Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 660/2000Usnesení ÚS ze dne 09.04.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkkatastr nemovitostí/vklad
vlastnické právo/ochrana
katastr nemovitostí/záznam
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.660.2000
Datum podání10.11.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

265/1992 Sb., čl.

403/1990 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 660/2000 ze dne 9. 4. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelů Z. S., JUDr. S. H., a E. P., všech zastoupených advokátem JUDr. Z. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 30 Ca 468/99, a proti rozhodnutí Katastrálního úřadu v Sokolově ze dne 21. 10. 1999, č.j. 20910 Vl - 1833/95,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Nedatovanou dohodou uzavřenou podle § 3 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb.") mezi oprávněnými osobami Z. S., JUDr. St. H. a E. P. (dále jen "stěžovatelé") a povinnou osobou stavebním družstvem A. S. č.p. 163 (později A., a.s., S.; dále jen "povinná osoba") zastoupeným předsedou Mgr. J. Š., vydala povinná osoba oprávněným osobám nemovitost čp. 17/66 v M. ulici v L. s pozemkem parc. 45/1 v k.ú. L. (dále jen "nemovitost"). V dohodě bylo dále uvedeno, že tato (dohoda) podléhá registraci státním notářstvím na základě návrhu podaného bezodkladně povinnou osobou, která po právní moci registrace dohody podá návrh na vyznačení změny vlastnických vztahů u střediska geodezie v Sokolově tak, že vlastnické právo k nemovitosti bude vyznačeno pro stěžovatele.

Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 26. 8. 1993, sp. zn. 8 C 160/92, zamítl návrh stěžovatelů, kterým se domáhali stanovení povinnosti odpůrci (povinné osobě) uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitosti. Okresní soud v odůvodnění tohoto rozsudku především uvedl, že dohoda, jejíhož uzavření se stěžovatelé domáhají, uzavřena byla, a že řešení otázky, zda tato dohoda odpovídá zákonu, pak náleželo do výlučné kompetence státního notářství v rámci řízení o registraci. Pokud návrh na registraci dohody nepodala povinná osoba (která se k tomuto úkonu v dohodě zavázala), bylo na stěžovatelích, aby sami takový návrh podali a aby v rámci registračního řízení prokázali oprávněnost svého nároku.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 8. 1994, sp. zn. 12 Co 431/93, uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že stěžovatelé uplatnili nárok vyplývající jim ze zákona č. 403/1990 Sb. řádně a včas a že uvedená "dohoda bez data je obsahově dohodou podle tohoto zákona". Podle názoru odvolacího soudu proto zbývalo posoudit, zda nedostatek trvalého spojení listů, na nichž je sepsána dohoda, a nedostatek data jejího uzavření, zakládají neplatnost dohody. Podle mínění krajského soudu o případ neplatnosti nejde, neboť oba listy svým zněním na sebe přímo navazují; pokud jde o datum smlouvy, krajský soud ("z listiny, které s věcí souvisejí, tj. výzev k vydání věci a kupní smlouvy z 21. 6. 1991") dovodil, že dohoda "bez data" pochází z období mezi 24. 4. 1991 a 21. 6. 1991 a "že zúčastněné osoby měly shodnou vůli postupovat ohledně předmětných nemovitostí podle zákona č. 403/90 Sb. a tuto vůli také projevily". Proto odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně - dospěl k závěru, že se stěžovatelé nemohou dožadovat určení povinnosti žalovaného uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., neboť takovou dohodu účastníci již uzavřeli, a to nejpozději 21. 6. 1991. Proto odvolací soud napadený rozsudek potvrdil (§ 219 o.s.ř.), neboť mohl - stejně jako soud prvního stupně - rozhodnout jen o předmětu řízení v podobě vymezené v rozsudečném návrhu.

Katastrální úřad v Sokolově rozhodnutím ze dne 21. 10. 1999, č.j. 20910 Vl-1833/95, návrh na vklad vlastnického práva [na základě dohody uzavřené podle § 3 zákona č. 403/1990 Sb.] do katastru nemovitostí (podaný stěžovateli) podle § 5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 265/1992 Sb."), zamítl. Katastrální úřad v odůvodnění tohoto rozhodnutí především uvedl, že přezkoumal návrh na vklad předložený stěžovateli, včetně dalších listin, připojených k návrhu z hlediska splnění podmínek pro povolení vkladu vlastnického práva (které jsou stanoveny v § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.) a šetřením zjistil, že právní úkon (dohoda) týkající se vydání nemovitostí, není učiněn v předepsané formě. Vzhledem k tomu, že předmětná dohoda nebyla (v souladu s platnou právní úpravou v době jejího uzavření) registrována státním notářstvím, byl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí v souladu s § 15 odst. 3 citovaného zákona. Tuto dohodu podepsal za povinnou osobu předseda družstva Mgr. J. Š. Katastrální úřad z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Plzni oddíl Dr XXVII, vložka 4, zjistil, že v době od 26. 3. 1991 do 23. 6. 1992, za družstvo (resp. k názvu družstva) připojí svůj podpis předseda nebo místopředseda a jeden člen představenstva. Stanovy družstva v čl. V uvádějí, že je-li k platnosti právního úkonu třeba dvou podpisů, podepisuje se předseda a další člen představenstva. Proto katastrální úřad dospěl k závěru, že pro navrhovaný vklad práva nejsou splněny podmínky stanovené zákonem č. 265/1992 Sb.

Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí Katastrálního úřadu v Sokolově ze dne 21. 10. 1999, č.j. 20910 V1-1833/95, potvrdil. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že zjištění skutkového stavu, ze kterého citované rozhodnutí katastrálního úřadu vycházelo, je v souladu s obsahem správního spisu a že katastrální úřad posoudil věc po právní stránce správně. Krajský soud dále dovodil, že předmětná dohoda nebyla jednající právnickou osobou řádně podepsána, neboť byla - v rozporu se zápisem v obchodním (podnikovém) rejstříku - podepsána pouze předsedou družstva Mgr. J. Š., zatímco podpis dalšího člena představenstva chybí. Krajský soud na základě toho dospěl (stejně jako katastrální úřad) k právnímu závěru, že právní úkon obsažený v dohodě (listině), podle které mělo být právo zapsáno do katastru, není učiněn v předepsané formě, což znamená, že ke dni podání návrhu na vklad nebyly splněny všechny podmínky podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Pokud jde o námitku stěžovatele, že napadené rozhodnutí katastrálního úřadu je nepřezkoumatelné v části textu "katastrální úřad zjistil, že v době od 23. 6. 1991 do 23. 6. 1992, že za družstvo resp. k názvu družstva připojí svůj podpis předseda nebo místopředseda a jeden člen představenstva", neshledal krajský soud tuto námitku důvodnou, neboť "v kontextu s obsahem celého odůvodnění rozhodnutí katatrálního úřadu nevznikají pochybnosti o tom, co touto větou mínil odpůrce (pozn.: Katastrální úřad v Sokolově) vyjádřit".

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni napadli stěžovatelé ústavní stížností. Domnívají se, že Krajský soud v Plzni a Katastrální úřad v Sokolově odepřely jejich právu ochranu, neprojednaly souzenou věc bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, a tak porušily jejich ústavně zaručené právo na ochranu vlastnického práva, na soudní a jinou právní ochranu [čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].

Stěžovatelé mimo jiné odkázali na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 1994, sp. zn. 12 Co 431/93, v němž bylo konstatováno, že dohoda o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. existuje, byla uzavřena oprávněnými osobami (stěžovateli), na ní zúčastněné osoby měly shodnou vůli postupovat ohledně předmětných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb. a tuto vůli také projevily, takže došlo k vydání nárokovaných nemovitostí. Stěžovatelé dále uvedli, že v rozporu s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni Katastrální úřad v Sokolově rozhodnutím ze dne 21. 10. 1999, č.j. 20910 Vl-1833/95, a Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 30 Ca 468/99, dospěly "de facto ke zcela opačnému závěru, když dovodily, že předmětná dohoda o vydání věci je neplatná a tudíž nelze vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem v náš (pozn.: stěžovatelů) prospěch provést".

Stěžovatelé proto poukazují na absurdnost skutečnosti, že mají "na jedné straně potvrzený a soudem přiznaný ... restituční nárok, na druhé straně se však nikdy v důsledku napadených rozhodnutí nemůžeme stát vlastníky restituovaných nemovitostí, protože ke vkladu našeho vlastnického práva do katastru nemovitostí nikdy z důvodu shora uvedených nemůže dojít". Stěžovatelé se domnívají, že nebyly respektovány jimi uváděné nálezy Ústavního soudu týkající se citlivého přístupu k vyřizování restitučních nároků, postupu státních orgánů v souladu se zákonnými zájmy osob, které utrpěly újmu na základních právech a svobodách a jejich alespoň částečné kompenzaci (sp. zn. I. ÚS 289/95) a přístupu soudů k chybám účastníků řízení, jejichž neznalosti či pochybení by nemělo být využíváno proti cílům restitucí (sp. zn. IV. ÚS 6/95).

Stěžovatelé dále uvedli, že ačkoli Katastrální úřad v Sokolové a Krajský soud v Plzni v napadených rozhodnutích "možná" postupovaly rigorózně podle zákona, přesto prý došlo k porušení jejich základních práv a svobod. Domnívají se, že došlo zejména k porušení ochrany vlastnického práva podle čl. 11 Listiny a k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť jestliže jeden soud uznal jejich nárok, pak později nemohl jiný soud rozhodnout tak, že v napadeném rozsudku restituční nárok vlastně popřel. Stěžovatelé dále tvrdí, že řízení započaté dnem 6. 12. 1995 doručením návrhu na vklad vlastnického práva do katastru a skončené před odvolacím soudem v roce 2000, trpí zbytečnými průtahy (čl. 38 odst. 2 Listiny).

Proto stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud přijal nález, jímž rozhodnutí Katastrálního úřadu v Sokolově ze dne 21. 10. 1999, č.j. 20910 V1-1833/95, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 30 Ca 468/99, zruší.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatelé v podstatě namítají, že napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci bylo porušeno jejich vlastnické právo (čl. 11 - pozn.: zřejmě čl. 11 odst. 1 Listiny), základní právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny).

Tuto argumentaci nelze akceptovat.

V prvé řadě je třeba uvést, že námitka porušení čl. 11 odst. 1 Listiny není na místě. Předmětem řízení v souzené věci před orgány veřejné moci (tj. před Katastrálním úřadem v Sokolově a před Krajským soudem v Plzni) byl návrh na vklad vlastnického práva stěžovatelů k nemovitosti a nejednalo se tedy o rozhodování o vlastnickém právu. Navíc v ustálené judikatuře Ústavního soudu již bylo vícekráte konstatováno, že ochrana zaručená v ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny je chápána jako ochrana vlastnického práva jako takového, vlastnického práva již konstituovaného, tedy již existujícího. Návrh na vklad vlastnického práva tedy ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny chráněn není a s vlastní ochranou vlastnického práva jej zaměňovat nelze.

Pokud stěžovatelé tvrdí, že bylo porušeno jejich základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dopouštějí se rovněž omylu, neboť - jak vyplývá z příslušného správního a soudního spisu - nebylo jim nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u Krajského soudu v Plzni domáhali. Podle obsahu soudního spisu postupoval krajský soud způsobem, který postup stanovený občanským soudním řádem nezpochybnil.

Stěžovatelé spatřují nesprávnost napadených rozhodnutí - jak již bylo dříve uvedeno - především v tom, že jimi vlastně došlo k popření již jednou uznaného restitučního nároku. Ani této námitce však nelze přisvědčit. Jak vyplývá z obsahu spisu, v souzené věci se jedná o řízení o návrhu na vklad vlastnického práva podle zákona č. 265/1992 Sb., tedy o věc jinou (pozn.: než je vlastní restituční nárok) a v jeho průběhu katastrální úřad v souladu s ustanovením § 5 odst. 1 citovaného zákona přezkoumává příslušnou listinu (v souzené věci dohodu) mimo jiné z hlediska požadavků na předepsanou formu. Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, neshledal, že by interpretací krajského soudu (uvedenou v odůvodnění napadeného rozsudku) bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Ústavní soud rovněž nevidí - ve smyslu své ustálené judikatury - extrémní nesoulad (protiklad) mezi právními závěry Katastrálního úřadu v Sokolově (i Krajského soudu v Plzni) a provedenými skutkovými zjištěními. Věcná argumentace obou orgánů veřejné moci byla dle názoru Ústavního soudu správná a z ústavněprávního hlediska přijatelná. Ústavní soud připomíná, že původní rozsudky Okresního soudu v Sokolově (ze dne 26. 8. 1993, sp. zn. 8 C 160/92) a Krajského soudu v Plzni (ze dne 30. 8. 1994, sp.zn. 12 Co 431/93) se nezabývaly dnes spornou otázkou, tj. chybějícím (dalším) podpisem na citované dohodě. Katastrální úřad v Sokolově, který v rámci řízení o návrhu na vklad vlastnického práva podle § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. přezkoumával - jak bylo již výše uvedeno - formální náležitosti dohody, proto neporušil zákonný předpis, podle něhož jsou správní orgány vázány právní názorem soudu (§ 250j odst. 3 o.s.ř.). Za těchto okolností je tedy odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumentaci (a na argumentaci katastrálního úřadu) Ústavní soud odkazuje.

Pokud jde o stěžovateli tvrzené (avšak blíže nekonkretizované) porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), zjistil Ústavní soud z obsahu správního a soudního spisu, že v průběhu let 1996 -1999 byly průběžně činěny procesní kroky směřující k vyřízení souzené věci a v řízení před Krajským soudem v Plzni došlo k přijetí rozhodnutí během šesti měsíců od podání návrhu na přezkoumání správního rozhodnutí. Podle názoru Ústavního soudu proto k porušení uvedeného základního práva stěžovatelů nedošlo.

Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni a rozhodnutím Katastrálního úřadu v Sokolově nedošlo k zásahu do základních práv a svobod, jichž se stěžovatelé dovolávají a které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/19993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brnědne 9. dubna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru