Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 661/04Usnesení ÚS ze dne 20.12.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.661.04
Datum podání04.10.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.2

209/1992 Sb., čl. 6 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 661/04 ze dne 20. 12. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. D., zastoupeného JUDr. R. Š., proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 1, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby "Ústavní soud rozhodnutím zrušil trestní řízení vůči jeho osobě". V odůvodnění předmětné stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001, kterými byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ust. § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. c) trestního zákona za použití ust. § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003, vyplývá, že jím dovolací soud zrušil citované rozsudky obecných soudů, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 Nejvyšší soud přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Stěžovatel v podstatě uvedl, že soud prvního stupně v pokračujícím řízení jeho námitky bagatelizoval (zejména prý otázku, zda mu bylo či nebylo řádně doručeno sdělení obvinění) a znovu vyhlásil rozsudek, kterým jej uznal vinným a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 3 let. Stěžovatel je proto přesvědčen, že je vůči němu veden nespravedlivý proces a že je stíhán "v naprostém rozporu se způsobem, který je dán trestním řádem". Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud rozhodl shora uvedeným způsobem, tedy aby zrušil trestní řízení, které je proti němu vedeno.

Ústavní soud se vždy musí nejdříve zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré procesní náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Při výkonu svých pravomocí musí i tento soud respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat.

V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu (právům) nebo svobodě (svobodám) stěžovatele, může Ústavní soud příslušnému orgánu zakázat, aby v porušování práva pokračoval, případně mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Nemůže však rozhodnout, jak stěžovatel v petitu svého návrhu požaduje, tedy "zrušit trestní řízení vůči jeho osobě". Zcela zjevně se tak jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud oprávněn. Takovou kompetencí tedy Ústavní soud nedisponuje. S ohledem na ustanovení § 82 zákona o Ústavním soudu (arg. a contrario) je zřejmé, že Ústavní soud nemůže v oblasti ústavních stížností vydávat jiná rozhodnutí než předpokládá citované ustanovení, jež rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně. Vzhledem k jeho Ústavou a zákonem přesně vymezené pravomoci a působnosti nezbývá než konstatovat, že Ústavní soud není k rozhodnutí, o něž stěžovatel v ústavní stížnosti žádá, příslušný.

Ústavní soud pro úplnost odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně; proto důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. V této souvislosti lze připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, zejména soudů obecných (srov. též čl. 4 Ústavy). Ústavní soud představuje "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech prostředků ostatních, leč - jak je výše podrobně objasněno - pouze za předpokladu, že ústavní stížnost všechny stanovené formální náležitosti splňuje.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2004

JUDr. Vojen Güttler v.r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru