Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 658/03Usnesení ÚS ze dne 15.02.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.658.03
Datum podání16.12.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3

82/1998 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 658/03 ze dne 15. 2. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I.ÚS 658/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti EDIAL, spol. s r. o., se sídlem Nýřany, Benešova 347, zastoupené JUDr. J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2003, čj. 15 Co 130/2003 - 114, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. 12. 2002, čj. 12 C 202/2001 - 102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obchodní společnost EDIAL, spol. s r. o. (dále jen "stěžovatelka"), napadla ústavní stížností shora označený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. 12. 2002, čj. 12 C 202/2001 - 102. Tímto rozsudkem okresní soud zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované České republice o zaplacení 7 000,-- Kč s přísl., jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, která měla stěžovatelce vzniknout nesprávným úředním postupem stavebního úřadu.

Ve stručném odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla odvolacímu soudu, že neprovedl další důkazy, které měl podle stěžovatelky provést (zejména zjištění, zda stavebním povolením nebyla dotčena práva dalších účastníků řízení). Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, podle kterého k nesprávnému úřednímu postupu státního orgánu skutečně došlo, ale stěžovatelce škoda dosud nevznikla, protože existuje stále možnost, že dané místo k provozování reklamy získá. Naopak podle stěžovatelky ke vzniku škody došlo marným uplynutí správní lhůty k rozhodnutí. Stěžovatelka proto tvrdí, že rozhodnutími soudů obou stupňů došlo k porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože se stěžovatelce nedostalo soudní ochrany. Obecné soudy, podle stěžovatelky, učinily závěr z nesprávných a neúplných skutkových zjištění a věc nesprávně právně posoudily. Tím nerozhodovaly v souladu se zákonem, ačkoliv jsou jím vázáni podle čl. 95 Ústavy ČR.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis sp. zn. 12 C 202/2001 Okresního soudu Plzeň - město.

Podle vyjádření Krajského soudu v Plzni ústavní stížnost spočívá v polemice se skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů. Právo stěžovatelky na spravedlivý proces v řízení před soudy porušeno nebylo. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.

Česká republika, Ministerstvo pro místní rozvoj, se jako vedlejší účastník řízení ztotožnila s rozhodnutími obecných soudů a postavení vedlejšího účastníka se podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdala.

Ze spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 12 C 202/2001, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem uvedeného soudu ze dne 5. 12. 2002, čj. 12 C 202/2001 - 102, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti žalované České republice na zaplacení náhrady škody ve výši 7 000,-- Kč s přísl., požadovaná podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Podstatou sporu byla skutečnost, že stěžovatelka ohlásila příslušnému stavebnímu úřadu stavbu reklamního zařízení. Stavební úřad postupoval chybně, protože nepokračoval v řízení zahájeném stěžovatelkou ohlášením stavby reklamního zařízení a nestanovil jí lhůtu k předložení vyžádaných stanovisek dotčených orgánů s poučením, že pokud je nepředloží, řízení zastaví. Nesprávně vyzval stěžovatelku k podání žádosti o stavební povolení a k předložení souvisejících listin. Žádost o vydání stavebního povolení stěžovatelka nepodala, stavební úřad ve stavebním řízení nepokračoval. Žalobu na náhradu škody okresní soud zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala, že by jí shora popsaným nesprávným úředním postupem vznikla skutečně škoda v požadované výši 7 000,-- Kč, protože má stále možnost realizovat původní záměr a získat za něj úplatu.

O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 10. 2003, čj. 15 Co 130/2003 - 114, tak, že rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud není, jak se pravděpodobně domnívá stěžovatelka, běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem ČR (srov. již nález in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 68/93, svazek 1, str. 123). Stěžovatelkou namítané skutečnosti se nadto týkají zejména otázek skutkových, tedy domény, do níž Ústavní soud vstupuje jen zcela výjimečně a která je zásadně záležitostí soudů, před nimiž dokazování bezprostředně probíhá.

Není úkolem ani není v kompetenci Ústavního soudu, aby právní a skutkové závěry rozhodnutí obecných soudů znovu detailně přezkoumával a nahrazoval je řešeními vlastními. Napadená rozhodnutí nevykazují žádné vady ústavněprávní povahy. Článek 36 odst. 1 Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces, nebyl porušen a jeho porušení nelze spatřovat v tom, že stěžovatelka nesouhlasí s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Tím méně pak mohla být porušena všechna další ústavní ustanovení, kterými argumentuje stěžovatelka, z nichž některá jsou obecné povahy a jejich případné porušení nastupuje v úvahu jen ve spojitosti s porušením některého konkrétního základního práva, jiná (čl. 90 Ústavy ČR) jsou jen organizační povahy a upravují dělbu moci ve státě, aniž by tím z nich vznikala základní práva.

Ačkoliv stěžovatelka porušení svého práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, podle čl. 36 odst. 3 Listiny, vůbec nevytýká, Ústavní soud, nejsa vázán odůvodněním ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 232/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, str. 545), přezkoumal i tento aspekt možného porušení základních práv stěžovatelky. Ani porušení tohoto práva Ústavní soud v přezkoumávané věci neshledal.

Ústavní soud v této věci nemohl pominout, že ve věci stěžovatelky meritorně shodně rozhodly, za její účasti a za jejího slyšení, dva stupně obecných soudů. Otázka, zda vznikla či nevznikla škoda, je zásadně věcí obecných soudů a není na Ústavním soudu, aby do věci v tomto aspektu zasahoval, pokud se obecné soudy nedopustily excesu. Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Naopak jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a násl.).

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2005

JUDr. Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru