Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 653/99Nález ÚS ze dne 29.08.2000K přechodu majetku České republiky na obce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 123/19 SbNU 155
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.653.99
Datum vyhlášení29.08.2000
Datum podání30.12.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 23

172/1991 Sb., § 4 odst.2

229/1991 Sb., § 11, § 6 odst.1 písm.a

82/1968 Sb., § 17 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 653/99 ze dne 29. 8. 2000

N 123/19 SbNU 155

K přechodu majetku České republiky na obce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu

(I. senátu) ze dne 29. srpna 2000 sp. zn. I.

ÚS 653/99 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K. proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze 14.9.1999 sp. zn. 38 Ca 701/98

a rozhodnutí Okresního úřadu ve Žďár nad Sázavou, okresního

pozemkového úřadu, z 23.10.1998 č. j. PÚ 549/91-13 o nevydání

části parcel.

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.9.1999 č. j. 38 Ca

701/98 - 34 a rozhodnutí Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou,

okresního pozemkového úřadu, ze dne 23.10.1998 č. j. PÚ 549/91-13

se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 27.12.1999 napadá stěžovatel

rozhodnutí Městského soudu v Praze ze 14.9.1999 sp. zn. 38 Ca

701/98, vydané v rámci soudního přezkumu správního rozhodnutí, a

rozhodnutí Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, okresního

pozemkového úřadu, z 23.10.1998 č. j. PÚ 549/91-13, navrhuje

jejich zrušení a poukazuje na to, že jimi došlo k porušení jeho

základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem a mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, a to zejména článku

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Konkrétně nesouhlasí s rozhodnutím správního orgánu, kterým došlo

k zamítnutí vydání části parcel podle KN p. č. 2144/1 - ostatní

plocha o výměře 6998 m2 a p. č. 2147/3 - ostatní plocha o výměře

3985 m2, které Městský soud v Praze v rámci soudního přezkumu

správního svým rozsudkem potvrdil.

Stěžovatel poukazuje na to, že obě rozhodnutí se opírají

především o vyjádření stavebního úřadu - Městského úřadu ve Žďáru

nad Sázavou, aniž by se o jejich věrohodnosti rozhodovací orgány

přesvědčily i jiným důkazem. Údaje, týkající se nevydání parcely

č. 2144/1 v k. ú. město Žďár nad Sázavou z důvodů, že na této

parcele je situováno hřiště pro 5. základní školu, a že tato

stavba byla započata, dle stavebního deníku, když byly provedeny

hrubé terénní úpravy, stěžovatel označuje za nepravdivé, když

podle nějž nebyly během deseti let provedeny žádné stavební práce,

které by zahajovaly stavbu hřiště. Pozemek leží ladem, není v

terénu zaměřen, zčásti je používán pouze jako skládka zeminy z

okolních staveb. K dnešnímu dni stav na tomto pozemku je stejný,

jako byl v roce 1990, i když podle posledního stavebního

rozhodnutí z roku 1998 stavba 5. základní školy včetně sporného

hřiště nebyla zahájena, pozbylo platnosti do dvou let ode dne

nabytí právní moci, tj. 12.12.1992. Stěžovatel je přesvědčen, že i

když stavby 5. základní školy byly z důvodu zjednodušení

stavebního řízení povoleny jedním stavebním povolením, tak nejsou

jednou stavbou, každý objekt je stavbou samostatnou na svém

pozemku, o čemž svědčí jednotlivá kolaudační rozhodnutí, týkající

se ostatních staveb areálu 5. základní školy. Stěžovatel odmítá

tvrzení soudu, že pozemek p. č. 2144/1 souvisí s jinými stavbami

5. základní školy a je nutný pro jejich provoz. Také v případě

pozemku p. č. 2147/3 v k. ú. města Žďár nad Sázavou dle

stěžovatele bylo postupováno rozhodujícími orgány obdobně, když za

podklad bylo vzato jen účelové vyjádření stavebního odboru

Městského úřadu ve Žďáru nad Sázavou, a to bez místního šetření za

účasti stěžovatele. Okresní pozemkový úřad ve svém rozhodnutí jen

uvedl, že na této parcele jsou komunikace, chodníky, pískoviště.

Městský soud v Praze jako soud odvolací pak dovodil, že předmětný

pozemek nemůže sloužit zemědělskému nebo lesnímu využití, aniž

však uvedl, z jakých důkazů vycházel.

Stěžovatel má za to, že pozemky na parcelách č. 2144/1 o

výměře 6998 m2 a č. 2147/3 o výměře 3985 m2 nejsou zastavěny

trvalou stavbou, která by měla povahu nemovitosti a která by měla

za následek trvalou změnu užívání pozemku. Není tedy podle něj

důvodné použití § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o

úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o půdě"), podle

kterého předmětné pozemky nelze vydat. Domnívá se, že jak okresním

pozemkovým úřadem, tak i Městským soudem v Praze byl zkrácen ve

svých právech na spravedlivý a zákonný proces podle čl. 36 odst. 1

a 2 Listiny.

Městský soud v Praze v rámci přezkoumávání napadeného

rozhodnutí Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, okresního

pozemkového úřadu, dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že správní

orgán z provedeného dokazování vyvodil správná a úplná skutková

zjištění, která v souladu se zákonem posoudil i po právní stránce,

pokud jím bylo rozhodnuto, že Ing. M. K. není vlastníkem pozemků

dle katastru nemovitostí pro obec Žďár nad Sázavou a katastrální

území město Žďár nad Sázavou parc. č. 2144/1 - ostatní plocha o

výměře 6998 m2 a parc. č. 2147/3 - ostatní plocha o výměře 3985

m2. Přezkoumané rozhodnutí podle § 250q odst. 2 občanského

soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil,

když v ostatním pak zůstalo rozhodnutí správního orgánu nedotčeno.

Obecný soud pak ve svém rozhodování vyšel z toho, že stavební

povolení odboru výstavby Městského národního výboru ve Žďáru nad

Sázavou ze dne 19.11.1990 č. j. Výst. 3851/902DR/Rá, kterým byla

povolena stavba 5. základní školy ve Žďáru nad Sázavou "Před

nádražím", se vztahuje i na výstavbu hřiště na pozemku p. č.

2144/1, které sdílí se stavbou školy totožný osud. Podle § 11

odst. 1 věty druhé a třetí zákona o půdě tento pozemek je podle

něho nutno považovat za zastavěný a námitka oprávněné osoby, že

hřiště jako stavba neobstojí, tedy není důvodná, zvláště když

lhůta k dokončení stavby hřiště byla naposledy prodloužena podle

§ 68 odst. 1 stavebního zákona [zákon č. 50/1976 Sb., o územním

plánování a stavebním řádu (stavební zákon)] do 4.8.1999. Městský

soud v Praze neshledal důvodnou ani námitku oprávněné osoby,

týkající se neplatnosti stavebního povolení pro stavbu hřiště.

Pokud jde o pozemek parc. č. 2147/3 - ostatní plocha - vyšel

obecný soud při svém rozhodování ze stanovisek stavebního odboru

Městského úřadu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27.5.1998 a ze dne

2.9.1998, z nichž vyplývá, že tento pozemek je situován v obytné

zástavbě, je na něm přístupová komunikace k obytným blokům a

občanská vybavenost, bezprostředně souvisí se stavbami a je

nezbytně nutný k provozu obytných staveb. I tento pozemek je podle

něj nutno považovat za zastavěný podle § 11 odst. 1 písm. c) věty

druhé zákona o půdě, který nelze vydat, neboť nelze si představit,

jak uvádí Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí, že by tento

pozemek v obytné zástavbě mohl sloužit k zemědělskému nebo lesnímu

využití.

Jak již Ústavní soud uvedl v řadě svých rozhodnutí, není

soudem nadřízeným obecným soudům a neposuzuje zákonnost

jednotlivých rozhodnutí, případně nenahrazuje hodnocení důkazů

svým vlastním hodnocením. Ústavnímu soudu však nepochybně přísluší

posoudit, zda řízení ve své komplexnosti bylo spravedlivé a zda v

něm byly respektovány principy uvedené v článcích hlavy páté

Listiny, zejména čl. 36, a v čl. 6 Úmluvy o ochraně základních

práv a svobod.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření k ústavní stížnosti od

účastníků i vedlejších účastníků.

Okresní úřad ve Žďáru nad Sázavou, okresní pozemkový úřad, ve

svém přípisu ze dne 11.5.2000 č. j. PÚ 549/91 konstatoval, že "o

vlastnictví bylo rozhodováno již třikrát a v posledním rozhodnutí

ze dne 23.10.1998 č. j. PÚ 549/91 - 13 byl pozemkový úřad vázán

právním názorem Městského soudu v Praze, uvedeným v rozsudku ze

dne 14.9.1999 č. j. 38 Ca 701/98 - 34. Kromě toho popřel tvrzení

stěžovatele, že údaj o terénních pracích ve stavebním deníku je

nepravdivý a účelový."

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 17.5.2000

odkázal na odůvodnění svého rozsudku a má za to, že nebylo

porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36

odst. 1 Listiny.

Městský úřad ve Žďáru nad Sázavou, stavební odbor, ve svém

přípise ze dne 11.5.2000 zdůrazňuje, že podmínka ukončení

platnosti stavebního povolení nebyla nikdy naplněna, neboť lhůta

marného uplynutí dvou let nebyla překročena. Od platnosti

stavebního povolení nutno odlišit lhůtu pro dokončení stavby,

která je lhůtou pořádkovou.

Město Žďár nad Sázavou přípisem starosty města ze dne

16.5.2000 navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Rekapituluje průběh výstavby na předmětných pozemcích, odvolává se

na § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a uvádí, že je třeba

považovat za zastavěnou část pozemku je skutečně zahájenou stavbou

před 24.6.1991 do dvou let od vydání stavebního povolení, a tuto

podmínku splňovaly terénní úpravy i výstavba. Dále upozorňuje, že

zákonem č. 10/1993 Sb., částí čtrnáctou, byl doplněn zákon ČNR č.

172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky

do vlastnictví obcí, ve znění zákona ČNR č. 485/1991 Sb. V souladu

s tímto zákonem přešly za stanovených podmínek do vlastnictví

obcí, na jejichž území se nacházejí, objekty komplexní bytové

výstavby rozestavěné ke dni 31.12.1992 a pozemky tvořící s nimi

jeden funkční celek, včetně práv a povinností s nimi

souvisejících.

Ústavní soud v rámci projednávání ústavní stížnosti, po

seznámení se s obsahem spisu Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou,

okresního pozemkového úřadu, a spisy Městského soudu v Praze

dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Jak z předchozího řízení před správním orgánem a obecným

soudem vyplynulo, navrhovatel-stěžovatel se domáhal restitučního

nároku podle zákona č. 229/1991 Sb.

Jde tedy v prvé řadě o případ restituce majetku podle zákona

č. 229/1991 Sb., v němž však jak správní orgán, tak odvolací soud

postupovaly v rozporu s právními předpisy, a dospěly k závěrům,

které z hlediska ochrany lidských práv a základních svobod nejsou

udržitelné.

Již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu ze dne 21.12.1992 sp.

zn. I. ÚS 597/92 (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR,

rozhodnutí č. 16) dovodil, že restitučními zákony se demokratická

společnost snaží alespoň zmírnit následky minulých majetkových a

jiných křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných

lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou

tedy povinny postupovat v řízení podle restitučního zákona v

souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech

a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. To platí pro

všechny restituční zákony, které jako leges speciales mají své

výrazné postavení i úkoly v českém právním řádu.

Zákon č. 229/1991 Sb. je takovým speciálním zákonem. Jde o

právní předpis, který má zcela specifickou povahu, která je dána

úkolem, který tento předpis sleduje. Tohoto účelu by nemohlo být

dosaženo, pokud by nezměnil úpravu některých typických

občanskoprávních institutů, jako dědění, vydržení či tíseň, kdy

při výkladu těchto institutů předpokládá překročení jejich

občanskoprávního rámce. Této tendenci, usnadnit cestu ke zmírnění

následků křivd, odpovídá ovšem i zjevná tendence vymezit pro

uplatnění restitučních nároků určitý časový, osobní i věcný rámec,

bez něhož by restituce nebyly vůbec realizovatelné. Zákonodárce i

výslovně podotkl, že si je vědom, že tyto křivdy, stejně jako jiné

nespravedlnosti z období ještě vzdálenějších, nelze nikdy plně

napravit, ale že chce potvrdit svou vůli, aby k podobným křivdám

již nikdy nedocházelo.

Již z prvního pohledu do spisu lze zjistit z rozhodnutí

Městského soudu v Praze několik skutečností. Z knihovní vložky č.

1832 pozemkové knihy pro katastrální území Žďár nad Sázavou ze dne

7.5.1992 vyplývá, že původním vlastníkem předmětných pozemků byl

Z. V. Z rozsudku Krajského soudu v Jihlavě ze dne 10.9.1959 č. j.

1 To 12/59 - 64 je patrno, že Z. V. byl tímto rozsudkem uznán

vinným trestným činem podvracení republiky podle § 79a odst. 1

trestního zákona z roku 1950 a odsouzen k nepodmíněnému trestu

odnětí svobody v trvání čtyř let a k propadnutí veškerého jmění

ve prospěch státu.

Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14.3.1969 sp. zn. 1

Tr 99/68 vyplývá, že tímto usnesením byl podle § 15 odst. 1 písm.

e) zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen rozsudek

bývalého Krajského soudu v Jihlavě ze dne 10.9.1959 č. j. 1 To

12/59 - 64 a trestní stíhání Z. V. bylo zastaveno podle § 17 odst.

2 zákona č. 82/1968 Sb. a podle § 11 odst. 1 písm. a) trestního

řádu.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18.7.1991 sp. zn. 2

Rt 287/91 je patrno, že tímto rozsudkem byl Z. V. zproštěn

obžaloby pro trestný čin podvracení republiky podle § 79a odst. 1

tr. zákona z roku 1950, za který byl odsouzen rozsudkem Krajského

soudu v Jihlavě ze dne 10.9.1959 č. j. 1 To 12/59 - 64. Tento

rozsudek se opíral o zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

Neoprávněný trestní postih původního vlastníka Z. V. z roku

1959, jakož i veškeré jmění, které propadlo státu, bylo

neopominutelným znamením, že bylo třeba přezkoušet všechny údaje

potřebné pro projednání restituce, jako jsou právní nástupce

oprávněné osoby, přechod vlastnictví nemovitosti na stát a důvody

pro vydání majetku oprávněné osobě. Již zákon č. 119/1990 Sb.

stanoví v § 23, že zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování

nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí

majetku, způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Takovým zákonem je

právě zákon č. 229/1991 Sb.

Ze spisu vyplývá, že majetek původního vlastníka přešel v

roce 1962 na jeho sestru A. K. a po její smrti v roce 1992 na

stěžovatele Ing. M. K. a že nárok na vydání uplatnila jeho matka

dne 18.9.1991 a on sám dne 11.12.1992 podle uvedeného zákona o

půdě.

Městský soud v Praze sice řádně konstatoval, že je dán

restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě ve

prospěch stěžovatele, avšak bez dalšího akceptoval jako povinnou

osobu město Žďár nad Sázavou, ač z uplatnění nároku v roce 1991 je

zřejmé, že vlastníkem v trestním řízení propadlého majetku se stal

stát (rozsudek ze dne 10.9.1959), a stal se tak i povinnou osobou

podle § 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a jako takový jí zůstává

až do vydání oprávněné osobě. Ode dne účinnosti zákona č. 229/1991

Sb. nemohl tyto nemovitosti převést do vlastnictví jiného pod

sankcí neplatnosti. Z tohoto hlediska byl převod ze státu do

vlastnictví obce město Žďár nad Sázavou uskutečněn, podle výpisu z

katastru nemovitostí např. 1.10.1998, v rozporu se zákonem, a

podle jeho výslovného znění je neplatným právním úkonem. Městský

soud v Praze se tedy nejen nevyrovnal se skutečností, že jde o

případ restituce majetku oprávněné osobě, kde zejména soudům

připadá povinnost poskytovat jim pomoc a podporu, aby mohly získat

zpět majetek, který přešel neoprávněně do majetku státu, a byly

tak realizovány záměry restitučních zákonů, které byly vydávány.

Městský soud v Praze se však ani nezabýval v zásadě závažnou

námitkou stěžovatele, že město Žďár nad Sázavou nemělo být

vlastníkem určitého pozemku, neboť vlastnictví nemělo přejít ze

státu na obec. Na pozemek byl uplatněn restituční nárok a na

převod pozemku ze státu na obec platil zákon č. 172/1991 Sb. a

soud zřejmě přijal za svůj názor přednesený v průběhu řízení, že

tento zákon se nevztahuje na zákon č. 229/1991 Sb., který nebyl v

té době ještě účinný, a dále se námitce nevěnoval. Městský soud v

Praze zcela pominul, že jde o výklad zcela nesprávný. Zákon ČNR

č. 172/1991 Sb. v § 4 odst. 2 výslovně stanoví: "Do vlastnictví

obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k

jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního

předpisu." Jde o ustanovení obecně platné, vztahující se nejen na

zvláštní předpisy již vydané, ale bez omezení též na předpisy

následné. Pokud některý z účastníků měl na mysli vysvětlivky

uvedené k tomuto ustanovení v uvedeném zákoně pod čarou, odkazuje

Ústavní soud na svá rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 22/99 a II. ÚS 485/98

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 14;

svazek 16, nález č. 173), kde je uvedeno jeho rozhodnutí k právní

povaze poznámek uváděných v některých zákonech. Kromě toho jsou

vysvětlivky v tomto konkrétním případě uváděny jen příkladmo, jak

je v jejich textu výslovně uvedeno.

Zjištění, na které pozemky se uvedené závěry vztahují, bude

úkolem pozemkového úřadu, přičemž bude nutno vycházet ze všech

nemovitostí, jichž se restituce dotýká; v posouzení podle

restitučního zákona bude třeba výslovně odlišit ty, na něž se bude

vztahovat povinnost je vydat, a ty, které ze zákonných důvodů

vydat nelze a za něž přísluší oprávněné osobě náhrada podle

zákona.

Za další pochybení je třeba považovat i skutečnost, že byla

narušena i rovnost v postavení obou stran. Námitky stěžovatele

byly posuzovány orgány města, tj. druhé strany ve sporu, která

měla na výsledku zájem, ať již šlo o otázky stavebního povolení,

kolaudačního řízení apod. Námitky města byly přijímány jako

směrodatné a soud o nich rozhodoval bez znalosti skutečných

podmínek, protože k tak závažným otázkám, jako je rozestavěnost,

zahájení stavby apod. si nevyžádal ani znalecký posudek a přejímal

zřejmě údaje z odborných útvarů města Žďáru nad Sázavou. Byl tak

porušen čl. 37 odst. 3 Listiny, týkající se rovnosti všech před

soudem.

Ústavní soud s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem

dospěl k závěru, že jednáním Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou,

okresního pozemkového úřadu, a rozhodnutím Městského soudu v

Praze, jak jsou uvedeny v záhlaví tohoto nálezu, byl kromě již

zmíněného čl. 37 odst. 3 Listiny porušen i čl. 36 odst. 1 a 2

Listiny a právo stěžovatele na spravedlivý proces. Proto Ústavní

soud zcela vyhověl ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí

Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, okresního pozemkového úřadu,

a Městského soudu v Praze zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Při novém rozhodování v této věci

musí pozemkový úřad navíc dbát na to, aby z katastru nemovitostí

byly odstraněny zápisy, které byly zaneseny v důsledku neplatných

právních úkonů při přechodu některých pozemků z majetku České

republiky do vlastnictví obcí.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru