Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 641/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Vsetín
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.641.15.1
Datum podání04.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 877, § 888


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 641/15 ze dne 9. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele K. I. U . A., zastoupeného Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 442/2014-666 ze dne 28. 11. 2014 a proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 0 Nc 2152/2013-571 ze dne 25. 8. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 4. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí o předběžném opatření s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na péči o dítě dle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy a čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 7 odst. 1, čl. 8, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte

2. Usnesením Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 0 Nc 2152/2013-208 ze dne 6. 9. 2013 byl nezletilý syn stěžovatele předán do péče matky a bylo rozhodnuto, že stěžovatel jako otec je oprávněn stýkat se s nezletilým od 26. 12. 2013 do 26. 1. 2014, a to každý kalendářní den od 9:00 do 19:00 za přítomnosti matky, a dále od 10. 9. 2014 do 10. 10. 2014, a to vždy každý kalendářní den od 9:00 do 19:00 vždy za přítomnosti matky; otec byl zároveň oprávněn k audiovizuálnímu kontaktu s nezletilým každý sudý kalendářní den od 9:00 do 9:30. Toto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 56 Co 579/2013-252 ze dne 24. 10. 2013 co do předání dítěte matce potvrdil, co do stanoveného kontaktu odvolací soud návrh otce zamítl s tím, že matka dobrovolně nabízí a umožňuje otci dostatečný kontakt s nezletilým.

3. Napadeným rozhodnutím okresní soud vydal předběžné opatření, jímž stěžovatele oprávnil ke styku se synem každé pondělí od 16.00 do 18.00 v prostorách Rodinného a mateřského centra Sluníčko a středu od 16.00 do 18.00 v prostorách Vážka - centrum služeb pro rodinu a každou neděli od 9.00 do 12.00 v prostorách Komunitního a vzdělávacího centra Emcéčka za asistence sociálního pracovníka příslušného zařízení a přítomnosti matky. Krajský soud napadeným rozhodnutím rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

4. Proti výše uvedeným usnesením Okresního soudu ve Vsetíně a Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel ústavní stížnost. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že teď má čas se synovi věnovat, protože se vrátil z Austrálie. Nesouhlasí se závěry opatrovníka a asistentů v rodinných a mateřských centrech, že je to matka, která se snaží konfliktům mezi rodiči zabránit. Poukazuje na to, že matka odmítá syna učit portugalsky, přičemž stěžovatel česky neumí. Předběžné opatření by mělo zachovávat základní práva všech účastníků sporu. Stěžovatel si je vědom, že napadaná rozhodnutí mají charakter pouze předběžného opatření, ale obává se délky řízení. Dočasnost napadeného rozhodnutí je tak velmi nepřesný pojem, kdy v daném případě se jedná odhadem nejméně o další 2 roky, tedy přesně o dobu, než nezletilý nastoupí povinnou školní docházku. Celou dobu přitom otec tvrdí, že teď je čas, kdy se může synovi intenzivně věnovat, kdy jak otec, tak syn mají pro vzájemné kontakty největší časový prostor, který v budoucnu již nikdy nebude tak rozsáhlý. Z důvodu obstrukcí na straně matky jim to však není umožněno. Dle názoru stěžovatele je porušení práva na spravedlivý proces založeno na extrémním nesouladu mezi skutkovými závěry a obsahem spisu, na zásahu do očekávání stěžovatele vyplývajícího z judikatury Ústavního soudu, na rozporu se zájmem dítěte. Dále pak poukazuje na nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, a konstatuje, že ústavní stížnost je po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání.

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].

8. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.

9. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.

10. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004; či nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Současně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, popřípadě ochranu veřejného zájmu. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].

11. Ve světle shora uvedených zásad Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nebyla ani svévolná ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny ani čl. 36 Listiny. Je tak možno konstatovat, že ústavní stížnost je toliko polemikou s důvody, které krajský soud a okresní soud v napadeném rozhodnutí uvedly, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jejich postupem a hodnocením skutkových okolností. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení. Důvody předestřené jak soudem prvního stupně, tak odvolacím soudem, jsou dostatečně konkrétní a jednoznačně z nich plyne, že s ohledem na konkrétní skutečnosti se prozatím jeví jako vhodné upravit styk nezletilého dítěte s otcem tak, jak je stanoveno ve výroku rozhodnutí okresního soudu.

12. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá, jako ostatně v mnoha dalších obdobných případech, než uvést, že předběžné opatření by se nemělo s ohledem na jeho dopady stávat běžným nástrojem k řešení neshod mezi rodiči. Jinými slovy řečeno, v takto složitých mezilidských vztazích žádné zvolené řešení není ideální. Navíc není ani vyloučeno, že úprava styku stěžovatele s nezletilým bude s ohledem na vývoj situace změněna (rozšířena).

13. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru