Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 661/03Usnesení ÚS ze dne 24.02.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkprocesní postup
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.661.03
Datum podání17.12.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

99/1963 Sb., § 114b, § 153a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 661/03 ze dne 24. 2. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003, čj. 62 Co 520/02 - 34,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003, čj. 62 Co 520/02 - 34, pro porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem pro uznání ze dne 24. 9. 2002, čj. 14 C 132/2002 - 17, vyhověl žalobě P. e., a. s., na zaplacení náhrady za neoprávněný odběr elektřiny podle zákona č. 222/1994 Sb. a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku Kč 67 496,80 s příslušenstvím. Vydání rozsudku pro uznání předcházel platební rozkaz, proti němuž podal stěžovatel včas odpor. Obvodní soud usnesením ze dne 25. 7. 2002 uložil stěžovateli, podle § 114b odst. 1 OSŘ, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení ve věci písemně vyjádřil a v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Dále stěžovatele poučil, že jestliže se v dané lhůtě bez vážného důvodu nevyjádří a ani soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, a rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 OSŘ, pro jehož vydání nemusí být nařízeno jednání. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou dne 13. 8. 2002. Stěžovatel ve stanovené lhůtě písemné vyjádření k žalobě nepodal, ani soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Obvodní soud poté vydal rozsudek pro uznání.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 5. 2. 2003, čj. 62 Co 520/2002 - 34, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Odvolací soud přisvědčil obvodnímu soudu v tom, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny. Protože odvolací důvody [§ 205a odst. 2 písm. a), § 205b OSŘ ], pro které by bylo možno rozsudek pro uznání zrušit, nebyly naplněny, odvolací soud jej podle § 219 OSŘ potvrdil.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru a soudům obou stupňů vytýkal, že neaplikovaly ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny a zasáhly tak do jeho ústavně zaručených práv na "řádné a veřejné projednání" věci. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací usnesením ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1187/2003, dovolání odmítl jako nepřípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl rozsudku Městského soudu v Praze jeho protiústavnost. Upozornil na své právo na "řádné a úplné projednání věci před soudem." Sám se svého práva na veřejné projednání věci soudem nevzdal, ani nesouhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízeného jednání. Vyjádření k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 nepodal proto, že se domníval, že jde o jinou věc, v níž byl zastoupen advokátem, proto se domníval, že veškeré písemnosti jsou zasílány též jeho právnímu zástupci. Tak tomu ovšem v dané věci nebylo, protože v ní právně zastoupen nebyl. Podle stěžovatele, bez náležitého skutkového projednání věci, ani případné nevyjádření se k výzvě soudu nemůže dát možnost vydat rozsudek pro uznání. Postup obecného soudu považuje za "negativní zásah" do svých ústavních práv. Tvrdí, že zejména došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, která "je vyšší relevance než běžný zákon." Článek 38 odst. 2 Listiny nemá "žádné omezující podmínky" a "ve své formulaci a v pojetí aplikace je absolutní."

Ústavní stížnost není důvodná.

Aniž to stěžovatel uvádí výslovně, základem jeho ústavní stížnosti je zpochybnění ústavnosti ustanovení § 114b občanského soudního řádu (dále též "OSŘ") a ustanovení s tímto souvisejících, která upravují kvalifikovanou formu rozsudku pro uznání, vycházející z presumpce uznání žalovaného nároku. Podle prvého odstavce § 114b OSŘ, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 OSŘ) a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 téhož zákona, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) OSŘ, nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, aby ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Podle § 114b odst. 5 OSŘ, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. O tomto následku (§ 153a odst. 3 OSŘ) musí být poučen. Podle § 153a odst. 3 OSŘ rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 OSŘ). Podle § 153a odst. 4 OSŘ jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.

Ústavní soud konstatuje, že citovaná ustanovení občanského soudního řádu nemohou být v obecné poloze v rozporu s ústavním pořádkem a jsou-li interpretována ústavně konformním způsobem, nemohou být ani v rozporu s ústavním pořádkem v jednotlivých individuálních věcech.

Požadavek efektivního soudního řízení bez zbytečných průtahů a požadavek spolehlivého zjištění skutečností, rozhodných pro spravedlivé rozhodnutí, tvoří základní komponenty práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro civilní proces je přitom charakteristické, že zákon hovoří jak o požadavku rychlosti procesu, tak o nutnosti dbát dalších důležitých principů a hodnot v jednom a tomtéž ustanovení (srov. § 6 OSŘ). Česká právní úprava v zásadě umožňuje, aby v řízení bylo vyhověno v maximální možné míře principu slyšení obou stran. Právní úprava však nesmí poskytovat podmínky umožňující bezdůvodné protahování řízení pro absolutizované lpění na dosažení co nejspolehlivějšího poznání stavu věcí. Výrazem těchto požadavků a poměřování hodnot a principů souvisejících s požadavkem na spolehlivé zjištění stavu věci na straně jedné a rychlosti řízení na straně druhé jsou i stěžovatelem zpochybňovaná ustanovení OSŘ. Není proto důvodné tvrzení stěžovatele, že čl. 38 Listiny znemožňuje zákonnou úpravu rozsudku pro uznání, tj. úpravu, která byla tradiční i v právním řádu předkomunistického Československa a která je i z komparativního pohledu obvyklá v právních systémech Evropy a Ameriky.

V přezkoumávané věci stěžovatel, podle svého vlastního tvrzení, jednal v omylu, když neodpověděl na výzvu obecného soudu v soudem určené lhůtě. Domníval se totiž, že jde o věc, v níž je zastoupen svým právním zástupcem. V tomto smyslu stěžovatelova nečinnost způsobená jeho vlastní nedbalostí a následné vydání rozsudku pro uznání není a nemůže být protiústavní. Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24.února 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru