Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 651/01Usnesení ÚS ze dne 26.03.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demo... více
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.651.01
Datum podání08.11.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 34, § 23

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 651/01 ze dne 26. 3. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. J., a P. J., obou zastoupených advokátem JUDr. L. M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 30 C 362/93, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 18 Co 370/01, spojené s návrhem na zrušení slov "ve výši 2.500 Kč, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů" v ustanovení § 23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, na zrušení slov "ve výši 200 Kč", "ve výši 600 Kč za každý měsíc vazby" a "ve výši 150 Kč za každý měsíc výkonu trestu, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo těchto náhrad poskytnuta náhrada skutečně zaplacených nákladů" v § 23 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb. a na zrušení ustanovení § 23 odst. 4 stejného zákona,

takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení slov "ve výši 2.500 Kč, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů" v ustanovení § 23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, na zrušení slov "ve výši 200 Kč", "ve výši 600 Kč za každý měsíc vazby" a "ve výši 150 Kč za každý měsíc výkonu trestu, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo těchto náhrad poskytnuta náhrada skutečně zaplacených nákladů" v § 23 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb. a na zrušení ustanovení § 23 odst. 4 stejného zákona, se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V záhlaví označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci žalobců (stěžovatelé a dále B. J., V. J., M. J., R. J., J. J., M. J., J. J., J. J., O. J., P. J., J. J.) proti žalovanému České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR o náhradu škody dle zákona č. 119/1990 Sb. rozhodl tak, že žaloba, aby žalovanému bylo uloženo uhradit žalobcům částku 20 mil. Kč, se zamítá.

V odůvodnění tohoto rozsudku obvodní soud uvedl, že důvodem podání předmětné žaloby byla skutečnost, že manžel a otec žalobců V. J. byl rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 9. 3. 1951, sp. zn. 7 Ts I9/51, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze ze dne 14. 3. 1951, sp. zn. To IV 52/51, odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán dne 16. 3. 1951. Dne 30. 11. 1966 prý byla mezi pozůstalými a Ministerstvem spravedlnosti uzavřena dohoda o odškodnění ve výši 115.000 Kč (dle § 373 tehdy platného trestního řádu), které bylo následně rovněž vyplaceno, jelikož popravený V. J. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1965, sp. zn. 1 T 13/65, zproštěn obžaloby. Obvodní soud dospěl k názoru, že V. J. nebyl rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. (ani podle zákona č. 82/1968 Sb.) a proto nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení § 23 a § 27 zákona č. 119/1990 Sb. o náhradě škody. Soud navíc upozornil na skutečnost, že dle ustanovení § 24 odst. 2 citovaného zákona bylo třeba nárok uplatnit u soudu ve lhůtě 3 let od právní moci zprošťujícího rozhodnutí, což by v tomto případě bylo do 18. 11. 1968, jinak nárok zanikl.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem shora citovaný rozsudek obvodního soudu potvrdil.

Své rozhodnutí městský soud odůvodnil především tím, že účelem zákona č. 119/1990 Sb. je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Odvolací soud uznal, že postupem justičních orgánů v 50. letech ve věci V. J. došlo k porušení celé řady jeho základních práv i k porušení principů demokratického státu. Tato křivda prý však může být finančně odškodněna pouze v mezích a v rozsahu stanoveném zákonným předpisem a proto soud nemůže přiznat žalobcům odškodnění, na které nemají zákonný nárok. V daném případě totiž v roce 1965 došlo v rámci obnovy řízení ke zproštění obžaloby V. J. a k odškodnění jeho dědiců dle tehdy platného trestního řádu. Zákon č. 119/1990 Sb. proto na tento případ nedopadá.

II.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti (poznámka: stěžovatelé sice tvrdí, že se jedná o dvě ústavní stížnosti, protože se však jedná o dvě obsahově zcela identická podání doručená Ústavnímu soudu současně, která se liší toliko tím, že v jednom z nich je navíc uveden návrh na zrušení citovaných ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., Ústavní soud na ně - hodnotě jejich obsah a nikoliv formu - nahlíží jako na ústavní stížnost jedinou) zejména uvedli, že napadenými rozsudky byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v čl. 5 odst. 5 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 3 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

Protiústavnost napadených rozsudků spatřují stěžovatelé především v tom, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení § 34 zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona o odškodnění se použijí též v případech, kdy "byl rozsudek zcela nebo zčásti zrušen do dne účinnosti tohoto zákona na základě mimořádného opravného prostředku podle trestního řádu." Stěžovatelé se proto domnívají, že v daném případě byly splněny zákonné podmínky, jelikož původní rozsudek byl zrušen a jednalo se o trestný čin velezrady podle tehdy platného ustanovení § 78 odst. 1 a 2 trestního zákona. Stěžovatelé navíc uvádějí, že Ministerstvo spravedlnosti ČR nárok žalobců odmítlo v roce 1992 ze zcela jiného důvodu, totiž že celková výše přiznaného odškodného dle zákona č. 119/1990 Sb. je nižší než náhrada přiznaná dle § 373 tehdy platného trestního řádu. S tímto výpočtem však stěžovatelé nesouhlasí, jelikož prý tehdejší odškodnění zahrnovalo pouze jedinou položku (nárok na výživné pozůstalých dětí) a nikdy nedošlo k odškodnění v položkách uvedených v § 23 odst. 1 a § 27 zákona č. 119/1990 Sb.

III.

Stěžovatelé spolu s ústavní stížností podali podle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rovněž návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. Tento návrh odůvodnili tím, že prý sazby odškodnění obsažené v napadeném ustanovení § 23 tohoto zákona jsou neúměrně nízké, čímž narušují podstatu a smysl ústavně zaručeného odškodňovacího řízení a odporují důstojnému zacházení s oběťmi komunistické persekuce. V této skutečnosti spatřují stěžovatelé rozpor napadených ustanovení zákona s čl. 1, s čl. 4 odst. 4 a s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

IV.

Ústavní soud především shledal, že podstata ústavní stížnosti brojí proti právnímu posouzení daného případu, neboť stěžovatelé namítají, že obecné soudy dospěly k chybnému a v konečném důsledku i protiústavnímu závěru, že jejich žalobě nelze vyhovět, neboť se na tento případ nevztahuje zákon č. 119/1990 Sb.

S ohledem na podstatu těchto námitek je Ústavní soud nucen připomenout, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Ústavní soud, vycházeje ze svého výše nastíněného postavení a funkce, shledal v souzené věci, že - z ústavně právního hlediska - klíčovou otázkou je posouzení, zda obecné soudy svým postupem a vydanými rozsudky neporušily některá kogentní ustanovení jednoduchého práva, v daném případě tedy zákona č. 119/1990 Sb.

V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelé domáhají postupu podle ustanovení § 34 zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož ustanovení oddílu šestého tohoto zákona se přiměřeně použije též v případech, kdy ... byl rozsudek zcela nebo zčásti zrušen do dne účinnosti tohoto zákona na základě mimořádného opravného prostředku podaného podle trestního řádu nebo podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci. Stěžovatelé však opomíjejí poslední větu tohoto ustanovení, která zní: "Nárok na odškodnění je třeba uplatnit do 1. března 1993, jinak zaniká." Je tedy zřejmé, že postup dle ustanovení § 34 zákona č. 119/1990 Sb., z něhož skutečně vyplývá, že náhrada škody může být v určitých případech přiznána i tehdy, jestliže nedojde k rehabilitaci podle tohoto zákona, je omezen prekluzivní lhůtou, končící dnem 1. března 1993. Jak však Ústavní soud zjistil z předmětného soudního spisu, stěžovatelé svůj nárok uplatnili u Krajského soudu v Praze až podáním žaloby o náhradu škody došlé soudu dne 19. 7. 1993, tedy až po marném uplynutí zákonné prekluzivní lhůty. Za těchto okolností musel Ústavní soud jako zjevně neopodstatněné odmítnout tvrzení stěžovatelů, že tím, že odvolací soud odmítl aplikaci ustanovení § 34 zákona č. 119/1990 Sb., porušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces.

Ústavní soud dále uvádí, že podle ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. nárok (na odškodnění) je nutno uplatnit u soudu ve lhůtě tří roků od právní moci zprošťujícího rozhodnutí nebo rozhodnutí odsuzujícího k mírnějšímu trestu a nebo rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání zastaveno; jinak nárok zaniká. I když tedy stěžovatelé v ústavní stížnosti pokazují na to, že jim Ministerstvo spravedlnosti ČR v přípisu ze dne 14. 3. 1992 sdělilo, že pozůstalí žádný nárok na dodatečné odškodnění nemají a že se proto domáhali nápravy žalobou u soudu, nelze ani interpretací citovaných ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. dospět k jinému závěru, než že tak učinili až po zákonem stanovené prekluzivní lhůtě, tedy opožděně.

Proto Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelé ve skutečnosti brojí toliko proti neúspěchu v řízení před obecnými soudy při aplikaci jednoduchého práva a že jejich citovaná základní práva napadenými rozsudky zjevně porušena nebyla. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

V.

K návrhu stěžovatelů na zrušení shora citovaných částí ustanovení § 23 zákona č. 119/1990 Sb. Ústavní soud uvádí, že fyzická osoba je oprávněná k podání návrhu na zrušení zákona pouze v rámci řízení o tzv. konkrétní kontrole norem, a to podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu. Základním procesním předpokladem, který musí být splněn, aby se Ústavní soud v těchto případech mohl zabývat návrhem na zrušení zákona meritorně, je to, že uplatněním napadeného zákonného ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Jinak řečeno, jestliže nedojde k přímé aplikaci napadeného ustanovení v konkrétném případě, není stěžovatel oprávněn spolu s ústavní stížností napadnout takové ustanovení u Ústavního soudu v rámci řízení o konkrétní kontrole norem.

V souzené věci Ústavní soud shledal, že v ústavní stížností napadených rozsudcích Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze citované ustanovení § 23 zákona č. 119/1990 Sb. bezprostředně aplikováno nebylo. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného odůvodnění tohoto usnesení, obecné soudy v napadených rozsudcích dospěly k závěru, že podané žalobě nebylo možno vyhovět, neboť na daný případ zákon č. 119/1990 Sb. vůbec aplikovat nelze. Je tedy zřejmé, že napadená část ustanovení § 23 zákona č. 119/1990 Sb., která stanoví způsob výpočtu odškodnění a jeho rozsah, v souzené věci vůbec použita nebyla. Ústavní soud proto konstatuje, že postup podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu není případný a že stěžovatelé proto zjevně nejsou oprávněni k podání návrhu na zrušení části § 23 zákona č. 119/1990 Sb.

Jako obiter dictum (nikoliv ratio decidendi) Ústavní soud uvádí, že námitka stěžovatelů spatřující protiústavnost napadených částí ustanovení § 23 zákona č. 119/1990 Sb. v příliš nízkých částkách odškodnění, svojí podstatou směřuje do oblasti výkonu zákonodárné moci a nikoliv do působnosti Ústavního soudu. Úkolem Ústavního soudu je totiž podle čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a vůči individuálním i normativním aktům orgánů veřejné moci má zásadně kasační pravomoc. Proto také je oprávněn - jako takzvaný negativní zákonodárce - výhradně rušit napadené zákony pro jejich protiústavnost, nikoliv však z důvodu, který svojí podstatou spadá do oblasti pozitivní normotvorby, jak lze v daném případě z návrhu stěžovatelů dovozovat.

Proto Ústavní soud považuje návrh na zrušení napadené části ustanovení § 23 zákona č. 119/1990 Sb. za návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

VI.

Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků

1) ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]

2) návrh na zrušení části ustanovení § 23 zákona č. 119/1990 Sb. odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) v souvislosti s § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2002

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru