Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 645/11 #2Usnesení ÚS ze dne 11.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/neuplatnění námitky v předchozích řízeních
právo na soudní a j... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
příslušnost/místní
Poučovací povinnost
pobyt/trvalý
dovolání/otázka zásadního právního významu
konkurz a vyrovnání
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.645.11.2
Datum podání02.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/199 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 105 odst.1, § 11 odst.1, § 85 odst.1, § 85a, § 237 odst.1 písm.c, § 241a odst.4, § 5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 645/11 ze dne 11. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem se sídlem Meziříčská 774, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2008, č. j. 99 K 53/2007-44, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2009, č. j. 2 Ko 4/2009-134, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2010, č. j. 29 Cdo 3251/2009-188, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecných soudů následující skutečnosti.

Napadeným usnesením ze dne 14. února 2008, č. j. 99 K 53/2007-44, prohlásil Městský soud v Praze k návrhu věřitelů a/ UniCredit Bank Czech Republic, a. s., a b/ Komerční banky, a. s., konkurz na majetek dlužníka - stěžovatele (bod I. výroku) a správcem jeho konkurzní podstaty ustavil JUDr. Evu Kučerovou (bod II. výroku). Dospěl k závěru, že stěžovatel - dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má více věřitelů, jimž není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. V době rozhodnutí vycházel městský soud z toho, že stěžovatel má bydliště v P.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením usnesení městského soudu potvrdil.

Odvolací soud poukázal na to, že zjištění týkající se stěžovatelova úpadku a z toho plynoucí závěr městského soudu, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, stěžovatel odvoláním nezpochybnil.

Odvolací soud rovněž neshledal důvodnou stěžovatelovu námitku, že v době rozhodování městského soudu měl trvalé bydliště v R. a že věc by měla být postoupena místně příslušnému Krajskému soudu v Ostravě. K tomu - cituje ustanovení § 11 odst. 1, § 85 odst. 1, § 85a a § 105 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") - uzavřel, že v době zahájení konkursního řízení (14. září 2007) měl stěžovatel evidován trvalý pobyt (podle výpisu z centrální evidence obyvatel ze dne 18. září 2007 /č.l. 7/ a ze dne 16. září 2008 /č.l. 111/) v Praze 4. Jeho obecným soudem byl proto Obvodní soud pro Prahu 4, jenž patří do obvodu Městského soudu v Praze.

Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Konkrétně odvolacímu soudu vytýkal, že napadené rozhodnutí založil na "evidenci" trvalého pobytu dlužníka (dle výše označených výpisů) a nezabýval se otázkou dlužníkova "bydliště" coby pojmu odlišného od pojmu "trvalé bydliště". V době zahájení konkursního řízení (k 14. září 2007) přitom stěžovatel neměl bydliště ve výše uvedeném smyslu v P., nýbrž v R. Odvolací soud tedy dle stěžovatele nesprávně aplikoval ustanovení § 85 odst. 1 o. s. ř.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl následující.

"Dovolatel pak Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O rozpor s hmotným právem při výkladu procesních ustanovení občanského soudního řádu zjevně nejde. Otázka místní příslušnosti konkursního soudu k vydání usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka by pak (při dodržení požadavku uplatnění námitky místní nepříslušnosti dovolatelem při prvním úkonu, který mu v konkursním řízení příslušel) mohla být (v intencích § 11 odst. 1, § 105, § 85 a § 85a o. s. ř.) významná pro rozhodnutí soudu v dané věci, jen kdyby dovolatel skutečnosti rozhodné pro její posouzení uplatnil nejpozději v odvolacím řízení.

Tvrzení, že v době zahájení konkursního řízení (k 14. září 2007) dlužník neměl bydliště v P., nýbrž v R., však poprvé zaznělo až v dovolání.

Do té doby dovolatel na podporu závěru, že konkurs na jeho majetek neměl prohlašovat (jako místně příslušný) soud v Praze, uplatnil pouze výhradu, že "k 12. únoru 2008 byla registrována jeho změna trvalého bydliště" (srov. odvolání, č. l. 108) a že "v okamžiku rozhodnutí napadeným usnesením dne 14. února 2008 neměl již trvalý pobyt na adrese, jež uvedena v napadeném usnesení" (nýbrž v R.) - srov. doplnění odvolání č. l. 128. Pro dovolání je přitom v dotčeném ohledu příznačné, že odvolací soud je v něm kritizován za odkazy na registrační údaje o dlužníkově bydlišti, jichž se slovními obraty užitými v odvolání a jeho doplnění ("registrována změna trvalého bydliště" /č. l. 108/ a "trvalý pobyt" /č. l. 128/) dovolával sám dlužník.

Z pohledu zásady, že pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení (srov. § 11 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), je ovšem okolnost, kde měl dlužník bydliště 14. února 2008 (kdy konkursní soud o konkursu "rozhodl"), respektive 12. února 2008 (ke kterémuž datu měla být registrována jeho změna trvalého bydliště) pro věc bez významu.

Přihlédnout k námitce, že v R. měl dlužník bydliště také (již) v době zahájení konkursního řízení (14. září 2007), uplatněné poprvé až v dovolání, nedovoluje Nejvyššímu soudu ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř.".

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a práva na rovnost stran dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

V konkrétnostech stěžovatel v podstatě namítá, že uplatnil námitku místní nepříslušnosti Městského soudu v Praze v rámci odvolacího řízení; soudy jej měly vyzvat k vyjádření v otázce, kde měl v době zahájení konkurzního řízení bydliště. To však neučinily a tím dle stěžovatele nesplnily ve vztahu k odstranění nejasnosti této otázky svou poučovací povinnost. Stěžovatel rovněž poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004, dle kterého obsah pojmu "bydliště" dle o. s. ř. není totožný s obsahem pojmu "trvalý pobyt".

III.

Ústavní soud zhodnotil námitky stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel uplatnil námitku místní nepříslušnosti Městského soudu v Praze v odvolání ze dne 10. 9. 2008 (srov. č. l. 108) a tuto námitku odůvodnil tak, že "k 12. 2. 2008 byla registrována jeho změna trvalého bydliště". Dále tuto námitku vznesl i v doplnění odvolání ze dne 20. 1. 2009 (srov. č. l. 128) a uvedl: "... z důvodu, kdy úpadce v okamžiku rozhodnutí napadeným usnesením dne 14.2.2008 neměl již trvalý pobyt na adrese, jež je uvedena v napadeném usnesení tedy P., ale na adrese R.".

Z uvedeného zdůvodnění stěžovatelovy námitky místní nepříslušnosti v odvolacím řízení neplyne její nejasnost apod., tedy ani nutnost, aby obecný soud vyzval stěžovatele k jakémukoli objasnění věci z hlediska místní příslušnosti soudu. Je totiž zřejmé, že stěžovatel spojoval námitku místní nepříslušnosti s (toliko) jasně tvrzeným faktem trvalého pobytu v R. v době vydání rozhodnutí městského soudu.

Z týchž důvodů obecné soudy neporušily ani právo stěžovatele na spravedlivý proces (či princip rovnosti účastníků řízení), pokud "nepoučily" stěžovatele v tom smyslu, že se jej nedotázaly, kde měl bydliště v době zahájení řízení (a contrario v okamžiku vydání rozhodnutí soudu prvního stupně).

K tomu je třeba dodat - k stěžovatelově další námitce - následující.

Zpravidla se pojem "trvalý pobyt" a "bydliště" (dle § 85 odst. 1 o. s. ř.) překrývají; to ostatně uvádí i stěžovatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, č. j. 30 Cdo 444/2004; též platí, že bydlištěm není každé místo, kde konkrétní fyzická osoba bydlí, pokud se na takovém místě zdržuje bez úmyslu zdržovat se tam trvale (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 3436/10). Nelze tedy vytýkat obecným soudům, že z této presumpce vycházely.

To platí - v této konkrétní souzené věci - též proto, že stěžovatel sice námitku místní nepříslušnosti soudu vznesl cestou advokáta, leč opakovaně poukazoval jen na změnu trvalého pobytu v době vydání rozhodnutí městského soudu. Zjevně není porušením fair procesu postup odvolacího soudu, který z takto koncipovaného odvolání stěžovatele - sepsaného přitom advokátem - vyvodil potvrzení platnosti presumpce souladu "trvalého pobytu" a "bydliště" (dle § 85 odst. 1 o. s. ř.) v době předcházející (resp. v době podání návrhu); v opačném případě by stěžovatel, zastoupený advokátem, byl nepochybně aktivní a soudu by nesoulad mezi "trvalým pobytem" a "bydlištěm" ve svém konkrétním případě sdělil.

V této souvislosti lze odkázat i na uznávanou komentářovou literaturu (Drápal, L., Bureš, J.: Občanský soudní řád I, 1.vydání, 2009, C. H. Beck, Praha, str. 11), kde se uvádí, že "Poučovací povinnost soudu je tedy koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v § 5 a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Ustanovení § 5 tedy toliko deklaruje, že civilní proces upravený občanským soudní řádem je vybudován na zásadě, že o právech a povinnostech, které účastníkům přiznává a ukládá procesní právo, musí být soudem poučeni. Jakého poučení se účastníkům má v konkrétní procesní situaci dostat, nestanoví § 5, ale jednotlivá ustanovení a současně natolik konkrétně, aby soudce byl náležitě veden v rozsahu i způsobu splnění své poučovací povinnosti.". Přitom sama ustanovení regulující institut místní příslušnosti poučovací povinnost soudu nezakládají.

Ani Nejvyššímu soudu nelze vytknout protiústavnost jeho usnesení. Přihlédnout k námitce stěžovatele, že v R. měl bydliště také (již) v době zahájení konkurzního řízení (14. září 2007), uplatněné poprvé až v dovolání, nedovoluje Nejvyššímu soudu ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř.

IV.

Stěžovateli se zásah do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zjevný. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru