Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 662/02Usnesení ÚS ze dne 21.01.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou práv... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
důkaz/volné hodnocení
lhůta/procesněprávní
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.662.02
Datum podání18.11.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 240, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 662/02 ze dne 21. 1. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 662/02

Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti P., v. o. s., zastoupené JUDr. I. H., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 924/2002,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 31 Co 106/2001.

Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozhodnutím obecný soud neposkytl ochranu jejím právům, a současně tak porušil ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toho se měl dovolací soud podle stěžovatelky dopustit tím, že dovolání posoudil jako podané opožděně. Jak dále stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nepolemizuje se skutečností, že dovolací soud aplikoval na danou procesní situaci ustanovení § 240 o. s. ř. ve znění platném do účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, které stanovilo k podání dovolání lhůtu 1 měsíce od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelka má však zato, že soud mylně posoudil okamžik, kdy k procesnímu úkonu, tj. podání dovolání došlo.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že podala dne 4. 6. 2001 prostřednictvím pošty tzv. blanketní dovolání, které adresovala dovolacímu soudu, tedy v zachované lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze (11. 5. 2001). Dne 22. 6. 2001 bylo napsáno a dne 28. 6. 2001 podáno k poštovní přepravě podání stěžovatelky, v němž "zdůvodňuje dovolání ze dne 4. 6. 2001". Jak stěžovatelka uvádí, k podání dovolání dne 4. 6. 2001 došlo (nedopatřením) bez podacího lístku potvrzovaného poštou při odesílání doporučených dopisů. Soud za této situace vyslechl jako svědkyni Mgr. J. H., advokátní koncipientku, která vypověděla, že dovolání odnesla dne 4. 6. 2001 na poštu. Stěžovatelka dále dovozuje, že soud i přesto, že k výslechu přistoupil a zřejmě jej tedy pokládal za právně relevantní, nevzal ve svém rozhodnutí obsah svědecké výpovědi na zřetel, přičemž s přiměřenou přesvědčivostí své stanovisko neodůvodnil.

Stěžovatelka se tak domnívá, že v daném případě obecný soud překročil určité ústavní meze a že jsou naplněny mimořádné předpoklady pro to, aby Ústavní soud sám přezkoumal skutková zjištění učiněná obecným soudem. Domnívá se totiž, že v dané věci existuje extrémní nesoulad mezi zjištěním pramenícím z provedeného dokazování, hodnocením důkazů obecným soudem a z něj plynoucím právním závěrem.

Ve své další argumentaci pak stěžovatelka dovozuje tento extrémní nesoulad poukazem na provádění důkazů a jejich hodnocení před nalézacím a odvolacím soudem, jejichž rozhodnutí však ústavní stížností nenapadá, když navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 924/2002.

Na žádost Ústavního soudu zaslal své vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR, který zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím práva stěžovatelky neporušil.

Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Lhůtu k ústavní stížnosti stanovuje ustanovení § 72 odst. 2 tak, že činí 60 dní ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní soud se v daném případě mohl zabývat toliko usnesením Nejvyššího soudu ČR a postupem tohoto soudu, nikoliv předchozími meritorními rozhodnutími odvolacího či nalézacího soudu, neboť samotný dovolací soud rozsudek odvolacího soudu po věcné stránce nepřezkoumal. Tuto skutečnost respektovala také stěžovatelka, když v ústavní stížnosti napadala usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání.

Ústavní soud proto zdůrazňuje, že námitky uváděné stěžovatelkou v závěru ústavní stížnosti vůči meritorním rozhodnutím soudů první a druhé instance, jimiž stěžovatelka demonstruje extrémní nesoulad mezi zjištěním pramenícím z provedeného dokazování, hodnocením důkazů a z něj plynoucím právním závěrem, nepokládal za relevantní. V daném případě mohl Ústavní soud posuzovat pouze otázku, zda postupem Nejvyššího soudu ČR, který po provedeném dokazování, jež se však netýkalo věci samé, ale toliko otázky procesního charakteru, tj. okamžiku podání opravného prostředku, dospěl k závěru o opožděnosti dovolání.

Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen.

Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v § 132 občanského soudního řádu. Obecný soud, v tomto případě soud dovolací, je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit; provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Ústavní soud může přikročit k posuzování a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem pouze za předpokladu, že lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu. Pouze takový nesoulad by znamenal porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. by mohl být projevem libovůle v rozhodování soudu.

Z odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu vyplývá, že Nejvyššímu soudu ČR bylo doručeno podání označené jako "Žalobce zdůvodňuje dovolání ze dne 4. 6. 2001" dané k poštovní přepravě dne 28. 6. 2001, v němž stěžovatelka uvedla, že podala dovolání k poštovní přepravě dne 4. 6. 2001. Za situace, kdy dovolací soud, jemuž mělo být podání ze dne 4. 6. 2001 adresováno, neměl toto podání k dispozici, připustil provedení důkazu, jímž by stěžovatelka prokázala skutečnost, že dovolání bylo podáno již 4. 6. 2001.

Jak konstatováno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, jaké byly motivy či pohnutky dovolacího soudu, když připustil výslech svědka, zaměstnance právního zástupce stěžovatelky, neboť obecný soud je povinen a také oprávněn sám posoudit to, zda provedení důkazu připustí. Je tedy věcí obecného soudu, zda připustí provedení navrhovaného důkazu, v tomto případě výslechu svědka i za předpokladu, že jsou mu známy poměry svědka k předmětu či účastníkovi řízení. Nelze však usuzovat, že by tímto postupem soud presumoval posouzení relevantních skutečností nebo výsledek svého rozhodování. A to i za situace, že jde o důkaz jediný, neboť se účastník zřejmě postupem právního zástupce ocitl v důkazní nouzi.

Procesní právní předpisy sice nestanoví povinnost účastníka řízení adresovat a zasílat podání určená soudu určitým kvalifikovaným způsobem (doporučeně nebo s dodejkou), přesto si však musí být vědom skutečnosti, že v případě jiného způsobu doručování se může ocitnout v důkazní nouzi, pokud jde o prokázání existence takového podání a okamžiku jeho předání k poštovní přepravě.

Ústavní soud proto v daném případě neshledal důvodů pro přehodnocení důkazů provedených dovolacím soudem a neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a právním závěrem, jenž by svědčil o porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2003

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru