Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 641/99Nález ÚS ze dne 28.06.2000Zákonnost jako kritérium hodnocení důkazů v občanskoprávním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
Věcný rejstříkodškodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 102/18 SbNU 387
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.641.99
Datum vyhlášení28.06.2000
Datum podání23.12.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 115, § 122, § 126, § 127, § 129, § 132, § 157


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 641/99 ze dne 28. 6. 2000

N 102/18 SbNU 387

Zákonnost jako kritérium hodnocení důkazů v občanskoprávním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu

rozhodl po ústním jednání ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele RNDr. I. H., CSc., zastoupeného

JUDr. T. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 12. 2. 1999, č.j. 37 C 82/97-53 a proti rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, č.j. 2 Co 112/99-72, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 1999, č.j.

37 C 82/97 - 53 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října

1999, č.j. 2 Co 112/99 - 72 se zrušuje.

Odůvodnění:

Dne 23. 12. 1999 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze

dne 21. 12. 1999, jímž stěžovatel zastoupený JUDr. T. M.,

advokátem, brojí proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

12. 2. 1999, č.j. 37 C 82/97-53 a proti rozsudku Vrchního soudu

v Praze ze dne 26. 10. 1999, č.j. 2 Co 112/99-72.

Z důvodů níže uvedených má za to, že napadenými rozhodnutími

obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo

na řádnou soudní ochranu, na spravedlivý proces a na ochranu jeho

osobní cti, ve smyslu čl. 1, čl. 81, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České

republiky, č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"Ústava") a čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "Listina"). Proto navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil.

I.

Stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Praze

domáhal vydání rozsudku, jímž by bylo žalovanému K., s.r.o.,

uloženo zaslat žalobci omluvný dopis, jenž by reagoval na článek

týkající se stěžovatele (žalobce), publikovaný v časopise

vydávaném žalovaným, v němž měly být uvedeny skutečnosti, o nichž

žalobce tvrdil, že jsou nepravdivé a jako takové se dotýkající cti

žalobce. Tím mělo dojít k neoprávněnému zásahu do jeho

osobnostních práv.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 1999, č.j. 37

C 82/97-53 předmětnou žalobu zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel včas podaným

odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl ústavní stížností

napadeným rozsudkem ze dne 26. 10. 1999, č.j. 2 Co 112/99-72 tak,

že rozsudek městského soudu potvrdil.

Podle názoru stěžovatele uvedený obecný soud jako

prvostupňový postupoval v rozporu s § 11 zákona č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.")

a § 79 odst. 1, § 115 odst. 1, § 122 odst. 1, § 132 a § 153 odst.

1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "o.s.ř.").

V článku "Sociální demokracii hrozí "šloufizace"",

zveřejněném v časopise vydávaném žalovaným, bylo mimo jiné

uvedeno, že "místopředseda, který po sjezdu převzal organizační

a finanční agendu, objevil řadu pro ČSSD vysloveně nevýhodných

hospodářských smluv, uzavřených jeho předchůdcem (tj.

stěžovatelem), jež prý hrozily bankrotem a tím skandalizací ČSSD."

Tento údaj považuje stěžovatel za nepravdivý, dotýkající se jeho

cti, takže jde o neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv.

V řízení před obecnými soudy bylo třeba se zabývat pravdivostí

tohoto tvrzení ve všech jeho částech.

Městský soud v Praze podle shora citovaných ustanovení

v tomto ohledu důsledně nepostupoval. Náležitě si neujasnil, co je

předmětem řízení, nezabýval se věcí celou, při svém rozhodování

vycházel ze zjištění, která nemají oporu v provedených důkazech

a řídil se nesprávným právním názorem. Stěžovatel sám podepsal

pouze jednu z označených smluv. Soud byl podle jeho názoru povinen

zabývat se tím, zda vyslovená kritika je pravdivá, tj. zda šlo

o smlouvy pro ČSSD vysloveně nevýhodné, o čemž bylo třeba provést

důkaz těmito smlouvami, a jak je třeba zhodnotit použití výrazu

bankrot.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku

mimo jiné uvedl, že i když lze obecně souhlasit se žalobcem, že

soud je oprávněn posuzovat výhodnost či nevýhodnost uzavřených

smluv, v dané věci Městský soud v Praze jako prvostupňový zcela

správně vycházel z výpovědi svědka Mgr. I. S., na základě níž

učinil zásadní skutková zjištění. Tento svědek konkretizoval

jednotlivé smlouvy podle jeho názoru pro ČSSD nevýhodné a současně

uvedl i důvody, pro které je takto hodnotil. Kritiku vyslovenou

tímto svědkem a následně uveřejněnou žalovaným je třeba považovat

za oprávněnou. Jelikož jednu z označených smluv žalobce podepsal

sám a dvě spolupodepsal, je uveřejněný údaj částečně zkreslující,

avšak uveřejnění částečně zkresleného údaje se nemůže dotýkat práv

žalobce chráněných ustanovením § 11 o. z. Mgr. I. S. v rozhovoru

s PhDr. P. N. hovořil o zničující smlouvě, o insolvenci strany,

o možném finančním kolapsu. Je proto zřejmé, že výraz "bankrot"

nebyl uveden v právním smyslu, ale vzhledem ke shora použitým

výrazům jako jejich synonymum.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42

odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků

a vedlejších účastníků.

Předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze odkázala v plném

rozsahu na ústavní stížností napadený rozsudek. K vlastnímu návrhu

dodala, že ne každý nepravdivý, popř. pravdu zkreslující údaj lze

považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv chráněných §

11 a násl. obč. zák. Za neoprávněný zásah je třeba považovat jen

takový, který je objektivně způsobilý narušit, popř. ohrozit

chráněná osobnostní práva. Z odůvodnění napadeného rozsudku je

zřejmé, že právě tento závěr byl pro rozhodování odvolacího soudu

podstatný při hodnocení údaje, že nevýhodné smlouvy "uzavřel"

žalobce, když žalobce podepsal sice jen jednu, ale další dvě

spolupodepsal. Nejde tedy o rozpor s výkladem § 11 o. z.

Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze se k podané

ústavní stížnosti nevyjádřila a zcela odkázala na obsah rozsudku

téhož soudu, napadený ústavní stížností.

Vedlejšímu účastníku, K. s. r. o., se nepodařilo návrh na

zahájení řízení fyzicky doručit, proto jeho vyjádření chybí.

S odvoláním na § 63 zákona a § 48 odst. 2 o.s.ř. k doručení došlo

dne 14. 2. 2000 (viz č.l. 15).

Právní zástupce stěžovatele v replice na vyjádření účastníka,

tj. Vrchního soudu v Praze, setrval na podané ústavní stížnosti.

Zdůraznil zejména, že se účastník nevyjádřil k jejím bodům 4. a 5.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil se všemi nezbytnými

dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3

zákona vyžádal, zejména se spisy Městského soudu v Praze, sp. zn.

37 C 82/97 a dospěl k následujícím závěrům.

Podaná ústavní stížnost je důvodná.

Prvostupňový obecný soud v řízení o žalobě na ochranu

osobnosti stěžovatele ve smyslu § 11 o.z., nepostupoval důsledně

v intencích zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.").

Vzhledem k předmětu dokazování v řízení o zmíněné žalobě byla

klíčovou skutečností otázka výhodnosti, či nevýhodnosti smluv

uzavřených stěžovatelem jménem ČSSD.

Nalézací soud byl toho názoru, že hodnocení předmětných smluv

z uvedených hledisek předmětem dokazování být nemůže. Nicméně

přesto v ústavní stížností napadeném rozsudku konstatuje, že

v řízení, jež mu předcházelo, bylo prokázáno, že svědek Mgr. I. S.

smlouvy za nevýhodné skutečně považoval. K tomu soud ještě dodává:

"V tomto případě se jedná o názor osoby (rozuměj uvedeného

svědka), která s ohledem na své postavení byla věrohodná a jednalo

se o jeho názor za situace, že byl osobou, která v té době

odpovídala za finance strany (ČSSD)." Zároveň však, v průběhu

prvního výslechu byl svědek dotázán v souvislosti s uzavíráním

jedné z předmětných smluv:"V čem je nevýhodnost tohoto konkrétního

jednání?". Soud však tuto otázku nepřipustil (č.l. 16 v.v. sp. zn.

37 C 82/97), zřejmě proto, že svědkovi nebyla položena otázka, jak

požaduje zákon, nýbrž že byl jen vyzván, aby k předmětu dokazování

zaujal nějaké stanovisko. Přesto však se odpověď na nepřípustnou

otázku protokoluje (č.l. 16 v.v. cit. sp. zn.) a obecný soud z ní

nadále vychází. Porušeno tak bylo ustanovení § 126 odst. 3 o.s.ř.

Prvostupňový soud v této záležitosti rovněž vycházel

z písemného vyjádření jmenovaného svědka (č.l. 25 - 27 cit. sp.

zn.), které při dalším ústním jednání přečetl, aniž by byl svědek

k obsahu tohoto vyjádření vyslechnut (č.l. 51v.v. cit. sp. zn.).

Zde obecný soud nerespektoval § 126 odst. 1 (nutnost ústní

výpovědi svědka), § 115 odst. 1 (zásada ústnosti) a § 122 (zásada

přímosti) o.s.ř.

Proti tomu stěžovatel namítal, že žádnou smlouvu, která by

byla nevýhodná, nebo nápadně nevýhodná pro sociální demokracii

neuzavřel. Jako důkaz pro toto své tvrzení navrhl v průběhu

soudního jednání dne 4. 3. 1998 předložení předmětných smluv.

K žádosti nalézacího soudu, nikoli však postupem podle § 129 odst.

2 o.s.ř., byly svědkem Mgr. I. S. předloženy smlouvy nekompletní,

tedy pouze jejich části, jimiž byl proveden důkaz jejich přečtením

(č.l. 28 až 30, č.l. 51 a n. cit. sp. zn.). K přečteným listinným

důkazům připomínek nebylo.

Vzhledem k tomu však, že uvedený důkaz byl pro věc samu

rozhodující, a že nebylo v souladu se zákonem, pokud obecný soud

vycházel pouze a jen z názoru jediného svědka na předmět

dokazování, nikoli z toho, co o věci ví, jakož i proto, že otázka

výhodnosti hospodářských smluv je otázkou odbornou, měl

prvostupňový soud dokazování doplnit postupem podle § 127,

minimálně ve smyslu odst. 4 o.s.ř., jehož předmětem měly být

smluvní texty úplné. Proč se tak nestalo, to obecný soud, přestože

mu to ukládá § 157 odst. 2 o.s.ř., neuvedl.

Podle názoru Ústavního soudu potřeba znaleckého dokazování

vyplynula z dosud provedeného dokazování před obecným soudem.

Místo toho soud hodnotil výhodnost, či nevýhodnost předmětných

smluv sám, a to na základě důkazů provedených v rozporu s o.s.ř.,

čímž porušil zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Nejen

např. v trestním řízení, nýbrž i v řízení občanskoprávním musí být

jedním z kritérií hodnocení důkazů zákonnost. Vedle zákonnosti se

v rámci volného hodnocení důkazů zdůrazňuje nutnost respektovat

pravidla logického myšlení. I v tomto bodě obecný soud uvedenou

zásadu porušil, když, jak již řečeno, nejprve hodnocení výhodnosti

příslušných smluv z předmětu dokazování vyloučil, ovšem vzápětí

k závěru o jejich nevýhodnosti dospívá a činí vlastní rozhodnutí

meritorní.

V odvolacím řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností další

napadené rozhodnutí, a to příslušného vrchního soudu, tento soud

předně konstatoval, že: "I když obecně lze souhlasit se žalobcem,

že soud je oprávněn posuzovat výhodnost či nevýhodnost uzavřených

smluv, je třeba poukázat na to, že v dané věci soud prvního stupně

zcela správně vycházel z výpovědi svědka, tehdejšího místopředsedy

ČSSD, z níž učinil zásadní skutková zjištění." Dále se odvolací

soud, i po opakovaném důkazu obsahem předmětného článku, ztotožnil

se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a zásadně i s jeho

právním posouzením věci.

Jinými slovy, soud odvolací nijak nereagoval na výše uvedená

procesní pochybení soudu nalézacího a bezezbytku se s jeho

rozhodnutím ztotožnil. Lze proto i rozsudku vrchního soudu přičíst

stejná porušení zákona, jako v případě rozsudku městského soudu.

III.

Ústavním soudem zjištěná a popsaná procesní pochybení

obecných soudů, jejichž rozsudky jsou předmětem ústavní stížnosti,

dosahují podle jeho názoru do ústavní roviny.

Ústavní soud je vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu čl.

87 odst. 1 písm. d) Ústavy.

Z tohoto hlediska bylo již mnohokrát konstatováno (sp. zn.

IV. ÚS 360/97), že Ústavní soud není vůči soudům obecným třetí či

čtvrtou instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost

či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů. To však nemění

nic na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími

nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda důkazy byly prezentovány

způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že

tento proces byl veden zákonným a ústavním způsobem.

Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud nemůže bez dalšího

přehodnocovat hodnocení důkazů provedené soudem obecným, jehož

rozhodnutí je napadeno ústavní stížností.

Ústavní soud se však může a musí zabývat správností hodnocení

důkazů obecnými soudy, pokud zjistí, že v řízení před těmito soudy

byly porušeny ústavní procesní principy, mezi něž patří především

právo na to, aby soudy zákonem stanoveným způsobem poskytovaly

ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod) a právo na spravedlivý proces formulované v čl. 6

Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Jejich porušení se

projevilo i ve výše uvedených procesních pochybeních obou obecných

soudů. Pokud jde o ochranu osobní cti, rozhodnutí o této otázce

závisí na dokazování provedeném obecnými soudy, které ovšem nesmí

trpět právními a ústavněprávními vadami, jak byly zjištěny

v tomto nálezu. Takovýmito vadami zatížený soudní proces totiž

v sobě obsahuje přinejmenším možnost následného vadného

meritorního rozhodnutí o hmotněprávní otázce.

IV.

Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)

dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno

podle § 82 odst. 1 zákona vyhovět.

Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu

než podle § 82 odst. 3 písmeno a) zákona napadená rozhodnutí obou

obecných soudů, jak jsou specifikována v úvodní části tohoto

nálezu, zrušit.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2

zákona).

V Brně dne 28. června 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru