Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 639/2000Usnesení ÚS ze dne 10.10.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
Věcný rejstříkObnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.639.2000
Datum podání31.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 639/2000 ze dne 10. 10. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. Vojen Güttler a JUDr. František Duchoň ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. G., zastoupeného advokátkou JUDr. E. H., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.4.2000, sp. zn. Nt 2610/99, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 5 To 298/2000,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp.zn. 4 T 170/97, v níž byl shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. V jeho odůvodnění Obvodní soud pro Prahu 1 zejména uvedl, že podle ust. § 278 odst. 1 tr. řádu se obnova řízení povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině anebo vzhledem k nimž by byl původně uložený trest ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by byl uložený druh trestu ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Takové skutečnosti nebo důkazy podle názoru soudu stěžovatel nepředložil. Svědci, které navrhuje, totiž prý nemohou říct nic konkrétního k samotným skutkům - k prodeji drog. Pokud by měli potvrdit jeho alibi, lze poukázat na to, že byl při svém jednání dne 2.10.1996 spatřen policisty a v případu ze dne 8.10.1996 byl usvědčen S. K., která vydala heroin od něho získaný. Tato svědectví pak ztěží mohou vyvrátit svědci, s nimiž se stěžovatel seznámil ve výkonu trestu. Jde-li o trest vyhoštění, pak stěžovatel již v původním řízení vypovídal, že je palestinský uprchlík, a proto se nejedná o nově uplatněnou a ověřenou skutečnost.

V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 zamítl. V jeho odůvodnění uvedl, že za důvod obnovy označil stěžovatel podání, které učinili jeho spoluodsouzení, kteří však v jeho trestní věci nebyli slyšeni jako svědci a jež by prý mohli uvést skutečnosti, které by potvrdily jeho alibi. Dále namítal - ve vztahu k uloženému trestu - že je Palestinec, nikoliv Syřan. Podle názoru městského soudu věc byla posouzena správně, neboť Obvodní soud pro Prahu 1 hodnotil skutečnosti a důkazy uvedené v návrhu na povolení obnovy jednak z hlediska okamžiku, kdy tyto měly vyjít najevo a jednak z hlediska jejich samotného účinku, případně účinku ve spojení s důkazy, které již byly provedeny. Za nové skutečnosti právem nepovažoval dodatečně opatřené tvrzení spoluvězňů stěžovatele, neboť ty by - v kontextu s důkazy známými v době rozhodování o jeho vině - nemohly pohled na věc změnit; existence dodatečného alibi důvodně nevyvolala pochybnosti obvodního soudu o správnosti vydaného rozhodnutí. Nebyl zde proto "žádný stupeň pravděpodobnosti", že by výpovědi dodatečně opatřené mohly být podkladem pro možnou změnu rozhodnutí.

V záhlaví označená rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména namítl, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zakotvená 95 odst. 1 Ústavy. Porušení těchto práv spatřuje stěžovatel v tom, že se soud neřídil trestním řádem (§ 278 odst. 1), jelikož se objevily důkazy soudu dříve neznámé, a to svědci p. T. a p. P., jejichž výpověď mohla mít ve spojení s důkazy dříve známými rozhodující vliv na posouzení otázky jeho viny. Novou skutečností je prý i zpráva syrského vyslanectví, že stěžovatel není syrským občanem, nýbrž Palestincem. Za této situace mu prý nemohl být (podle § 57 odst. 1 tr. zákona) uložen trest vyhoštění. Postavení palestinského uprchlíka vyplývá z rezoluce OSN č. 194/49, která byla československým státem ratifikována. Proto navrhl, aby byla napadená usnesení obecných soudů zrušena.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu proto nepřísluší ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné. Pouze v případě, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí jako protiústavní zrušit (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, C. H. Beck, Praha, 1995, sv. 3, str. 257). Taková situace však v souzené věci nenastala.

Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze se dostatečně zabývaly tím, zda důkazy označené stěžovatelem, a to výslechy dvou svědků vykonávajících trest spolu s ním, jsou nové a způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o jeho vině a svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Proto Ústavní soud - vzhledem ke svému postavení a úkolům - neshledal důvod závěry obou soudů zpochybňovat. Ani doložená argumentace stěžovatele o jeho jiném státním občanství, než jaké bylo zjištěné v původním trestním řízení a o jeho statutu uprchlíka, jako důvod jeho obnovy (ve snyslu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu) neobstojí. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 4 T 170/97 (konkrétně ze zpráv Policie České republiky) totiž nevyplývá, že by byl stěžovatel kdy žádal na našem území o přiznání statutu uprchlíka; naopak bylo s ním vedeno správní řízení o vyhoštění, poněvadž se na území ČR pohyboval bez povolení k pobytu (srov. ustanovení § 57 odst. 1 trestního zákona).

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl (ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2002

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru