Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 633/13 #1Usnesení ÚS ze dne 11.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /do... více
Věcný rejstříkDokazování
trestná činnost
policista
trestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon
Policie České republiky
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.633.13.1
Datum podání15.02.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 12, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 12 odst.2, § 230 odst.2 písm.a, § 114


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 633/13 ze dne 11. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., právně zastoupeného JUDr. Ilonou Schöberovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, ul. 17. listopadu 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012 č. j. 6 Tdo 1479/2012-17 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2012 sp. zn. 5 To 242/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a usnesení Krajského soudu v Brně, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatele, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1, odst. 2 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských prav a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny, jakož i zásada rovnosti podle čl. 1 Listiny a zákaz diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny.

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených napadených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 3. 2012 cˇ. j. 21 T 6/2012-530 uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informaci´ podle § 230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Odvolání stěžovatele a jeho matky proti tomuto rozsudku byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 5 To 242/2012 podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta. Dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012 č. j. 6 Tdo 1479/2012-17 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

3. Podle stěžovatele došlo postupem orgánů činných v trestním řízení, jejichž rozhodnutí napadá, k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Tento spatřuje v několika skutečnostech. Stěžovatel brojí proti ústavní nekonformitě provedené domovní prohlídky, která neměla být náležitě odůvodněná tak, aby osvědčovala existenci neodkladného a neopakovatelného úkonu, jelikož byla provedena před zahájením trestního řízení. Dále poukazuje na to, že během trestního řízení orgány činné v trestním řízení odmítly jeho návrhy na doplnění dokazování, čímž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Stěžovatel se taktéž neztotožňuje s právní kvalifikací skutku, pro který byl stíhán. Argumentuje, že skutek vůbec neměl být posouzen jako trestný čin vzhledem k tomu, že stěžovatel sledoval legitimní motivy a nedopustil se společensky škodlivého jednání. Vedle formalistického přístupu stěžovatel rozhodnutím o právní kvalifikaci skutku taktéž vytýká porušení zásady rovnosti a zákazu diskriminace, spočívající v tom, že skutek byl kvalifikován jako přečin a nikoliv přestupek jenom z toho důvodu, že stěžovatel se skutku dopustil jako příslušník Policie České republiky, čímž měl být neoprávněně znevýhodněn na základě tohoto svého postavení. Neoprávněnost shledává v tom, že trestní zákoník v ustanovení § 230 odst. 2 písm. a) nerozeznává tzv. speciální subjekt, a z tohoto důvodu je přitížení při právní kvalifikaci na základě příslušnosti k Policii České republiky ústavně nekonformní.

II.

4. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzovaném případu k zásahu do základních prav a svobod stěžovatele nedošlo. Ústavní soud dále stručně uvádí k jednotlivým výtkám stěžovatele proti rozhodnutím obecných soudů následovní.

8. Ohledně nedostatku odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti provedené domovní prohlídky Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu (shrnuta v rozhodnutí pléna sp. zn. Pl. ÚS 47/13), dle které absence výslovného označení daného úkonu za neodkladný nebo neopakovatelný v příkazu k domovní prohlídce a následném protokolu o jejím provedení je sice vadou řízení, ale nemusí nutně být pochybením dosahujícím ústavněprávní intenzity, pokud je neodkladnost resp. neopakovatelnost domovní prohlídky zřejmá ze spisového materiálu a z okolností případu a je tak v daném případě možné dovodit věcné důvody pro takový postup. Ve stěžovatelově případě příkaz k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků vydaný soudkyní Okresního soudu Brno-venkov č.j. 12 Nt 206/2011 ústavně-konformním způsobem konkretizoval důvody pro vykonání domovní prohlídky za účelem zajištění důkazních materiálů, a taktéž z protokolu o provedení domovní prohlídky vyplynulo, že prohlídka proběhla v souladu se zákonnými požadavky a s plným šetřením práv stěžovatele. Prohlídka splnila svůj účel opatřit důkazy usvědčující stěžovatele z trestného činu, které vzhledem na jejich povahu (nosiče elektronických dat, listiny) bylo zapotřebí zajistit dřív, než by mohly být zničeny, což je zajisté okolností podporující praktickou nutnost vykonat úkon před vznesením obvinění. Ve světle celého kontextu procesního úkonu se pak jeví neuvedení skutečnosti, že byl vykonán jako neodkladný resp. neopakovatelný, jako nedůslednost orgánů činných v trestním řízení, která však nedosáhla intenzity ústavně-nekonformního zásahu do ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a na ochranu obydlí.

9. Ústavní soud dále posuzoval, zdali odmítnutím stěžovatelových návrhů na doplnění dokazování ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení ústavního práva na spravedlivý proces. K této otázce připomíná svou ustálenou judikaturu ohledně problematiky tzv. "opomenutých důkazů": "Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno" (nález sp. zn. I. ÚS 733/01). Stěžovatel obecným soudům vytýká opomenutí výslechu svědků a v ústavní stížnosti sám předjímá, ohledně kterých skutečností a jak měly tito svědci vypovídat. Ústavní soud shledává, že obecné soudy při odmítnutí dalších důkazů nepochybily. Naopak v tomto ohledu postupovaly v souladu s požadavkem procesní efektivity, aby trestný čin byl náležitě objasněn a pachatel spravedlivě potrestán, a další důkazy odmítli pro nadbytečnost, resp. irelevanci k předmětu řízení.

10. Konečně ohledně výtek vztahujících se k problematice právní kvalifikace skutku Ústavní soud shledává, že z napadených rozhodnutí obecných soudů je patrné, že soudy se otázkou společenské škodlivosti stěžovatelova jednání zabývaly a po zvážení podstatných okolností případu, zejména negativního zásahu do života jiných osob, dospěly k závěru, že nejde o čin, který by svou závažností nedosahoval ani lehčí, běžně se vyskytující případy uvedené právní kvalifikace, a tedy není možné aplikovat korektiv v podobě uplatnění principu subsidiarity trestní represe. Tím ztrácí na přesvědčivosti poukaz na to, že trestní moc byla v stěžovatelově věci uplatněna formalisticky, bez ohledu na specifika případu a argumenty obhajoby.

11. Taktéž se Ústavní soud nemůže ztotožnit s argumentem stěžovatele, že měl být rozhodnutím jako příslušník Policie České republiky diskriminován, jelikož soudy v jeho případě uplatnili odlišný přístup než u "běžných" občanů, u kterých by jednání, kterého se dopustil, posoudili nanejvýš jako přestupek. V první řadě Ústavní soud shledává, že poukaz na koncepci speciálního subjektu a z něj vyvozené implikace nejsou přiléhavé. Podle § 114 trestního zákoníku se trestných činů, ke kterých spáchání zákon vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení, může dopustit jako pachatel nebo spolupachatel jen osoba, která má požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení. Soudy by nepochybně pochybily, kdyby stěžovatele uznaly vinným pro trestný čin, který ke spáchání vyžaduje speciální vlastnost, způsobilost nebo postavení, které by stěžovatel neměl. Z dikce ustanovení § 230 odst. 1 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, tedy formulace skutkové podstaty trestného činu, pro který byl stěžovatel odsouzen, plyne, že se ho může dopustit kterákoliv trestně odpovědná osoba; jinými slovy trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací nevyžaduje speciální subjekt. Proto pro závěr, že se určitá osoba dopustila tohoto trestného činu nehraje roli, zdali byla příslušníkem policie nebo civilní osobou, ale zda se úmyslně dopustila jednání popsaného v citovaném ustanovení.

12. V popsaném kontextu je pak zapotřebí interpretovat poukaz Nejvyššího soudu na skutečnost, že se stěžovatel skutku dopustil jako příslušník Policie České republiky, což neodůvodnilo jeho posouzení jako méně škodlivé a možné upuštění od uplatnění trestní represe. Tato formulace sama o sobě nepředznamenává, že by snad byly příslušníci policie neoprávněně znevýhodňováni oproti civilistům, neboli jinak řečeno, že by "civilní" stav zabezpečoval beztrestnost v situacích, kdy pachatel neoprávněně vnikne do e-mailové schránky poškozené osoby a její intimní obsah rozešle poštou dotčeným třetím osobám. Svědčí jen o tom, že obecné soudy posoudily celou situaci komplexně, včetně osoby stěžovatele, a dospěly k závěru, že byl spáchán společensky škodlivý, protiprávní čin, kvalifikovaný jako přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informaci´ podle § 230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Z poukazu na postavení stěžovatele jako příslušníka Policie České republiky je podle Ústavního soudu možno dovodit nanejvýš to, že při posuzování toho, jestli by snad bylo vhodné upustit od trestní represe, braly soudu v úvahu to, že na stěžovatele jsou jako na policistu kladené určité morální a profesionální nároky, očekává se od něho nejenom znalost trestních předpisů, ale i příkladnost v jejich dodržování, a zejména schopnost odhadnout dopady svého jednání na životy druhých lidí. V postupu obecných soudů tak dle Ústavního soudu není možné shledat ústavněprávně relevantní diskriminaci nebo nerovné zacházení.

13. I kdyby měl Ústavní soud k míře společenské škodlivosti stěžovatelova jednání jiný názor než obecné soudy, anebo by se mu jevilo, že s ohledem na princip subsidiarity trestní represe neměly obecné soudy v tomto případu, kde již stěžovatel byl za předmětné jednání kárně potrestán, přistupovat k jejímu uplatnění, sám o sobě nemůže vzhledem k principu nezávislosti soudní moci (§ 82 Ústavy) zvrátit pro stěžovatele nepříznivé závěry obecných soudů, vyjma situace kdyby takové závěry představovaly nepřípustný zásah do stěžovatelových ústavních prav a svobod, resp. vážně narušovaly základní principy spravedlivého procesu. V posuzovaném případu však k takovým závažným pochybením ze strany obecných soudu nedošlo.

14. Po celkovém posouzení věci Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy.

15. Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru