Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 650/2000Usnesení ÚS ze dne 07.11.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
Důkaz
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.650.2000
Datum podání06.11.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 650/2000 ze dne 7. 11. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů J. P. a L. P., obou zastoupených JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2000, čj. 20 Co 261/99 - 67, a Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 12. 1998, čj. 10 C 20/98 - 54,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnost stěžovatelů ze dne 3. 11. 2000 napadá rozsudky obecných soudů v záhlaví tohoto usnesení uvedené a požaduje jejich zrušení s tím, že jimi došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 90 Ústavy ČR. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy se v podstatě zaměřily na zjištění, zda v době podpisu kupní smlouvy o předmětné nemovitosti byla na jejich straně dána svoboda projevu a zda kupní cena odpovídala platnému cenovému předpisu. Z kladné odpovědi na otázku ceny pak bylo dovozeno i to, že nemohla být splněna ani podmínka tísně. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jejich úkon je neplatný, neboť byli nuceni v tísni nejen předmětnou nemovitost prodat, ale prodat ji právě v čase, kdy kupní cena sice ještě odpovídala platnému cenovému předpisu, který však měl bezprostředně pozbýt platnosti a hodnota nemovitosti tak mohla být mnohem vyšší. Mají za to, že i v tomto případě byly dány nápadně nevýhodné podmínky, když nemohli prodej nemovitosti realizovat za platnosti nového cenového předpisu, ale museli tak učinit za cenového předpisu pro ně nevýhodného.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 10 C 20/98, Ústavní soud zjistil, že žaloba žalobců - stěžovatelů, kterou se podle obecných ustanovení občanského zákona domáhali určení, že dům čp. 46 situovaný na pozemku parc. č. 145 a zapsaný u Katastrálního úřadu v Jihlavě v katastru nemovitostí pro obec Jihlava a katastrálním území H. D. na LV č. 91, je v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví - společném jmění, byla rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. 12. 1998, čj. 10 C 20/98 - 54, zamítnuta. V průběhu řízení bylo zjištěno, že mezi žalobci - jako prodávajícími - a JZD

1. Máj v H. - právním předchůdcem prvního odpůrce - jako kupující stranou - byla dne 19. 12. 1984 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl rodinný dům čp. 46 v H. D. se všemi součástmi a příslušenstvím, kupní cena byla dohodnuta ve výši Kč 694 405,-- (v souladu s hodnotou nemovitosti stanovenou znaleckým posudkem znalce ing. P. ze dne 16. 9. 1984, i když znalec doporučil maximální cenu Kč

694 405,-- snížit o 30%, a to až na Kč 487 195,--). Kupní smlouva byla uzavřena svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, bez jakéhokoli nátlaku ze strany kupujícího. Žalobci, kteří se z H. D. před uzavřením kupní smlouvy v říjnu 1984 přestěhovali do Prahy, kde oba získali zaměstnání, později v roce 1988 emigrovali. První odpůrce jako prodávající pak smlouvou ze dne 30. 4. 1994 prodal nemovitost manželům V. (druhému a třetímu žalovanému) do jejich bezpodílového spoluvlastnictví a právní účinky vkladu nastaly dnem 2. 5. 1994.

Krajský soud v Brně v rámci odvolacího řízení svým rozsudkem ze dne

15. 8. 2000, čj. 20 Co 261/99 - 67, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil s tím, že jestliže žalobci podali žalobu na určení vlastnictví podle občanského zákoníku, nikoli žalobu na stanovení povinnosti k uzavření dohody o vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. - a dovozují neplatnost kupní smlouvy ze dne 19. 12. 1984 v důsledku psychického donucení - soud prvního stupně zcela správně posuzoval otázku platnosti či neplatnosti smlouvy z pohledu všech rozhodujících ustanovení tehdy platného občanského zákoníku, tedy ustanovení § 37, § 39, § 48 a § 49 odst. 3 občanského zákoníku, kdy právní úkon musel být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak byl neplatný. Neplatným by byl rovněž právní úkon, který by svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel, nebo se příčil zájmům společnosti. Právo odstoupit od smlouvy měl i ten účastník, který ji uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Odvolací soud zdůraznil, že žalobci od uzavřené smlouvy neodstoupili, tudíž atribut tísně a nápadně nevýhodných podmínek v předmětné věci ustupuje do pozadí. Přesto odvolací soud považoval za vhodné zdůraznit, že ani tíseň, ani nápadně nevýhodné podmínky v projednávané věci splněny nebyly. Pokud pak jde o otázku svobody projevu vůle žalobců, odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že k prodeji nemovitosti došlo na základě svobodného rozhodnutí žalobců, kteří ke změně svého bydliště, ani k prodeji nemovitosti, nebyli nuceni. Krajský soud vyslovil názor, že není dána žádná časová souvislost mezi prodejem nemovitostí v roce 1984 a emigrací žalobců v roce 1988. Kupní cena, za kterou byl prodej nemovitosti v roce 1984 realizován, vycházela z cenového předpisu v té době platného.

Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zjišťuje však, zda napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Jestliže čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, nutno to chápat tak, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Při rozhodování je soudce vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), při výkonu své funkce je nezávislý (čl. 82 Ústavy ČR). Důkazy soud hodnotí podle § 132 o. s. ř. podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Postupoval-li v dané věci Krajský soud v Brně v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, přičemž svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Ústavní soud v rámci projednávání předmětné ústavní stížnosti zjistil, že námitkami proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které stěžovatelé uplatnili v odvolání, se odvolací soud řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozené právní závěry jsou odpovídající. V postupu Krajského soudu v Brně, jakož i v postupu Okresního soudu v Jihlavě, Ústavní soud neshledal namítané porušení Listiny základních práv a svobod, ani Ústavy ČR, takže v tomto směru nelze obecným soudům cokoli vytknout.

Ústavní soud se ztotožňuje se závěry, ke kterým dospěly oba soudy, a to že kupní smlouva ze dne 19. 12. 1984 žádnými vadami, které by mohly mít vliv na její platnost, netrpí. Předmětná nemovitost byla řádně převedena na právního předchůdce prvního žalovaného, žalobci svého vlastnického práva k nemovitosti již pozbyli a toto vlastnické právo nemůže být v důsledku této skutečnosti již obnoveno.

Návrh ústavní stížnosti bylo proto nutno považovat za zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu senát Ústavníhosoudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tento návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2001JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru