Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 658/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Správní soudnictví
Prekluze
daňová kontrola
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.658.11.1
Datum podání03.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 17

337/1992 Sb., § 47 odst.1, § 47 odst.2, § 16


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 658/11 ze dne 14. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: KCK Cyklosport-Mode, s. r. o., se sídlem Kobylnice, U Mlýna 12, zastoupené JUDr. Zlatavou Davidovou, advokátkou se sídlem Brno, Přívrat 12, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2010, čj. 31 Af 72/2010 - 178, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozsudku, údajně porušujícího čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").

Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily otázku prekluze práva k vyměření daně podle § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o správě daní a poplatků"). Daňová kontrola za prosinec 2001 byla u ní zahájena 15. prosince 2004 pouze formálně a takový úkon není, ve smyslu citovaného ustanovení a dosavadní judikatury, způsobilý přerušit běh tříleté prekluzivní lhůty, končící dnem 31. prosince 2004. První faktický úkon správce daně (ze dne 13. ledna 2005) byl učiněn až po jejím uplynutí, takže daň byla nezákonně vyměřena.

Nejvyšší správní soud (dále "NSS") ale rozhodl, že tento faktický úkon správce daně následoval bezprostředně po formálním zahájení daňové kontroly, která jako celek proběhla zákonným způsobem. Jeho rozsudkem tak došlo k zásadnímu obratu v právním názoru na schopnost formálního zahájení daňové kontroly přerušit běh prekluzivní lhůty tak, že pokud po něm dojde k dalšímu, faktickému úkonu správce daně v "časovém horizontu nepřesahujícím jeden měsíc", je úkonem způsobilým prekluzivní lhůtu přerušit. K tomuto závěru NSS dospěl nesprávným spojením výkladu prekluze práva na vyměření daně a zákonnosti prováděné daňové kontroly. Jestliže daňová kontrola jako celek splňovala zákonné požadavky, neznamená to (podle stěžovatelky) automaticky naplnění požadavků § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Obecné soudy extenzivním výkladem § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků připustily vyměření daně po prekluzi. Závěry NSS jsou v rozporu s jeho vlastními rozsudky sp. zn. 5 Afs 36/2003 a sp. zn. 8 Afs 7/2005. Přesto nerozhodl v rozšířeném senátu a ani neakceptoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2010, čj. 31 Af 72/2010 - 178, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 1. 2. 2007, čj. 1835/07-1300-703609, ve věci daně z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2001. Krajský soud v Brně tak rozhodl, vázán rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2010, čj. 2 Afs 136/2009 - 149, kterým bylo vyhověno kasační stížnosti Finančního ředitelství v Brně proti jeho předešlému rozsudku ze dne 19. 8. 2009, čj. 31 Ca 180/2008 - 107.

Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení. Ten uvedl, že v průběhu řízení byl Ústavním soudem přijat nález sp. zn. I. ÚS 1835/07 a došlo k judikaturnímu odklonu v rozhodování NSS poté, kdy Ústavní soud opakovaně judikoval povinnost správních soudů přihlížet k prekluzi práva ex officio. Stěžovatelkou napadeným rozsudkem rozhodoval vázán rozhodnutím NSS sp. zn. 2 Afs 136/2009. Poukázal na to, že z usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 1785/10, plyne, že postup NSS, který i po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 posuzuje zákonnost zahájení daňové kontroly i z materiálních důvodů, je Ústavním soudem akceptován.

III.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, není ani povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž "ex constitutione" k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.

Ústavní soud se cítí být oprávněn posuzovat výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace extrémně vybočující z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, jež by bylo nutno kvalifikovat jako porušení základních práv a svobod účastníka řízení (sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 15., vydání 1., Praha: C. H. Beck 2000, str. 17).

Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, shledal, že stěžovatelkou tvrzeným "odklonem" od dosavadní judikatury NSS v otázce schopnosti formálního úkonu zahájení daňové kontroly přerušit běh prekluzivní lhůty, zakotvené ustanovením § 47 zákona o správě daní a poplatků, k zásahu do jejích práv zjevně nedošlo.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná funkci této prekluzivní lhůty, jíž je omezení možnosti správce daně daň vyměřit či doměřit. Je k ní povinen přihlížet z úřední povinnosti a nelze ji prodlužovat bez racionálního vysvětlení důvodů. Jejím účelem je nastolení právní jistoty o tom, kolik má být na dani zaplaceno. Ústavní soud se proto, ve věci stěžovatelky, zaměřil na to, zda výklad NSS, použitý Krajským soudem v Brně, skutečně nepřípustně "otevřel" lhůtu k vyměření daně (jejíž maximální délka byla proto vyložena extenzivně), jak tvrdí v ústavní stížnosti. K takovému závěru však nedospěl.

Jak shora uvedeno, Nejvyšší správní soud, ani jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu však - stejně jako Krajský soud v Brně - podle názoru Ústavního soudu, v této věci dostál. Rozhodnutí obou soudů jsou dostatečně logicky, přesvědčivě a věcně odpovídajícím způsobem odůvodněna a jsou plně přijatelná i z hlediska ústavněprávního. Krajský soud v Brně vysvětlil a rozebral příslušnou právní úpravu, ze které při právním posouzení věci vycházel. Jeho argumentace vychází ze závazného právního názoru NSS, vyplývajícího z jeho předcházejícího rozhodnutí.

Pokud Nejvyšší správní soud ve věci stěžovatelky dovodil, že formálnost úkonu nelze hodnotit pouze s ohledem na samotnou podobu úkonu, nýbrž s přihlédnutím k předchozím a následným úkonům správce daně, jedná se o právní závěr, který není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 1611/07), jak tvrdí stěžovatelka.

K faktickému zahájení daňové kontroly došlo dne 15. prosince 2004, kdy byl sepsán protokol o ústním jednání ve věci, na který navázala výzva Finančního úřadu ve Zlíně, ze dne 13. 1. 2005, k doložení specifikovaných skutečností týkajících se spolupráce stěžovatelky se společností BRASE, spol. s r. o. Tento úkon správce daně následoval 18 pracovních dní po zahájení daňové kontroly, lze jej tak, při absenci nepřípustných prodlev, považovat za její přímé pokračování. Nelze proto dovodit, že by k zahájení daňové kontroly došlo u stěžovatelky formálně jen s cílem přerušení zákonné prekluzivní lhůty. Kontrola byla zahájena zákonným způsobem, takže jejím zahájením byla přerušena prekluzivní lhůta zakotvená v § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Úkony správce daně následovaly neprodleně po jejím zahájení, proto se nejedná o zneužití za účelem přerušení prekluzivní lhůty.

Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí rovněž uvedl, v čem spatřuje odlišnost od stěžovatelkou citovaných rozhodnutí. Ve zmiňovaných případech první faktický úkon správce daně následoval po více než čtyřech, respektive deseti měsících, od formálního zahájení daňové kontroly. Proto zde neshledal rozpor mezi právními závěry zde obsaženými a závěrem svým, odůvodňujícím prostor pro rozhodování svého rozšířeného senátu. Ústavní soud dodává, že rozsudek NSS ze dne 20. 6. 2005, čj. 5 Afs 36/2003 - 87, byl zrušen jeho nálezem sp. zn. II. ÚS 493/05, ze dne 11. 11. 2007. Proto neshledal, že by se NSS ve stěžovatelčině věci odchýlil od své judikatury a byl povinen postoupit věc svému rozšířenému senátu.

Ústavní soud dodává, že stěžovatelka argumentuje stejně jako ve své předcházející ústavní stížnosti, jež byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v nyní posuzované věci, skutkově i právně totožné, neshledal důvod se od svých závěrů, vyjádřených v usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2357/10, odchýlit, a proto na ně pro stručnost pouze odkazuje.

Ústavní soud nezjistil, že by rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2010, čj. 31 Af 72/2010 - 178, bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky. Právní závěry správních soudů ve zkoumané věci jsou jen výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou důsledkem svévole či libovůle.

Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru