Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 643/10 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - NS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.643.10.1
Datum podání05.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 643/10 ze dne 12. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Myslivecké sdružení "Šumava" Pocinovice, se sídlem v Pocinovicích, Kdyně, zastoupeného JUDr. Josefem Krásnickým, advokátem se sídlem Rýzmbeská 556, Kdyně, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2008, č. j. 14 Co 341/2008-75, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 326/2009-91, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni; pokud Ústavní soud dospěje k názoru, že v záhlaví citované rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo rozhodnutím ve smyslu § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tj. rozhodnutím o mimořádném opravném prostředku, který byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, domáhá se i zrušení tohoto rozhodnutí.

Porušení svých základních subjektivních práv (svobod), garantovaných mu zejména čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") spatřuje stěžovatel především v následujících skutečnostech:

Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích z 7. 5. 2008, č. j. 6 C 185/2007-48 bylo určeno, že usnesení členské schůze stěžovatele je v části, kterou bylo rozhodnuto o odebrání povolenky J. H. k lovu zvěře při honitbě, v rozporu se stanovami stěžovatele (pozn.: J. H. byl v řízení před obecními soudy žalobcem, v řízení o ústavní stížnosti je vedlejším účastníkem - dále jen "vedlejší účastník"). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 14 Co 341/2008, výrok ve věci samé potvrzen. Výrok o nákladech nalézacího řízení byl krajským soudem změněn tak, že stěžovatel je povinen uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady nalézacího řízení; stejná povinnost byla stěžovateli stanovena i pro řízení odvolací. Dovolání stěžovatele pak bylo usnesením Nejvyššího soudu z 3. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 326/2009-91, odmítnuto; Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí krajského soudu zásadně právně významným, leč v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v meritu věci nepovažuje jeho rozhodnutí za správné. O nákladech dovolacího řízení pak rozhodl tak, že jejich náhradu žádnému z účastníků řízení nepřiznal.

Podstatou ústavní stížnosti je skutečnost, že stěžovatel musel uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady nalézacího i odvolacího řízení, byť rozhodnutí prvostupňového i druhostupňového soudu byla Nejvyšším soudem v meritu věci shledána nesprávnými. Ústavní soud by proto měl rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušit, aby mohlo být rozhodnuto ve stěžovatelův prospěch, a to jak "ohledně důvodnosti odvolání", tak i ve výroku o nákladech řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu napadá proto, že Nejvyšší soud připustil protiprávní stav porušující ústavně zaručená práva stěžovatele, aniž se věcí zabýval a nalezl nápravu, k čemuž je dle čl. 4 Ústavy povinen.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 6 C 185/2007. Zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích z 7. 5. 2008, č. j. 6 C 185/2007-48 bylo k žalobě J. H. určeno, že usnesení členské schůze stěžovatele je v části, kterou bylo rozhodnuto o odebrání povolenky k lovu zvěře při honitbě vedlejšímu účetníkovi, v rozporu se stanovami stěžovatele (výrok I). Výrokem II bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladů řízení. Okresní soud především konstatoval, že výbor, jako orgán stěžovatele, mohl vedlejšímu účastníkovi uložit kárné opatření (v tomto případě odebrání povolenky k lovu). Podle stanov je to tedy výbor, kdo má kárné opatření ukládat. O případných námitkách "káraného" pak rozhoduje členská schůze stěžovatele. Pokud ovšem výbor stěžovatele dal svoje rozhodnutí o uložení kárného opatření ke schválení členské schůzi, pak postupoval v rozporu se stanovami stěžovatele. Okolnosti zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. spatřoval okresní soud zejména v tom, že stěžovatel sice v rozporu se stanovami nechal schválit členskou schůzí výsledky hlasování o odebrání povolenky k lovu vedlejšímu účastníkovi, leč na tom nic nemění to, že trest - odebrání povolenky k lovu - byl vedlejšímu účastníkovi uložen v souladu se stanovami. Jestliže je v zápisu z výborové schůze uvedeno, že všichni členové výboru schválili navržený trest, pak trest uložen byl. Není podstatné, že zároveň je v zápisu z výboru uvedeno, že o tomto bodu bude samostatně hlasováno i na členské schůzi, aby měli možnost vedlejší účastník a případně i další členové vyjádřit se k trestu. Je tedy pravda, že vedlejší účastník měl možnost podat proti rozhodnutí výboru námitky; to však neučinil. S trestem se smířil a dobrovolně povolenku k lovu odevzdal mysliveckému hospodáři. Podle okresního soudu navíc doba, na kterou byl trest uložen, již z větší části vypršela. I když měl tedy vedlejší účastník ve věcí úspěch, má okresní soud za to, že na oprávněnosti uloženého trestu to nic nemění. Z výše uvedených důvodů proto soud úspěšnému vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 14 Co 341/2008 ve věci samé prvostupňové rozhodnutí potvrdil (výrok I). Uložil však stěžovateli nahradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech nalézacího řízení částku 28.562 Kč (výrok II) a na nákladech odvolacího řízení částku 6.069 Kč (výrok III). Výrok II přitom odůvodnil tak, že argumentace soudu prvního stupně ohledně důvodů zvláštního zřetele hodných je zcela nepatřičná a místy i nesrozumitelná.

Dovolání stěžovatele, který jeho přípustnost dovozoval z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., bylo usnesením Nejvyššího soudu z 3. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 326/2009-91, odmítnuto, neboť v daném případě nejde o věc s judikatorním přesahem s novými skutkovými či právními prvky. Na druhou stranu však Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že výbor stěžovatele své rozhodnutí o uložení sankce učinil sám; není tedy správný názor okresního (krajského) soudu, že tak rozhodla až členská schůze stěžovatele. Případné námitky vedlejšího účastníka uspokojil proto sám výbor tím, že věc bezprostředně předložil členské schůzi k posouzení. Postup orgánů stěžovatele tedy vedlejšího účasníka nijak nepoškodil, věc byla řádně projednána a toto projednání se neocitlo v rozporu se zásadou vnitrospolkové demokracie. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 150 o. s. ř.).

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že co do svého smyslu směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily postup orgánů stěžovatele při rozhodování o náhradě nákladů řízení, jestliže řešení této otázky přímo souviselo s posouzením správnosti postupu při ukládání sankce vedlejšímu účastníkovi (odebrání povolenky k honitbě).

K této otázce uvádí Ústavní soud následující.

Jak již bylo řečeno výše, Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy), není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a atrahovat na sebe právo přezkumného dohledu. Proto ani skutečnost, že se obecný soud nižší instance opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281); v této souvislosti není rovněž určující, že se Nejvyšší soud v (toliko) odůvodnění svého rozhodnutí přiklonil k výkladu, jenž je pro stěžovatele příznivější. Jestliže totiž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, jíž by mohl Ústavní soud třebas i přisvědčit; to proto, že Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k jejich přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení otázky, zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní soud v této souvislosti konstatuje - jak uvedl již mnohokrát - že ne každé porušení jednoduchého práva má svůj přesah ústavněprávní. To je situace, která právě nastala i v této souzené věci.

Jestliže Ústavní soud dovozuje, že řešení výše zmíněné otázky správnosti (nesprávnosti) postupu orgánů stěžovatele vůči vedlejšímu účastníku je ústavněprávně přijatelné, nemůže usoudit - v této konkrétní věci - že by byly obecné soudy protiústavně rozhodovaly o náhradě nákladů řízení. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je totiž zásadně doménou obecných soudů; Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva; to ani tehdy, jestliže by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nich, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Žádná z těchto variant však podle mínění Ústavního soudu nenastala. Lze toliko dodat, že případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost tykající se tvrzené protiústavnosti pří rozhodování o nákladech řízení otevřel věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 185/09 ze dne 17. 2. 2009).

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje Ústavní soud ne svoji ustálenou judikaturu, podle níž je zásadně věcí Nejvyššího soudu, aby posoudil, zda jsou splněny podmínky ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se stěžovatel dovolával. Argumentace Nejvyššího soudu je jasná, přesvědčivá a není důvodu, aby ji Ústavní soud v tomto řízení reparoval.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2010

Vojen Guttler v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru