Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 651/2000Usnesení ÚS ze dne 14.12.2000sdělení obvinění

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkZavinění
vazba/důvody
obvinění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 45/20 SbNU 381
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.651.2000
Datum podání06.11.2000
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 odst.1 písm.a, § 67 odst.1 písm.b, § 67 odst.1 písm.c, § 2, § 160, § 68


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 651/2000 ze dne 14. 12. 2000

U 45/20 SbNU 381

sdělení obvinění

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. W., zastoupeného advokátem Mgr. P. P., proti záznamu o sdělení obvinění Policie ČR - Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě ze dne 19. 9. 2000, ČVS: KVSM-684/21-1999,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným záznamem Policie ČR stěžovateli sdělila, že jej stíhá jako obviněného z přípravy k trestnému činu padělání a pozměňování peněz podle ustanovení § 7 odst. 1 k § 140 odst. 2 a 3 písm. a) a b) trestního zákona, neboť prý od měsíce října 1999 do konce roku 1999 společně s dalšími spolupachateli připravoval na území ČR nákup padělků pětitisícových bankovek v celkové hodnotě přibližně 30 mil. Kč za 15 -18 % jejich nominální hodnoty v úmyslu tyto padělky udat jako pravé bankovky, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že na základě předmětného záznamu o sdělení obvinění byl dosud nepravomocným usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. Nt 3417/2000, vzat do vazby, a to ze všech tří vazebních důvodů ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu. Stěžovatel namítl, že citovaný záznam o sdělení obvinění je vadný, neboť je v rozporu s ustanovením § 160 odst. 1 trestního řádu, jelikož nepopisuje skutek tak, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným, ani důvody, pro které je jako obviněný trestně stíhán. V této souvislosti se stěžovatel dovolává i nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96. Proto se domnívá, že napadeným záznamem byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a navrhl, aby byl zrušen.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ústavní stížností napadl pouze záznam o sdělení obvinění. K tomu však již Ústavní soud dříve judikoval (sp. zn. IV. ÚS 349/99), že sdělení obvinění samo o sobě není způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem. Pouze za situace, kdy by bylo vznesené obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zadržení, zadržení a otevření zásilek apod.), by ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, mohla přicházet v úvahu. (Takové situace se ostatně týká i nález ve věci I. ÚS 46/96, kterým stěžovatel argumentuje; viz Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, str. 363 a násl.) V daném případě však stěžovatel napadá toliko záznam o sdělení obvinění a - jak sám uvádí v ústavní stížnosti - usnesení o vzetí do vazby v době podání ústavní stížnosti ještě nenabylo právní moci.

Systém ústavního soudnictví v České republice je totiž založen především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Pravomoc Ústavního soudu se tedy týká především pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci. Právo přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem "jiného zásahu" orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů, jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu proto čelit jinak, nežli ústavní stížností.

Výše uvedené podmínky v dané věci splněny nejsou, neboť trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má k dispozici procesní prostředky, za které nutno považovat především právo obrátit se na státního zástupce a žádat nápravu ve smyslu ustanovení § 167 trestního řádu. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze zpravidla i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Z tohoto důvodu - a se zřetelem na ústavní vymezení postavení Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy ČR - je tedy nutno dovodit, že ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení lze v přípravném trestním řízení akceptovat jen výjimečně. V souzené věci je zřejmé, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu přísluší se jím zabývat - zhlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele - toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu.

Nad rámec této argumentace Ústavní soud uvádí, že zákonnou podmínkou podání ústavní stížnosti je ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu bezprostřední vztah mezi napadeným zásahem orgánu veřejné moci a jeho tvrzenou protiústavností. V souzené věci však mezi napadeným zásahem (tzn. záznamem o sdělení obvinění) a tvrzenou protiústavností (tzn. ústavně zaručené právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny) bezprostřední vztah není, jelikož samotným sdělením obvinění stěžovatelova osobní svoboda nijak porušena nebyla. Ani tato podmínka podání ústavní stížnosti tedy splněna nebyla.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. 12. 2000

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru