Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 645/2000Nález ÚS ze dne 17.09.2002Srozumitelnost ujednání o smluvní pokutě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
právní úkon/neplatný
náhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 110/27 SbNU 221
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.645.2000
Datum vyhlášení03.12.2002
Datum podání02.11.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 450, § 37

513/1991 Sb., § 301, § 381, § 536 odst.1, § 536 odst.3, § 324 odst.3, § 324 odst.4

99/1963 Sb., § 157


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 645/2000 ze dne 17. 9. 2002

N 110/27 SbNU 221

Srozumitelnost ujednání o smluvní pokutě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti Ing. J. E., podnikatele , zastoupeného advokátem JUDr.

J. F., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2000,

sp. zn. 12 Co 101/2000, a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu

ze dne 4. 10. 1999, sp. zn. 7 C 97/94, takto:

Rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 10. 1999, sp. zn.

7 C 97/94, ve výroku sub I., a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze

dne 16. 6. 2000, sp. zn. 12 Co 101/2000, ve výrocích sub I.

a III., se zrušují.

V ostatních výrocích rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne

4. 10. 1999, sp. zn. 7 C 97/94 (výroky sub II., III.), a rozsudku

Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2000, sp. zn. 12 Co

101/2000 (výrok sub II.), se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Chebu v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl ve

věci žalobce Z. s. K., a.s., proti stěžovateli (žalovanému)

o 10,237.756,--Kč s přísl. ve výroku sub I. tak, že stěžovatel je

povinen uhradit žalobci částku 1,153.041,--Kč. Ve výroku sub II.

ohledně částky 9,084.715,--Kč byla žaloba zamítnuta. Výrokem sub

III. byla stanovena povinnost žalobce uhradit stěžovateli náklady

řízení ve výši 78.820,--Kč.

V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud konstatoval, že

mezi účastníky byla v říjnu 1992 uzavřena smlouva o dílo podle §

536 odst. 1, 3 obchodního zákoníku, kterou se žalobce zavázal

provést pro stěžovatele rekonstrukci hotelu T. ve F. L. spojenou

s přístavbou a vybudováním kabelové přípojky elektřiny

a stěžovatel se zavázal cenu díla (určenou způsobem stanoveným ve

smlouvě) žalobci uhradit. V dodatku ke smlouvě č. 4 z května 1993

si smluvní strany stanovily podmínky úhrady ceny díla tak, že

účtovaná cena musí být odsouhlasena technickým dozorem investora.

Tomuto způsobu určení ceny a podmínek její úhrady odpovídala

částka 14,193.246,--Kč, kterou měl stěžovatel, po odečtení

zaplacených záloh a svých pohledávek, žalobci uhradit do

14. 3. 1994. Nebyla shledána důvodnou námitka stěžovatele, podle

níž žalobce neměl právo na zaplacení ceny díla proto, že v době

jeho předání dílo vykazovalo značné množství závad, takže nebylo

splněno řádně dle § 554 obchodního zákoníku. Okamžik zaplacení

ceny byl podle smlouvy vázán na předání díla na základě

předávacího protokolu. Jestliže k předání došlo 16. 12. 1993,

vzniklo žalobci do 30 dnů po této události právo vystavit fakturu

s 15denní splatností a stěžovateli povinnost cenu díla uhradit.

Z protokolu ze 16. 12. 1993 je zřejmé, že při předání bylo

zjištěno 557 zjevných závad, které byly zástupcem žalobce uznány

oprávněnými s tím, že dojde k jejich odstranění, popř. k jednání

o slevě. Pokud se tak nestalo, resp. odstraněno bylo pouze 97

z nich, byl stěžovatel oprávněn o slevu z ceny snížit cenu díla.

Výše slevy z ceny byla zjištěna ze smlouvy, podle níž v případě

zjištěných vad mělo být pozastaveno 10 % z ceny díla. Tomuto

ujednání odpovídala částka 1,419.324,--Kč, kterou stěžovatel nebyl

povinen žalobci uhradit, neboť k odstranění vad dosud nedošlo.

Jako zbývající část ceny díla podle faktury č. 80001 byl tedy

stěžovatel povinen uhradit částku 3,752.984,--Kč do 14. 3. 1994.

Další nároky žalobce uplatněné ve výši 2,185.184,--Kč, tj. smluvní

pokuta za prodlení s úhradou faktury vypočtená k 11. 4. 1994 ve

výši 2,079.184,--Kč a smluvní pokuta za pozdní předání staveniště

ve výši 106.000,--Kč, byly shledány oprávněnými pouze zčásti. Ve

smlouvě byla stranami dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně

v případě opožděných plateb objednatelem. Jedná se o platné

ujednání, podle něhož, pokud stěžovatel nesplnil svoji povinnost

a do 14. 3. 1994 neuhradil žalobci 3,752.984--Kč, je povinen

zaplatit mu smluvní pokutu, která za dobu od 15. 3. 1994 do

11. 4. 1994 činila 105.083,--Kč. V této výši byla žalobci

přiznána. Požadavek na smluvní pokutu za pozdní předání staveniště

prý důvodný není, neboť v této části stěžovatel smlouvu neporušil.

Dále se okresní soud zabýval pohledávkami stěžovatele

namítanými k započtení, které byly vyúčtovány dopisy

z 21. 3. 1994 a 25. 4. 1994. Jimi stěžovatel požadoval smluvní

pokutu za pozdní předání díla ve výši 6.435.000,--Kč, konkrétně

"za zpoždění prací termínovaných do 26. 4. 1993 od 27. 4. 1993 do

16. 12. 1993 a za zpoždění prací termínovaných do 30. 6. 1993

a 31. 7. 1993 od 1. 7. 1993 do 10. 2. 1994, kdy bylo staveniště

vyklizeno, vždy ve výši 15.000,--Kč denně". Ze smlouvy o dílo soud

zjistil, že strany dohodly tři termíny plnění etap prací. Pro

případ nedodržení dohodnutých dat pak stanovily pokutu

15.000,--Kč denně. Dodatkem č. 4 sice dohodly náhradní dobu plnění

na 30. 6. 1993, nebylo možno však z toho dovodit, že by tím

vyloučily možnost účtování smluvní pokuty od 27. 4. 1993.

Nedodržením povinnosti dokončit rekonstrukci hotelu do

26. 4. 1993 se tedy žalobce dostal do prodlení, přičemž splnění

povinnosti bylo zajištěno smluvní pokutou. S ohledem na ustanovení

§ 301 obchodního zákoníku, podle něhož nepřiměřeně vysokou smluvní

pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu

zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby

soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se

smluvní pokuta vztahuje, přiznal soud stěžovateli smluvní pokutu

ve výši 5.000,--Kč denně za dobu 27. 4. 1993 - 30. 6. 1993, tj. za

65 dní prodlení 325.000,--Kč, smluvní pokutu ve výši 10.000,--Kč

denně za dobu 1. 7. 1993 - 31. 7. 1993, tj. 310.000,--Kč a smluvní

pokutu ve výši 15.000,--Kč denně za dobu 1. 8. 1993

- 16. 12. 1993, tj. za 138 dní 2,070.000,--Kč. Celkem byla

stěžovateli přiznána smluvní pokuta za porušení uvedené povinnosti

žalobcem ve výši 2,705.000,--Kč. K odstupňování výše smluvní

pokuty od 5.000,--Kč po dohodnutých 15.000,--Kč denně přitom došlo

z toho důvodu, že teprve po dokončení rekonstrukce včetně fasády

a vyklizení staveniště mohl stěžovatel objekt nerušeně užívat ke

své podnikatelské činnosti. Bez kolaudace, k níž mohlo dojít až po

provedení všech prací, provozování hotelu možné nebylo, takže ani

škoda mu z toho důvodu nemohla vzniknout.

Pokud stěžovatel požadoval k započtení i smluvní pokutu za

neodstraněné vady díla, nebylo mu vyhověno. Pro případ

neodstranění vad bylo sice ve smlouvě s pokutou uvažováno,

ujednání v této části jsou prý však nesrozumitelná, neboť na jedné

straně měla smluvní pokuta činit 0,1 % denně, a ze stejného důvodu

pak byla sjednána ve výši 500,--Kč denně. Jedná se proto o úpravu

podle § 37 občanského zákoníku absolutně neplatnou. Požadavkem

stěžovatele na náhradu škody, která mu měla jednáním žalobce

vzniknout na úrocích a znemožněním využití hotelu klientelou od

poloviny roku 1993, se soud nezabýval, protože v této části

stěžovatel důkazní břemeno neunesl.

Po provedení důkazů shledal okresní soud pohledávku žalobce

důvodnou ve výši 3,858.041,--Kč, pohledávku stěžovatele pak ve

výši 2,705.000,--Kč. Žalobci proto byla po započtení přiznána

částka 1,153.041,--Kč a ve zbývající části byla žaloba zamítnuta.

Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ze dne 16.6.2000,

sp.zn. 12 Co 101/2000, ve výroku sub I., tj. ve výroku

o povinnosti stěžovatele uhradit žalobci 1,153.041,--Kč

a o povinnosti žalobce uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši

78.820,--Kč, citovaný rozsudek Okresního soudu v Chebu potvrdil.

Ve výroku sub II. rozhodl tak, že se odvolací řízení o odvolání

žalobce proti výroku, jímž byla žaloba ve zbytku žalované částky

zamítnuta, zastavuje. Ve výroku sub III. rozhodl tak, že žádný

z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud v odůvodnění tohoto rozsudku konstatoval, že

soud I. stupně provedl všechny důkazy, které mu účastníci na

podporu svých tvrzení navrhli, přičemž ze skutkových zjištění

dovodil také správné právní závěry. K námitkám stěžovatele

obsaženým v jeho odvolání uvedl odvolací soud následující:

Předmětné dílo bylo stěžovateli předáno dne 16. 12. 1993. Ve

smlouvě o dílo účastníci ujednali, že celková faktura bude

předložena do 30 dní po splnění poslední části dodávky. Žalobce

svou povinnost fakturovat splnil, dne 31. 12. 1994 vyúčtoval

stěžovateli dílo fakturou č. 30017, další upravené vyúčtování pak

provedl fakturou č. 80001 dne 25. 2. 1994. Nelze proto souhlasit

s tvrzením stěžovatele, že cena díla není splatná, neboť je

nerozhodné, zda dílo převzaté stěžovatelem trpí vadami.

Skutečnost, že dílo nebylo provedeno řádně, nemá na povinnost

stěžovatele zaplatit jeho cenu žádný vliv. V takovém případě má

stěžovatel právo na slevu, popř. na odstranění vad. Stěžovatel

dále v odvolání namítal, že mu soud I. stupně nepřiznal smluvní

pokutu za pozdní předání díla ve výši ujednané účastníky na

15.000,--Kč za každý den prodlení. K tomu odvolací soud připomněl,

že mimořádné soudcovské zmírňovací právo upravené jak ustanovením

§ 301 obchodního zákoníku pro souzený případ, tak i v § 450

občanského zákoníku nebo v § 183 zákoníku práce, použije soud

nejen na návrh, "ale i podle okolností toho kterého případu".

Hotel nemohl být od 26. 4. 1993 užíván v plném rozsahu, ani po

prodloužení lhůty k plnění nemohl být užíván tak, aby tomuto stavu

mohla odpovídat smluvní pokuta 15.000,--Kč denně. Odvolací soud se

ztotožnil i se závěrem okresního soudu o absolutní neplatnosti

ujednání o smluvní pokutě za neodstranění vad díla pro

nesrozumitelnost podle ustanovení § 37 občanského zákoníku,

přičemž odkázal na odůvodnění tohoto závěru provedené soudem

prvého stupně. Stěžovatel též vytýkal soudu, že mu nebyla

započtena škoda za ztrátu, kterou měl utrpět tím, že hotel nemohl

provozovat. O výši této škody však prý nebyl předložen žádný

důkaz, a proto stěžovatel v tomto směru důkazní břemeno neunesl.

Jestliže stěžovatel důvodně reklamoval u žalobce vady díla

a o této věci se vede jiné řízení, bude v něm rozhodnuto o rozsahu

vad a o eventuální povinnosti žalobce určitou částku stěžovateli

vrátit. Ze všech uvedených důvodů byl rozsudek soudu I. stupně

v části napadené odvoláním stěžovatele jako věcně správný

a odpovídající zákonu potvrzen. Žalobce dále vzal své odvolání

proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku zpět a proto odvolací

soud řízení o něm zastavil.

Stěžovatel napadl oba rozsudky obecných soudů ústavní

stížností, v níž poukázal zejména na výrok sub I. rozsudku

okresního soudu - jímž mu byla uložena povinnost uhradit žalobci

částku 1,153.041,--Kč - který byl výrokem sub I. rozsudku

krajského soudu potvrzen. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že

podle smlouvy o dílo ze dne 26. 10. 1992 bylo dokončení díla

a jeho připravení k převzetí stanoveno na den 26. 4. 1993.

K tomuto termínu však žalobce dílo neměl dokončeno, a proto byl

dodatkem smlouvy č. 4 ze dne 7. 5. 1993 stanoven náhradní termín

na den 30. 6. 1993. Žalobce tedy uzavřel se stěžovatelem dodatek

č. 4 v době, kdy již byl v prodlení a samotný dodatek neměl na běh

prodlení vliv. Stěžovatel byl proto od okamžiku prodlení, tj. od

27. 4. 1993, oprávněn uplatňovat sjednanou smluvní pokutu jakožto

pohledávku za žalobcem. Podle názoru stěžovatele splatnost ceny

díla dosud nenastala, neboť dílo nebylo provedeno řádně vzhledem

k tomu, že při jeho převzetí bylo zjištěno velké množství vad

a nedodělků, z nichž žalobce podstatnou část neodstranil, a tedy

dílo není dosud dokončeno. Dle dodatku č. 4 ke smlouvě o dílo bylo

ujednáno, že žalobce předloží celkovou fakturu do 30 dnů po

dokončení poslední části díla, tj. po odstranění všech vad

a nedodělků uvedených v příloze zápisu o odevzdání a převzetí díla

ze dne 16. 12. 1993. Podle ustanovení § 324 odst. 3 obchodního

zákoníku se obsah závazku žalobce změnil způsobem, který odpovídá

nárokům stěžovatele vzniklým z vadného a neúplného plnění

žalobcem, a závazek žalobce k řádnému provedení díla bude splněn

uspokojením nároku stěžovatele, tj. odstraněním vad a nedodělků.

Stěžovatel dílo s vadami a nedodělky převzal a nevyužil práva na

odstoupení od smlouvy proto, aby dílo bylo, byť omezeně, užíváno

a aby byla tak omezena výše škod, které stěžovateli hrozily. Plnil

tak ustanovení § 384 obchodního zákoníku, což nelze přičítat

k jeho tíži. Obecné soudy se nesprávně domnívají, že výše slevy

z ceny díla byla zjištěna, jestliže bylo ve smlouvě ujednáno, že

v případě zjištěných vad bude pozastavena částka ve výši 10 %

z ceny díla. Přitom bylo přehlédnuto ujednání, že překážkou

k převzetí díla nebude pouze zjištění ojedinělých drobných vad.

Při převzetí díla však bylo zjištěno a žalobcem uznáno 557

zjevných vad a nedodělků, což nelze považovat za vady ojedinělé.

Dosud neodstraněné vady a nedodělky díla představují jeho

znehodnocení a 10 % pozastávka ceny díla to nemůže vyvážit.

Stěžovatel požadoval při převzetí díla odstranění těchto vad

žalobcem, nikoli slevu z ceny díla. Žalobce sice navrhl poskytnutí

slevy z ceny, a to pouze u vad estetického rázu, ale fakticky

žádnou slevu neposkytl. Jestliže stěžovatel požadoval odstranění

vad a nedodělků a nabízí se mu pouze sleva z ceny, jde o porušení

jeho práva volby a o porušení ustanovení § 437 obchodního

zákoníku.

Stěžovatel má za to, že v daném případě nebylo odůvodněno

použití ustanovení § 301 obchodního zákoníku, neboť výše sjednané

smluvní pokuty za zpoždění v provedení díla ve výši 15.000,--Kč za

každý den prodlení není nepřiměřená hodnotě a významu díla,

nehledě k tomu, že tato nepřiměřenost není v odůvodnění rozsudku

náležitě vysvětlena. Výše pokuty přitom činila pouze 0,109 % ze

zajišťované povinnosti denně a žalobce v průběhu celého soudního

řízení nenavrhl soudu její snížení. Sjednaná výše smluvní pokuty

za zpoždění v provedení díla je srovnatelná se smluvní pokutou

sjednanou pro případ neplnění platebních podmínek stěžovatelem,

jejíž výši 0,1 % denně soud potvrdil. V této otázce nebylo měřeno

oběma stranám stejně. Soud I. stupně zdůvodnil nepřesvědčivě

snížení smluvní pokuty za zpoždění v provedení díla oproti

ujednání ve smlouvě tím, že teprve celé dokončené dílo, včetně

fasády a vyklizení staveniště, mohl stěžovatel užívat

k podnikatelské činnosti a že provozování bez kolaudace nebylo

možné, tudíž ani škoda nemohla vzniknout. Toto zdůvodnění však

není správné, neboť ve smlouvě byly dohodnuty lhůty k provedení

ucelených, samostatně provozuschopných částí právě proto, aby tyto

dokončené části mohly být převzaty, kolaudovány a užívány. Smluvní

závazky není možno spojovat s kolaudací. Předmětem díla s lhůtou

plnění do 26. 4. 1993 byla celá historická budova včetně

schodiště, která po řádném provedení mohla být samostatně

kolaudována. Přístavba by pak byla kolaudována dodatečně po jejím

úplném dokončení. Co se týče provedení fasády s lhůtou plnění do

31. 7. 1993, nemohlo to mít žádný vliv na užívání objektu ani na

jeho kolaudaci. Mimo to ucelené části díla s lhůtami plnění do

26. 4. 1993, 30. 6. 1993 a 31. 7. 1993 nemohly být užívány

a kolaudovány jen pro neplnění závazku žalobcem, v uvedených

termínech byly teprve hrubě rozpracovány. Ve věci smluvní pokuty

obecné soudy pochybily, jestliže samy změnily obsah závazků ze

smlouvy. Výrazným snížením smluvní pokuty ve prospěch žalobce

došlo k zásadní změně postavení účastníků smluvního vztahu, aniž

by toto snížení někdo navrhoval nebo očekával.

Obecné soudy nezapočetly ani další pohledávky stěžovatele

vůči žalobci, byť to stěžovatel navrhoval. Jde o smluvní pokuty za

zpoždění v provedení díla po datu 16. 12. 1993 podle ustanovení

§ 324 odst. 4 obchodního zákoníku, neboť žalobce vady díla

neodstranil dosud. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem okresního

soudu, že ujednání o smluvní pokutě za neodstraněné vady je

nesrozumitelné, a proto podle § 37 občanského zákoníku neplatné.

V tomto ujednání šlo o smluvní pokuty za neodstranění

reklamovaných vad v záruční době; pro případ neodstranění

reklamovaných vad do jednoho měsíce byla sjednána pokuta 0,1 %

z ceny díla, a to jednorázově, nikoliv denně (čl. 9.2. smlouvy

o dílo) a za nedodržení dohodnutých termínů k odstranění

reklamovaných vad pokuta ve výši 500,--Kč za každý den prodlení

(čl. 9.3. smlouvy o dílo). Tato ujednání nelze považovat za

nesrozumitelná a neplatná, neboť obě tyto smluvní pokuty mají svůj

význam - motivovat povinného k odstranění vad nejpozději do

jednoho měsíce, resp. činit povinného odpovědným za nedodržení

dohodnutých lhůt k odstranění vad. Ujednání byla smluvními

stranami převzata z ustanovení § 295 odst. 2 a 3 bývalého

hospodářského zákona (zákon č. 80/1989 Sb.), jsou proto

srozumitelná a pokud se na nich smluvní strany dohodly, jsou

i platná. Ohledně vad zjištěných při odevzdání a převzetí díla

nejde ve skutečnosti o vady reklamované, nýbrž o změnu závazku

žalobce podle ustanovení § 324 odst. 3 a 4 obchodního zákoníku.

Soud I. stupně se dále nezabýval ani návrhem stěžovatele na

započtení náhrady škody proto, že prý stěžovatel neunesl důkazní

břemeno. Stěžovatel je však toho názoru, že nebylo-li možné

prokázat skutečnou výši škody a ušlého zisku, měl soud

k upřesnění výše škody vzniklé stěžovateli použít ustanovení §

381 obchodního zákoníku.

Podle názoru stěžovatele nenastala splatnost dohodnuté ceny

díla, jestliže dílo není dokončeno (článek 5 ve znění dodatku č.

4 ke smlouvě). Závazek zhotovit dílo řádně a včas nebyl žalobcem

naplněn, a proto nemůže - za této situace - požadovat zaplacení

ceny jako kdyby bylo dílo provedeno v souladu se smlouvou.

Stěžovatel od žalobce požadoval odstranění vad díla, má proto

právo na přiměřenou slevu z ceny do doby, než budou vady

odstraněny. Vedle toho se stěžovatel domáhá práva "v rámci obrany

uplatnit své pohledávky za zhotovitelem z titulu sjednané smluvní

pokuty, které specifikoval ve svých podáních". Stěžovatel tyto

započitatelné pohledávky a protinároky navrhoval započíst do výše

oprávněných nároků žalobce. Obecné soudy se těmito pohledávkami

stěžovatele vůči žalobci nezabývaly, byť byly uplatněny řádně

a včas formou vzájemného návrhu podle § 98 občanského soudního

řádu (dále jen "o.s.ř."). Nároky stěžovatele spočívají v tom, že

žalobce nedodržel termín dokončení, čímž způsobil škodu

stěžovateli a ten použil sjednané smluvní pokuty. Měl-li soud

pochybnosti o některém z nároků stěžovatele, měl postupovat podle

ustanovení § 120 odst. 3 věta první o.s.ř.

Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně

zaručená základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Proto navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti uvedl, že se v odvolacím řízení zabýval všemi

skutkovými tvrzeními, která stěžovatel v ústavní stížnosti

opětovně obsáhle zmiňuje. Proto odkázal na odůvodnění rozsudku

soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Současně zdůraznil, že

ani procesní práva stěžovatele v daném řízení nebyla porušena.

Souhlasí s tím, aby bylo v řízení před Ústavním soudem upuštěno od

ústního jednání.

Okresní soud v Chebu jako účastník řízení ve vyjádření

k ústavní stížnosti uvedl, že pokud stěžovatel tvrdí, že uplatnil

své pohledávky formou vzájemného návrhu, zřejmě zaměňuje dva

procesní instituty - námitku započtení upravenou v ustanovení §

98 o.s.ř. a vzájemný návrh upravený v § 97 o.s.ř., o němž soud

rozhoduje ve výroku rozsudku a který mj. podléhá poplatkové

povinnosti. V případě stěžovatele se jednalo o námitku započtení,

kterou žádal započíst své pohledávky, jež mu vznikly vůči žalobci

z titulu smluvní pokuty za pozdní předání díla žalobcem a z titulu

smluvní pokuty z důvodu vad díla a náhrady škody způsobené mu

jednáním žalobce. Všemi těmito pohledávkami vznesenými

k započtení se soud zabýval, na výslovnou žádost stěžovatele

(č.l. 34 spisu) je posuzoval jako obranu proti žalobcem

uplatněnému nároku a shledal jejich částečnou důvodnost.

Stěžovatel zkresluje obsah smluvního ujednání ve svůj prospěch,

jestliže srovnává smluvní pokutu za prodlení s placením ceny díla

ve výši 0,1 % denně se smluvní pokutou za pozdní předání díla ve

výši 15.000,--Kč denně (ta činí podle jeho názoru v přepočtu

0,109 % denně), jako by byly v obou případech prakticky stejné,

přičemž smluvní pokuta dohodnutá ve prospěch žalobce snížena

soudem nebyla. Pomíjí však, že pokuta ve výši 0,1 % byla dohodnuta

z částky fakturované a nezaplacené, nikoliv z ceny celého díla,

a že pokuta za pozdní předání díla činila ve dnech od 1. 8. 1993

do 16. 12. 1993, kdy byl žalobce v prodlení s předáním všech tří

dílčích etap, celkem 45.000,--Kč denně. Tato skutečnost byla

jedním z důvodů, pro které byla smluvní pokuta soudem podle § 301

obchodního zákoníku snížena a za požadované období od 27.4.1993 do

16.12.1993 odstupňována částkami 5.000,--, 10.000,--

a 15.000,--Kč denně. K prokázání údajného vzniku škody a její výše

stěžovatel nenabídl žádný důkaz a jeho tvrzení se v tomto směru

omezilo pouze na jedinou větu, z níž nebylo zřejmé, z čeho

sestávala požadovaná částka 6,764.587,--Kč a z jakého důvodu měla

stěžovateli vzniknout škoda na úrocích a na ušlém zisku

požadovaném pro údajnou nemožnost provozovat hotel v druhém

pololetí roku 1993. Povinnost prokázat svá tvrzení je přitom

účastníku uložena § 120 odst. 1 o.s.ř. Další námitky stěžovatele

uvedené v ústavní stížnosti byly obsaženy již v odvolání proti

rozsudku soudu prvního stupně, takže se jimi zabýval odvolací

soud. V ostatním okresní soud odkázal na odůvodnění napadeného

rozsudku. Podle stanoviska okresního soudu ústavní stížnost není

důvodná a nebude-li odmítnuta, měla by být zamítnuta. Okresní soud

souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním

soudem.

Vedlejší účastník řízení, Z. s. K., a.s., za něhož jedná

správce konkursní podstaty Mgr. M. Š., ve vyjádření k ústavní

stížnosti pouze odkázal na rozhodnutí obecných soudů a uvedl, že

stížnost považuje za nedůvodnou. Na ústním jednání před Ústavním

soudem netrvá.

Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání ve

věci upustil.

Ústavní stížnost je v podstatné části důvodná.

1) Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem

je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Přestože je součástí

soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze

soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší

mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím

nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod

stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu

správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko

tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních

kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého

práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole

(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku

interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy

spravedlnosti(např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení

základního práva a svobody" (nález sp.zn. III.ÚS 269/99, Ústavní

soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Ústavní soud dále odkazuje na svoji ustálenou judikaturu

k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných

soudů. Ústavní soud např. uvedl, že "z hlediska stanoveného

postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného

a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou

ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí" (nález

sp.zn. III.ÚS 103/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

17, str. 121). "Nezávislost rozhodování obecných soudů se

uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním

rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného

a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny,

jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím

součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu

a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své

rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem,

zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění musí

vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení

důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu

s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné

interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno

takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst.

1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy" (nález sp.zn. III.ÚS 84/94,

Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).

2) Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných

soudů, jakož i řízení jim předcházející z hlediska všech

uplatněných stížnostních námitek, a to za použití výše citované

vlastní judikatury. Dospěl k závěru, že námitka stěžovatele, jež

směřovala proti posouzení ujednání smluvních stran dle článků

9.2. a 9.3. smlouvy o dílo, upravujících smluvní pokuty pro případ

neodstranění reklamovaných vad, jakožto ujednání absolutně

neplatných podle § 37 občanského zákoníku, je namístě. Ústavní

soud nemohl přisvědčit odůvodnění rozsudku okresního soudu, že šlo

v tomto případě o smluvní ujednání nesrozumitelné. Soud I. stupně

dovodil, že byla sjednána z téhož důvodu dvojí smluvní pokuta

v rozdílné výši, jednou ve výši 0,1 % z ceny díla denně (čl.

9.2.), podruhé v částce 500,--Kč denně (čl. 9.3.). Tato

argumentace je však v rozporu s textem smlouvy, neboť pokuta

v čl. 9.2. smlouvy je koncipována - na rozdíl od pokut v čl. 9.3.

- jako jednorázová, počítaná zvlášť pro každý případ nevyřízené

reklamace. Ze znění obou ujednání lze přitom dovodit podstatu

a účel obou smluvních pokut, které nelze považovat za totožné.

Současně není důvodu se domnívat, že by obě ujednání nemohla

obstát vedle sebe, neboť jejich vzájemná rozpornost ze smlouvy

dovodit nelze. Právní závěr okresního soudu o neplatnosti

uvedených ujednání mohl být korigován odvolacím soudem, pokud by

byl při výkladu těchto sporných pasáží smlouvy přihlédl

k vysvětlení stěžovatele (obsaženému v jeho odvolání), že úmyslem

smluvních stran bylo převzít do smlouvy ustanovení § 295 odst.

2 a 3 dříve platného hospodářského zákona. Tak bylo možné

překlenout případné formulační nedostatky v předmětné části

smlouvy. Odvolací soud se však touto námitkou v odůvodnění svého

rozsudku konkrétně nezabýval a bez bližšího odůvodnění se

ztotožnil se závěrem soudu I. stupně. V tomto postupu spatřuje

Ústavní soud porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces

dle čl. 36 odst. 1 Listiny neboť právní závěr obecných soudů

o neplatnosti ujednání čl. 9.2. a 9.3. smlouvy o dílo se jeví být

-is ohledem na nedostatečné odůvodnění tohoto závěru

- v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Je

proto nezbytné, aby se obecné soudy otázkou vzniku nároků

stěžovatele na úhradu smluvních pokut dle uvedených sporných

ujednání smlouvy o dílo opětovně zabývaly a aby se s nimi

dostatečně vypořádaly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti v podstatné části

vyhověl a napadený rozsudek Okresního soudu v Chebu ve výroku sub

I., jakož i napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výrocích

sub I. a III. zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

3) Pokud jde o ostatní stěžovatelovy námitky, má Ústavní soud

za to, že ústavněprávní roviny nedosahují a proto je neakceptoval.

Namítaná otázka splatnosti (resp. nesplatnosti) ceny díla

byla řešena obecnými soudy v souladu s ustálenou judikaturou

Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí 33 Cdo 894/98). Podle

protokolu o odevzdání a převzetí díla ze dne 16.12.1993 bylo dílo

stěžovatelem převzato jako dokončené vyjma drobných vad

a nedodělků specifikovaných v příloze, které stěžovatel u žalobce

- zhotovitele reklamoval. Obsah závazku zhotovitele se tak podle

§ 324 odst. 3 obchodního zákoníku změnil způsobem, který odpovídá

nárokům stěžovatele vzniklým z vadného plnění. To nemělo vliv na

povinnost stěžovatele uhradit cenu díla po předložení celkové

faktury žalobcem, stěžovatel však v souladu s § 564 a § 439 odst.

4 obchodního zákoníku nebyl povinen do doby odstranění vad platit

část ceny díla odpovídající jeho nároku na slevu z důvodu těchto

vad. Pro tento případ bylo účastníky v čl. 5 smlouvy o dílo

dohodnuto pozastavení platby ve výši 10 % z faktury. V uvedeném

rozsahu byla také fakturovaná částka soudem snížena.

Co se týče snížení smluvní pokuty za zpoždění v provedení

díla, šlo o uplatnění moderačního práva soudu dle § 301 obchodního

zákoníku. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu nevybočilo z mezí

uvedeného ustanovení, nelze v jeho aplikaci spatřovat porušení

ústavně zaručených práv stěžovatele.

Pokud jde o návrh stěžovatele na započtení náhrady škody

způsobené mu nemožností provozovat hotel v důsledku opoždění prací

žalobce, nebylo ze spisu Okresního soudu v Chebu zjištěno, že by

stěžovatel v tomto směru předložil soudu jakékoli důkazy; ostatně

ani v ústavní stížností se žádných nedovolává. Není též zřejmé,

jakým způsobem vyčíslil požadovanou částku náhrady škody, resp.

z čeho tato částka sestává. Za těchto okolností mu obecné soudy

stěží mohly přiznat ušlý zisk podle kritérií § 381 obchodního

zákoníku, neboť i výpočet tzv. abstraktního ušlého zisku musí

poškozená strana hodnověrně doložit.

K námitce stěžovatele uvedené na poslední straně ústavní

stížnosti, že své pohledávky vůči žalobci uplatnil řádně a včas

formou vzájemného návrhu podle § 98 o.s.ř. a že se jimi obecné

soudy nezabývaly, nezbývá než dodat, že zde stěžovatel zaměňuje

instituty vzájemného návrhu a námitky započtení. Stěžovatel totiž

po celou dobu řízení navrhoval započíst své pohledávky v rámci své

obrany toliko do výše oprávněných nároků žalobce, takže o vzájemný

návrh nešlo.

4) Pokud ústavní stížnost směřovala i proti dalším výrokům

rozsudku Okresního soudu v Chebu (výroky sub II., III.) a rozsudku

Krajského soudu v Plzni (výrok sub II.), byla odmítnuta. Ve vztahu

k těmto zbývajícím výrokům měl totiž stěžovatel před obecnými

soudy materiálně úspěch, takže v tomto rozsahu byl návrh podán

někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) cit. zákona].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. září 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru