Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 65/96Nález ÚS ze dne 27.06.1996K pojmu "tíseň" a "nápadně nevýhodné podmínky" podle z. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkTíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 56/5 SbNU 429
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.65.96
Datum podání29.02.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

43/1969 Sb., § 13

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 65/96 ze dne 27. 6. 1996

N 56/5 SbNU 429

K pojmu "tíseň" a "nápadně nevýhodné podmínky" podle z. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti I. D., zastoupeného JUDr. K. M., účastníků řízení

Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě

a vedlejšího účastníka - města H., zastoupeného JUDr. H. K., proti

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 16 Co 513/94-163,

ze dne 26. 10. 1995, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě

č.j. 8 C 281/91-138, ze dne 28. 2. 1994, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví

uvedené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního

soudu v Náchodě, které nabyly právní moci dne 4. 1. 1996.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byla zamítnuta

žaloba, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal, aby žalovaný, ČR

- město H., byl zavázán k uzavření dohody o vydání věci, a to domu

č.p. 4 se stavební plochou č. 229 a zahradou č. 100, vše zapsáno

u Katastrálního úřadu v Náchodě na LV č. 998 pro obec H..

Povinnost k uzavření dohody o vydání věci stěžovatel opíral o ust.

§ 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, podle něhož "povinnost vydat věc se vztahuje na ty

případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě

kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek".

Soud dospěl k názoru, že podmínka tísně byla při uzavření kupní

smlouvy ohledně uvedených nemovitostí na straně prodávajících

(stěžovatele i jeho matky) splněna. Existence druhého předpokladu

vydání věci, tj. uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných

podmínek, však podle názoru soudu dána není. Stěžovatel prý

neprokázal, že tehdejší MěNV znemožnil jeho matce prodej domu

jinému zájemci a jednání, která byla tehdy s dalšími kupci vedena,

byla prý pouze velmi předběžná. Vyplacená kupní cena, jež činila

88.750 Kčs, byla údajně cenou maximální, za kterou bylo možno

podle cenových předpisů v době uzavření kupní smlouvy předmětné

nemovitosti prodat. Pokud by došlo k podstatnému překročení této

kupní ceny, bylo by to důvodem neplatnosti kupní smlouvy. Proto

stěžovatel a jeho matka nemohli v roce 1980 za nemovitosti získat

vyšší cenu, která jim byla údajně nabízena (tzn. 100.000 Kčs

a více) jinými zájemci, neboť tato cena by byla v rozporu s tehdy

platnými cenovými předpisy. Okresní soud dále usoudil, že rozdíl

ve znaleckých posudcích ohledně ceny předmětných nemovitostí, jenž

vyplýval ze znaleckých posudků S. Ř. (zpracovaného v době prodeje

nemovitostí v roce 1980) a J. N. (zpracovaného v roce 1993), byl

nepatrný. Znalec S. Ř., který vycházel ze správného cenového

předpisu (vyhlášky č. 43/1969 Sb.), ocenil stavbu na částku

84.600 Kčs a znalec J. N. na částku 88.965 Kč. Vzniklý rozdíl

proto činil částku 4.365 Kč.

Podle názoru okresního soudu kupující (MěNV H.) neporušil ani

tzv. vedlejší ujednání, neboť splnil slib, učiněný matce

stěžovatele, a zajistil jí odpovídající byt. Další vedlejší

ujednání, podle něhož měl kupující MěNV v H. platit část

nájemného, odpovídající užívání tzv. nadměrných metrů v novém bytě

ve výši 97 Kčs měsíčně, považoval soud za neprokázáno.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl

citovaný rozsudek Okresního soudu v Náchodě potvrzen. Dovolání

připuštěno nebylo. Krajský soud zejména uvedl, že zákonem

stanovený požadavek uzavření kupní smlouvy v tísni za nápadně

nevýhodných podmínek znamená, že každý z obou uvedených pojmů musí

být posuzován odděleně, přestože lze zpravidla vysledovat věcné

a skutkové souvislosti. Stěžovatelovo právo není možné uplatnit,

jestliže nejsou v době právního úkonu současně oba předpoklady

naplněny.

Pokud jde o předpoklad tísně, krajský soud konstatoval, že

v době uzavírání kupní smlouvy dán byl, a to na straně

stěžovatelovy matky i na straně samotného stěžovatele. Předpoklad

nápadně nevýhodných podmínek u smlouvy úplatné znamená především

posouzení, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených

vzájemných plnění a zda v objektivně daných souvislostech byl

poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný.

Byla-li kupní cena v době uzavření kupní smlouvy dohodnuta podle

tehdy platných cenových předpisů, nelze bez dalšího usuzovat na

neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a tudíž na existenci

nápadně nevýhodných podmínek. V souvislosti s uzavřením kupní

smlouvy se prodávajícím dostalo ekvivalentního plnění a nelze

hovořit o jejich zkrácení o částku 4.465 Kčs, která vyplynula jako

rozdíl mezi znaleckými posudky znalců Ř. a N. Nutno také vidět, že

znalec N. dospěl k ceně převáděných nemovitostí podle vyhl. č.

43/1969 Sb. (bez aplikace výjimky podle jejího § 13 odst. 2) ve

výši 25.150,60 Kčs, která se liší od ceny stanovené znalcem Ř.

v roce 1980 pouze o 420,60 Kčs a že užití této výjimky nebylo ve

vztahu k prodávajícímu nárokové.

Krajský soud dále dovodil, že z provedených důkazů lze

nepřímo usuzovat na to, že MěNV v souvislosti s kupní cenou přijal

závazek, že matce stěžovatele bude hradit náklady, vzniklé

užíváním tzv. nadměrných metrů, a že tomuto závazku patrně

nedostál. Ani toto případné ujednání by však nemohlo znamenat, že

by byla matka stěžovatele ve srovnání s předsmluvním stavem zjevně

znevýhodněna a že by poměr hodnoty získané v důsledku uzavření

kupní smlouvy v porovnání s vydávanou protihodnotou mohl být pro

prodávající nápadně nevýhodný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými soudními

rozsudky bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo vlastnit

a nabývat majetek, zaručené Listinou základních práv a svobod.

Nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem prý mělo plnou oporu

v zákoně č. 87/1991 Sb., neboť stát v minulosti nabyl vlastnického

práva k uvedeným nemovitostem na základě kupní smlouvy, uzavřené

nejen v tísni, jak uznaly i oba soudy, ale současně i za nápadně

nevýhodných podmínek.

Za nápadně nevýhodnou podmínku považuje stěžovatel zejména

rozpor mezi kupní cenou za nemovitosti skutečně zaplacenou

a cenou, která podle tehdy platných cenových předpisů původním

vlastníkům náležela. Rozdíl obou cen, zjištěný v průběhu řízení

před obecnými soudy, činil 4.365 Kčs v neprospěch prodávajících.

Tento rozdíl pokládá stěžovatel za podstatný, a to zejména

s přihlédnutím k cenovým relacím v tehdejší době. Kupní cena tedy

byla stanovena v rozporu s tehdy platnými předpisy a na této

skutečnosti nic nemění ani fakt, že odhadní cena byla stanovena

aplikací výjimky podle ust. § 13 odst. 2 vyhlášky č. 43/1969 Sb.

Dopisem ze dne 4. 4. 1996 stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil,

že na základě nových skutečností, zjištěných znaleckým posudkem

znaleckého ústavu BEWERT, s.r.o., podal u Okresního soudu

v Náchodě dne 3. 4. 1996 návrh na obnovu řízení. Podle nového

znaleckého posudku tohoto ústavu měla odhadní cena předmětných

nemovitostí činit podle ust. § 13 odst. 1 tehdy platné vyhlášky č.

43/1969 Sb. 23.334 Kčs a podle výjimky v odst. 2 stejného

ustanovení částku 162.241,92 Kčs. Z tohoto nového znaleckého

posudku stěžovatel usoudil, že výsledek znaleckého posudku znalce

J. N., č. 221/78/93, o jehož závěry se obecné soudy opíraly,

neodpovídá vyhlášce ČCÚ a MF ČSR č. 43/1969 Sb. a že odhadní cena

posuzovaného domu byla podstatně podhodnocena. K uvedenému podání

stěžovatel přiložil i stejnopis návrhu na obnovu řízení a citovaný

posudek znaleckého ústavu BEWERT ze dne 30. 3. 1996.

Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné formální náležitosti, takže nic nebrání vlastnímu

projednání věci samé. Překážkou projednání věci není ani

skutečnost, že stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení,

protože tento návrh se nepovažuje za procesní prostředek, který

stěžovateli zákon poskytuje k ochraně jeho práva (ust. § 75 odst.

1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní soud proto

vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se

k ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud v Náchodě ve svém vyjádření uvedl, že ústavní

stížnost považuje za zcela nedůvodnou, protože nebylo prokázáno,

že při prodeji domu byla splněna podmínka podle 6 odst. 1 písm. g)

zákona č. 87/1991 Sb., tedy existence nápadně nevýhodných

podmínek. Nebylo prokázáno, že by MěNV v H. matce stěžovatele

zmařil prodej domu, za který byla prodávajícím vyplacena maximální

kupní cena, za niž tehdy bylo možné dům prodat. Napadenými

soudními rozhodnutími proto nebylo "nijak kráceno Listinou

základních práv a svobod zaručené právo stěžovatele vlastnit

a nabývat majetek". V dalším okresní soud poukázal na podrobné

odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 2. 1994, č.j. 8C 281/91-141.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření odkázal na

odůvodnění svého rozsudku ze dne 26. 10. 1995, č.j. 16 Co

513/94-163, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Vedlejší účastník, město H., se ve svém vyjádření odvolal na

svá předchozí stanoviska před obecnými soudy a plně se ztotožnil

s napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud vychází ze zásady, že nemá oprávnění zasahovat

do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich

soudní soustavy a nepřísluší mu tedy ani přehodnocovat důkazy,

provedené obecnými soudy. Jeho úkolem je bdít nad dodržováním

ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud

zkoumal, zda napadená rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě

a Krajského soudu v Hradci Králové neporušují základní práva nebo

svobody stěžovatele, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl.

10 Ústavy. V daném případě se jednalo zejména o posouzení, zda

napadená soudní rozhodnutí neporušila stěžovatelova práva vlastnit

a nabývat majetek, zaručená zejména v čl. 11 Listiny základních

práv a svobod.

Ústavní soud se především odvolává na svou dosavadní

judikaturu, zejména na nález I. ÚS 139/93 (srov. Ústavní soud

České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2., C.H. Beck,

str. 129 a násl.). Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy vychází

z ust. § 6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb., podle něhož

povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném

období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené

v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Naplněny proto musí být

oba zákonné předpoklady: jak stav tísně, tak i existence nápadně

nevýhodné podmínky.

Ústavní soud souhlasí s názorem obecných soudů, že přestože

se zákonné předpoklady stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek

často vzájemně prolínají a někdy i podmiňují, je nutno respektovat

jejich relativní oddělenost, kdy předpoklad tísně představuje

především stav subjektivní a předpoklad nápadně nevýhodných

podmínek zejména objektivní skutečnosti v konkrétní situaci.

Okresní i krajský soud ve svých vyjádřeních (a v příslušných

rozhodnutích) k ústavní stížnosti uvedly, že předmětná kupní

smlouva byla - na základě provedeného dokazování - uzavřena ve

stavu tísně. Z obsahu výše označeného soudního spisu je však

patrno, že při uzavírání kupní smlouvy z 10. 9. 1980 nebyl naplněn

zákonný předpoklad nápadně nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodné

podmínky totiž nelze - jak plyne z dosavadní judikatury

- spatřovat toliko v samotné kupní ceně, která byla v konkrétním

případě zaplacena.

V souladu s tím je možné přijmout názor stěžovatele, že

konkrétní cenu je třeba vždy posuzovat v souvislosti s hodnotami,

které reprezentovala ve své době a nikoliv podle cen současných.

"Nápadně nevýhodné podmínky" se mohou stěžovateli jevit jako

existující i při porovnání tehdejších prodejních cen nemovitostí

s cenami dnešními. Takto však nelze ust. § 6 odst. 1 písm. g) zák.

č. 87/1991 Sb. vykládat, protože "nevýhodné podmínky" v tomto

smyslu (tj. ve srovnání s dneškem) byly obecným produktem tehdejší

doby a postihovaly každého, kdo tehdy nemovitosti prodával.

Stěžovatel za nápadně nevýhodnou podmínku považuje zejména

rozpor mezi kupní cenou skutečně zaplacenou a cenou, která

vlastníkům podle tehdejších cenových předpisů měla náležet.

Uvedený rozdíl činil částku 4.365 Kčs. V této otázce se však

Ústavní soud ztotožnil s názorem Okresního soudu v Náchodě, že

cenový odhad v době uzavírání kupní smlouvy proběhl v souladu

s tehdy platnými předpisy. Zjištěný rozdíl nelze pokládat za

zásadní do té míry, že by sám o sobě potvrdil existenci namítaných

nápadně nevýhodných podmínek. Navíc je třeba mít v patrnosti, že

rozdíl 4.365 Kčs vyplynul ze srovnání obou znaleckých posudků

s přihlédnutím k uplatnění nenárokovatelné výjimky podle ust. §

13 odst. 2 vyhl. č. 43/1969 Sb. Rozdíl zmíněných znaleckých

posudků ohledně základní, běžné ceny, činil pouze 420,60 Kčs.

V průběhu řízení před Ústavním soudem stěžovatel Ústavnímu

soudu přípisem ze dne 4. 4. 1996 předložil informaci o návrhu na

obnovu řízení, který podal. K tomuto návrhu přiložil i znalecký

posudek ústavu BEWERT ze dne 30. 3. 1996, jímž jsou předmětné

nemovitosti oceňovány - podle tehdy platných předpisů - na

podstatně vyšší hodnotu, než tomu bylo ve znaleckých posudcích

předchozích, o něž se v předchozím řízení opíraly obecné soudy.

Z hlediska Ústavního soudu však toto novum není relevantní, neboť

jeho úkolem je toliko zkoumat, zda napadenými soudními

rozhodnutími nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatele.

Znalecký posudek ústavu BEWERT nebyl obecným soudům v době jejich

rozhodování znám a proto k němu ani nemohlo být při jejich

rozhodnutí přihlédnuto. Z toho důvodu nemohl posudek znaleckého

ústavu BEWERT při svém rozhodování o ústavnosti rozsudků Okresního

soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové reflektovat ani

Ústavní soud. Znalecký posudek ústavu BEWERT představuje novou

okolnost, jíž se mohou zabývat obecné soudy v řízení o návrhu na

obnovu řízení, která však nemohla ovlivnit rozhodnutí Ústavního

soudu v souzené věci.

Při ústním jednání u Ústavního soudu stěžovatel namítl, že

byl vyloučen ze svého práva domáhat se soudní ochrany, neboť

krajský soud v napadeném rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání,

ačkoliv šlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. To

spatřoval stěžovatel ve sporné otázce, zda v řízení před obecnými

soudy mělo být při úvaze o ceně prodávaných nemovitostí aplikováno

ustanovení § 13 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb. nebo ustanovení

§ 13 odst. 2 téže vyhlášky, které při splnění stanovených podmínek

připouští tak znovu výjimku z kupní ceny stavby.

Tuto argumentaci Ústavní soud nesdílí. Dovolání je mimořádný

opravný prostředek. Je v zásadě v pravomoci příslušného obecného

soudu, zda je připustí, pokud usoudí, že jsou splněny podmínky pro

jeho podání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Pokud tak

obecný soud neučinil, lze proti tomu úspěšně brojit ústavní

stížností jen tehdy, jestliže by tím došlo k porušení základních

práv a svobod stěžovatele za podmínek § 72 odst. 1 zákona

o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. Takový případ však v souzené věci

nenastal. Podle názoru Ústavního soudu je třeba i zákonnou

podmínku ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., totiž že jde

o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vykládat toliko

se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu. V souzené věci

byla výjimka podle ustanovení § 13 odst. 2 vyhlášky č. 43/1969 Sb.

použita ve znaleckém posudku znalců Ř. i N. a rozdíl v ocenění

nemovitosti činí mezi oběma posudky - s přihlédnutím k uvedené

výjimce - toliko 4.365,- Kčs. Tento rozdíl, jak již Ústavní soud

konstatoval, není natolik zásadní, aby zákonnou náležitost, tj.

existenci nápadně nevýhodných podmínek, naplňoval.

Za nápadně nevýhodné podmínky nelze považovat ani skutečnost,

že matka stěžovatele musela po získání náhradního bytu hradit

zvýšené náklady vyplývající z užívání tzv. nadměrných metrů. Je

nutno přihlédnout i k tomu, že při stanovení ceny předmětné

nemovitosti byla použita nenároková výjimka podle ust. § 13 odst.

2 vyhl. č. 43/1969 Sb., přičemž "poskytnutou vyšší úhradu použije

majitelka a současně obyvatelka domu č.p. 4 k řešení vlastní

bytové situace". To výslovně uvedl finanční odbor ONV v Náchodě

v písemném souhlasu k poskytnutí vyšší úhrady ze dne 24. 4. 1980

(č.l. 96 spisu). Navíc je otázkou, zda vůbec MěNV H. závazek

hradit matce stěžovatele zvýšené náklady z tzv. nadměrných metrů

převzal. Zatím co okresní soud toto ujednání nepovažoval za

prokázáno, krajský soud uvedl, že na jeho existenci lze usuzovat

nepřímo a že MěNV svému závazku patrně nedostál. I kdyby však

takový závazek MěNV skutečně existoval, bylo by věcí stěžovatele

a jeho matky, aby splnění tohoto závazku vymáhali právní cestou.

V takovém případě by však nešlo o uzavření kupní smlouvy za

nápadně nevýhodných podmínek, nýbrž pouze o neplnění podmínek,

které smluvně sjednány byly.

Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení práva vlastnit

(a tudíž i nabývat) majetek podle článku 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, Ústavní soud v souladu s dosavadní

judikaturou poukazuje na to, že článkem 11 je chráněno "vlastnické

právo jako takové, vlastnické právo již konstituované a tedy již

existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně" (srov. např. nález

I. ÚS 115/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - sv. 3, C.H. Beck 1995). Z toho plyne, že pouhý spor

o vlastnictví, jímž vlastnické právo má být teprve konstituováno,

ústavně chráněno není a ani být nemůže. K porušení uvedeného

článku Listiny základních práv a svobod tedy nedošlo.

Na základě obsahu spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn.

8 C 281/91 lze dále konstatovat, že obecné soudy při rozhodování

předmětného sporu zcela respektovaly i zásady spravedlivého

procesu obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny základních práv

a svobod, takže ani z tohoto hlediska nelze jejich rozhodnutí nic

podstatného vytknout.

Ze všech uvedených důvodů proto Ústavnísoud ústavní stížnost

zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. června 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru