Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 660/01Usnesení ÚS ze dne 02.01.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.660.01
Datum podání15.11.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

30/2000 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 240 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 660/01 ze dne 2. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti ing. A. A., zastoupené advokátem Mgr. V. E., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 33 Odo 614/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením odmítl Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 8 Co 79/2001.

V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud ČR uvedl, že při posuzování předmětného dovolání vycházel ze znění občanského soudního řádu před jeho novelizací, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., jelikož dle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17. tohoto zákona se dovolání, podaná proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tzn. podle o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000. V daném případě byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000, protože rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 34 C 501/95) byl vydán dne 27. 10. 2000. Nejvyšší soud konstatoval, že podle dosavadních právních předpisů je nutno posoudit rovněž otázku včasnosti podaného dovolání. Citovaný rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. 3. 2001, avšak stěžovatelka podala dovolání k poštovní přepravě až dne 11. 5. 2001. Protože dle ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. (v původním znění) bylo nutno podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, tzn. v daném případě do 13. 4. 2001, shledal Nejvyšší soud toto dovolání opožděným a proto je odmítl.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod tím, že chybně interpretoval část dvanáctou hlavu I bod 17. zákona č. 30/2000 Sb. Stěžovatelka tvrdí, že rozsudek napadený dovoláním byl vydán v odvolacím řízení, které bylo provedeno až tím, že Krajský soud v Ostravě vydal příslušný rozsudek, a to dne 12. 2. 2001. Odvolací řízení bylo prý tedy provedeno až za účinnosti novely o.s.ř. č. 30/2000 Sb.; podle ustanovení § 240 odst. 1 tohoto zákona byla stanovena lhůta k podání odvolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, takže dovolání bylo podáno včas. Stěžovatelka konečně uvádí, že i kdyby byl výklad dovolacího soudu formálně správný, bylo nicméně jeho rozhodnutím porušeno její právo na soudní ochranu, jelikož uvedený výklad neodpovídá principům materiálního právního státu.

Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušeno a zároveň navrhla i odklad vykonatelnosti citovaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že Nejvyšší soud napadeným usnesením chybně interpretuje a aplikuje část dvanáctou hlavu I bod 17. zákona č. 30/2000 Sb. Toto ustanovení zní takto: "Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů."

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (stěžovatelky). Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a-v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.

V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (bod 15. citovaného ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.). Protože v souzené věci řízení před soudem prvního stupně probíhalo podle dosavadních právních předpisů a též jeho rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dne 27. 10. 2000), muselo být rovněž předmětné odvolání posuzováno podle znění o.s.ř., platného před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Za této situace proto Nejvyšší soud nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelkou podle úpravy platné před 31. 12. 2000 a nikoliv podle úpravy pozdější, jelikož předchozí řízení (tj. řízení před odvolacím soudem) proběhlo ještě podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté hlavy I bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. Pokud tedy Nejvyšší soud předmětné dovolání posoudil jako opožděné, protože bylo podáno až po marném uplynutí lhůty jednoho měsíce upravené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. - přičemž podle odst. 2 stejného ustanovení zmeškání této lhůty Nejvyšší soud nemohl prominout - nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval zcela v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého práva" a v napadeném usnesení nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2, písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Za tohoto procesního stavu nevyhověl Ústavní soud ani návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, který má akcesorickou povahu a sdílí tak právní osudy odmítnutí ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. ledna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru