Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 654/99Nález ÚS ze dne 10.04.2001Zastavení řízení o prohlášení konkursu na majetek navrhovatele (dlužníka)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
konkurz a vyrovnání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 56/22 SbNU 9
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.654.99
Datum vyhlášení19.05.2001
Datum podání30.12.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 26 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

105/2000 Sb., § 5 odst.1, § 5 odst.2

328/1991 Sb., § 5 odst.2, § 12 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 654/99 ze dne 10. 4. 2001

N 56/22 SbNU 9

Zastavení řízení o prohlášení konkursu na majetek navrhovatele (dlužníka)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatele T. S., s.r.o., proti usnesení Vrchního soudu

v Praze ze dne 2. 11. 1999, č.j. 1 Ko 335/99-14, a proti usnesení

Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1999, č.j. 94

K 35/99-7, spolu s níž byl podán návrh na zrušení ustanovení § 5

odst. 1 a odst.2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,

takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 1999, č.j. 1 Ko

335/99-14, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne

8. 9. 1999, č.j. 94 K 35/99- 7, se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 9.

1999, č.j. 94 K 35/99-7, bylo zastaveno řízení o prohlášení

konkurzu na majetek navrhovatele (dlužníka) T. S., s.r.o.

V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský obchodní soud v Praze uvedl,

že usnesením ze dne 20. 7. 1999, č.j. 94 K 35/99-5, vyzval

navrhovatele (dlužníka) k zaplacení zálohy na náklady konkursu ve

výši 10.000,- Kč ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení tohoto

usnesení. Krajský obchodní soud prohlásil, že navrhovatel byl

soudem poučen "o následku zastavení řízení podle ustanovení § 5

odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání" (poznámka:

ve znění do 30. 4. 2000; dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"),

pokud nebude uvedená záloha na náklady konkurzu v určené lhůtě

zaplacena. Dále konstatoval, že jeho výzva byla právnímu zástupci

navrhovatele řádně doručena dne 23. 7. 1999, zálohu na náklady

konkurzu však navrhovatel do dne vydání předmětného usnesení

nezaplatil. Krajský obchodní soud proto postupoval podle

ustanovení § 5 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání a řízení

zastavil.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 1999, č.j. 1

Ko 335/99-14, bylo citované usnesení Krajského obchodního soudu

v Praze ze dne 8. 9. 1999, č.j. 94 K 35/99-7, potvrzeno. Vrchní

soud se dovolal ustanovení § 5 odst. 1 zákona o konkurzu

a vyrovnání (v tehdejším znění), podle něhož je navrhovatel

konkurzu povinen zaplatit na výzvu soudu v určené lhůtě zálohu na

náklady konkurzu ve výši 10.000,- Kč; účastní-li se řízení více

navrhovatelů, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Z druhého odstavce téhož ustanovení plyne, že soud řízení zastaví,

nebude-li záloha na náklady konkurzu zaplacena v určené lhůtě.

V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze dále uvedl, že

záloha na náklady konkurzu má sloužit především k možné realizaci

konkurzu i v případě, že v konkurzu samotném bude dodatečně

zjištěno, že majetek úpadce k úhradě jeho nákladů nepostačuje.

Vrchní soud dále konstatoval, že uvedená záloha není soudním

poplatkem a zjevně ani nebylo úmyslem zákonodárce podřídit tento

institut režimu soudních poplatků, ve kterém lze účastníka řízení

od této povinnosti ve smyslu § 138 o.s.ř. osvobodit. Samotný zákon

o konkurzu a vyrovnání "žádné ustanovení o možnosti osvobození od

povinnosti platit zálohu nemá, a naopak z dikce ust. § 5 odst. 2

zákona lze dovodit povinnost soudu v případě nezaplacení zálohy

řízení zastavit bez toho, že by mu bylo ponecháno na uvážení, kdy

tak učinit může a kdy nikoliv". K námitce navrhovatele (dlužníka),

že návrh podal proto, aby splnil povinnost vyplývající pro něho

z ustanovení § 4a odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání, vrchní

soud konstatoval, že uvedená povinnost podat bez zbytečného

odkladu návrh na prohlášení konkurzu má vést dlužníka k tomu, aby

předešel situaci, kdy již nebude mít žádné finanční prostředky.

V této souvislosti vrchní soud poznamenal, že takovou povinnost

mají vedle právnických osob jen ty fyzické osoby, jež se

dobrovolně rozhodly účastnit podnikání právnických osob, činit za

ně právní úkony a vzít tak na sebe možnost jistého podnikatelského

rizika, za něž lze "latentní povinnost hradit zálohu ve výši

10.000,- Kč jistě spravedlivě považovat". Vrchní soud v Praze dále

poukázal na to, že pokud by měl zákonodárce v úmyslu některou

skupinu navrhovatelů z povinnosti hradit zálohu vyjmout,

nepochybně by tento záměr dokázal do zákona vtělit; odkázal přitom

na novely zákona o konkurzu a vyrovnání provedené zákony č.

94/1996 Sb. a 12/1998 Sb., které v příslušných ustanoveních spolu

se zálohou zavedly, rozšířily a upřesnily povinnost dlužníka

(a osob oprávněných jeho jménem jednat) podat návrh na prohlášení

konkurzu. Vrchní soud konečně zrekapituloval předcházející průběh

řízení a konstatoval, že v postupu soudu prvního stupně ani

v napadeném usnesení neshledal žádnou nesprávnost, a protože

nedošlo ke změně procesní situace ani po vydání napadeného

usnesení, nezbylo mu něž napadené usnesení v souladu s ustanovením

§ 219 o.s.ř. potvrdit.

II.

Ústavní stížnost podali stěžovatelé T. S., s.r.o., a G. S.

proti v záhlaví uvedeným usnesením Krajského obchodního soudu

v Praze a Vrchního soudu v Praze. V ní zejména uvedli, že bylo

porušeno jejich ústavně zaručené právo podnikat a provozovat jinou

hospodářskou činnost podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36

Listiny. Poněvadž soud (podle názoru stěžovatelů) bezdůvodně

neaplikoval ustanovení § 12a odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání

- a návrh na prohlášení konkurzu nezamítl, bylo-li zřejmé, že

majetek dlužníka nepostačuje k úhradě nákladů konkurzu - odepřel

prvému stěžovateli spravedlnost a hrubě tím porušil jeho právo na

soudní ochranu zaručenou čl. 36 Listiny. Stěžovatelé při hodnocení

stanoviska Vrchního soudu v Praze v prvé řadě namítli, že zatímco

Nejvyšší soud ČR ve stanovisku Cpjn 19/98 (In: Sbírka soudních

rozhodnutí 98, 7: 350) zaujal názor, že ustanovení odst. 2 § 5

zákona o konkurzu a vyrovnání je třeba chápat nikoli jako

povinnost, ale jako právo soudu řízení zastavit v případě, kdy

záloha na náklady konkurzu nebude ve lhůtě zaplacena, pak Vrchní

soud v Praze v napadeném usnesení zaujal stanovisko, že uvedené

ustanovení zakotvuje povinnost soudu (při nezaplacení zálohy na

náklady konkurzu) řízení zastavit. Dále stěžovatelé uvedli, že

soud "měl zvážit všechny okolnosti a zvolit postup, který

představuje nikoli libovůli, ale poskytnutí spravedlnosti".

Nicméně dodali, že pokud "prvý stěžovatel výzvě k zaplacení zálohy

nevyhověl, bylo povinností soudu řízení zastavit". Prvý stěžovatel

pak musí - v důsledku aplikace "shora vyznačených ustanovení"

- jako podnikatel existovat i nadále a plnit povinnosti z toho

vyplývající. Obdobně prý musí "proti své vůli setrvat v postavení

společníka prvého stěžovatele druhý stěžovatel, a to minimálně do

té doby, kdy soud na návrh zruší jeho účast ve společnosti, pokud

takovému návrhu vůbec vyhoví". Protože podle názoru stěžovatelů

vede aplikace ustanovení § 5 odst. 1 a odst. 2 zákona o konkurzu

a vyrovnání k popření práva podnikat, zaručeného čl. 26 Listiny,

je toto ustanovení v rozporu s Listinou. V uvedené souvislosti

stěžovatelé v ústavní stížnosti připomenuli, že v navrhované

novele zákona o konkurzu a vyrovnání (parlamentní tisk 429) by

mělo být ustanovení modifikováno tak, že povinnost platit zálohu

na náklady konkursu se týká výlučně věřitele.

Proto stěžovatelé navrhli, aby byla usnesení Vrchního soudu

v Praze ze dne 2. 11. 1999, č.j. 1 Ko 335/99-14 a usnesení

Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1999, č.j. 94

K 35/99-7, zrušena. Spolu s tím navrhli, aby byla zrušena

ustanovení § 5 odst. 1 a odst.2 zákona o konkurzu a vyrovnáni č.

328/1991 Sb., která (pozn.: v době podání ústavní stížnosti) zněla

takto: (1) Navrhovatel je povinen na výzvu soudu zaplatit v určené

lhůtě zálohu na náklady konkurzu ve výši 10.000,- Kč; účastní-li

se řízení více navrhovatelů, jsou povinni zálohu zaplatit společně

a nerozdílně. (2) Nebude-li záloha na náklady konkurzu v určené

lhůtě zaplacena, soud řízení zastaví. O tomto následku musí být

navrhovatel poučen.

III.

Usnesením I. senátu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2000, sp.

zn. I. ÚS 654/99, bylo řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení

§ 74 a § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"),

přerušeno a návrh na zrušení citovaného ustanovení uvedeného

zákona byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl.

87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Ve vztahu ke druhému stěžovateli G. S.

byl návrh odmítnut, neboť se jedná o fyzickou osobu, která nebyla

účastníkem řízení ani před Krajským obchodním soudem v Praze, ani

před Vrchním soudem v Praze, jehož pravomocným rozhodnutím (tj.

usnesením ze dne 2. 11. 1999, č.j. 1 Ko 335/99-14) mělo být podle

tvrzení prvního i druhého stěžovatele porušeno jejich ústavně

zaručené základní právo nebo svoboda. Proto senát Ústavního soudu

- přerušiv řízení o ústavní stížnosti - v témže rozhodnutí dospěl

k závěru, že v případě druhého stěžovatele G. S. se jedná o návrh

podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu ustanovení § 43 odst.

1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Senát Ústavního soudu současně (a pro úplnost) dodal, že

novelou zákona o konkurzu a vyrovnání, tj. zákonem č. 105/2000

Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,

ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo

k úpravě ustanovení § 5 odst. 1 a 2 zákona o konkurzu a vyrovnání

takto: (1) Navrhovatel je povinen zaplatit zálohu na náklady

konkurzu až do částky 50.000,- Kč, a to i opakovaně; učiní tak na

výzvu soudu v určené lhůtě a výši. Pokud pohledávka navrhovatele

vyplývá ze mzdových nároků, je navrhovatel od zaplacení zálohy

osvobozen s výjimkou zaměstnanců uvedených v § 67b. Účastní-li se

řízení více navrhovatelů, jsou povinni zaplatit zálohu společně

a nerozdílně. (2) Nebude-li záloha na náklady konkurzu v určené

lhůtě zaplacena, může soud před prohlášením konkurzu řízení

zastavit; o tomto následku musí být navrhovatel poučen.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. Pl ÚS

35/2000, bylo řízení o návrhu na zrušení ustanovení § 5 odst.

1 a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve

znění pozdějších předpisů, zastaveno.

V odůvodnění tohoto usnesení Ústavní soud zejména uvedl, že

při rozhodování podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy zjišťuje - po

stránce věcné - zda jsou napadená ustanovení v souladu s ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy (takže

jejich zrušení není nezbytné) nebo zda tato ustanovení ústavně

konformní nejsou. V tomto případě by Ústavnímu soudu nezbylo než

napadené ustanovení zrušit. Ústavní soud však současně dodal, že

návrhem na zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich

jednotlivých ustanovení se věcně zabývá jen za předpokladu, že

zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení

nepozbyly platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem.

Pokud taková situace nastala (a zákon, jiný právní předpis nebo

jejich jednotlivá ustanovení platnosti pozbyly), Ústavní soud

v souladu s ustanovením § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu

řízení zastaví.

Ústavní soud dovodil, že novelou zákona o konkurzu

a vyrovnání (tj. zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č.

328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony) došlo - jak již dříve uvedl

- z hlediska souzené věci k podstatným změnám v ustanovení § 5

odst. 1 a odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání. Podle ustanovení

§ 5 odst. 1 cit. zákona (ve znění novely) je navrhovatel - mimo

jiné - povinen zaplatit zálohu na náklady konkurzu až do částky

50.000,- Kč, a to i opakovaně; učiní tak na výzvu soudu v určené

lhůtě a výši. Do prvého odstavce byl dále vložen text týkající se

pohledávky navrhovatele vyplývající ze mzdových nároků. Podstatná

změna v ustanovení odst. 2 téhož paragrafu spočívá v tom, že

"nebude-li záloha na náklady konkurzu v určené lhůtě zaplacena,

může soud před prohlášením konkurzu řízení zastavit". Novelizované

ustanovení odst. 2 § 5 zákona o konkurzu a vyrovnání tedy

poskytuje soudu právo uvážit zastavení řízení. Z toho vyplývá, že

novelizovaná právní úprava ustanovení § 5 odst. 2 zákona

o konkurzu a vyrovnání zavedla (na rozdíl od předchozí úpravy,

podle níž soud řízení zastavit musel - srov. formulaci "soud

řízení zastaví") toliko možnost, aby soud před prohlášením

konkurzu řízení zastavil.

Ústavní soud proto usoudil, že došlo k podstatné změně

napadených ustanovení odst. 1 a odst. 2 § 5 zákona o konkurzu

a vyrovnání, jejichž zrušení bylo navrhováno. Tato ustanovení tedy

v důsledku zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č.

328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, pozbyla platnosti před skončením

řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud řízení ve věci

návrhu na zrušení ustanovení § 5 odst. 1 a odst. 2 zákona

o konkurzu a vyrovnání zastavil (ust. § 67 odst. 1 zákona

o Ústavním soudu). Ústavní soud pro úplnost dodal, že - po

zastavení řízení o návrhu na zrušení citovaných ustanovení zákona

o konkurzu a vyrovnání - bude pokračováno v přerušeném řízení

o vlastní ústavní stížnosti, v němž se bude Ústavní soud zabývat

stěžovatelovými návrhy na zrušení napadených rozhodnutí, a to

i "s přihlédnutím k doposud nejednotné soudní praxi (z doby před

citovanou novelou) a ke změně, ke které citovanou novelou zákona

o konkurzu a vyrovnání došlo".

IV.

Dále se Ústavní soud zabýval vlastní ústavní stížností.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání

a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Vrchní

soud v Praze a Krajský obchodní soud v Praze (nyní Městský soud

v Praze).

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že ústavní

stížnost nepovažuje za důvodnou, odkázal na odůvodnění napadeného

rozhodnutí ze dne 2. 11. 1999 a dále na svá dřívější vyjádření

k jiným ústavním stížnostem, které byly řešeny Ústavním soudem pod

sp. zn. I. ÚS 48/98 a II. ÚS 21/97. Vrchní soud rovněž uvedl, že

institut zálohy nelze chápat odděleně od ostatních ustanovení

zákona o konkurzu a vyrovnání, neboť zavedení povinnosti zálohu

zaplatit má v konkurzním řízení své opodstatnění a přijetím

argumentů stěžovatele by byl narušen celý systém náhrady nákladů,

jež v rámci konkurzu vzniknou a které jsou uspokojovány

z konkurzní podstaty. Pokud však výtěžek zpeněžení majetku

konkurzní podstaty pro náhradu těchto nákladů nepostačuje, jsou

uspokojovány ze zaplacené zálohy na náklady konkurzu.

Vrchní soud též poukazuje na to, že stěžovatelem uváděná

výtka, že v daném případě neměl soud od něho požadovat zálohu (ale

naopak měl návrh na prohlášení konkurzu zamítnout pro nedostatek

jeho majetku), je velmi zjednodušená a v podstatě "akceptuje"

pouze jeho zájmy. Tento postup by měl být spíše výjimečný a lze ho

připustit pouze tam, kde je ze všech okolností případu zřejmé, že

dlužník skutečně žádným majetkem nedisponuje. Vrchní soud dále

uvádí, že ve většině případů soud v této fázi řízení nemůže než

vycházet z tvrzení uvedených dlužníkem v návrhu a správnější je

proto konkurz prohlásit.

Vrchní soud dále připomíná, že stěžovatel zcela pomíjí, že

dle § 4a zákona o konkurzu a vyrovnání měl povinnost podat návrh

na prohlášení konkurzu bez zbytečného odkladu poté, kdy se octl

v úpadku a nikoliv až tehdy, kdy se ocitl bez prostředků. Podle

úvahy vrchního soudu lze proto pokládat za spravedlivé, aby se

dlužník podílel na úhradě těch nákladů, jež by jinak nevznikly.

Vrchní soud v Praze se proto domnívá, že postup soudu v dané

věci byl v souladu se zákonem o konkurzu a vyrovnání a že nedošlo

k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu. Vrchní soud

souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Nástupcem Krajského obchodního soudu v Praze, který byl - na

základě čl. I odst. 2 zákona č. 215/2000 Sb., kterým se mění zákon

č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách

přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní

správě soudů České republiky, ve znění pozdějších předpisů

- s účinností ke dni 1. 1. 2001 zrušen, se stal v souladu

s ustanovením čl. II bodem 1 věty první zák. č. 215/2000 Sb.

Městský soud v Praze. Ten ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel

především nesprávně chápe účel zálohy na náklady konkurzu, kterým

není čerpání finančních prostředků od věřitelů ani bránění

v podávání šikanózních návrhů, ale umožnění průběhu konkurzního

řízení. Městský soud v Praze poukázal na majetkové deficity

projevující se v konkurzních podstatách prohlášených konkurzů

a dále - na stěžovatelově případě - demonstroval, že již ze

samotného poměru mezi jeho majetkem ve výši 8 054,07,- Kč

a závazky-dluhy ve výši 36 174 548,65,- Kč, je patrno, "jak sám

dbal ustanovení čl. 11 odst. 2 Listiny". Městský soud v Praze dále

dodal, že "stěžovatel evidentně překrucuje právo podle čl. 26

Listiny . na svoji výsadu jednat jednostranně jenom ve svůj

prospěch, bez ohledu na práva ostatních a bez dodržování podmínek

pro podnikání dané našim právním řádem". Proto stěžovatelův

"přístup, jak z hlediska faktického výstupu jeho podnikatelské

činnosti, tak z hlediska našeho práva" naprosto odmítá a navrhuje,

aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Městský soud souhlasí

s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Rovněž stěžovatel prohlásil, že s upuštěním od ústního

jednání před Ústavním soudem souhlasí.

V.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel namítá, že postupem obecných soudů došlo

k porušení jeho základních práv a svobod uvedených v čl. 26 a čl.

36 Listiny.

Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že - pokud se týče

stěžovatelem tvrzeného porušení "ústavního práva podnikat

a provozovat hospodářskou činnost" zaručeného čl. 26 Listiny,

které spočívá v aplikaci ustanovení § 5 odst. 1 a odst. 2 zákona

o konkurzu a vyrovnání (ve znění před novelou provedenou zákonem

č. 105/2000 Sb.) obecnými soudy - ani v soudní praxi (v době před

citovanou novelou) nebylo shody v názoru, zda řízení o návrhu na

prohlášení konkurzu podané dlužníkem (stěžovatelem) má (či musí)

být zastaveno v případě, že dlužník přes výzvu soudu v určené

lhůtě nezaplatí zálohu na náklady konkurzu.

Na uvedenou neshodu názorů soudní praxe reagoval Nejvyšší

soud ČR ve stanovisku Cpjn 19/98 (In: Sbírka soudních rozhodnutí

98, 7: 355). Podle mínění Nejvyššího soudu ČR ustanovení odst. 1

§ 5 zákona o konkurzu a vyrovnání (ve znění před novelou

provedenou zákonem č. 105/2000 Sb.) poskytuje soudu možnost

(nikoli povinnost) žádat úhradu zálohy po navrhovateli. Zákon

zakotvuje povinnost navrhovatele zálohu na výzvu soudu zaplatit,

nikoliv však povinnost soudu navrhovatele k úhradě zálohy vždy

vyzvat. Z toho Nejvyšší soud ČR především dovodil, že "má-li soud

možnost rozhodnout se, zda navrhovatele ke složení zálohy vůbec

vyzve, pak mu přísluší i právo nevyvozovat z marného uplynutí

určené lhůty důsledky předjímané ustanovením § 5 odst. 2 zákona

(nemusí tedy řízení zastavit)". Nejvyšší soud ČR dále poukázal na

skutečnost, že i když ustanovení § 5 citovaného zákona nerozlišuje

mezi navrhovatelem - věřitelem a navrhovatelem - dlužníkem, nelze

jejich postavení posuzovat izolovaně od ostatních ustanovení

tohoto zákona [zejména bez vazby na ustanovení § 68a (ve znění

účinném do 31. 3. 1998) a (od 1. 4. 1998) na ustanovení § 4a

zákona]; které uložily "dlužníku . a výslovně i osobám oprávněným

podat jeho jménem návrh na zahájení řízení povinnost podat návrh

na prohlášení konkurzu, je-li předlužen (§ 1 odst. 3 zákona), a to

v zájmu posílení právní jistoty a zajištění rovných podmínek všem

věřitelům dlužníka". Podle mínění Nejvyššího soudu ČR "pak stěží

obstojí představa, že soud může zastavit řízení proto, že dlužník

- navrhovatel nebyl schopen zaplatit v určené lhůtě zálohu na

náklady konkursu", neboť účelem institutu zálohy není a nebylo

zabránit tomu, aby řízení proběhlo tam, kde zákon příslušným

subjektům přímo ukládá je zahájit a kde tudíž zájem na projednání

konkurzu převažuje nad zájmem zajistit dodatečné finanční krytí

konkurzních nákladů. Nejvyšší soud ČR proto uzavřel s tím, že

"povinnost zaplatit zálohu na náklady konkursu má ve smyslu

ustanovení § 5 zákona především navrhovatel - věřitel. Podá-li

návrh na prohlášení konkursu dlužník, lze po něm sice podle

okolností zaplacení zálohy požadovat také, avšak jeho neschopnost

okamžitě ji složit nemůže vést k zastavení konkursního řízení".

Stejný názor vyslovil také Krajský soud v Ústí nad Labem

v judikátu Rc 18/98 K 222/96 (In: Sbírka soudních rozhodnutí 98,

3: 154). Také v komentářové literatuře (In: Zoulík, F.: Zákon

o konkursu a vyrovnání. Komentář. Vydání třetí. Praha, C. H. Beck

1998, str. 37 - 38) lze nalézt stanovisko, že od výzvy ke složení

zálohy na náklady konkurzu lze upustit, jednak v případě, kdy je

zřejmé, že nedojde k prohlášení konkurzu, jednak v případě, kdy je

zřejmá neschopnost navrhovatele - dlužníka zálohu složit. K otázce

nesložení zálohy na náklady konkurzu navrhovatelem - dlužníkem

odkazuje Komentář na posléze uvedený judikát Krajského soudu

v Ústí nad Labem.

Ústavní soud nemá důvod - z ústavněprávního hlediska

- zpochybňovat výklad provedený v uvedeném stanovisku Nejvyššího

soudu ČR a v citovaném judikátu Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Jejich závěry považuje za shodné s účelem a smyslem právní úpravy

zálohy na náklady konkurzu v ustanovení odst. 1 a odst. 2 § 5

zákona o konkurzu a vyrovnání (a to i ve znění před novelou

provedenou zákonem č. 105/2000 Sb.

Podle názoru Ústavního soudu uvedenému výkladu nasvědčuje

i změna v ustanovení odst. 2 § 5 zákona o konkurzu a vyrovnání, ke

které došlo právě citovanou novelou provedenou zákonem č.

105/2000 Sb. Podle jeho znění - "nebude-li záloha na náklady

konkurzu v určené lhůtě zaplacena, může soud před prohlášením

konkurzu řízení zastavit; o tomto následku musí být navrhovatel

poučen" - případné zastavení řízení záleží na uvážení soudu.

Ústavní soud považuje takto koncipované dispoziční oprávnění soudu

za jednoznačné naplnění výše uvedeného účelu institutu zálohy na

náklady konkurzu a vedle toho pro posílení právní jistoty

a zajištění rovných podmínek všem věřitelům dlužníka.

Ústavní soud proto usuzuje, že oba obecné soudy

interpretovaly ustanovení odstavce 2 § 5 zákona o konkurzu

a vyrovnání (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 105/2000

Sb.) a aplikovaly je na souzenou věc způsobem, který nebyl

v souladu s účelem právní úpravy (jež má napomáhat realizaci práva

podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost). Tento postup by

v konečném důsledku nevedl ani k posílení právní jistoty

a k zajišťování rovných podmínek nejen pro věřitele dlužníka

(stěžovatele), ale také pro něj samotného.

Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými

usneseními Krajského obchodního soudu v Praze a Vrchního soudu

v Praze bylo porušeno stěžovatelovo právo podnikat a provozovat

jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 a právo na

spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proto Ústavní soud stížnosti zcela vyhověl a usnesení

Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 1999, č.j. 1 Ko 335/99-14,

a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1999,

č.j. 94 K 35/99-7, zrušil.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze

odvolat.

V Brně dne 10. 4. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru