Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 649/07 #2Nález ÚS ze dne 26.11.2008Zneužití vlastnického práva - žaloba na vyklizení bytu proti regulovaným nájemcům

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a... více
Věcný rejstříkDobré mravy
důkaz/volné hodnocení
byt/vyklizení
Nájem
vlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 202/51 SbNU 533
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.649.07.2
Datum vyhlášení15.12.2008
Datum podání12.03.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3 odst.1, § 871, § 154

41/1964 Sb., § 56 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecné soudy vyhoví žalobě na vyklizení bytu poté, co v řízení bylo prokázáno, že nebylo vydáno příslušné rozhodnutí o přidělení bytu, a tudíž nikdy nevzniklo právo osobního užívání bytu, které by bylo transformováno do práva nájemního, nelze jejich postup označit za porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani za porušení práva na ochranu vlastnictví zaručeného v čl. 11 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 26. listopadu 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech zamítl návrh stěžovatelů H. H., E. Š, V. Š. a Z. Š. na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2006 č. j. 26 Cdo 3027/2005 - 114 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2005 č. j. 19 Co 297/2005 – 80.

Narativní část

Žaloba vedlejších účastníků na vyklizení bytu proti stěžovatelům, coby nájemcům, byla rozsudkem soudu I. stupně zamítnuta. K odvolání vedlejších účastníků městský soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že stěžovatelům uložil povinnost byt vyklidit. Uvedl, že v roce 1973 po smrti rodičů se výlučnou uživatelkou bytu nestala stěžovatelka H. H., protože v době jejich úmrtí vedli společnou domácnost nejen se stěžovatelkou H. H., ale i s její dcerou (stěžovatelkou E. Š.). Souhlas ONV se sloučením bytů nenahrazoval rozhodnutí o přidělení sloučením vzniklého bytu dle § 154 o. z. ve znění účinném do 1. 1. 1992. Takové rozhodnutí nikdy vydáno nebylo, proto stěžovatelce nevzniklo právo na uzavření dohody o užívání bytu. Pokud s ní byla v roce 1984 taková dohoda uzavřena, byla absolutně neplatná. Z toho odvolací soud dovodil, že stěžovatelce H. H. nevzniklo právo osobního užívání bytu a tudíž nepřichází v úvahu ani transformace práva osobního užívání bytu na nájem v souladu s § 871 o. z. účinného od 1. 1. 1992. Stěžovatelce H. H. nesvědčí právo nájmu, stěžovatelé tudíž užívají byt bez právního důvodu. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu potvrdil a vypořádal se též s námitkou stěžovatelů týkající se rozporu s dobrými mravy.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutími obecných soudů a stěžovatelé v ústavní stížnosti pouze opakují argumenty, se kterými se již vypořádaly v řízení obecné soudy; argumentace stěžovatelů dle názoru Ústavního soudu postrádá ústavněprávní dimenzi a zůstává pouze v rovině podústavního práva.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelům nebyla upřena možnost domáhat se jejich práva u nestranného a nezávislého soudu, obecné soudy jejich věc náležitě projednaly. Ústavní soud neshledal ani namítané porušení práva na ochranu vlastnického práva. V dané věci šlo o střet vlastnického práva vedlejších účastníků a tvrzeného nájemního práva stěžovatelů, který obecné soudy posoudily a rozhodly. Skutečnost, že soudy rozhodly pro stěžovatele nepříznivě, nezakládá porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a neznamená ani to, že by obecné soudy schválily zneužití vlastnického práva vedlejšími účastníky na úkor práv stěžovatelů v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl František Duchoň, který byl určen předsedkyní senátu k vypracování nálezu, když návrh původního soudce zpravodaje Vojena Güttlera nezískal v senátu většinu. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 649/07 ze dne 26. 11. 2008

N 202/51 SbNU 533

Zneužití vlastnického práva - žaloba na vyklizení bytu proti regulovaným nájemcům

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 26. listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 649/07 ve věci ústavní stížnosti 1. H. H., 2. E. Š., 3. V. Š. a 4. Z. Š. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006 č. j. 26 Cdo 3027/2005-114, kterým bylo zamítnuto a odmítnuto dovolání stěžovatelů, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2005 č. j. 19 Co 297/2005-80, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným stěžovatelům byla uložena povinnost vyklidit a předat žalobcům bytovou jednotku, za účasti J. V. a V. T. jako vedlejších účastníků řízení.

Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006 č. j. 26 Cdo 3027/2005-114, jímž bylo jednak zamítnuto, jednak odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2005 č. j. 19 Co 297/2005-80. Navrhli i zrušení označeného rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 4. 2005 č. j. 16 C 74/2004-65 tak, že žalovaným stěžovatelům byla uložena povinnost vyklidit a vyklizenou bytovou jednotku (označenou ve výroku rozsudku) předat žalobcům do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Uvedenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelů porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví došlo podle stěžovatelů zejména při posouzení otázky, zda existoval nájemní vztah stěžovatelky H. H. k předmětné bytové jednotce (dále též jen "byt"). Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že stěžovatelce nesvědčí nájemní právo k předmětnému bytu, protože nebylo vydáno rozhodnutí o jeho přidělení v souladu s ustanovením § 154 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991, a poté rovněž nebyly uzavřeny příslušné nájemní smlouvy s novými vlastníky bytu. Odvolací soud nepřihlédl k tomu, že sporný vztah vznikl v minulosti, tedy v jiných společenských a právních podmínkách. Samotné konstatování, že nebylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu, nepostačuje k závěru přijatému odvolacím soudem. Odvolací soud nepřihlédl ani k tomu, že v kupní smlouvě, kterou se žalobci stali vlastníky předmětného bytu, prodávající prohlásil a ujistil kupující (žalobce), že s výjimkou nájemního vztahu H. H. na dobu neurčitou za regulované nájemné na bytě neváznou žádné závazky, věcná břemena či zástavní právo. Stěžovatelé se domnívají, že podpisem kupní smlouvy byli žalobci srozuměni s existujícím nájemním vztahem stěžovatelky. Odvolací soud nepřihlédl ani k důvodům hodným zvláštního zřetele, tj. k rodinným poměrům na straně stěžovatelky, k sociálním poměrům, k délce užívání bytu apod. Stěžovatelé se nemají kam odstěhovat a nemají ani finanční prostředky na pořízení bytu.

Podle stěžovatelů nelze přisvědčit ani názoru Nejvyššího soudu, podle něhož na základě ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku nelze konstituovat dosud neexistující právo a jemu odpovídající povinnost, a že tudíž nelze zamítnout žalobu o vyklizení bytu, jestliže smlouva o jeho nájmu je absolutně neplatná. Zde totiž nejde o konstituování nového práva stěžovatelů aplikací citovaného předpisu, ale "je jím omezení práva existujícího". Stěžovatelé závěrem uvedli, že postupem soudů tak vznikla nepřiměřená tvrdost v důsledku realizace práva na vyklizení bytu a výkon vlastnických práv žalobců (vedlejších účastníků) je za současného stavu v rozporu s dobrými mravy.

II.

Městský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nejsou způsobilé zpochybnit napadená rozhodnutí. Stěžovatelé v podstatě jen opakují námitky, které již přednesli před obecnými soudy, a soudy se s nimi vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Stěžovatelům nebylo odepřeno projednání věci nezávislým a nestranným soudem, byla jim umožněna realizace všech procesních práv. Dovolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami, včetně otázky aplikace ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Poukázal na ustálený právní názor, že rozhodnutí správního orgánu, jímž byl podle ustanovení § 56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, udělen souhlas ke sloučení bytů, nebylo rozhodnutím, s nímž ustanovení § 154 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 1991) spojovalo vznik práva na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu. Nejvyšší soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

K ústavní stížnosti se vyjádřili i vedlejší účastníci. Ústavní stížnost považují za nedůvodnou. Poukázali zejména na to, že stejné argumenty stěžovatelů byly obsaženy již v jejich odvolání. Skutečnými důvody ústavní stížnosti je pouze snaha o přezkum napadených rozhodnutí obecných soudů, a nikoli náprava porušení základního lidského práva. Stěžovatelé po právní moci rozsudku Městského soudu v Praze bytovou jednotku vyklidili a předali ji vedlejším účastníkům dne 5. 2. 2007. Uvedli rovněž, že stěžovatelům byla dne 22. 10. 2001 nabídnuta bývalým vlastníkem domu možnost odkoupení předmětného bytu, na kterou však nereagovali. Stěžovatelé jsou spoluvlastníky rodinného domu a zemědělských pozemků v obci Čimelice. Zmínili, že stěžovatelé byt dlouhodobě neudržovali, takže byl v podstatě v původním stavu. Navrhli, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, a vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.

V replice k vyjádřením obecných soudů a vedlejších účastníků stěžovatelé uvedli, že považují za nepřijatelné, aby obecné soudy přičítaly chybný postup příslušných orgánů, rozhodujících v minulosti o bytových otázkách, k jejich tíži, pokud tento nepříznivý stav nijak nezavinili. Vyslovili také souhlas s upuštěním od ústního jednání. Podáním ze dne 30. 8. 2007 doplnili svou repliku tím, že rozpor s dobrými mravy spatřují v tom, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka H. H. užívá byt nejméně od roku 1973, kdy na ni přešlo právo osobního užívání po rodičích. Předmětný byt vyklidili nedobrovolně v důsledku nařízené exekuce. Svou bytovou situaci nijak nevyřešili, nemají náhradní byt, ale pouze přístřeší. Stěžovatelka H. H. a její dcera E. Š. jsou sice spoluvlastnicemi nemovitosti v Čimelicích, která se však nachází mimo Prahu a je pro jejich potřeby nevyhovující. Stěžovatelka H. H. je pro svůj věk odkázána na zdravotní péči, celý život prožila v předmětném bytě a její přestěhování je - ze zdravotních i psychických důvodů - v rozporu s dobrými mravy. Další stěžovatelé jsou v Praze zaměstnáni, hledání práce mimo Prahu je obtížné a jejich nízké příjmy jim nedovolují, aby každodenně dojížděli mnoho kilometrů do zaměstnání.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 16 C 74/2004, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), ze kterého zjistil, že proti žalovaným stěžovatelům byla podána vedlejšími účastníky žaloba o vyklizení označeného bytu. Obvodní soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2005 č. j. 16 C 74/2004-65 žalobu zamítl.

K odvolání vedlejších účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 7. 2005 č. j. 19 Co 297/2005-80 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelům uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat vedlejším účastníkům do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Uvedl, že po smrti rodičů stěžovatelky v roce 1973 se výlučnou uživatelkou bytu nestala stěžovatelka H. H., protože v době, kdy její rodiče zemřeli, vedli společnou domácnost nejen s ní, ale i s její dcerou (druhou stěžovatelkou). Sloučení obou bytů nebylo možno provést bez souhlasu ONV, ale tento souhlas se sloučením bytů nenahrazoval ani rozhodnutí stavebního úřadu (rekolaudaci) ani rozhodnutí o přidělení sloučením vzniklého bytu. Nová kolaudace nebyla provedena vzhledem k tomu, že sloučením obou administrativně rozdělených bytů vznikl byt odpovídající původnímu bytu a původnímu kolaudačnímu rozhodnutí. Rozhodnutí o přidělení bytu však vydáno nebylo, proto stěžovatelce nevzniklo právo na uzavření dohody o užívání takového bytu. Pokud s ní byla dne 30. 7. 1984 taková dohoda uzavřena, jde o právní úkon absolutně neplatný. Z toho odvolací soud dovodil, že stěžovatelce H. H. nevzniklo podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 1991 právo osobního užívání bytu. Proto nepřichází v úvahu ani aplikace § 871 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 1992, tedy transformace práva osobního užívání bytu na nájem bytu. Stěžovatelce H. H. tedy právo nájmu k předmětnému bytu nesvědčí, stěžovatelé užívají byt bez právního důvodu a žaloba o vyklizení bytu je důvodná.

Dovolání stěžovatelů bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006 č. j. 26 Cdo 3027/2005-114 zčásti zamítnuto, zčásti odmítnuto. Dovolací soud dovodil, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný. Podle ustálené soudní judikatury nelze na základě § 3 odst. 1 občanského zákoníku konstituovat dosud neexistující právo, a nelze tudíž ani zamítnout žalobu na vyklizení bytu, jestliže žalovanému nesvědčí od počátku platný titul užívání. Tento právní názor se týká jak užívání nebytových prostor, tak i bytu. Odvolací soud se předmětnou věcí zabýval i z hlediska dobrých mravů a zvažoval jak hledisko stěžovatelů, tak i hledisko vedlejších účastníků. S přihlédnutím k těmto okolnostem stanovil stěžovatelům k vyklizení bytu lhůtu 6 měsíců.

Ústavní stížnost byla podle rozvrhu práce přidělena soudci zpravodaji Vojenu Güttlerovi. S jeho návrhem nálezu na zrušení napadených rozhodnutí se I. senát při projednávání věci dne 29. července 2008 neztotožnil. Proto byl předsedkyní senátu určen postupem podle § 55 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj František Duchoň k vypracování nového nálezu.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení jejich základních práv či svobod, chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s hodnocením důkazů, s právním posouzením zjištěného skutkového stavu a s právními závěry, které obecné soudy (odvolací a dovolací soud) na zjištěný skutkový stav aplikovaly. Proces dokazování a hodnocení důkazů, včetně právního závěru, je zásadně věcí obecných soudů, při němž se řídí obecnými právními předpisy. Do tohoto procesu může Ústavní soud vstoupit jen tehdy, jestliže se obecné soudy nevypořádaly se všemi zjištěnými skutečnostmi anebo lze-li konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, jež soudy učinily.

Taková situace podle názoru Ústavního soudu v projednávané věci nenastala. Podstatou ústavní stížnosti je snaha stěžovatelů dosáhnout přezkumu pro ně nepříznivých soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl nejvyšším stupněm v systému obecné justice. Tomu odpovídá i jejich argumentace, která zůstává v rovině podústavního práva a opakuje argumenty, které již přednesli v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy, zejména soud odvolací a dovolací, se věrohodně vypořádaly se všemi argumenty stěžovatelů. Dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyřešily všechny relevantní skutečnosti, které při dokazování vyšly najevo. Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat dokazování před obecnými soudy a přehodnocovat hodnocení jimi provedených důkazů na situace, kdy obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem, jak tomu bylo v přezkoumávané věci. Snahou stěžovatelů bylo, formou ústavní stížnosti, dosáhnout zvratu v řízení, které pro ně skončilo neúspěšně.

V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že došlo k porušení základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny.

Po přezkoumání celé věci Ústavnísoud uzavírá, že k porušení shora uvedených základních práv stěžovatelů v řízení před obecnými soudy nedošlo. Namítají-li stěžovatelé porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. l Listiny, nutno poukázat na to, jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by mohlo dojít jen tehdy, pokud by stěžovatelům byla upřena možnost domáhat se jejich práva u nestranného a nezávislého soudu, případně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o dané věci, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný [viz nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelům bylo nějak bráněno dovolávat se jejich práv u obecných soudů. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu. Sama skutečnost, že obecné soudy rozhodly způsobem, se kterým stěžovatelé nesouhlasí, ještě nezakládá porušení jejich práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Podle další argumentace stěžovatelů došlo ve věci k porušení článku 11 Listiny, spočívajícího v tom, že výkon vlastnických práv vedlejších účastníků byl v rozporu s dobrými mravy. Nutno podotknout, že touto otázkou se jak odvolací, tak i dovolacísoud zabývaly, a nelze než odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Ve věci se jednalo o střet vlastnického práva vedlejších účastníků a tvrzeného nájemního práva stěžovatelů. Skutečnost, že výsledek řízení vyšel nepříznivě pro stěžovatele, neznamená, že ve věci obecné soudy "posvětily" zneužití vlastnického práva vedlejších účastníků na újmu práv stěžovatelů (čl. 11 odst. 3 Listiny). Zde nutno rovněž odkázat na argumenty odvolacího a dovolacího soudu.

Nelze opomenout, že stěžovatelé mohli zmíněný byt koupit již v roce 2001, ale neučinili tak. Zřejmě pro ně bylo výhodnější požívat výhod regulovaného nájmu tohoto bytu v Praze. V ústavní stížnosti i ve svých vyjádřeních argumentují svou obtížnou sociální situací a vázaností na Prahu, to vše za situace, kdy mj. vlastní rodinný dům mimo Prahu. Je-li vázanost stěžovatelů na Prahu tak zásadní, nic jim nebránilo řešit svou bytovou situaci odpovědně a s perspektivou. V tom jim žádné překážky, ani sociální (viz aktiva v podobě vlastnictví domu), nebránily. Nemohli totiž legitimně očekávat, že vedlejší účastníci, kteří si byt koupili za účelem svého bydlení v Praze, je nechají ve zmíněném bytě dlouhodobě bydlet za regulovaný nájem. Stěžovatelé se snažili řešit svou bytovou situaci pro ně co nejvýhodněji, ale nemohou tak činit na úkor jiných - v tomto případě vedlejších účastníků jako vlastníků bytu.

Za tohoto stavu dospěl Ústavnísoud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Zneužití základního práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny nebylo ve věci rovněž prokázáno. Proto Ústavní soud zamítl ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru