 8 301 190,-- Kč a smluvní pokutu, ve výroku přesně vyčíslenou. V částce 11 518 000,- Kč byla žaloba zamítnuta. Mezi veřejnou obchodní společností J. a J., v. o. s. (dále "v.o.s."), a Investiční bankou, a. s., byla uzavřena dne 17. 4. 1992 smlouva o úvěru. Schopnost splácet úvěr z této smlouvy byla pojištěna pojistnou smlouvou ze dne 1. 4. 1992, uzavřenou mezi v. o. s. a vedlejším účastníkem. V. o. s. z úvěrové smlouvy neplnila. Poté, co za ni dluh uhradil vedlejší účastník, požadoval po v. o. s. a jejích společnících zaplacení dluhu. Jedním ze společníků v. o. s. byl i stěžovatel. V. o. s. vznikla ještě za účinnosti zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění zákona č. 63/1991 Sb. (dále "HZ"). Podle § 106g odst. 2 HZ musí být pravost podpisů pod společenskou smlouvou úředně ověřena. Podle § 106k HZ společníci ručí za všechny závazky veřejné obchodní společnosti společně a nerozdílně celým svým majetkem. Podle ust. § 764 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále "ObchZ"), právní povaha obchodních společností, které vznikly podle dosavadních právních předpisů, se řídí ustanoveními ObchZ. Podle § 86 ObchZ veřejná obchodní společnost odpovídá za své závazky celým svým majetkem. Společníci ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně. Podle § 87 odst. 2 ObchZ jestliže zanikne účast společníka za trvání společnosti, ručí jen za závazky, které vznikly před zánikem jeho účasti. Stěžovatel byl z obchodního rejstříku jako společník vymazán dne 22. 8. 1994. Stěžovatel sice namítal, že ke dni 31. 12. 1991 ze zmíněné v. o. s. vystoupil, neboť mezi společníky byla uzavřena dohoda o změně společenské smlouvy datovaná dnem 13. 12. 1991. Pravost podpisů pod touto společenskou smlouvou byla ale úředně ověřena až dne 5. 1. 1994 (u jednoho ze společníků) a dne 6. 1. 1994 (u stěžovatele a dalšího společníka - viz čl. 54 spisu čj. 22 Cm 1748/94 - 75). Teprve tím se smlouva stala perfektní a až tehdy mohly nastat její účinky. Dne 18. 12. 1992 byl podepsán protokol o vystoupení stěžovatele ze společnosti. Dne 21. 12. 1992 byl podepsán všemi společníky dodatek ke společenské smlouvě a jejich podpisy byly tohoto dne úředně ověřeny. Tento dodatek není podle krajského soudu změnou společenské smlouvy podle § 83 ObchZ.

Vrchní soud v Praze výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2002.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].

Naprostá většina stěžovatelem namítaných pochybení směřuje do oblasti výkladu obecného hmotného práva, do kterého nepřísluší Ústavnímu soudu, za okolností daných v souzené věci, zasahovat. Krajský soud neuznal dodatek ke společenské smlouvě ze dne 21. 12. 1992 jako změnu společenské smlouvy podle § 83 ObchZ. Jako právní úkon, který vyvolal změnu společenské smlouvy, uznal dohodu o změně společenské smlouvy ze dne 13. 12. 1991, na níž byly ověřeny podpisy až ve dnech 5. 1. a 6. 1. 1994, kdy se jako perfektní teprve mohla stát účinnou. V tomto kontextu jsou tedy zcela irelevantní námitky stěžovatele, které se týkají nemožnosti ovlivnit zápis do obchodního rejstříku. Obecné soudy vázaly zánik účasti stěžovatele ve společnosti na okamžik perfektnosti dohody o změně společenské smlouvy ze dne 13. 12. 1991, která nastala úředním ověřením všech podpisů dne 6. 1. 1994. Jak ostatně uvedl vrchní soud, zajistit úřední ověření podpisů bylo v moci stěžovatele. Stejně irelevantní jsou námitky, týkající se sloučení obchodních společností. Stěžovatel tedy ve své stížnosti pouze zopakoval argumenty, které již předložil v řízení před obecnými soudy, např. svou argumentaci, týkající se možnosti ovlivnit zápis změn do obchodního rejstříku, za celé řízení nijak nekorigoval, i když tato ztratila svou relevanci po vydání rozsudku krajského soudu ze dne 27. 4. 2001. Fakt neustálého opakování argumentů je nejmarkantnější při porovnání dovolání ze dne 31. 10. 2001 a ústavní stížnosti. Až na několik málo vět a změnu v pojmenování osob (žalovaný - stěžovatel), se jedná v podstatě o shodná podání, a to i po stránce grafické.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítl porušení článku 2 odst. 4, článku 4 a článku 90 Ústavy, dále článku 36 Listiny. Podle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 123, ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona, při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny a Ústavy, k jejichž porušení došlo. Shodné konstatování platí rovněž pro stěžovatelem zmíněný čl. 2 odst. 4 Ústavy [viz nález sp. zn. III. ÚS 31/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, C. H. Beck, Praha 1998, str. 150].

Z podání stěžovatele není nijak zřejmé, jakým způsobem měla být porušena ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy, Ústavním soudem porušení těchto ustanovení nebylo zjištěno. Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů neshledal ani porušení stěžovatelem zmíněného čl. 36 Listiny, v jehož odst. 1 je garantováno právo na spravedlivý proces. Obecné soudy se zabývaly všemi argumenty stěžovatele a vyjádřily se k nim.

Jestliže Ústavní soud nedojde k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (porušením procesních nebo hmotných ústavních subjektivních práv), není dále oprávněn na základě interpretace obecného práva zrušit rozhodnutí obecných soudů, které jsou povolány k autoritativnímu výkladu obecného práva. Ústavní soud k tomu není oprávněn ani v případě, pokud by se závěry obecného soudu nesouhlasil a považoval je v rámci interpretace obecného práva za chybné.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2003

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru