Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 645/99Nález ÚS ze dne 21.06.2000Cizí státní občanství jako důvod útěkové vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 94/18 SbNU 321
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.645.99
Datum vyhlášení08.08.2000
Datum podání23.12.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 odst.1 písm.a, § 67 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 645/99 ze dne 21. 6. 2000

N 94/18 SbNU 321

Cizí státní občanství jako důvod útěkové vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti O. F. U., zastoupeného advokátem JUDr. V. J., proti

usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 1999, sp. zn.

Nt 401/1999, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.

11. 1999, sp. zn. 44 To 1401/99, takto:

I. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 1999,

sp. zn. Nt 401/99, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.

11. 1999, sp. zn. 44 To 1401/99, se zrušují.

II. Část návrhu, kterou se stěžovatel domáhá, aby Ústavní

soud státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze

a vyšetřovateli Policie ČR z Úřadu vyšetřování pro Prahu 5 zakázal

porušování práv a svobod stěžovatele a přikázal jim, aby obnovili

stav před porušením práv, se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným usnesením rozhodl tak, že

se stěžovatel bere do vazby podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a)

a b) trestního řádu.

V odůvodnění tohoto usnesení obvodní soud uvedl, že

stěžovatel je stíhán pro trestný čin podvodu podle ustanovení §

250 odst. 1 a 4 trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že

- společně s L. B. - jako jednatelé firmy U. I. v letech 1996

a 1997 odebírali pivo od pivovaru R., a to na zmíněnou firmu i na

firmy jiné, přičemž později za odběr piva přestali platit. Tímto

jednáním prý způsobili Ing. P. S. škodu ve výši 2.083.969,91 Kč.

Pokud jde o vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a),

obvodní soud uvedl, že hrozí důvodné nebezpečí, že by se

stěžovatel v případě ponechání na svobodě mohl trestnímu stíhání

a hrozícímu trestu vyhýbat tím, že by se ukrýval nebo uprchl.

Stěžovatel je totiž cizinec, který má povolení k pobytu na našem

území do července roku 2000, avšak stále se pohybuje mezi ČR

a svojí vlastí; v ČR je vázán toliko firmou, v souvislosti s níž

se měl dopustit zmíněné trestné činnosti, "takže mu nic nebrání

v tom, aby se svou rodinou vycestoval zpět do své vlasti, čímž by

se stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným". Je

rovněž důležité, že byl zadržen právě v souvislosti s pokusem

opustit území ČR přes hraniční přechod v Chotěbuzi. Stěžovateli za

spáchanou trestnou činnost hrozí vysoký trest odnětí svobody

(5-12 let), přičemž "právě výše způsobené škody odůvodňuje

reálnost uložení přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody".

Vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) obvodní

soud spatřoval v tom, že by se stěžovatel mohl domlouvat

s podezřelým L. B. (který dosud nebyl zadržen) na dalším způsobu

obhajoby. Stěžovatel se měl dopustit trestného činu ve

spolupachatelství, "do současné doby nevypovídal, proto nejméně do

doby jeho řádného výslechu za přítomnosti zvoleného obhájce tento

důvod vazby bude dán".

Soud rovněž dospěl k závěru, že zjištěné skutečnosti

nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl

spáchán, že má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody

k podezření, že jej spáchal stěžovatel (§ 67 odst. 2 trestního

řádu).

Městský soud v Praze napadeným usnesením stížnost stěžovatele

proti citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 zamítl.

V jeho odůvodnění především odkázal na citované usnesení

Obvodního soudu pro Prahu 5, s nímž se ztotožnil, neboť stěžovatel

je cizím státním občanem, který může území ČR kdykoliv opustit,

"což dle vlastního doznání opakovaně činí". Na území ČR je vázán

k firmě U. I., nicméně stíhané trestné činnosti se měl dopustit

právě v souvislosti s činností této firmy. Městský soud v Praze

zdůraznil, že stěžovatel byl zadržen právě v okamžiku, kdy se

pokoušel o přechod státní hranice a proto prý je plně odůvodněna

obava, že by se mohl v případě ponechání na svobodě trestnímu

stíhání a hrozícímu vysokému trestu vyhýbat. Ohledně vazebního

důvodu podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu

městský soud uvedl, že je dáno důvodné podezření, že by stěžovatel

mohl mařit objasňování skutečností závažných pro trestní řízení

tím, že by se pokusil ovlivňovat L. B., s nímž se měl stíhané

trestné činnosti dopustit.

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti zejména namítl,

že napadenými usneseními obecných soudů byly porušeny čl. 1, čl.

2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a odst. 5, čl. 14 odst.

1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, 2 a 3, čl. 38 odst. 2 a čl.

40 odst. 1-4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a dále čl. 5 odst. 1 a 3, čl. 6 odst. 1-3 a čl. 14 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Tuto protiústavnost stěžovatel spatřuje zejména v tom, že mu

bylo sděleno obvinění, byť v té době nic nenasvědčovalo tomu, že

předmětný skutek má všechny znaky trestného činu a že jej spáchal

stěžovatel. V době návrhu na vzetí do vazby prý neexistoval ani

vyšetřovací spis a vyšetřovatel měl k dispozici pouze "změť

nejasných kopií dokumentů" (protože ještě dne 19. 11. 1999, tzn.

10 dnů po podání návrhu na vzetí do vazby, vyšetřovatel nebyl

schopen právnímu zástupci stěžovatele předložit řádně vedený

vyšetřovací spis), včetně trestního oznámení ing. S. (který od

pivovaru R. převzal pohledávku vůči firmě U. ve výši cca 2,1 mil.

Kč) na nejmenovaného pachatele. V záznamu o sdělení obvinění se

údajně objevila nepravdivá tvrzení a vyšetřovatel především

ignoroval výpověď svědka V., neboť firma U. pivo sama neodbírala,

nýbrž pouze zprostředkovávala jeho prodej jiným subjektům

a inkasovala platby za dodané pivo, které odevzdávala pivovaru.

Pivovar nedostal za některé dodávky zaplaceno proto, že pivo

nebylo z důvodů vad propuštěno celními orgány jiných zemí nebo

přijato adresáty dodávek. Jednalo se tedy o typický obchodněprávní

spor a nikoliv o trestní věc, takže tímto postupem byl porušen čl.

8 odst. 2 Listiny, podle něhož není možno někoho trestně stíhat za

pouhou neschopnost dostát svým smluvním závazkům. Stěžovatel dále

poukazuje na to, že v návrhu státního zástupce na jeho vzetí do

vazby ze dne 9. 11. 1999 se tvrdí, že L. B. nebyl dosud zadržen,

avšak ve skutečnosti bylo L. B. sděleno obvinění již dne 20. 7.

1999 a dne 4. 8. 1999 se dostavil B. k vyšetřovateli, který jej

jako obviněného vyslechl. Státní zástupce prý proto zjevně

manipuloval s fakty a tím porušil čl. 40 odst. 1 Listiny.

Základní práva stěžovatele podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40

odst. 3 Listiny údajně porušil Obvodní soud pro Prahu 5 tím, že

stěžovateli neumožnil poradit se se svým obhájcem a neumožnil, aby

byl obhájce přítomen u jeho výslechu. V protokolu ze dne 10. 11.

1999 se sice objevila věta "beru na vědomí, že se soud pokusil

vyrozumět obhájce JUDr. K.", leč tato věta prý neodpovídá

skutečnosti a proto také stěžovatel odmítl protokol podepsat,

neboť soud znal jméno zvoleného obhájce již dne 9. 11. 1999 ve

14.05 hod., kdy mu byl doručen návrh na vzetí do vazby.

Obvodní soud prý své rozhodnutí vydal na základě zcela

nepravdivých skutečností, ačkoliv mu musel být znám skutečný stav

věci. Z vyšetřovacího spisu totiž vyplývalo, že L. B. byl v té

době již obviněný (a nikoliv podezřelý), že ve věci již dobrovolně

vypovídal a že se tedy stíhání nevyhýbal, takže důvod koluzní

vazby nemohl spočívat v tom, že stěžovatel by se mohl domlouvat

s podezřelým L. B. Rovněž vazební důvod nemohl spočívat v tom, že

stěžovatel dosud nevypovídal, neboť tím jen využil svého zákonného

práva (nevypovídat), za což jej nelze trestat vzetím do vazby

a tak si vynucovat výpověď.

Také tzv. útěková vazba v případě stěžovatele údajně nebyla

dána, neboť sice byl zadržen na hraničním přechodu v Chotěbuzi,

leč jednalo se jen o jednu z jeho pravidelných služebních cest.

O vazbě bylo rozhodnuto, aniž by se kdokoliv pokusil doručit

stěžovateli sdělení obvinění či předvolání k jakémukoliv

vyšetřovacímu úkonu. Sama skutečnost zadržení na hraničním

přechodu proto nemůže představovat vazební důvod. S ohledem na

skutečnost, že spoluobviněný B. je stíhán na svobodě, zakládá

napadené rozhodnutí i (stěžovatelovu) diskriminaci, neboť "jediným

skutečným důvodem, proč byla omezena osobní svoboda stěžovatele,

je jeho jiná státní a národní příslušnost". Obdobně protiústavně

prý postupoval Městský soud v Praze.

Proto stěžovatel navrhl, aby byla napadená usnesení Obvodního

soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze zrušena, aby Ústavní

soud zakázal státnímu zástupci Městského státního zastupitelství

v Praze a vyšetřovateli Policie ČR z úřadu vyšetřování pro Prahu

5, aby pokračovali v porušování práv a svobod stěžovatele,

a domáhal se toho, "aby obnovili stav před porušením těchto

základních práv a svobod stěžovatele". Stěžovatel na ústním

jednání před Ústavním soudem netrvá.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní

soud pro Prahu 5 a Městský soud v Praze a vedlejší účastníci

řízení - Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 a Městské

státní zastupitelství v Praze.

Obvodní soud pro Prahu 5 v plném rozsahu odkázal na

odůvodnění napadeného usnesení a konstatoval, že předložený

spisový materiál obsahoval dostatek nutných podkladů pro

rozhodnutí. Ke snaze o vyrozumění obhájce skutečně došlo, nicméně

předtím bylo nutné dohodnout termín s eskortou a s tlumočníkem

a podle úředního záznamu telefon obhájce opakovaně vyzváněl jako

obsazený. Obvodní soud pro Prahu 5 na ústním jednání před Ústavním

soudem netrvá.

Městský soud v Praze označil ústavní stížnost za nedůvodnou.

Namítl, že vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a)

trestního řádu nebyl shledán jen v tom, že stěžovatel je cizinec,

nýbrž také ve skutečnosti, že je stíhán pro závažnou trestnou

činnost, za níž mu hrozí vysoký trest a že byl zadržen při pokusu

o přechod státní hranice. Nebyl tedy diskriminován kvůli své

národnosti, leč skutečnost, že na území ČR nemá žádnou vazbu

(s výjimkou svých podnikatelských aktivit), vedla k závěru, že je

dána obava ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního

řádu (útěkové vazba). Není prý v rozporu ani se zákonem ani

s Listinou, jestliže si stát, na jehož území se trestní řízení

vede, zajistí přítomnost obviněného na úkonech trestního řízení.

Konkrétní důvody, pro které může být obviněný vzat do vazby, musí

být dostatečným a odůvodněným podkladem pro rozhodnutí, nelze však

vyžadovat, aby soud učinil naprosto jistý závěr o tom, že se např.

obviněný bude skrývat nebo že uprchne. Městský soud v Praze

konečně prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 se postavení

vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.

Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že opatření

o sdělení obvinění pro trestný čin podvodu převzal pouze L. B.

a nikoliv stěžovatel. Protože prý nebyl znám jeho pobyt, bylo po

něm vyhlášeno celostátní pátrání a byl zadržen dne 8. 11. 1999 na

hraničním přechodu v Chotěbuzi. Námitku stěžovatele, že jeho

protiprávní jednání je pouze obchodně právním sporem, označilo

městské státní zastupitelství za "subjektivní právní názor

obhájce". Tvrzení, že se státní zástupce v návrhu na vzetí do

vazby snažil soud zmást nepravdivými skutečnostmi, prohlásilo za

"zcela absurdní", protože "státním zástupcem uvedená skutečnost,

že obviněný B. dosud nebyl zadržen, byla a je v podstatě pravda,

po svém výslechu byl vyšetřovatelem propuštěn, neboť důvody na

jeho vzetí do vazby neshledal a tyto dosud ani nenastaly". Proto

Městské státní zastupitelství v Praze považuje všechna tvrzení

stěžovatele za nepodložená a zkreslená a uvádí, že se postavení

vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdává.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je

ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní stížnost

představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv

a svobod, což znamená, že její použití předpokládá vyčerpání všech

ostatních procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu

proto nepřísluší ani přehodnocovat dokazování, před nimi

prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní

práva nebo svobody stěžovatele.

Z uvedených důvodů se Ústavní soud - v souzené věci

- nezabýval námitkami stěžovatele, jimiž zpochybňuje samu trestně

právní kvalifikaci skutku, za který je trestně stíhán.

K posouzení toho, zda předmětný skutek skutečně lze považovat za

trestný čin nebo toliko za obchodně právní spor, jsou v první řadě

oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto směru

stále provádějí potřebné dokazování; Ústavnímu soudu proto

nepřísluší v této fázi trestního řízení - jestliže rozhoduje

toliko o ústavní stížnosti proti usnesení soudu o vzetí do vazby

- jejich dosavadní postup v tomto směru zpochybňovat. V této

souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke

zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by

jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými

skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci

odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp.

zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,

sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Při posuzování ústavnosti zásahů orgánů veřejné moci do

osobní svobody (čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy) vychází Ústavní soud

z toho, že ochrana osobní svobody představuje jedno

z nejvýznamnějších základních lidských práv. O tom svědčí

i systematické zařazení tohoto práva do hlavy druhé oddílu prvního

Listiny, označeného "Základní lidská práva a svobody". Je zřejmé,

že ústavní výjimky z uvedeného práva je třeba vykládat způsobem

restriktivním a zásahy do něj musí být činěny přiměřeně citlivě.

Z této úvahy vycházel Ústavní soud i při hodnocení ústavnosti

napadených usnesení obecných soudů.

Obecné soudy v prvé řadě v souzené věci shledaly existenci

vazebního důvodu zakládajícího tzv. útěkovou vazbu podle

ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Tu obecné soudy

odůvodnily zejména tak, že stěžovatel je cizinec, který má

v České republice povolení pobytu do července roku 2000, pohybuje

se mezi ČR a svojí vlastí a k ČR je vázán toliko firmou,

v souvislosti s níž se měl dopustit předmětné trestné činnosti.

Stěžovatel může kdykoli opustit území ČR, což i dle vlastního

doznání opakovaně činí. Stěžovateli konečně hrozí vysoký trest

odnětí svobody a byl zadržen v souvislosti s pokusem opustit území

republiky.

K tomu Ústavní soud uvádí, že za skutečnost odůvodňující

vzetí do vazby nemůže být jako dostačující akceptováno to, že

stěžovatel je cizím státním občanem, což "vytváří pouze abstraktní

možné nebezpečí, nikoli konkrétní skutkově podloženou hrozbu, jež

má být vazbou odstraněna" (nález sp. zn. II. ÚS 347/96, Ústavní

soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 349). V souzené

věci Ústavní soud nepřijal tvrzení, že jedinou stěžovatelovu vazbu

k České republice představují jeho aktivity ve firmě U.,

v souvislosti s níž je trestně stíhán. Jak totiž vyplývá

z předmětného vyšetřovacího spisu, se stěžovatelem v České

republice zřejmě bydlí jeho rodina (manželka a dcera, č.l. 39), on

sám žije v České republice již od roku 1993, tzn. šest let, a jeho

podnikatelské aktivity se neomezují pouze na firmu U., ale podniká

i ve firmě další (č.l. 10, kde stěžovatel je podle výpisu

z obchodního rejstříku jednatelem firmy N.K.V., s.r.o.). Z toho je

zřejmé, že vztah stěžovatele k České republice se neredukuje

toliko na jeho činnost ve firmě U. a toto tvrzení obecných soudů

proto nemá oporu v provedených důkazech. Tzv. útěková vazba nemůže

být opodstatněna ani (pouze) tím, že stěžovatel byl zadržen na

hraničním přechodu nebo že kdykoliv může opustit území České

republiky. Stěžovatel totiž vzhledem ke svým podnikatelským

aktivitám často cestoval, a to i mimo Českou republiku, a z této

samotné skutečnosti naplnění uvedeného vazebního důvodu rovněž

dovozovat nelze. Rovněž nelze důvod útěkové vazby spatřovat

v samotné skutečnosti, že stěžovatel může kdykoliv opustit území

České republiky, neboť svoboda pohybu je ústavně zaručena (čl. 14

Listiny) a z důvodu realizace tohoto základního práva není možno

dovozovat existenci uváděného vazebního důvodu. Jak navíc vyplývá

z předmětného vyšetřovacího spisu, Policie ČR před sdělením

obvinění sice učinila několik neúspěšných pokusů o zastižení

stěžovatele (č.l. 26 a násl.), nicméně nelze důvodně tvrdit, že

stěžovatel se orgánům činným v trestním řízení vyhýbal, jestliže

se dne 4. 8. 1999 na Obvodní úřad vyšetřování Praha 5 dostavil za

účelem podání vysvětlení (č.l. 9). Ze všech zmíněných důvodů

Ústavní soud dospěl k závěru, že v případě stěžovatele tzv.

útěkový vazební důvod ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 písm. a)

trestního řádu dán nebyl.

Obecné soudy dále shledaly existenci vazebního důvodu podle

ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu (tzv. koluzní

vazba), kterou spatřovaly v tom, že by se stěžovatel mohl

domlouvat s obviněným B., jenž prý v době rozhodování o vazbě

stěžovatele dosud nebyl zadržen. Obvodní soud navíc uvedl, že

stěžovatel dosud nevypovídal a proto prý tento vazební důvod bude

dán nejméně do doby jeho řádného výslechu za přítomnosti zvoleného

obhájce.

V tomto směru Ústavní soud z předmětného vyšetřovacího spisu

zjistil, že námitka stěžovatele, že L. B. bylo sděleno obvinění

již přípisem ze dne 16. 7. 1999, že se B. dne 4. 8. 1999 dostavil

k vyšetřovateli (který jej vyslechl) a že stěžovatel byl vzat do

vazby až více než o tři měsíce později, je opodstatněná, neboť

koresponduje s obsahem tohoto spisu (č.l. 1 a 2). Za těchto

okolností proto koluzní vazební důvod stěžovatele, spočívající

v tom, že L. B. dosud nebyl zadržen, takže by se s ním stěžovatel

mohl domlouvat, v době rozhodování o stěžovatelově vazbě již

nemohl být dán. Existenci tohoto vazebního důvodu nelze dovodit

ani z toho, že stěžovatel v době rozhodování o vzetí do vazby

dosud nebyl řádně vyslechnut za přítomnosti obhájce. Jak totiž

vyplývá z protokolu ze dne 10. 11. 1999, sepsaného před Obvodním

soudem pro Prahu 5 (č.l. 4 soudního spisu), stěžovatel při tomto

výslechu využil svého zákonného práva a vyslovil, že odmítá k věci

vypovídat (byť ve skutečnosti k otázce doručování písemností

výpověď učinil). Ústavní soud opakovaně judikoval, že "za maření

nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení, jež může odůvodňovat

rozhodnutí o vazbě, nelze nikdy považovat jednání, jež je součástí

práva obviněného na obhajobu" (nález sp. zn. III. ÚS 148/97,

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 65).

Koluzní vazební důvod může být dán pouze - při splnění všech

zákonných podmínek - tehdy, jestliže zájem na objasňování

trestného činu převyšuje zájem na svobodě jednotlivce (k tomu

srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 264/98, Ústavní soud ČR: Sbírka

nálezů a usnesení, sv. 11, str. 261). Jak však vyplývá z obsahu

spisu, v daném případě obecné soudy dostatečně přesvědčivě

nezdůvodnily, v čem tento zájem na objasňování trestného činu má

před svobodou stěžovatele prioritu, jestliže v době rozhodování

o vazbě byl již obviněný B. vyslechnut a odmítnutím vypovídat

stěžovatel pouze využil svého ústavně zaručeného základního práva

podle čl. 40 odst. 4 Listiny; ani v této skutečnosti - jak je

uvedeno výše - tedy není možno důvod koluzní vazby spatřovat.

Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že obecné soudy

napadenými usneseními porušily stěžovatelovo právo na ochranu

osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Za této situace již Ústavní soud dále nezkoumal tvrzené

porušení dalších ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť by to

bylo nadbytečné.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadená usnesení

Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze zrušil.

Tu část petitu ústavní stížnosti, v níž se stěžovatel domáhá

toho, aby Ústavní soud státnímu zástupci Městského státního

zastupitelství v Praze a vyšetřovateli Policie ČR z úřadu

vyšetřování pro Prahu 5 zakázal porušování práv a svobod

stěžovatele a přikázal jim, aby obnovili stav před porušením práv,

Ústavní soud odmítl. Navrhovaný výrok by totiž mohl Ústavní soud

podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, vydat pouze tehdy, jestliže by porušení

ústavně zaručeného práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu

orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí. Za situace, kdy stěžovatel

napadl usnesení (tzn. rozhodnutí) obecných soudů a nikoliv "jiný

zásah orgánu veřejné moci", a Ústavní soud tato usnesení zrušil,

však k rozhodování o této části ústavní stížnosti Ústavní soud

není příslušný a nezbylo mu proto než tuto část návrhu odmítnout

§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších

předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. 6. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru