Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 639/99Nález ÚS ze dne 25.07.2000K restituci Československého červeného kříže

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Plzeň
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Vyvlastnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 112/19 SbNU 85
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.639.99
Datum vyhlášení26.09.2000
Datum podání22.12.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

126/1992 Sb., § 6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 639/99 ze dne 25. 7. 2000

N 112/19 SbNU 85

K restituci Československého červeného kříže

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o o ústavní

stížnosti stěžovatele města Plzeň, zastoupeného advokátem JUDr. J.

S. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 1999, sp.

zn. 15 Co 426/99, spojeného s návrhem na zrušení bodu 10. části I.

přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu

Červeného kříže a o Československém červeném kříži, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 1999, sp. zn.

15 Co 426/99, v napadené části výroku, jíž krajský soud potvrdil

výrok citovaného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, jímž byla

zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem domu čp.

100 v Plzni, Pobřežní č. 15, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 28. 3. 1999, sp.

zn. 14 C 251/98, zamítl návrh stěžovatele proti odpůrci Českému

červenému kříži (dále jen ČČK), aby bylo určeno, že vlastníkem

domu čp. 100 v Plzni, Pobřežní ulice č. 15, a pozemku parcelní č.

10248 v k.ú. Plzeň-město (dříve č. 4971) je stěžovatel.

V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud zejména uvedl, že

podaný návrh měl povahu určovací žaloby. V daném případě soud

shledal naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť

stěžovatel neměl možnost jiným způsobem ovlivnit zápis v katastru

nemovitostí, když jako vlastník předmětných nemovitostí je zapsán

ČČK. Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb.,

o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, ve

znění pozdějších předpisů, prý přešlo právo k předmětným

nemovitostem na stěžovatele. Podle ustanovení § 6 odst. 1 a 2

zákona č. 126/1992 Sb. stát navrátí ČČK majetek, který mu byl

odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 v rozsahu uvedeném

v příloze tohoto zákona, přičemž tento majetek byl ke dni

účinnosti citovaného zákona (tzn. ke dni 1. 7. 1992) prohlášen za

vlastnictví ČČK. Podle přílohy tohoto zákona je pod položkou č.

10 jako vlastník předmětných nemovitostí uveden ČČK.

Došlo prý tedy k situaci, že zákon č. 172/1991 Sb. prohlásil

za vlastníka předmětného domu stěžovatele a zákon č. 126/1992 Sb.

za něj prohlásil ČČK. Proto okresní soud vycházel ze zápisu

v katastru nemovitostí, podle něhož je vlastníkem uvedených

nemovitostí ČČK a poněvadž se stěžovateli nepodařilo prokázat

opak, odpovídá katastrální zápis skutečnému stavu věci.

Z hlediska vztahu obou zákonů považoval okresní soud za speciální

zákon č. 126/1992 Sb., jímž je předmětná nemovitost konkrétně

specifikována (a který má tedy přednost), a za obecný zákon

č. 172/1991 Sb. Protože k jedné věci nemůže mít vlastnické právo

více osob, nejde-li o spoluvlastnictví, dospěl okresní soud

k závěru, že vlastníkem předmětné nemovitosti je odpůrce (ČČK)

a stěžovatelův návrh zamítl.

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Plzni citovaný

rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (I.) ve výroku, jímž byla

zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem domu čp.

100 v Plzni, Pobřežní č. 15 (dále jen "předmětný dům"), potvrdil

a (II.) ve výroku ohledně pozemku č.p. 10248 v k.ú. Plzeň (dále

jen "předmětný pozemek") rozsudek změnil tak, že stěžovatel je

vlastníkem tohoto pozemku.

V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud prohlásil za

nepochybné, že stavba předmětného domu byla dokončena v roce

1933, z čehož plyne, že tento dům nemohl být předmětem kupní

smlouvy, uzavřené ve Vídni již v roce 1906, takže tato kupní

smlouva se mohla týkat toliko příslušného pozemku. O tom, že

stěžovatel vlastnil tento pozemek, ostatně svědčí i výpis

z pozemkové knihy z roku 1932. Usnesením městského zastupitelstva

v Plzni ze dne 27. 10. 1933 město věnovalo dům do trvalého

a bezplatného užívání ČČK.

Předmětný dům prý postavil z vlastních prostředků Spolek ČČK,

avšak nestal se jeho vlastníkem, neboť podle zásady "superficies

solo cedit" stavba sledovala právní osud pozemku a "případné

uvedení stavby v příslušné vložce pozemkové knihy bylo spíše

informativní a nemělo větší význam". Vlastníkem této budovy se

tedy stalo - jakožto majitel pozemku - město Plzeň, které také

Spolku ČČK vyplatilo náklady vynaložené na stavbu. K zestátnění

obou nemovitostí došlo zřejmě v roce 1950. Je prý proto správné

i tvrzení stěžovatele, že obě nemovitosti se staly dnem účinnosti

zákona č. 172/1991 Sb. (tzn. ke dni 24. 4. 1991) vlastnictvím

stěžovatele, což bylo následně uvedeno i v katastru nemovitostí.

Krajský soud dále dovodil, že po účinnosti zákona č.

126/1992 Sb. (1. 7. 1992) je nutno odlišit právní osud domu

a pozemku, neboť podle tohoto zákona stát navrátí ČČK majetek,

který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989

v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona. Nemovitý majetek,

uvedený v příloze, se prohlašuje ke dni účinnosti zákona za

vlastnictví ČČK. Protože v této příloze je uveden i předmětný dům

a stavební parcela č. 89, došlo tím podle názoru odvolacího soudu

k platnému nabytí vlastnického práva pro ČČK a stěžovateli vznikla

povinnost toto vlastnictví respektovat. V době účinnosti zákona č.

126/1992 Sb. stát sice nebyl vlastníkem budovy, která přešla do

vlastnictví města, "avšak věc takto přešla se všemi právy

a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně

povinnosti věc vydat oprávněnému restituentovi nebo jako je tomu

v dané věci, tomu, koho označí zákon". Navíc zákon č. 126/1992 Sb.

je ve vztahu k zákonu č. 172/1991 Sb. zákonem speciálním, jak

uvedl již soud nalézací. V této části návrhu proto krajský soud

rozsudek okresního soudu potvrdil.

Ohledně pozemku č.p. 10248 však krajský soud dospěl

k závěru, že tento pozemek ve vlastnictví ČČK nebyl a uvedené

vlastnické právo nevzniklo ani ze zákona, neboť zákon č. 126/1992

Sb., "ať již z jakýchkoliv důvodů", se o tomto pozemku nezmiňuje

a vznik vlastnického práva ČČK k němu proto nelze dovodit. Zápis

v katastru nemovitostí byl tedy v tomto směru nesprávný. V tomto

rozsahu tedy krajský soud stěžovatelovu návrhu vyhověl.

II.

V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému rozsudku

stěžovatel zejména uvedl, že jím byla porušena jeho ústavní práva,

vyplývající z čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") a z čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR. Kromě toho namítl

i porušení čl. 7 a čl. 86 odst. 2 Ústavy č. 100/1960 Sb. a čl. 4

odst. 7 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o Československé

federaci.

Namítanou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že podle

ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 126/1992 Sb. bude ČČK vydán

majetek státem, a to ten majetek, který mu byl odňat v období od

25. 2. 1948 do 31. 12. 1989, v rozsahu uvedeném v příloze tohoto

zákona. Stěžovatel se domnívá, že k přechodu vlastnictví na ČČK

může v tomto případě dojít pouze za předpokladu kumulativního

splnění všech zákonných podmínek, tzn. že se musí jednat o majetek

státu, který byl ČČK odňat v rozhodném období a že tento majetek

musí spadat do okruhu věcí taxativně uvedených v příloze zákona č.

126/1992 Sb. Samotné uvedení nemovitosti v zákonné příloze prý

proto nemá za následek přechod vlastnického práva k předmětnému

domu na ČČK.

Smyslem zákona č. 126/1992 Sb. byla totiž náprava některých

křivd způsobených ČČK a nemůže se proto vztahovat na jiné případy,

jež do kategorie majetkových křivd způsobených ČČK nespadají. Při

přípravě tohoto zákona se údajně vycházelo z chybných informací,

neboť např. jako vlastník předmětného domu je v něm uveden

Československý stát - Bytový podnik města Plzně, ačkoliv ke dni

účinnosti tohoto zákona byl vlastníkem této nemovitosti již

stěžovatel. Navíc je k této stavbě naprosto mylně připojena

stavební parcela, která svým číselným označením není totožná

s pozemkem, na němž předmětný dům stojí a ani s tímto domem nijak

nesouvisí. "Již zřejmá nesprávnost těchto údajů způsobuje

oprávněné pochybnosti o celkové správnosti přílohy k zákonu č.

126/1992 Sb., a z tohoto důvodu je třeba k tomu, aby byl naplněn

účel § 6 odst. 1 cit. zákona, zkoumat v každém jednotlivém případě

splnění ostatních podmínek předepsaných výše citovaným

ustanovením."

Podle názoru stěžovatele je především nutno, aby předmětné

nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. ve

vlastnictví státu, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že u všech

nemovitostí obsažených v citované zákonné příloze je jako jejich

vlastník stát uveden. V daném případě se však k rozhodnému dni

předmětný dům nenacházel ve vlastnictví státu, nýbrž obce

(stěžovatele), což potvrdil v napadeném rozsudku i krajský soud.

Zároveň se prý zákon č. 126/1992 Sb. vztahuje pouze na

majetek, který byl ČČK odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12.

1989. "Odnětím majetku" prý však není možno zamýšlet odnětí

jakéhokoliv užívacího práva, nýbrž pouze odnětí vlastnického práva

či práva hospodaření. Právní předchůdce odpůrce (ČČK) však měl

pouze právo dotyčný objekt trvale a bezplatně užívat, nikoliv

právo vlastnické nebo právo hospodaření. Jestliže tedy

v rozhodném období byl předmětný dům odňat, byl odňat stěžovateli

a nikoliv ČČK a pokud by vlastnické právo k němu přešlo podle

zákona č. 126/1992 Sb. na ČČK, byla by tím porušena obecná právní

zásada, že nikdo nesmí požívat více práv, než mu náleží.

S ohledem na nápravu křivd by tedy ČČK mohlo opětovně vzniknout

právo trvalého a bezplatného užívání předmětného domu, nikoliv

však právo vlastnické.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušit v záhlaví

označený rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku, kterým se

potvrzuje citovaný rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, a zároveň

zrušit bod 10. části I. přílohy zákona č. 126/1992 Sb., označené

jako "Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému

červenému kříži." Dále prohlásil, že souhlasí s tím, aby bylo od

ústního jednání před Ústavním soudem upuštěno.

III.

Podle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení

zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých

ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je

předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele

jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní

předpis.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel spolu s ústavní stížností

podal podle tohoto zákonného ustanovení i návrh na zrušení bodu

10. části I. přílohy zákona č. 126/1992 Sb., označené jako

"Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému

červenému kříži", a poněvadž se Krajský soud v Plzni v napadeném

rozsudku o tento bod opřel - což učinil i Okresní soud v Plzni

- nastala uplatněním tohoto ustanovení (bodu 10. části I. přílohy

k zákonu) skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.

Proto Ústavní soud podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona

o Ústavním soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil. Návrh na

zrušení citovaného ustanovení předmětného zákona byl postoupen

plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a)

Ústavy.

Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 4. 7. 2000, sp. zn. Pl.

ÚS 7/2000, návrhu na zrušení bodu 10. části I. přílohy (nazvané

"Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému

červenému kříži") zákona č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu

Červeného kříže a o Československém červeném kříži vyhověl a tento

bod dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tzn. dnem 15. 8.

2000, zrušil.

IV.

Ústavní soud tedy konstatuje, že mu nic nebrání v projednání

a rozhodnutí věci samé. Proto požádal o vyjádření k ústavní

stížnosti účastníka řízení - Krajský soud v Plzni, vedlejšího

účastníka řízení - Český červený kříž a dále Okresní soud

Plzeň-město.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření toliko odkázal na

odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že předmětná budova sice

zákonem č. 172/1991 Sb. přešla do vlastnictví města Plzeň, nicméně

i s povinností věc vydat oprávněnému restituentovi. Účastník

řízení souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním

soudem.

Český červený kříž se postavení vedlejšího účastníka

v řízení před Ústavním soudem vzdal.

Okresní soud Plzeň-město rovněž toliko odkázal na odůvodnění

napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni a sdělil, že na ústním

jednání před Ústavním soudem netrvá.

V.

Ústavní stížnost je důvodná.

Jak Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS

7/2000, ze dne 4. 7. 2000, z příslušného soudního spisu (sp. zn.

14 C 251/98) a z odůvodnění citovaných rozhodnutí obecných soudů

vyplývá, že předmětnou nemovitost původně vlastnil stěžovatel

město Plzeň a stejný subjekt byl podle zákona č. 172/1991 Sb.,

o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, jejím

vlastníkem i ke dni 28. 5. 1992 (č.l. 11 soudního spisu).

Z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 18. 10. 1993 (č.l. 20) dále

vyplývá, že Český červený kříž byl zapsán jako vlastník předmětné

nemovitosti "dle zákona č. 126/1992 Sb.". Ústavní soud tedy

konstatuje, že původním vlastníkem předmětné nemovitosti byl

stěžovatel město Plzeň, který své vlastnické právo k ní opětovně

nabyl účinností zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí

z majetku ČR do vlastnictví obcí, dne 24. 4. 1991, avšak účinností

zákona č. 126/1992 Sb. dne 1. 7. 1992 došlo k přechodu

vlastnického práva k uvedené nemovitosti na ČČK.

Smyslem ustanovení § 6 zákona č. 126/1992 Sb. bylo navrácení

v příloze uvedeného majetku Československému červenému kříži.

Z dikce tohoto ustanovení však vyplývá, že přechod vlastnického

práva na ČČK vyžadoval splnění tří zákonných podmínek, a to

kumulativně: muselo se jednat (1.) o majetek státu, (2.) který byl

Československému červenému kříži odňat v období od 25. 2. 1948 do

31. 12. 1989 a (3.) který byl uveden v příloze tohoto zákona. Je

proto zřejmé, že v příloze citovaného zákona měl být uveden pouze

takový majetek, který splňoval obě prvně zmíněné zákonné podmínky.

Jak vyplývá z obsahu soudního spisu, v bodu 10. části I.

přílohy zákona č. 126/1992 Sb. byla mezi nemovitým majetkem, který

se vrátil ČSČK, uvedena předmětná nemovitost, jejímž vlastníkem

však v době nabytí účinnosti citovaného zákona nebyl stát, nýbrž

město Plzeň. Zároveň se nejednalo o nemovitost, která byla

v rozhodném období odňata ČSČK, nýbrž městu Plzeň. Město Plzeň

- jak již bylo uvedeno v napadeném rozsudku krajského soudu

- totiž předmětný dům vlastnilo již od doby, kdy byl v roce 1933

postaven, a ČČK k němu měl pouze právo trvalého a bezplatného

užívání. Lze proto předpokládat, že k zařazení předmětné

nemovitosti do přílohy zákona č. 126/1992 Sb. došlo omylem, neboť

napadený bod přílohy zákona je ve zjevném rozporu s ustanovením

§ 6 odst. 1 tohoto předpisu.

Krajský soud v Plzni v odůvodnění napadeného rozsudku

(a částečně také ve vyjádření k ústavní stížnosti) uvedl, že

předmětný dům sice přešel do vlastnictví města Plzeň, nicméně

i "se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku

vztahují, včetně povinnosti vydat oprávněnému restituentovi nebo

jako je tomu v dané věci, tomu, koho označí zákon". Kromě toho je

prý zákon č. 126/1992 Sb. ve vztahu k zákonu č. 172/1991 Sb.

zákonem speciálním a má proto být aplikován přednostně.

Citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 7/2000 však Ústavní soud bod

10. části I. přílohy zákona č. 126/1992 Sb. zrušil, a to především

z toho důvodu, že toto ustanovení je v rozporu s principem

formálního i materiálního právního státu a že jeho protiústavnost

nelze překlenout ani jeho případným ústavně konformním výkladem.

Jestliže totiž podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 126/1992 Sb.

stát navrátí ČČK majetek, který mu byl odňat v rozhodném období

v rozsahu uvedeném v příloze zákona a zároveň zrušený bod 10.

části I. zákonné přílohy zmiňoval nemovitost, která v době nabytí

účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. již nebyla ve vlastnictví státu

a nebyla ČČK v rozhodném období ani odňata, jednalo se o zjevný

rozpor, který ve svých důsledcích vedl k nesrozumitelnosti této

části zákona a k obtížné předvídatelnosti jeho důsledků.

Za těchto okolností je proto logické, že Ústavní soud musí

zrušit také napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, neboť ten

je založen na tom, že zákon č. 126/1992 Sb. v bodu 10. části I.

přílohy stanovil stěžovateli povinnost vydat předmětný dům

oprávněnému restituentovi (ČČK) a na názoru, že tento zákon je ve

vztahu k zákonu č. 172/1991 Sb. lex specialis. Jestliže tedy

Ústavní soud bod 10. části I. přílohy citovaného zákona zrušil,

nelze akceptovat závěr, že stěžovatel vlastníkem předmětného domu

není. Proto Krajský soud v Plzni porušil napadeným rozsudkem

ústavně zaručené vlastnické právo stěžovatele ve smyslu čl. 11

odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k tomu se již Ústavní soud dále nezabýval otázkou

porušení dalších článků Ústavy ČR a dalších ústavních předpisů,

neboť by to bylo nadbytečné.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozsudek Krajského

soudu v Plzni ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. 15 Co 426/99,

v napadené části výroku, jíž krajský soud potvrdil výrok

citovaného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, jímž byla

zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem domu č.p.

100 v Plzni, Pobřežní č. 15, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. 7. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru