Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 643/20 #1Usnesení ÚS ze dne 05.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povin... více
Věcný rejstříktrestní stíhání/zahájení
obžaloba
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.643.20.1
Datum podání02.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 220


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 643/20 ze dne 5. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti A. H., zastoupené Mgr. Ondřejem Faistem, advokátem se sídlem Plzeň, Kamenická 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 č. j. 5 Tdo 809/2019-1046, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2018 č. j. 50 To 357/2018-961 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 5. 2018 č. j. 2 T 80/2016-926, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, kterým byla uznána vinnou ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve spolcích na dobu třiceti měsíců. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zamítnuto její odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve obsáhle rekapituluje průběh trestního řízení, které proti ní bylo vedeno, své námitky, jež uplatňovala proti napadeným rozhodnutím, a způsob, jakým se trestní soudy s těmito námitkami vypořádaly. Namítá, že od zahájení trestního stíhání jí byla upřena možnost řádné obhajoby, neboť orgány činné v trestním řízení v jimi vydaných rozhodnutích nespecifikovaly, jakou podle zákona uloženou nebo smluvně převzatou povinnost měla porušit. Poukazuje na to, že v usnesení o zahájení trestního stíhání nebyla uvedena žádná zákonem uložená nebo smluvně převzatá povinnost opatrovat cizí majetek. Toto pochybení podle ní nezhojil ani Okresní soud Plzeň-město, neboť rovněž žádnou takovou povinnost neuvedl. Odmítá argumentaci Krajského soudu v Plzni s tím, že jí v průběhu řízení nebylo zřejmé, jakou konkrétní povinnost měla porušit.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.

Stěžovatelka již v průběhu trestního řízení uplatňovala svou námitku týkající se absence specifikace konkrétní zákonem uložené či smluvně převzaté povinnosti, jejíž porušení jí bylo kladeno za vinu, v usnesení o zahájení trestního stíhání a v rozsudku soudu prvního stupně. Jak odvolací, tak i dovolací soud se přitom touto námitkou pozorně zabývaly a důsledně se s ní vypořádaly.

Krajský soud v Plzni připustil, že jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak v obžalobě absentuje odkaz na konkrétní ustanovení právního předpisu či konkrétní označení smlouvy, kterou stěžovatelka porušila. Upozornil však, že z celkového kontextu skutkové věty uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání i v obžalobě je zřejmé, že jí byl kladen za vinu prodej nemovitosti v majetku sdružení X mezi lidmi za cenu výrazně nižší, než byla obvyklá cena prodávané nemovitosti. Odvolací soud rovněž nepřehlédl, že obhajoba stěžovatelky byla zaměřena právě na zpochybnění této stěžejní okolnosti. Krajský soud v Plzni dále uvedl, že nalézací soud sice ve výroku svého rozsudku nespecifikoval konkrétní ustanovení stanov uvedeného sdružení, které stěžovatelka porušila, nicméně tuto okolnost uvedl do odůvodnění rozsudku (srov. č. l. 5 usnesení Krajského soudu v Plzni).

Ústavní soud se na základě těchto okolností ztotožnil se závěrem trestních soudů, že uvedená pochybení nepředstavovala podstatnou vadu řízení a v jejich důsledku nedošlo k reálnému zkrácení možností stěžovatelky se hájit proti vznesenému obvinění. K uvedené argumentaci pouze dodává, že z ústavněprávního hlediska je podstatná především skutečnost, že stěžovatelce bylo nejméně v obecné rovině známo, co je předmětem trestního stíhání, resp. jaké konkrétní jednání je jí kladeno za vinu, a že byla zachována totožnost skutku (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. IV. ÚS 3886/13 a II. ÚS 3309/16). Smyslem práva na obhajobu je zabezpečit, aby obvinění mohli řádně a cíleně uplatňovat svá práva na obhajobu. Širší smysl lze spatřovat v tom, aby byly v trestním řízení objasněny všechny významné okolnosti, svědčící nejen v neprospěch, ale i ve prospěch obviněného a aby orgány činné v tomto řízení ke všem těmto okolnostem náležitě přihlédly (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1350/08). Jak již bylo uvedeno, v předmětném trestním řízení stěžovatelka věděla, jaké konkrétní jednání je jí kladeno za vinu, mohla se proti tomuto obvinění bránit a této možnosti také využívala. V neposlední řadě nelze přehlédnout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádnou konkrétní námitku či jiný způsob obhajoby, který by hodlala uplatňovat v případě, kdy by již v usnesení o zahájení trestního stíhání bylo přesně uvedeno předmětné ustanovení stanov sdružení Kočka mezi lidmi, jež svým jednáním porušila.

Ústavní soud na závěr připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či IV. ÚS 359/17). Musí tedy brát v úvahu, že počáteční pochybení orgánů činných v trestním řízení, spočívající v nepřesném vymezení vzneseného obvinění, bylo napraveno v pozdějších fázích řízení, konkrétně v rozsudku nalézacího soudu, byť jen v jeho odůvodnění.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru