Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 632/14 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
Promlčení
satisfakce/zadostiučinění
škoda/odpovědnost za škodu
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.632.14.1
Datum podání17.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 32 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 632/14 ze dne 7. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. V., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem se sídlem Brno, Lidická 51, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2013 č. j. 30 Cdo 343/2013-198 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2011 č. j. 22 Co 216/2011-148, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro zásah do jeho práva na spravedlivý proces, plynoucího z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva). Dále se dovolává čl. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 1. 2011 č. j. 41 C 84/2010-123 (jehož neústavnost stěžovatel nenapadá) bylo rozhodnuto o tom, že se zamítá žaloba stěžovatele jako žalobce o zaplacení částky 5.000.000 Kč coby přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 8 C 384/97. Dále bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 dovodil, že sice je třeba celkovou délku soudního řízení hodnotit jako nepřiměřenou, avšak na tuto délku mělo zásadní vliv stěžovatelovo chování, neboť opakovaně mařil postup soudu a řízení zdržoval.

3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí o potvrzení prvostupňového zamítavého rozsudku zejména tím, že stěžovatelův nárok je promlčen, neboť tento uplatnil svůj nárok u soudu teprve přibližně tři měsíce po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty stanovené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud tak, že se dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud potvrdil závěry odvolacího soudu, ocitoval judikaturu Ústavního soudu o ústavní konformitě šestiměsíční promlčecí lhůty u nároků na náhradu škody proti státu a námitkou rozporu státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy se odmítl zabývat s tím, že tento argument stěžovatel uplatnil až v dovolacím řízení.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje se samotnou zákonnou úpravou, i když její zrušení nenavrhuje. Podle stěžovatele stanovení šestiměsíční promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou soudního řízení je v rozporu s ústavním pořádkem, neboť zakládá nerovnost účastníků řízení a jednotlivých subjektů před zákonem. Pokud by však již byla (v rozporu se stěžovatelovým právním názorem) šestiměsíční promlčecí lhůta shledána ústavně konformní, je stěžovatel přesvědčen, že vznesení námitky promlčení žalovaným v dané situaci špatného zdravotního stavu stěžovatele je v rozporu s dobrými mravy a takové námitce by tedy nemělo být vyhověno. Názor o neústavnosti šestiměsíční promlčecí lhůty opírá stěžovatel o to, že se jedná o diskriminační ustanovení, jehož účelem je snaha omezit odpovědnost státu za způsobené újmy tím, že stanoví pro český právní řád zcela nestandardní promlčecí dobu v trvání šesti měsíců, kterou průměrný právně nevzdělaný občan často promešká, neboť počítá s tím, že promlčecí doba zpravidla trvá několik let.

6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále poukazuje na to, že trpí vážnými zdravotními obtížemi. Jeho rozumové schopnosti jsou zásadním způsobem sníženy zejména po autonehodě, kterou utrpěl, a trpí taktéž psychiatrickými onemocněními. V rámci léčby užívá léky, které dále tlumí jeho mozkovou činnost. Tyto skutečnosti jednoznačně plynou jak z důkazů obsažených ve spise, tak ze spisu připojeného, zejména z jednotlivých lékařských zpráv a posudků ošetřujících lékařů.

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

9. Pokud jde o nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci, zejména však závěrem obecných soudů, že jím uplatňované nároky na náhradu nemajetkové újmy poskytnutím zadostiučinění v penězích podle zákona č. 82/1998 Sb. byly promlčeny, pak Ústavní soud odkazuje na svou dosavadní judikaturu. Základního práva na náhradu škody způsobené státem, zaručeného článkem 36 odst. 3 Listiny, je třeba se ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny domáhat "stanoveným postupem", což také implikuje, že toto právo je třeba uplatnit včas. Pokud stěžovatel tento požadavek pominul, nelze z toho plynoucí nepříznivý důsledek přičítat obecným soudům. O ústavnosti šestiměsíční promlčecí lhůty v zákoně o náhradě škody vůči státu se Ústavní soud již několikrát vyjádřil (srov. např. usnesení ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 3451/10, ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 903/13, ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12, ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 2380/11 či ze dne 6. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2796/12, všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

10. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že zákonné promlčecí doby a lhůty představují jistá omezení práva na přístup k soudu, což je základní podmínkou spravedlivého procesu v civilních věcech, a že tato omezení mohou být rozporná s článkem 4 odst. 4 Listiny, pokud ztěžují přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že ohrožují samotnou podstatu tohoto práva; takový kategorický závěr ovšem dle přesvědčení Ústavního soudu nelze vyslovit o inkriminované šestiměsíční promlčecí době pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu čl. 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

11. Další argumentace stěžovatele ohledně přípustnosti použití námitky promlčení ze strany státu byla řádně posouzena obecnými soudy a spadá mezi námitky nesprávné interpretace podústavního práva obecnými soudy. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

12. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto byl nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru