Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 660/10 #1Usnesení ÚS ze dne 09.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Důkaz
svědek/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.660.10.1
Datum podání08.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 660/10 ze dne 9. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem, se sídlem Kloknerova 2212/10, 148 00 Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 6 T 44/2009, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 61 To 315/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1549/2009, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 6 T 44/2009 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s dozorem. Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 61 To 315/2009 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1549/2009 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), který bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení městského soudu.

Stěžovatel tvrdí, že z provedených důkazů nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav. Nelze přehlédnout, že znalecký posudek o duševním stavu poškozené zpracovaný v přípravném řízení se nevypořádává pečlivě s otázkou "Jaká je interpretace předmětných událostí, zda má poškozená sklon k podávání účelových a nepravdivých informací", kdy znalkyně neodpověděla jednoznačně. Naopak z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická a genetická expertíza plyne, že porovnáním DNA z druhé strany prezervativu se znaky DNA profilu stěžovatele, byla vzájemná shoda jednoznačně vyloučena. Obecné soudy opřely výrok o vině o jediný přímý důkaz - výpověď poškozené, jejíž hodnověrnost posoudily s ohledem na obecné závěry plynoucí ze znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie. Další přímé či nepřímé důkazy, které by podporovaly závěr o tom, že pachatelem skutku byl stěžovatel, ba že vůbec došlo ke znásilnění, provedeny nabyly. Soudy nehodnotily schopnosti poškozené pamatovat si a reprodukovat prožitky podle toho, co vypověděla před soudem samým. Též se nevypořádaly s rozpory ve výpovědi poškozené v přípravním řízenÍ a v řízení před soudem, kdy poškozená před soudem uvedla, že si nepamatuje, zda pachatelé použili prezervativ, když přípravném řízení uvedla, že pachatelé nepoužili prezervativ. Na místě činu byl přitom nalezen prezervativ, na kterém byla zjištěna shoda DNA se znaky DNA poškozené, tedy se nabízí otázka, zda v daném případě ke znásilnění došlo, zda by vůbec bylo možné poškozenou znásilnit za této okolnosti a zda vůbec pachatelem byl stěžovatel. Poškozená by v případě znásilnění musela klást odpor, avšak oděv poškozené nebyl potrhán a lékař jednoznačně nepotvrdil, že by byly zjištěny znaky znásilnění. Poškozená byla v podnapilém stavu, a sama připustila, že alkohol její vnímání ovlivnil (viz pokračování protokolu o výslechu svědka-poškozená ze dne 23. 2. 2009). Stěžovatel uvádí, že si poškozená vše ve vztahu k němu vymyslela, neboť se do stěžovatele pravděpodobně důsledkem opilosti zahleděla a poté se dozvěděla, že je ženatý. Musela být také zklamána jeho chováním, respektive tím, že stěžovatel zájem poškozené neopětoval.

Stěžovatel má za to, že došlo k zásahu do jeho práv zaručených čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1, čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku jejich vykonatelnosti, neboť újma, která stěžovateli reálně hrozí, je nenapravitelná a nepoměrně větší, než jaká může při odložení vykonatelnosti hrozit jiným osobám.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Městské státní zastupitelství v Praze vyjádřilo názor, že ke stěžovatelem namítanému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod nedošlo.

Nejvyšší soud toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Ostatní účastníci a vedlejší účastníci řízení poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu předmětný spis sp. zn. 6 T 44/2009 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Obecné soudy se klíčové usvědčující výpovědi poškozené věnovaly pečlivě, včetně hodnocení její věrohodnosti (srovnej str. 3 a násl. rozsudku). Na zajištěných stopách sice nebyla zjištěna shoda se stěžovatelovou DNA, jeho tvrzení o absenci dalších důkazů podporujících závěr o jeho vině však přisvědčit nelze. Nutno poukázat na výpovědi svědků (např. svědka N., který poškozenou nalezl a zavolal policii), jakož i listinné materiály (protokol o rekognici, lékařská zpráva Všeobecné fakultní nemocnice, fotodokumentace zranění poškozené, atd.).

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru