Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 633/11 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
Nepojmenovaná smlouva
pokuta/smluvní
právní úkon/neurčitý
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.633.11.1
Datum podání01.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37 odst.1, § 544

513/1991 Sb., § 269 odst.2, § 584 odst.1, § 577, § 304 odst.2, § 300

99/1963 Sb., § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 633/11 ze dne 3. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Schäfer-Menk, s.r.o., se sídlem Přeštínská 1415, Praha 5 - Radotín, zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2010, č. j. 12 Co 200/2010-68, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud"). Výrokem I. tohoto rozhodnutí byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 30. 11. 2009, č. j. 10 EC 38/2009-36, ve spojení s opravným usnesením ze dne 31. 12. 2009, č. j. 10 EC 38/2009-42, tak, že stěžovatelka je povinna žalobkyni Kariéra, s. r. o., IČ 62583531, se sídlem Vinohradská 184/2396, Praha 3, zaplatit částku 42 763,50 Kč. Výrokem II. byla stěžovatelce rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 39 698,- Kč. Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecného soudu byla porušena ústavně zakotvená práva a pravidla, zejména její právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti je popsán dosavadní průběh řízení, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalovaná.

V řízení mezi uvedenými společnostmi měla být řešena otázka, zda žalobkyně má nárok na sankční plnění (konkrétně smluvní pokutu) za nedodržení sjednané doby splatnosti faktury, kterou byla účtována cena inzerce v tisku. Výše sankčního plnění se rovnala slevě poskytnuté žalobkyní jako zajišťovatelem uvedené inzerce. Spor se týkal výkladu formulace, že částka rovnající se slevě bude dofakturována v případě "nedodržení splatnosti faktury vycházející ze smluvních podmínek", resp. určitosti a platnosti uvedeného ujednání.

Již v řízení před soudem prvního stupně stěžovatelka uváděla, že zmíněné ujednání pro ni není právně závazné, neboť je z důvodu neurčitosti absolutně neplatné. Z uvedené formulace totiž nevyplývalo, které smluvní podmínky měly být v daném vztahu aplikovány. Z tvrzení žalobkyně bylo rovněž zřejmé, že mezi stranami nebyla uzavřena žádná dohoda o konkrétní době splatnosti. Stěžovatelka se tak o ní dozvěděla až v okamžiku doručení faktury. Rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba zamítnuta.

Tento rozsudek byl odvolacím soudem změněn tak, že se žalobě vyhovuje, resp. stěžovatelce byly uloženy povinnosti zaplatit částku 42 763,50 Kč a nahradit náklady řízení ve výši 39 698,- Kč.

Ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterému je vytýkán zejména extrémní rozpor jeho právních závěrů s principy spravedlnosti a extenzivnost a svévole při rozhodování. V odůvodnění odvolací soud uvádí, že "pokud jde o smlouvu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva komisionářská dle ustanovení § 577 a násl. obchodního zákoníku. Na rozdíl od soudu I. stupně odvolací soud dospěl k závěru, že předmětnou smlouvu je třeba posoudit jako smlouvu nepojmenovanou, uzavřenou podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku, která se svým obsahem blíží smlouvě komisionářské". Podle stěžovatelky tedy platí, že daná smlouva se má posuzovat z hlediska svého obsahu, nikoliv z hlediska právní úpravy konkrétního smluvního typu. Toto pravidlo však nebylo respektováno a v souzené věci došlo k aplikaci právní úpravy regulující komisionářskou smlouvu. Odvolací soud totiž uvádí, že "dle ustanovení § 584 odst. 1 obchodního zákoníku je komisionář povinen po zařízení záležitosti o výsledku podat komitentovi zprávu a provést vyúčtování. Z tohoto zákonného ustanovení plyne, že splatnost odměny za žalobkyní zařízenou záležitost je vázána na jednostranný úkon. Účastnice si tak okamžik, k němuž se váže sjednaná smluvní pokuta, nemohly vymezit jinak, neboť v době uzavření smlouvy nevěděly, zda skutečně ve sjednaných termínech bude obchodní případ zařízen dle podmínek žalované, ani kdy žalobkyně oznámí splnění své povinnosti a provede její vyúčtování". Otevřeně tedy konstatuje, že vztah založený uvedenou smlouvou je vztahem nepojmenovaným, avšak jeho obsah posuzuje podle právní úpravy platné pro smlouvu komisionářskou. Má se tedy jednat o postup, který je v extrémním rozporu s právem a vykazuje znaky svévole. Názor odvolacího soudu na nemožnost vymezení konkrétního okamžiku, k němuž se váže smluvní pokuta, je podle stěžovatelky ryze formalistický.

Postupu obecného soudu je dále vytýkáno, že důkazy provedené soudem prvního stupně hodnotil jinak, resp. na jejich základě dospěl k jiným právním závěrům. Na jednání odvolacího soudu dne 1. 9. 2010 však odvolací soud důkazy znovu neprovedl, a tudíž mělo dojít k porušení zásady přímosti a ústnosti. Stejně tak se jednalo o překvapivé rozhodnutí, neboť stěžovatelka se o odlišném právním hodnocení dozvěděla až z vyhlášeného rozsudku.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení je ve stížnosti namítáno, je následující:

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Z předloženého rozsudku obecného soudu, ústavní stížnosti a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že před Obvodním soudem pro Prahu 5 bylo vedeno řízení o žalobě na zaplacení částky 42 763,50 Kč.

Rozsudkem tohoto soudu ze dne 30. 11. 2009, č. j. 10 EC 38/2009, ve spojení s opravným usnesením ze dne 31. 12. 2009, č. j. 10 EC 38/2009-42, byla žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění uvádí, že mezi stranami byla uzavřena komisionářská smlouva podle § 577 a násl. obchodního zákoníku. Stěžovatelka měla zaplatit sjednanou cenu bezodkladně poté, co o to byla žalobkyní požádána. Jedná se tedy o aplikaci ustanovení § 304 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť mezi účastníky nebyl sjednán konkrétní okamžik plnění. Výzva k zaplacení byla učiněna 15. 8. 2005, ke splnění povinnosti však došlo 18. 8. 2005. Ujednání o sankčním plnění soud prvního stupně posoudil podle § 300 a násl. obchodního zákoníku a podle § 544 a násl. občanského zákoníku, regulujících smluvní pokutu. Dle jeho názoru je předmětné ujednání neurčité ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku, neboť splatnost ceny není ve smlouvě výslovně uvedena a smluvní podmínky žalobkyně nebyly blíže specifikovány. Z tohoto důvodu nebylo možné nárok uplatněný v žalobě uznat za oprávněný.

Proti tomuto rozsudku však podala žalobkyně odvolání. V něm zejména poukazuje na nesprávné právní posouzení a neúplně zjištěný skutkový stav. Jednak namítá, že uplatňovaný nárok není smluvní pokutou, nýbrž se jedná o nárok svého druhu (inominátní), jednak uvádí, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností.

Výrokem I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2010, č. j. 12 Co 200/2010-68, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatelka je povinna žalobkyni zaplatit částku 42 763,50 Kč, a výrokem II tohoto rozsudku byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 39 698,- Kč. Odvolací soud na prvním místě konstatuje, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, na jehož základě dospěl ke správným skutkovým závěrům. Nesouhlasí však se závěry o neurčitosti ujednání o sankčním plnění. Při posouzení této otázky je dle jeho názoru nutno vyjít z charakteru smlouvy a všech okolností, za nichž k jejímu uzavření došlo. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že se nejedná o smlouvu komisionářskou, nýbrž o smlouvu nepojmenovanou, která se svým obsahem blíží smlouvě komisionářské. Pro nepojmenovanou ani pro komisionářskou smlouvu není podle obchodního zákoníku povinná písemná forma, přičemž žádná ze stran existenci písemné smlouvy ani netvrdila. Poukazovaly však na listinu ze dne 25. 7. 2005, kde kromě cenové kalkulace je obsaženo i sporné ujednání o sankčním plnění. Mělo se tedy jednat o ústní smlouvu, jejíž zásadní body byly zachyceny v předmětné listině. Podle odvolacího soudu § 584 odst. 1 uvádí, že komisionář je povinen po zařízení záležitostí podat o výsledku komitentovi zprávu a provést vyúčtování. Z toho plyne, že splatnost odměny žalobkyně je vázána na jednostranný úkon. Nebylo proto možné, aby strany smluvního vztahu rozhodný okamžik pro uplatnění případné smluvní pokuty stanovily jinak, neboť v okamžiku uzavření smlouvy nevěděly, zda ve sjednaných termínech bude obchodní případ žalobkyní skutečně zařízen, přičemž ani nevěděly, zda a kdy žalobkyně oznámí splnění své smluvní povinnosti, čímž by jí vzniklo právo na plnění ze strany stěžovatelky. Z toho odvolací soud dovodil, že strany smlouvy se dohodly na termínu splatnosti faktury, a to tak, že splatnost bude určena jednostranným úkonem žalobkyně. Od toho se odvíjí i ujednání o sankčním plnění. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nedodržela termín splatnosti 15. 8. 2005 a svoji povinnost splnila až 19. 8. 2005, byly splněny podmínky pro uplatnění sjednaného sankčního plnění. Odvolací soud tedy žalobkyni vyhověl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

III.

Ústavní soud vyzval Městský soud v Praze jako účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Ten uvádí, že v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Pro upřesnění doplňuje, že uvedené rozhodnutí bylo prvním, které ve věci žalob společnosti Kariéra, s. r. o., vydal, a že jeho následná rozhodnutí doznala určité změny. I nadále však setrval na názoru, že žalobkyní uplatňovaný nárok na doplacení částky, která odpovídá poskytnuté slevě, je důvodný, neboť vyplývá z ujednání obsaženého v cenové kalkulaci.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila také společnost Kariéra, s. r. o. Především uvádí, že stížnost směřuje proti správnosti právního názoru odvolacího soudu. Vyslovení právního názoru, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, však samo o sobě nezakládá důvod k vyhovění ústavní stížnosti. Stejně tak má být z ústavní stížnosti zřejmé, že postup obecného soudu představuje pro stěžovatelku exces z rozhodovací praxe. Takový postup soudu je podle vedlejší účastnice běžný u naprosté většiny ostatních obecných soudů. Dále uvádí, že postup soudu, kdy smlouvu označuje za inominátní, avšak aplikuje na ni ustanovení obchodního zákoníku upravující komisionářskou smlouvu, rovněž není v rozporu se zákonem. V neposlední řadě dodává, že odvolací soud nehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně jinak a ani nedospěl k jiným skutkovým závěrům, nýbrž dospěl k jiným závěrům právním.

V replice k vyjádřením stěžovatelka uvádí, že Městský soud v Praze nereaguje na výtku směřující k porušení práva na spravedlivý proces, ke kterému mělo dojít tím, že (ač hodnotil důkazy) neprovedl opětovné dokazování, jakož i tím, že ač smlouvu označuje jako inominátní, fakticky ji posuzuje a hodnotí jako smlouvu komisionářskou. Stejně tak se stěžovatelka neztotožňuje ani s vyjádřením vedlejší účastnice. Nesouhlasí s tím, že by ústavní stížnost z větší části směřovala proti správnosti právního názoru odvolacího soudu. Naopak poukazuje na to, že právní názor je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a nejedná se tedy o běžnou polemiku. Pochybení odvolacího soudu je dle jejího názoru závažné a mělo by být podrobeno přezkumu.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadeným rozsudkem obecného soudu a vyžádaným spisem Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo.

Odvolací soud v odůvodnění přesně a podrobně rozvádí, na základě čeho došel k závěru o oprávněnosti uplatňovaného nároku. Ústavní soud souhlasí s argumentem stěžovatelky, že pokud lze v odvolacím řízení dospět k jiným skutkovým zjištěním, je nutno dosud provedené důkazy zopakovat. V souzené věci však odvolací soud jednoznačně konstatuje, že skutkový stav byl soudem prvního stupně zjištěn úplně a že na jeho základě lze věc rozhodnout. Rozhodnutí je tedy založeno na odlišném právním hodnocení, nikoliv na odlišných skutkových zjištěních. Z tohoto pohledu nelze postupu odvolacího soudu nic vytknout. Stejně tak se Ústavní soud ztotožňuje se samotným právním posouzením věci, resp. souhlasí s i tvrzením vedlejší účastnice, že ústavní stížnost je spíše polemikou s právním hodnocením. Odvolací soud dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je svou podstatou inominátní, nicméně se blíží smlouvě komisionářské. I z tohoto důvodu aplikoval právní úpravu, která je svým obsahem a účelem s předmětnou inominátní smlouvou v nejužším vztahu. Konkrétně se jednalo o

§ 584 odst. 1 obchodního zákoníku, od nějž mimo jiné odvodil splatnost faktury. Na rozdíl od stěžovatelky se nedomnívá, že ujednání o sankčním plnění, jež má být vázáno na nesplnění povinnosti k okamžiku splatnosti, je neplatné pro neurčitost. Na základě podrobné argumentace vyslovil závěr, že lze přesně dovodit, kterým okamžikem je faktura splatná. I v tomto bodě je zřejmá správnost postupu, neboť odvolací soud vychází z požadavku na upřednostnění výkladu vedoucího k posouzení úkonu jako platného (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 625/03). Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno nesplnění povinnosti k okamžiku splatnosti, rozhodl odvolací soud o vyhovění žalobě.

Jestliže tedy obecný soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatelky, zmíněné otázky posoudil odlišně od jejího přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru