Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 642/03Nález ÚS ze dne 17.06.2004K restitučnímu nároku uplatněnému po zrušení podmínky trvalého pobytu v ČR

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoGüttler Vojen
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 79/33 SbNU 259
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.642.03
Datum vyhlášení04.10.2004
Datum podání08.12.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 44 odst.2, § 28 odst.2

87/1991 Sb., § 9

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 642/03 ze dne 17. 6. 2004

N 79/33 SbNU 259

K restitučnímu nároku uplatněnému po zrušení podmínky trvalého pobytu v ČR

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 17. června 2004 sp. zn. I. ÚS 642/03 ve věci ústavní stížnosti MUDr. M. J. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 24. 9. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1089/2001 o zamítnutí stěžovatelčina dovolání a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2001 sp. zn. 55 Co 398/2000, 55 Co 399/2000, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž byla vedlejším účastníkům městské části P. a Š. N. uložena povinnost vydat stěžovatelce ideální polovinu blíže specifikovaných nemovitostí, tak, že stěžovatelčina žaloba se zamítá.

I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1089/2001 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2001 sp. zn. 55 Co 398/2000, 55 Co 399/2000, bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1089/2001 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 55 Co 398/2000, 55 Co 399/2000, se ruší.

Odůvodnění:

I.

Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek soudu prvního stupně - Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž byla vedlejším účastníkům městské části P. a Š. N. uložena povinnost vydat stěžovatelce ideální polovinu blíže specifikovaných nemovitostí. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, které bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto.

Napadená rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatelka za nespravedlivá a právně vadná s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva. Stěžovatelka i její rodiče byli vždy občany Československé, resp. České republiky a jejich občanství nikdy nezaniklo navzdory tomu, že v době nesvobody republiku trvale opustili a žili v Holandsku. Vzhledem k tomu stěžovatelka nepovažuje rozhodnutí soudů za správná, pokud má v jejich důsledku méně práv než její příbuzná, paní M. B., jejíž právní situace se od situace stěžovatelky lišila pouze tím, že stěžovatelka žila v době rozhodné pro posouzení nároků podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, mimo území republiky. Zatímco ideální polovina předmětných nemovitostí byla vydána M. B. jakožto právní nástupkyni původního vlastníka, druhá polovina nemovitostí stěžovatelce vydána nebyla, když přitom nárok byl řádně uplatněn a jediným problémem byla skutečnost, že v době uplatnění nároku nežila stěžovatelka, resp. její matka trvale v České republice.

Stěžovatelčina matka uplatnila restituční nárok k nemovitostem původně v řádném termínu vyplývajícím ze zákona č. 87/1991 Sb. u O. b. p. v Praze 4, přičemž nemovitost jí vydána nebyla s poukazem na to, že trvale nežije v České republice. Opakovaně byl restituční nárok uplatněn proti osobám, v jejichž držení se v té době předmětné nemovitosti nacházely, bezprostředně poté, co byl publikován a vstoupil v účinnost nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994 publikovaný pod č. 164/1994 Sb., jímž byla jako neústavní zrušena podmínka trvalého pobytu oprávněných osob na území České republiky.

K tomuto novému uplatnění nároků došlo u všech vedlejších účastníků, tj. u městské části P., O. b. p. P., st. p. v likvidaci, a Š. N., který v mezidobí předmětné nemovitosti nabyl kupní smlouvou.

Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, důvodem zamítnutí jejího nároku byla skutečnost, že bezprostředně před tím, než vstoupil v účinnost nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 164/1994 Sb., který zrovnoprávnil osoby žijící trvale mimo území České republiky a otevřel jim novou lhůtu pro uplatnění nároku, byl předmětný spoluvlastnický podíl na nemovitostech prodán vedlejšímu účastníkovi Š. N. Stalo se tak dne 15. 8. 1994, tedy již poté, co byl publikován citovaný nález Ústavního soudu.

Stěžovatelka je přesvědčena, že povinní realizovali prodej spoluvlastnického podílu nemovitostí záměrně tak, aby zmařili vydání těchto nemovitostí oprávněné. Podle stěžovatelky neobstojí argument obsažený v napadených rozhodnutích, že povinné osoby nemohly vědět, že oprávnění již před tím uplatnili svůj nárok na vydání nemovitostí a tento jejich nárok původně nebyl uspokojen. Stěžovatelka se domnívá, že bylo jistě možno spravedlivě požadovat, aby povinná osoba dříve než prodá majetek, vyvinula přiměřené úsilí k tomu, aby s náležitou odborností zjistila, zda předmět prodeje není dotčen restitucí. Předmětná kupní smlouva byla uzavírána společně s paní B., která prodávala panu N. druhou ideální polovinu nemovitostí. Tedy ze samotné kupní smlouvy je zřejmé, že tuto druhou ideální polovinu nabyla prodávající vydáním podle zákona č. 87/1991 Sb. od povinné osoby O. b. p. P., když její nabývací titul obsahuje dost indicií k tomu, aby mohlo být každému patrno, že také druhá polovina nemovitostí je dotčena restitučními nároky.

Stěžovatelka je toho názoru, že povinné osoby tak porušily § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., který pod sankcí neplatnosti zakazoval povinné osobě disponování s nemovitostí dotčenou restitucí (blokační ustanovení). Stěžovatelka je totiž přesvědčena, že po vydání citovaného nálezu, jímž Ústavní soud deklaroval že za oprávněnou je třeba považovat i osobu žijící trvale mimo území České republiky, se vztahoval tento zákaz i na situaci stěžovatelky bez ohledu na to, že vykonatelnost nálezu byla odsunuta až k datu 1. 11. 1994. Stěžovatelka vychází z toho, že oprávněnou osobou byla jako občan České republiky od okamžiku, kdy se stal účinným zákon č. 87/1991 Sb. Odklad účinnosti nálezu měl sloužit ve prospěch osob, jichž se tento nález týkal tak, aby jim byla navrácena lhůta k uplatnění jejich nároků. Tento odklad podle stěžovatelky rozhodně neměl sloužit k tomu, aby ve zbývajícím čase mohly povinné osoby beztrestně prodat veškerý majetek, jehož vydání by se po účinnosti nálezu mohly úspěšně domáhat oprávněné osoby.

Jestliže povinné osoby v tomto případě využily čas mezi publikováním nálezu a dnem jeho vykonatelnosti, aby uzavřely kupní smlouvu a tím stěžovatelku zbavily možnosti úspěšně uplatnit nárok na vydání nemovitostí, jednaly v úmyslu obejít zákon a jednaly v rozporu s dobrými mravy. Obcházení zákona a jednání v rozporu s dobrými mravy je podle § 39 občanského zákoníku důvodem k absolutní neplatnosti uzavřené kupní smlouvy.

Stěžovatelka má proto za to, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená základní práva, a to podle čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), pokud takové účelové jednání povinných osob, jímž byla zbavena možnosti úspěšného uplatnění práva, soudy nepovažovaly za nedovolené jednání obcházející zákon a za jednání v rozporu s dobrými mravy.

S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu reagovali na ústavní stížnost ostatní účastníci a vedlejší účastníci řízení. Nejvyšší soud stejně jako Městský soud v Praze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí, když podle Nejvyššího soudu stěžovatelka v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy.

Městská část P. ve svém vyjádření namítla, že ústavní stížnost spočívá v polemice s právními závěry Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu a je svým obsahem prakticky shodná s dovoláním.Vedlejší účastnice dále v podstatě reprodukovala části odůvodnění napadených rozhodnutí stran výkladu a aplikace § 9 zákona č. 87/1991 Sb. Samotná okolnost, že uvedený zákon byl v pozdějším vývoji dotčen nálezy Ústavního soudu deklarujícími protiústavnost některých omezení však ještě podle vedlejší účastnice neznamená, že v podobě před těmito nálezy nebyl zákon platným pramenem práva. Pokud jde o tvrzený zásah do vlastnického práva, tento vedlejší účastník zcela odmítá, neboť čl. 11 Listiny chrání vlastnické právo již konstituované, a nikoliv pouze tvrzený nárok.

Vedlejší účastnice dále uvedla, že tvrzení stěžovatelky o tom, že městská část P. v době uzavírání kupní smlouvy věděla, že je zažádáno o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., je nepravdivé a důkazně nepodložené. O prodeji nemovitosti rozhodla městská část usnesením Obvodního zastupitelstva P. ze dne 30. 9. 1993, které bylo dále schváleno usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy ze dne 20. 11. 1993, tj. rok před podpisem kupní smlouvy v době, kdy restituční nárok nejen neexistoval, ale nikdo jeho existenci ani netvrdil.

S ohledem na to vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla soudem zamítnuta.

Další vedlejší účastník, Š. N., ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že neúspěšnost stěžovatelky v proběhlém řízení vyplývala ze specifičnosti jejího případu a z posloupnosti, s jakou došlo k převodu předmětné nemovitosti na něj a následnému zrušení podmínky trvalého pobytu restituenta. K novému uplatnění nároku na vydání nemovitostí došlo ve lhůtě vyplývající z citovaného nálezu Ústavního soudu na straně jedné, na straně druhé však k přechodu (vedlejší účastník však ve skutečnosti míní převod) vlastnického práva na něj došlo před tím, než stěžovatelka mohla uplatnit a uplatnila opětovně nárok na vydání nemovitostí. V době, kdy byly nemovitosti prodány, ještě nebyl nález Ústavního soudu publikován ve Sbírce zákonů, tudíž smluvní strany nemusely respektovat blokační ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Toto ustanovení nebylo porušeno proto, že blokační ustanovení nemohlo platit před tím, než nabyla účinnosti nová právní úprava přijatá na základě nálezu. Blokační ustanovení nemohlo platit přede dnem 1. 11. 1994. Stěžovatelka proto jednoznačně před tímto datem oprávněnou osobou nebyla, touto oprávněnou osobou se stala až 1. 11. 1994. Vedlejší účastník dále namítl, že o existenci nálezu Ústavního soudu nevěděl a ani vědět nemusel, protože pro něj byla závazná Sbírka zákonů, nikoliv novinové články či rozhlasové nebo televizní relace. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

II.

Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje všechny formální a obsahové náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, vyžádal si souhlas účastníků řízení, nikoliv však vedlejších účastníků řízení, s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, který obdržel, a protože byly splněny i další podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení ústního jednání, postupoval Ústavní soud podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem k tomu, že v prvním senátu Ústavního soudu nepanuje jednotný názor na interpretaci § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je třeba vysvětlit postup popsaný v předchozím odstavci, tj. úvahy k interpretaci § 44 odst. 2 citovaného zákona.

Pokud jde o gramatický výklad tohoto ustanovení, je jednoznačný potud, že zákon jednoznačně hovoří o účastnících řízení, aniž by výslovně zmiňoval vedlejší účastníky. Tedy závěr plynoucí z použité výkladové metody je jednoznačný, totiž že o souhlas s upuštěním od ústního jednání je třeba žádat toliko účastníky řízení. Přitom okruh účastníků řízení stanoví zákon o Ústavním soudu (§ 76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Z hlediska systematického výkladu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je třeba zkoumat dopad § 28 odst. 2 poslední věty tohoto zákona, podle které vedlejší účastníci (jejich okruh vymezuje rovněž zákon o Ústavním soudu v § 76 odst. 2 a 3) mají v řízení stejná práva a povinnosti jako účastníci.

Rovněž je potřeba vzít v úvahu § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého soudce zpravodaj má zajistit doručení návrhu (ústavní stížnosti) ostatním účastníkům a případně vedlejším účastníkům k vyjádření. Z hodnocení zmíněných tří ustanovení zákona o Ústavním soudu vyplývá, že již při žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti zákon poskytuje dokonce toliko soudci zpravodaji jistou diskreci v tom směru, zda o vyjádření vedlejšího účastníka požádá či nikoliv. Dále z tohoto srovnání vyplývá, že zákon, chce-li vedlejšímu účastníkovi poskytnout prostor pro činění konkrétních procesních úkonů, výslovně jej zmiňuje. Nečiní-li tak, nelze bez dalšího dovozovat právo na procesní úkon vedlejšího účastníka, neboť zákon o Ústavním soudu nevytváří legislativní zkratku vedlejšího účastníka, která by zahrnovala jako širší pojem jednak účastníka řízení stricto sensu a jednak vedlejšího účastníka řízení, nýbrž je zmiňuje vždy samostatně.

Pokud jde o teleologický výklad § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je třeba vyjít z toho, že tradičně je civilistickou naukou institut vedlejšího účastenství chápán jako pomoc ve sporu. Protože však řízení o ústavní stížnosti není řízením sporným, neboť jeho předmětem jsou základní práva stěžovatele, k nimž další účastníci řízení (orgány veřejné moci a v daném případě soudy) nemají dispoziční právo, je třeba vedlejší účastenství v řízení o ústavní stížnosti třeba chápat jako pomoc v řízení, v němž vedlejší účastník vystupuje na straně orgánů veřejné moci, tj. zde soudů, a jeho úkolem je toliko obhajovat rozhodnutí jimi přijatá, a to pouze z toho úhlu, že jimi nebylo zasaženo do základního práva stěžovatele. Účelem řízení o ústavní stížnosti naopak rozhodně není ochrana práva (nikoliv základního) či materiálního zájmu vedlejšího účastníka.

Ostatně pokud zákon o Ústavním soudu připouští i přiměřené používání občanského soudního řádu (§ 63 zákona o Ústavním soudu), lze jej v daném případě použít co do modifikovaného smyslu vedlejšího účastenství, nikoliv doslovně. Rozhodně však také v řízení o ústavní stížnosti platí, že odporují-li úkony vedlejšího účastníka, které by snad mohl učinit sám, úkonům, které učinil jím podporovaný účastník (návrhy na provedení důkazů, návrhy týkající se postupu v řízení apod.), bude Ústavní soud vycházet z úkonů účastníka, ledaže by dospěl k závěru, že jím navržené úkony mohou pro jím podporovaného účastníka řízení přivodit příznivější výsledek. Tato úvaha je spojena s východiskem, podle kterého vedlejší účastník nemůže mít nikdy více práv, než účastník sám. Jinými slovy, všechny úkony vedlejšího účastníka je třeba hodnotit pod zorným úhlem toho, zda jeho úkon neodporuje úkonu účastníka samotného.

V daném případě se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili dva z vedlejších účastníků, městská část P. a Š. N. Kromě toho, že tito vedlejší účastníci souhlasili s hodnocením věci obecnými soudy, pouze dále rozvíjeli svá stanoviska učiněná před obecnými soudy, aniž by přispěli k ústavněprávní aprobaci napadených rozhodnutí obecných soudů.

Jak z provedených výkladových metod, tak z posouzení konkrétních úkonů vedlejších účastníků, které jsou mimochodem typické pro projevy vedlejších účastníků v řízeních o ústavních stížnostech, je třeba dospět k závěru, že a) užitý výklad § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je odůvodněný a b) tímto výkladem nebylo zasaženo do práva vedlejších účastníků na řádný a spravedlivý proces probíhající před Ústavním soudem.

K tomu lze dodat, že došlo-li ke zrušení rozhodnutí obecných soudů proto, že jimi byla porušena základní práva stěžovatele, bude řízení před nimi dále pokračovat. V něm bude zajisté třeba řešit úvodní spor - tj. poskytovat ochranu právům - i při respektování názoru Ústavního soudu tak, aby nedošlo k porušení základních práv žádného z účastníků tohoto původního sporu. Ostatně, pokud by se výsledným rozhodnutím cítil některý z nynějších vedlejších účastníků dotčen ve svých základních právech, má cestu k Ústavnímu soudu otevřenou v roli stěžovatele.

III.

Ústavní soud - jak již ostatně ve svých rozhodnutích učinil mnohokrát - předesílá, že není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Ochrana ústavnosti v řízeních o ústavních stížnostech spočívá v konkrétní individuální ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Jinými slovy, Ústavní soud je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat pouze tehdy, shledá-li v jejich rozhodnutích zásah do základních práv a svobod. Přitom nikoliv každé porušení jednoduchého práva současně zakládá dotčení na subjektivním základním právu jednotlivce.

Imanentní součástí jakéhokoliv základního práva je postulát, jenž soudům a jiným orgánům veřejné moci, které rozhodují o právech a povinnostech jednotlivce, ukládá povinnost zastávat takový výklad jednoduchého práva, který sám o sobě nezasahuje do takových základních práv a svobod jednotlivce a je v souladu s hodnotami demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Jinými slovy, rozhodnutí založené na výkladu jednoduchého práva, který by takový požadavek nesplňoval, představuje zásah do toho kterého základního práva.

V projednávaném případě Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatelky, a to právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na legitimní očekávání garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii, 1996, Zwierzynski proti Polsku, 1996, Broniowski proti Polsku, 2002 aj.) stejně jako Ústavního soudu [např. nálezy Pl. ÚS 2/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, nález č. 35, vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.; sp. zn. IV. ÚS 525/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 131] integrální součástí ochrany majetkových práv.

Pojem "majetek" obsažený v první části čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, má totiž autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění, a nezávisí na formální kvalifikaci vnitrostátního práva (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Broniowski proti Polsku 2002). Může zahrnovat jak "existující majetek", tak majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším "legitimní očekávání" (ésperance légitime/legitimate expectation).

Ústavní soud se obdobným případem, tj. otázkou zcizování majetku povinnými subjekty před nabytím účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., jehož důsledkem mělo být svévolné zabránění úspěšného uplatňování restitučního nároku po nabytí účinnosti tohoto zákona, již zabýval ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 42/94 (Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 13, str. 67). V tehdejším případě dospěl Ústavní soud k závěru, že "Právní úprava obsažená v § 4 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nijak nevylučuje možnost napadnout smlouvy týkající se převodu nemovitostí, které byly uzavřeny přede dnem účinnosti tohoto zákona a jestliže se u takových smluv ukáže, že šlo o obcházení zákona, pak přirozeně s tím důsledkem, že právnická osoba, jež se dopustila takového obcházení, za ně také ponese plnou odpovědnost v tom smyslu, že bude osobou povinnou.".

Ústavní soud již rovněž judikoval, že vzhledem ke smyslu a účelu restitučních zákonů, tj. snahy odčinit alespoň některé majetkové křivdy, je třeba restituční nároky považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů (viz nález sp. zn. IV. ÚS 195/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 9, nález č. 161, str. 389; nález sp. zn. IV. ÚS 310/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 18, nález č. 76, str. 163).

Podstatou projednávaného případu je tedy otázka, zda je ústavně konformní takový právní závěr obecných soudů, podle něhož je překážkou stěžovatelčina restitučního nároku skutečnost, že předmětné nemovitosti byly v době mezi publikací nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. a jeho vykonatelností převedeny kupní smlouvou z povinné osoby na třetí subjekt.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994 došlo ke zrušení částí § 3 odst. 1 a odst. 4 a § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/ 1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, které vylučovaly z okruhu oprávněných osob ty osoby, které sice byly státními občany České, resp. Československé republiky, nicméně nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území České republiky, resp. ČSFR. Tímto nálezem Ústavní soud mimo jiné vyslovil, že podmínka trvalého pobytu obsažená v § 3 odst. 1 a 4 zákona je v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, jež se oba dotýkají rovnosti a nediskriminace v oblasti základních práv a svobod, čl. 4 odst. 3 Listiny, podle něhož zákonná omezení základních práv a svobod musí platit pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, který zaručuje pokojné užívání majetku. Účelem zrušení příslušných ustanovení zákona tedy bylo zajistit rovný přístup občanů České republiky k restitucím a znovu pro kategorie osob, jež byly z okruhu oprávněných osob vyloučeny, otevřít lhůty k uplatnění restitučních nároků, které tyto osoby v řadě případů marně uplatňovaly před tímto nálezem. Tento nález byl přijat plénem Ústavního soudu dne 12. 7. 1994 pod sp. zn. Pl. ÚS 3/94, vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb. v částce č. 52 dne 11. 8. 1994, přičemž účinnosti nabyl až dne 1. 11. 1994 (nález byl uveřejněn rovněž ve Sbírce rozhodnutí, svazek 1, nález č. 38).

Podle ustanovení § 70 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení v nálezu, v němž dojde k závěru o jejich protiústavnosti, zruší a to ke dni, který v nálezu určí.

Ústavní soud obvykle odloží vykonatelnost svého nálezu s ohledem na to, aby mezi jeho publikací a účinností byla dostatečná časová prodleva, v níž je dán prostor pro zákonodárce, aby zrušovanou právní úpravu uvedl do souladu s ústavním pořádkem.

V daném případě byla vykonatelnost nálezu odložena až ke dni 1. 11. 1994. Mimo jiné tak Ústavní soud vytvořil dostatečný časový prostor, aby se právní subjekty s novou právní úpravou seznámily před tím, než nález nabude účinnosti, neboť od tohoto data se odvíjela nová prekluzivní lhůta k uplatnění nároku u povinných osob, když zákonodárce nevyužil možnosti tuto lhůtu pozitivně zakotvit v zákonných ustanoveních. V žádném případě odložení vykonatelnosti nálezu nesloužilo k tomu, aby v době od přijetí nálezu, resp. jeho publikace ve Sbírce zákonů do nabytí účinnosti povinné osoby svým jednáním zcizujícím majetek vyloučily možnost uplatnění nároku osobami, které v předcházejícím období nemohly nárok uplatnit nebo jej uplatnily marně s ohledem na znění § 3 odst. 1 zákona do účinnosti nálezu.

Těmto osobám, k nimž bezpochyby náleží také stěžovatelka, tak vzniklo legitimní očekávání, že po 1. 11. 1994 se jako oprávněné osoby podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, domohou svého restitučního nároku vůči povinným osobám.

Ústavní soud akceptuje argumentaci obecných soudů v tom směru, že na jednání povinných osob v době od přijetí nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., resp. jeho publikace ve Sbírce zákonů do nabytí jeho účinnosti nedopadalo blokační ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť restituční nárok stěžovatelky mohl být na základě nálezu Ústavního soudu uplatněn až nabytím jeho účinnosti, tj. k 1. 11. 1994, a teprve k tomuto datu zavazovalo povinnou osobu ustanovení § 9 odst. 1. Jiný výklad by totiž znamenal, že stěžovatelka vlastně byla oprávněnou osobou i před zrušením omezující podmínky v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Takový účinek však nález Ústavního soudu neměl. Právě proto zrušil Ústavní soud i část § 5 odst. 2 a 4, aby tak vytvořil nový časový prostor k uplatnění restitučních nároků pro původně vyloučený okruh osob.

Podle Ústavního soudu však v daném případě nelze pominout skutečnost, že stěžovatelce vzniklo v příslušném mezidobí legitimní očekávání, jemuž jsou obecné soudy povinny poskytovat při výkladu restitučního zákona, eventuálně dalších předpisů ochranu tak, jak jim ukládají ustanovení čl. 90 a čl. 4 Ústavy.

Ze spisu sp. zn. 16 C 71/95, který si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 4, a rovněž z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že povinné osobě bylo z jednání právní předchůdkyně stěžovatelky známo, že vznáší svůj restituční nárok, a to i v době, kdy ji právní úprava z okruhu oprávněných osob vylučovala. Bylo lze tedy předpokládat, že již jednou marně uplatněný restituční nárok bude stěžovatelkou jako právní nástupkyní původní oprávněné osoby uplatňován znovu poté, co odpadne omezující podmínka trvalého pobytu na území České republiky.

Podle Ústavního soudu lze po povinné osobě rovněž požadovat, aby byla seznámena s příslušnou právní úpravou, která na nakládání s nemovitostmi dopadá. V daném případě lze tedy usuzovat na to, že městská část P. měla být alespoň po publikaci nálezu Ústavního soudu pod č. 164/1994 Sb. s jeho obsahem a účinky, které bude pro uplatňování restitučních nároků znamenat, obeznámena. Pokud navíc ustanovení § 9 zákona č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České republiky, v té době ukládalo všem obcím mít k dispozici alespoň jeden výtisk Sbírky zákonů a zpřístupňovat ji každému, kdo o to požádá, tím spíše lze po městské části požadovat a tedy i presumovat, že byla s obsahem nálezu a jeho důsledky pro existenci nároku stěžovatelky obeznámena, resp. obeznámena být měla.

Ústavní soud v daném případě neakceptuje ani argument uplatněný městskou částí P. také ve vyjádření k ústavní stížnosti, podle něhož bylo o prodeji nemovitostí rozhodnuto usnesením Obvodního zastupitelstva P. již 30. 9. 1993 a usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy dne 20. 11. 1993, tedy v době, kdy nález Ústavního soudu vůbec neexistoval. Tyto skutečnosti nikterak nebránily povinné osobě, aby od uzavření kupní smlouvy upustila, resp. vyčkala, zda stěžovatelka restituční nárok uplatní. Schválení kupní smlouvy příslušnými orgány obce jsou pouze předpokladem uzavření kupní smlouvy, nikoliv výrazem povinnosti smlouvu uzavřít (§ 36a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů), za situace, kdy byl publikován nález Ústavního soudu, který umožňoval stěžovatelce restituční nárok řádně uplatnit.

Namísto toho povinná osoba uzavřela s třetím subjektem úplatný právní úkon před tím, než ji začalo vázat ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., čímž se vyhnula povinnosti vydat bezplatně předmětné nemovitosti stěžovatelce, a vlastně tak stěžovatelce znemožnila řádné uplatnění restitučního nároku. Takové jednání nelze považovat za souladné s dobrými mravy.

Jak uvedeno shora, odložení vykonatelnosti předmětného nálezu mimo jiné vytvořilo časový prostor tak, aby se potenciální adresáti s jeho obsahem seznámili, nikoliv aby činili právní úkony, jež v důsledku znemožní uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou, tedy aby smysl a účel nálezu svým jednáním obcházeli. V daném případě nelze akceptovat ani odkaz na preambuli zákona č. 87/1991 Sb. v tom smyslu, že účelem zákona je odčinit pouze některé majetkové a jiné křivdy. Jak již Ústavní soud vyložil, smyslem zákona bylo odčinit některé křivdy co do obsahu a rozsahu, nikoliv co do personálního dopadu. Proto obecné soudy při aplikaci tohoto a dalších restitučních předpisů nemohou tolerovat případy, kdy jednání povinných osob ve svém důsledku vylučuje určité ze zákona oprávněné osoby z uplatnění restitučního nároku. Takový výklad právních předpisů vlastně směřuje proti smyslu a účelu dotčeného nálezu Ústavního soudu a restitucí jako takových.

V daném kontextu má tedy Ústavní soud za to, že kupní smlouva uzavřená mezi vedlejšími účastníky vylučující účinky nálezu Ústavního soudu ve vztahu ke stěžovatelce byla uzavřena v rozporu s požadavkem dobrých mravů (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku), neboť dobré mravy je třeba v daném kontextu interpretovat v souvislosti s obsahem základního práva stěžovatelky spočívajícím v legitimním očekávání tak, jak bylo vymezeno shora. Městská část P. je orgánem veřejné moci a byť jako prodávající se nacházela ve vztahu ke kupujícímu (vedlejšímu účastníkovi) v horizontálním právním vztahu (tj. nevykonávala mocenská oprávnění), je třeba na ni právě pro její speciální postavení klást požadavek, aby i při soukromoprávních úkonech respektovala základní práva. Důsledky právního úkonu příčícího se dobrým mravům nacházejí odraz v absolutní neplatnosti takového právního úkonu (§ 39 občanského zákoníku), k níž jsou soudy povinny přihlížet ex officio, což se v případě soudů odvolacího a dovolacího nestalo.

Jestliže tedy tyto obecné soudy dospěly v napadených rozhodnutích k závěru, že vydání nemovitosti stěžovatelce brání existence kupní smlouvy mezi vedlejšími účastníky, tj. městskou částí P. a Š. N., kterou považovaly za platnou, nedostály své povinnosti poskytovat ochranu legitimnímu očekávání stěžovatelky, jež je garantováno čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čímž rovněž porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vojena Güttlera

Zastávám odlišné stanovisko, pokud jde o odůvodnění tohoto nálezu Ústavníhosoudu v souvislosti s procesním postupem Ústavního soudu. To odůvodňuji následovně:

Ústavnísoud se nedotázal vedlejších účastníků (zastoupených advokátem), zda souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno. To není po mém soudu v souladu s ustanovením § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Stejný názor zastává i uznávaná literatura (srov. Filip a spol., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2001, str. 170).

Tento názor je namístě zvláště v souzené věci. To proto, že Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhovuje, čímž se dotýká i materiálních zájmů vedlejších účastníků. Právo na spravedlivý proces však mají i vedlejší účastníci. Ústavní soud měl proto buď nařídit ústní jednání - a umožnit i vedlejším účastníkům účast na něm - nebo je vyzvat, aby sdělili, zda souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno. To se však nestalo.

Touto spornou otázkou se zabývá vlastní nález Ústavníhosoudu pod bodem II. Jeho argumentace je nepochybně seriózní. Vzdor ní se však domnívám, že se nález příliš opírá o ustanovení § 44 odst. 2 citovaného zákona [a o jeho výklad pojatý do textu na str. 4 a 5 (v této sbírce na str. XXX)], a že pomíjí ustanovení § 28 tohoto zákona, na který poukazuji.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru