Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 66/20 #1Usnesení ÚS ze dne 31.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Kladno
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříkDokazování
styk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.66.20.1
Datum podání08.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 888

99/1963 Sb., § 127


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 66/20 ze dne 31. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky S. D., zastoupené JUDr. Kateřinou Fílovou, advokátkou se sídlem Závodní 391/96C, Karlovy Vary, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 5. 2019, č.j. 42 P 132/2018-185, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2019, č.j. 100 Co 271/2019-220, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č.j. 42 P 132/2018-185, zamítl návrh stěžovatelky na udělení souhlasu s tím, aby za otce nezletilé V. H. a nezletilého J. H. podala žádost o změnu příjmení nezletilých na příjmení "D., D." (výrok I.). Dále rozhodl, že otec je oprávněn být s nezletilými v telefonickém kontaktu vždy třetí středu v kalendářním měsíci v roce od 17:00 hodin do 17:20 hodin (výrok II.). Okresní soud určil, že otec je oprávněn a povinen v tuto dobu zatelefonovat na telefonní číslo stěžovatelky a stanovil, že stěžovatelka je oprávněna a povinna nezletilé na telefonický kontakt s otcem připravit a zajistit realizaci této formy styku (výrok III.).

2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 10. 2019, č.j. 100 Co 271/2019-220, rozsudek okresního soudu ve výrocích II. a III. změnil tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými každou první neděli v měsíci lednu, dubnu, červenci a říjnu každého roku vždy od 14:00 hodin do 17:00 hodin v rozsahu minimálně jedné hodiny s tím, že stěžovatelka je povinna zajistit účast nezletilých dětí na tomto styku v místě výkonu trestu odnětí svobody otce a nezletilé děti na styk s otcem řádně připravit. Dále je otec dle rozsudku krajského soudu oprávněn stýkat se s nezletilými dětmi prostřednictvím telefonického kontaktu vždy každou sudou sobotu v kalendářním měsíci od 13:00 hodin do 19:00 hodin po dobu maximálně dvaceti minut na telefonním čísle, které stěžovatelka otci sdělí s tím, že stěžovatelka je povinna nezletilé na telefonický kontakt s otcem připravit a zajistit jeho realizaci.

II.

3. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

4. Porušení shora citovaných práv spatřuje především v tom, že došlo k nařízení styku nezletilých dětí s otcem ve vězeňském zařízení. Stěžovatelka namítá, že nebyl respektován zájem dětí, nebyly respektovány názory odborníků, kteří se z hlediska psychologického a pedagogického vyjádřili ke styku nezletilé s otcem ve výkonu trestu odnětí svobody negativně, a nebyl proveden navržený důkaz (znalecký posudek z oboru psychologie), ačkoliv závěry okresního a krajského soudu se ve skutkových zjištěních ohledně postoje nezletilé lišily a krajský soud by sám neměl činit závěry odborného charakteru. Dle názoru stěžovatelky cílem nálezu sp. zn. II. ÚS 22/17 ze dne 8. 8. 2017 (N 145/86 SbNU 455) nebylo nutit nezletilé ke kontaktu s osobou (byť biologickým otcem), jejíž nepřítomnost jim nepůsobí újmu. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že nezletilý syn otce fakticky nepoznal a nezletilá dcera s ním nebyla téměř dva roky v kontaktu, nemá na něj pozitivní vzpomínku a nemá k němu utvořenou citovou vazbu. Stěžovatelka upozorňuje také na to, že je faktickou samoživitelkou a není tedy žádoucí a spravedlivé, aby nezletilé do místa výkonu trestu odnětí svobody dopravovala.

III.

5. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů a úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí co do námitek uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

8. Z rozsudku okresního soudu je patrné, že otec nezletilých nastoupil k výkonu trestu do věznice Jiřice, kde lze návštěvy odsouzených s osobami blízkými, tedy i s nezletilými dětmi (za doprovodu dospělé osoby), realizovat jedenkrát měsíčně v rozsahu maximálně 180 minut. Odsouzený si také může požádat o schválení telefonních kontaktů až na pět blízkých osob a může telefonovat na povolená čísla celkem maximálně 20 minut denně. Z výslechu babičky a strýce nezletilých bylo zjištěno, že jsou ochotni nezletilé do věznice za otcem vozit, a to na své náklady (sami za ním pravidelně jednou měsíčně jezdí). Dále okresní soud konstatoval, že nezletilý syn svého otce prakticky nezná (otec nastupoval do výkonu trestu v době, kdy byl nezletilý velmi malý) a u nezletilé dcery psycholožka nedoporučila vystavovat nezletilou kontaktu s otcem ve vězeňském prostředí. Okresní soud proto dospěl k závěru, že je namístě nahradit přímý styk s otcem stykem nepřímým telefonickým, aby se nenásilnou formou rozvíjela citová vazba mezi otcem a nezletilými dětmi a aby do budoucna bylo možné styk otce s nezletilými stanovit přímou formou.

9. Z rozsudku krajského soudu vyplývá, že společnou domácnost rodiče nezletilých dětí vedli do 30. 4. 2017, v době od května do srpna 2017 se otec s nezletilými dětmi setkal šestkrát až osmkrát. Naposledy otec viděl nezletilé děti v září 2017. Rozsudkem okresního soudu ze dne 4. 12. 2017, č.j. 15 Nc 3716/2017-75, byli nezletilí svěřeni do výlučné péče matky a návrh otce na úpravu styku s nezletilými dětmi byl zamítnut s odůvodněním, že z dokazování vyplynulo, že matka je schopna se s otcem na jeho styku s dětmi domluvit. Otci byla stanovena s účinností od 1. 5. 2017 povinnost přispívat na výživu nezletilé 1 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého 1 000 Kč měsíčně. Dne 13. 4. 2018 otec nastoupil k výkonu trestu odnětí svobody uloženému mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 4 T 10/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 To 71/2016, za trestný čin zpronevěry dle § 206 odst. 1, § 206 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku.

10. Ze záznamu z jednání ze dne 30. 9. 2019 krajský soud zjistil, že stěžovatelka předala opatrovníkovi dopis nadiktovaný nezletilou. Výpověď nezletilé při následném pohovoru s opatrovníkem zhodnotil krajský soud jako jednoznačně ovlivněnou tím, že stěžovatelka poskytuje nezletilé informace takového druhu, aby považovala otce i prostředí, ve kterém se nyní nachází, za nepřátelské. Nezletilé např. nepravdivě sděluje, že otec se snaží přesvědčit soud, že nezletilou nemá nikdo z jejích blízkých rád. Také vykreslením věznice, jako místa, kde se "chlapi hodně hádají", sleduje dle krajského soudu to, aby nezletilá na základě stěžovatelkou podpořených obav neprojevila ochotu otce navštívit či kontaktovat. Nezletilá mimo jiné během pohovoru sdělila, že má již nového tátu, a že ten se zbaví toho starého, protože starý táta na ně byl hodně zlý. Také uvedla, že otec, který je ve vězení, už nikdy nebude její táta, ale proč tomu tak je, to neví. Nezájem o kontakt s otcem deklarovaný nezletilou tak krajský soud hodnotil nikoliv jako výsledek negativních zkušeností s otcem, ale jako projev manipulace ze strany dlouhodobě výlučně pečujícího rodiče, tj. stěžovatelky.

11. V této souvislosti krajský soud upozornil, že otec žil s oběma dětmi ve společné domácnosti od jejich narození až do května 2017 a na jejich výchově se podílel v dané době způsobem, k němuž stěžovatelka neměla výhrady. V rámci předchozího řízení dle krajského soudu stěžovatelka prezentovala, že otci nikdy ve styku s nezletilými nebránila, otec navíc dle jejího tvrzení dva a půl roku pečoval o nezletilou, zatímco o nezletilého pečovala stěžovatelka. I po ukončení společného soužití přitom otec projevoval zájem o obě nezletilé děti, se kterými se na základě dohody s matkou až do září 2017 stýkal a byl s nimi v pravidelném osobním kontaktu. V období od září 2017 do dubna 2018 otec osobní styk s nezletilými nerealizoval, což však dle krajského soudu nebyl důsledek jeho nezájmu o styk s nezletilými, ale projev společensky nepřijatelné (avšak z pohledu otce pochopitelné) snahy vyhnout se výkonu trestu odnětí svobody. Velmi krátce poté, co byl zadržen a předán do výkonu trestu odnětí svobody otec stěžovatelku kontaktoval ve snaze se s dětmi opět setkat.

12. S odkazem na závěry vyslovené v judikatuře Ústavního soudu pak krajský soud konstatoval, že samotná skutečnost, že otec nezletilých vykonává trest odnětí svobody, nemůže být bez dalšího posuzována jako objektivní překážka pro realizaci jejich osobního styku, zvlášť pokud se opírá toliko o obecně přijímaný názor, že styk v prostředí vězeňského zařízení je pro dítě automaticky traumatizující. Krajský soud neshledal žádné objektivně dané důvody, pro které by nezletilá, která měla za dobu společného soužití rodičů vybudován k otci pozitivní vztah a považovala ho za nedílnou součást rodiny, nemohla osobní styk s otcem realizovat. Ani zpráva psycholožky, kterou matka s nezletilou navštívila, ani zpráva třídní učitelky, totiž dle krajského soudu neobsahují jakoukoliv konkrétní informaci o nevhodnosti styku nezletilé s otcem ve vězeňském prostředí, ale pouze obecné doporučení nevystavovat ji zátěži a možnosti destabilizace jejího psychického stavu, které však není způsobilé odůvodnit absenci styku nezletilé s otcem. Nízký věk nezletilého podle krajského soudu také nelze bez dalšího považovat za důvod pro to, aby osobní styk nebyl umožněn, jelikož v konečném důsledku by osobní styk otce s nezletilým nebyl realizován po dobu několika dalších let a po propuštění otce z výkonu trestu odnětí svobody by bylo velmi obtížné rozvinout styk do standardního režimu. Za situace, kdy otec žil s nezletilými ve společné domácnosti do května 2017, do září 2017 se s nimi pravidelně stýkal a o styk projevuje zájem i v době výkonu trestu odnětí svobody za trestnou činnost majetkového charakteru, krajský soud uzavřel, že nevidí důvod pro to, aby jejich přímý osobní styk nebyl alespoň v minimálním rozsahu zajištěn.

V.

13. Nedostatky významné z hlediska kautel ústavního práva, které by byly důvodem k zásahu do nezávislého soudního rozhodování, Ústavní soud v tomto případě neshledal. Byť stěžovatelka formálně napadá rozhodnutí okresního i krajského soudu, fakticky ústavní stížností brojí proti rozsudku krajského soudu, konkrétně pak proti způsobu, kterým krajský soud rozhodl o styku otce s nezletilými. Pakliže krajský soud s přihlédnutím k okolnostem daného případu dospěl k náležitě odůvodněnému závěru, že k zajištění kontaktu stěžovatele s nezletilými bude v nadcházejícím období kromě pravidelných telefonických hovorů docházet čtyřikrát ročně také prostřednictvím osobního styku ve věznici, Ústavní soud v takovém posouzení porušení základních práv nespatřuje. Sama skutečnost, že stěžovatelka s takovou úpravou styku otce s nezletilými nesouhlasí, přitom není argumentem pro zásah Ústavního soudu.

14. Krajský soud vycházel v souladu s judikaturou Ústavního soudu z toho, že samotný výkon trestu odnětí svobody a priori nemůže být považován za důvod upřít rodiči ve výkonu trestu přímý styk s nezletilým dítětem a případná absence takového styku nemůže být zdůvodňována pouze obecným tvrzením, že návštěva ve vězení by pro nezletilé dítě mohla představovat trauma [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 22/17 ze dne 8. 8. 2017 (N 145/86 SbNU 455) nebo nález sp. zn. I. ÚS 3296/17 ze dne 20. 12. 2017 (N 238/87 SbNU 853); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz].

15. Dle stěžovatelky nebyly respektovány názory odborníků, kteří se ke styku nezletilé s otcem ve věznici vyjádřili negativně. Tvrzením třídní učitelky, že v adaptačním období první třídy není vhodné zatěžovat nezletilou jakoukoliv další změnou, a doporučením psycholožky (kterou stěžovatelka s nezletilou navštívila) nevystavovat nezletilou vzhledem k dlouhodobě složité rodinné situaci kontaktu s otcem ve vězeňském prostředí, se krajský soud zabýval, zhodnotil je však jako obecná a nezpůsobilá odůvodnit úplnou absenci osobního styku nezletilé s otcem.

16. Vzhledem k námitce stěžovatelky, že nebyl proveden navržený důkaz (znalecký posudek na stav nezletilé), si Ústavní soud vyžádal spisový materiál, ze kterého je patrné, že této námitce přisvědčit nelze. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 21. 10. 2019 (viz č.l. 217 a 218 spisu okresního soudu) vyplývá, že k výslovnému dotazu krajského soudu právní zástupkyně stěžovatelky uvedla, že nemá návrhy na dokazování, nicméně pokud by krajský soud uvažoval o tom, že stanoví osobní styk nezletilých dětí s otcem, pak považuje za vhodné, aby k důkazu byla provedena aktuální zpráva psycholožky o stavu a postoji nezletilé (čímž bylo míněno navázání na psychologické zkoumání u psycholožky, kterou stěžovatelka s nezletilou navštívila). Krajský soud následně vyhlásil usnesení, kterým návrh stěžovatelky na doplnění dokazování aktuální zprávou psycholožky ohledně postoje a psychického stavu nezletilé zamítl.

17. Z protokolu o jednání před krajským soudem, který stěžovatelkou nebyl nijak zpochybněn, tedy vyplývá, že navzdory tvrzení obsaženému v ústavní stížnosti důkaz znaleckým posudkem vůbec nenavrhla. Návrh na dokazování, který stěžovatelka skutečně učinila, byl krajským soudem zamítnut.

18. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů a obecné soudy tak samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba. Nejsou přitom povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní, ale mají vytvořen prostor pro to, aby individuálně posoudily, zda pro zjištění skutkového stavu provedení dalších důkazů je či není potřebné. Tyto otázky závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" ověřit, zda soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních principů zcela neudržitelné.

19. Důkazní návrh stěžovatelky učiněný před krajským soudem nebyl ignorován, ale byl zamítnut. Z protokolu o jednání před krajským soudem nevyplývá, že by tento postup krajský soud alespoň stručně zdůvodnil, což lze považovat za nežádoucí, nicméně v kontextu daného řízení se nejedná o nedostatek způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že původní zprávu psycholožky ze dne 4. 11. 2018 (viz č.l. 172 spisu) vzal krajský soud v potaz, ale vyhodnotil ji tak, že obsahuje pouze obecnou informaci o nevhodnosti styku nezletilé s otcem ve vězeňském prostředí. S přihlédnutím k rekapitulaci a hodnocení všech provedených důkazů nelze skutkový stav zjištěný obecnými soudy považovat za nedostatečný pro adekvátní právní posouzení věci. Vzhledem k tomu, že zjištění a posouzení skutkového stavu byla obecnými soudy věnována odpovídající pozornost, pochybení relevantní z hlediska kautel ústavního práva Ústavní soud v tomto směru neshledal.

20. Uvádí-li stěžovatelka, že nepřítomnost otce nezletilým nemůže způsobit újmu, krajský soud při rozhodování o úpravě styku správně poukázal na skutečnost, že otec pro nezletilou zcela určitě není neznámou osobou (jak se snaží tvrdit stěžovatelka), ale před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody pro ni byl naopak přirozenou součástí života. V rámci doplnění dokazování pak krajský soud velmi přiléhavě upozornil také na to, že jednání stěžovatelky v kontextu tématu "otce ve vězení" je vůči nezletilé jednoznačně manipulativní. Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, odpovídá tomu i text dopisu, který měla stěžovatelce nadiktovat nezletilá (toho času ve věku šesti let), obsahující např. následující pasáže: "Nemilý táto, nechci tě už nikdy vidět. (...) Nebudu nikdy za tebou jezdit do vězení. Tvého bráchu nikdy nechci vidět. (...) Nikdy ti neodpustím to, co jsi lidem udělal. (...) Jsi nepravý táta. Máme nového tátu, který na nás bude strašně moc hodný. Ty k mojí mamince tvoříš jenom zlo. Je to nejhodnější maminečka na celém světě. To si nezapomeň na soud. Nenuť mojí maminečku, aby šla skoro každý měsíc k soudu." (viz čl. 211-213 spisu). S krajským soudem lze souhlasit i v názoru, že pokud by nebyl po dobu několika dalších let realizován styk otce s nezletilým synem, bylo by následně velmi obtížné rozvinout jejich styk do standardního režimu.

21. Protože z provedeného dokazování vyplynula ochota babičky a strýce nezletilých ze strany otce zajistit dopravu nezletilých za otcem i náklady s tím spojené, nezabýval se Ústavní soud již blíže námitkou stěžovatelky, že není spravedlivé, aby nezletilé do místa výkonu trestu odnětí svobody dopravovala právě ona.

22. Lze shrnout, že nejlepšímu zájmu nezletilých věnoval krajský soud potřebnou pozornost, přičemž způsob jeho vymezení nelze považovat za ústavně nekonformní. Krajský soud zohlednil pro věc podstatné skutečnosti, zabýval se vývojem rodinné situace v čase, vztahy mezi jednotlivými členy rodiny a možnostmi přímého i nepřímého styku otce s nezletilými. Vycházel přitom z provedeného dokazování a srozumitelně vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Pochybení, pro které by závěry obecných soudů bylo nutné označit za svévolné či excesivní, Ústavní soud nenalezl a jejich další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší, jelikož jsou to především obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení při znalosti dané situace nejlépe disponovány k tomu, aby, pakliže toho nejsou schopni sami účastníci, dokázaly potřebným způsobem vhodně upravit aktuální rodinné poměry.

23. Jelikož Ústavní soud nezjistil nedostatky, pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2020

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru