Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 631/04Usnesení ÚS ze dne 27.04.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto - pro 2b
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
hospodářská, sociální a kul... více
Věcný rejstříkVlastnictví
správní rozhodnutí
akcionářská práva a povinnosti
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.631.04
Datum podání27.09.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 11, čl. 26, čl. 2 odst.2

362/2000 Sb., čl.

513/1991 Sb., § 186a

591/1992 Sb., § 72

71/1967 Sb., § 14, § 60


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 631/04 ze dne 27. 4. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M.N., zastoupeného advokátem JUDr. M.S., proti rozhodnutí R., ze dne 29.10.2001, čj. SR 353/7/2001, proti rozhodnutí R., ze dne 29.10.2001, čj. SR 346/7/2001, proti rozhodnutí K., ze dne 5.2.2002, čj. 45/N/294/2001/2, proti rozhodnutí K., ze dne 23.4.2002, čj. 45/N/333/2001/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11.8.2004, čj. 5A 150/2002-63 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21.7.2004, čj. 5A 64/2002-21, ve spojení s návrhem na zrušení části ustanovení čl. II. odst. 1 zákona č. 362/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, za účasti R., K. a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27.9.2004, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení části ustanovení čl. II. odst. 1 zákona č. 362/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zák. č. 362/2000 Sb."), která zní : "Pokud nesplňují podmínky pro přijetí k obchodování na veřejném trhu podle § 72, rozhodne ve stejné lhůtě o vyloučení těchto cenných papírů z obchodování na veřejném trhu." Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody.

Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí R. a. s. byla nicotná, neboť byla vydána podle čl. II bodu 1 zák. č. 362/2000 Sb. v době, kdy již uplynula doba 6 měsíců od účinnosti tohoto zákona, ve které byl správní orgán oprávněn rozhodnout o vyloučení dotčených cenných papírů z obchodování na veřejném trhu. Stěžovatel má za to, že správní orgány obou stupňů nesprávně interpretovaly lhůty stanovené v čl. II bodu 1 zák. č. 362/2000 Sb. (lhůta k přezkoumání, zda cenné papíry veřejně obchodovatelné podle dosavadních právních předpisů a přijaté k obchodování na veřejném trhu splňují podmínky schválené tímto zákonem a lhůta k vydání rozhodnutí o vyloučení těchto cenných papírů z obchodování na veřejném trhu), jako by šlo o lhůty dvě, snad za sebou následující, šlo však o lhůtu jednu, která uplynula dnem 1. 7. 2001. Podle stěžovatele tak po dni 1. 7. 2001 zanikla pravomoc správního orgánu prvního stupně rozhodovat podle citovaného ustanovení o vyloučení cenného papíru; proto jestliže správní orgán prvního stupně rozhodnutí opírající se o toto ustanovení vydal v průběhu měsíců října a listopadu 2001, jsou taková rozhodnutí nicotným právním aktem pro nedostatek pravomoci orgánu, který je vydal. Na tom podle stěžovatele nic nemění ani ta skutečnost, že jiný zákon - zákon o cenných papírech - svěřuje tomuto správnímu orgánu pravomoc obsahově shodnou. K nicotnosti uvedených rozhodnutí měla dle stěžovatele K. přihlédnout podle § 59 správního řádu a současně měla stěžovateli přiznat jako akcionáři společnosti, o jejichž akciích bylo v řízení rozhodováno, postavení účastníka. Protože se tak nestalo, měl Nejvyšší správní soud dle stěžovatele rozhodnutí K. zrušit. Pokud Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že K. rozhodovala v řízení pouze o procesním právu stěžovatele vyvolat odvolací řízení, má stěžovatel za to, že i tak mělo být přihlédnuto k nicotnosti rozhodnutí R. a. s., a že měla být tato nicotnost vyslovena, v opačném případě by neexistovala efektivní možnost ochrany proti nicotným správním rozhodnutím. Stěžovatel dále uvádí, že " ... orgány veřejné moci měly přihlédnout k absolutní výjimečnosti (resp. neústavnosti) případu, kdy na základě licence (§ 50 zákona o cenných papírech v tehdy platném znění) získala možnost vykonávat státní moc a rozhodovat tak ve správním řízení akciová společnost." Pravomoc k vydání správních rozhodnutí by tedy dle stěžovatele neměla být vykládána extenzivně.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s argumentací K. o tom, že akcionáři nejsou účastníky správního řízení o vyloučení akcií z obchodování na veřejném trhu. Stěžovatel tvrdí, že mu ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu postavení účastníka předmětného správního řízení náleželo, neboť jeho práva a právem chráněné zájmy jako vlastníka akcií, o jejichž vyloučení z obchodování na veřejném trhu bylo rozhodováno, byla přinejmenším rozhodnutím přímo dotčena, nebylo-li o nich už přímo rozhodováno v daném správním řízení. Stěžovatel dovozuje, že na prvním místě je to právě akcionář jako vlastník vylučované akcie, jehož práva jsou dotčena, neboť na základě právních předpisů se tak v důsledku vyloučení akcií z obchodování na veřejném trhu mění jeho právní postavení. Vyloučení akcií z trhu nemá za následek "pouhé" ztížení přístupu k informacím o emitentovi či omezení možnosti akcii zcizit na veřejném trhu, tímto vyloučením jsou eliminována zejména práva akcionáře z povinné nabídky převzetí podle obchodního zákoníku a další práva akcionáře. Podle stěžovatele K. nesprávně odděluje hospodářský zájem a právem chráněné zájmy; dle stěžovatele jeho hospodářské zájmy jako akcionáře jsou chráněny právem, projevují se proto jako práva a v tomto smyslu splývají v jedno; tato práva jsou pak napadeným rozhodnutím dotčena, resp. je o nich rozhodováno.

Stěžovatel dále namítá, že ve správním řízení nebylo dbáno jeho práv dle § 33 správního řádu, neboť mu nebyla dána možnost v řízení se vyjádřit a nahlédnout do spisu. V tom spatřuje stěžovatel další důvod pro zrušení napadených rozhodnutí R. a. s. Dále stěžovatel namítá, že neměl možnost seznámit se s podklady řízení, zejména mu nebylo umožněno zjistit, jaká rozhodná doba byla vzata v úvahu při posuzování existence podmínek podle § 72 zákona o cenných papírech.

Nejvyšší správní soud dle stěžovatele pochybil, když pominul, že stěžovatel byl vlastníkem akcií, bylo tedy rozhodováno o předmětu jeho vlastnictví, Nejvyšší správní soud však vytvářel konstrukci, jako by vylučování cenných papírů z veřejného obchodování bylo v daných případech jen věcí vztahu mezi státem a emitentem. Stěžovatel má za to, že pokud stát přikročí k rozhodování o vyloučení akcií z moci úřední, nemůže upřít vlastníkům akcií postavení účastníka řízení. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že Česká republika uzavřela řadu mezinárodních smluv a o ochraně investic. Podle těchto smluv jsou investicemi i akcie, upírání postavení účastníka řízení je pak v rozporu s těmito mezinárodními smlouvami.

Stěžovatel s odkazem na konkrétní ustanovení zákona o cenných papírech poukazuje na oprávnění vlastníka akcie účastnit se veřejného trhu se svými akciemi, zadávat příkazy ohledně jejich prodeje, využívat při nakládání s akciemi informace poskytované organizátorem veřejného trhu i oprávnění vlastníků akcií těžit z povinností stanovených emitentům akcií v ustanovení § 80c zákona o cenných papírech, které emitenti neregistrovaných akcií nemají. Stěžovatel rovněž poukazuje na práva akcionáře vyplývající mu z obchodního zákoníku, pokud jde o akcie přijaté k obchodování na veřejném trhu. Zejména jen v případě, kdy se jedná o registrované akcie, může být dle stěžovatele akcionář oprávněným z povinné veřejné nabídky převzetí podle § 183b obchodního zákoníku; dále stěžovatel poukazuje na oznamovací povinnost podle § 183d obchodního zákoníku, dále na § 183e obchodního zákoníku, podle něhož jen na registrované akcie se vztahují zvláštnosti postupu při povinné nabídce převzetí a na § 183h odst. 1 písm. b) obchodního zákoníku, který stanoví, že akcionář dále může být za stanovených předpokladů legitimován k podání žádosti o uložení povinnosti učinit nabídku na odkoupení, jen v případě registrovaných akcií je dána pravomoc valné hromady rozhodovat o určitých převodech majetku akciové společnosti podle § 193 odst. 2 obchodního zákoníku a akcionář se může podílet na rozhodování, v případě registrovaných akcií nemohou být vyloučena nebo omezena přednostní práva akcionářů podle § 209a odst. 1 obchodního zákoníku. Stěžovatel rovněž poukazuje na zkrácení svých práv vlastníka akcií, vyplývajících mu z § 186a obchodního zákoníku pro případ, kdy z vůle samotné akciové společnosti dle § 187 odst. 1 písm. h) obchodního zákoníku dojde ke zrušení registrace akcií, i o tato práva byl stěžovatel rozhodnutím správních orgánů dle svého tvrzení zkrácen. Stěžovatel odmítá argumentaci Nejvyššího správního soudu, že akcionář nemá subjektivní veřejné právo, aby jím vlastněné akcie byly obchodovány na veřejném trhu. Dle stěžovatele nejde o abstraktní otázku, zda jsou s akciemi spojena ta či ona práva, neboť s akciemi, které stěžovatel vlastní, uvedená práva spojena byla a státní moc stěžovatele těchto práv zbavila.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Relevantní znění těchto článků je následující.

Čl. 1 Listiny základních práv a svobod: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod: Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu, R. a.s. a K., jako účastníků řízení.

Předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu pověřeného projednáváním a rozhodnutím sporu ve věci 5A 64/2002 ve vyjádření k ústavní stížnosti k námitce stěžovatele, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byla nicotná, neboť byla vydána podle čl. II bodu 1 zákona č. 362/2000 Sb. v době, kdy již uplynula doba 6 měsíců od účinnosti tohoto zákona, ve které byl správní orgán oprávněn rozhodnout o vyloučení dotčených cenných papírů z obchodování na veřejném trhu, uvedla, že tuto žalobní námitku nebylo možné v předmětném žalobním řízení účinně uplatnit proto, že napadeným rozhodnutím rozhodovala K., o nepřípustnosti stěžovatelem podaného odvolání podle § 60 spr. ř. K. s konečnou platností rozhodla "pouze" o stěžovatelově procesním právu řádné odvolací řízení podaným odvoláním vyvolat; pokud by totiž odvolací orgán dospěl k závěru, že stěžovateli svědčilo právo napadnout rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvoláním, musel by k takto podanému odvolání jím napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně přezkoumat v rozsahu § 59 odst. 1 spr. ř. a podle okolností napadené rozhodnutí buď potvrdit a odvolání zamítnout, nebo napadené rozhodnutí zrušit nebo změnit (§ 59 odst. 2 a 3 spr. ř.). K námitce stěžovatele ohledně nezákonnosti rozhodnutí správních orgánů obou stupňů spočívající v tom, že mu bylo v řízení upřeno postavení účastníka řízení se Nejvyšší správní soud ztotožnil s K., že stěžovatel nebyl účastníkem správního řízení, ve kterém bylo rozhodováno o vyloučení emisí cenných papírů příslušných akciových společností z obchodování na veřejném trhu organizovaném R., a. s. V podrobnostech týkajících se obou žalobních bodů Nejvyšší správní soud odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší správní soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, a proto navrhuje, aby ji Ústavní soud zamítl.

Předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu pověřeného projednáváním a rozhodnutím sporu ve věci 5A 150/2002 ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že v ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitky, které již uplatnil v žalobě; k těmto jeho námitkám se soud podrobně vyjádřil v napadeném rozsudku (k nicotnosti rozhodnutí R., a. s., k postavení stěžovatele jako účastníka správního řízení, k zásahu do práv stěžovatele napadeným rozhodnutím), na jehož odůvodnění odkazuje. Nejvyšší správní soud má zato, že v případně stěžovatele nebyly porušeny čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší správní soud proto ústavní stížnost stěžovatele nepovažuje za důvodnou a navrhuje její zamítnutí.

K. ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázala na své vyjádření k žalobě stěžovatele a dále uvádí, že na zákonnost rozhodnutí by neměla vliv skutečnost, že by organizátor veřejného trhu rozhodl po uplynutí lhůty stanovené v čl. II. bodu I. zákona č. 362/2000 Sb, neboť z § 78 odst. 3 zákona o cenných papírech plyne povinnost organizátora vyloučit z obchodování cenný papír, zjistí-li, že nejsou splněny zákonné podmínky pro přijetí cenného papíru k obchodování, a to i po uplynutí výše uvedené lhůty. Dále K. uvedla, že s akcií není spojeno právo na to, aby byla přijatá k obchodování na veřejném trhu, skutečnost, zda akcie je či není způsobilá k obchodování závisí na splnění objektivních kritérií stanovených zejména v § 72 zákona o cenných papírech. Ustanovení, na která stěžovatel odkazuje, upravují dle K. vesměs práva akcionáře, která jsou závislá právě na veřejné obchodovatelnosti (registraci) akcií. Tato práva jsou tedy vázána na statut registrace, a jelikož na tento statut nemá akcionář právní nárok, musí přijmout i veškeré důsledky z toho, že akcie tento statut ztratí. V této souvislosti odkazuje K. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 324/97, dle kterého vlastník akcie nese určité riziko spočívající v možném omezení či zasahování do vlastnického práva. K. má za to, že v řízení nebyla dotčena stěžovatelem namítá ústavně zaručená práva a svobody a proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, případně odmítl.

R., a.s. se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Ze spisu Nejvyššího správního soudu 5 A 64/2002 a 5 A 120/2002, které si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti:

Rozhodnutím R., a. s., ze dne 29. 10. 2001, čj. SR 346/7/2001, byly na základě čl. II bodu 1 zákona č. 362/2000 Sb., § 78a odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále jen "zákon o cenných papírech") a čl. 29 odst. 1 písm. g) Tržního řádu vyloučeny z obchodování na veřejném trhu organizovaném společností R., a. s., cenné papíry společnosti M., druhu akcie, v zaknihované podobě, ve formě na doručitele, o jmenovité hodnotě 1000 Kč, s počtem kusů 35 004 a celkovém objemu 35 004 000 Kč, a to ode dne 22. 12. 2001. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že ve správním řízení, které správní orgán prvního stupně z vlastního podnětu zahájil na základě uvedeného čl. II zákona č. 362/2000 Sb., zjistil, že uvedená emise cenných papírů emitenta nesplňuje předpoklad přijetí k obchodování podle § 72 odst. 1 písm. c) zákona o cenných papírech, když kurz výše uvedené akcie násobený počtem vydaných akcií celé emise nedosahuje zákonem požadované výše 1 000 000 EUR. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím K. ze dne 23. 4. 2002, čj. 45/N/333/2001/2, podle § 60 správního řádu jako nepřípustné zamítnuto, když K. dovodila, že odvolání bylo podáno neoprávněnými osobami, neboť stěžovatel i další odvolatelé jako akcionáři nebyli účastníky správního řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno; účastníkem správního řízení byla podle K. pouze obchodní společnost, která akcie emitovala a jíž se rozhodnutí o vyloučení akcií z obchodování na veřejném trhu jako jediné přímo týkalo, a jen ta byla oprávněna podat proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolání.

Rozhodnutím R., ze dne 29. 10.2001, čj. SR 353/7/2001, byly na základě ustanovení čl. II bodu 1 zák. č. 362/2000 Sb., § 78a odst. 1 zákona o cenných papírech a čl. 29 odst. 1 písm. g/ Tržního řádu vyloučeny z obchodování na veřejném trhu organizovaném společností R., a.s., cenné papíry společnosti N., druhu akcie, v zaknihované podobě, ve formě na doručitele, o jmenovité hodnotě 1000 Kč, s počtem kusů 140 947 a celkovém objemu 140 947 000 Kč, a to ode dne 22. 12. 2001. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že ve správním řízení, které správní orgán prvního stupně z vlastního podnětu zahájil na základě uvedeného čl. II zák. č. 362/2000 Sb., zjistil, že uvedená emise cenných papírů emitenta nesplňuje předpoklad přijetí k obchodování podle § 72 odst. 1 písm. c/ zákona o cenných papírech, když kurz výše uvedené akcie násobený počtem vydaných akcií celé emise nedosahuje zákonem požadované výše 1 000 000 EUR. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím K. ze dne 5. 2. 2002, čj. 45/N/294/2001/2, podle § 60 správního řádu jako nepřípustné zamítnuto, když K. dovodila, že odvolání bylo podáno neoprávněnou osobou, neboť stěžovatel i další odvolatelé jako akcionáři nebyli účastníky správního řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno; účastníkem správního řízení byla podle K. pouze obchodní společnost, která akcie emitovala a jíž se rozhodnutí o vyloučení akcií z obchodování na veřejném trhu jako jediné přímo týkalo, a jen ta byla oprávněna podat proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolání.

Žalobami podanými u Vrchního soudu v Praze se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí K. Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), postoupena Nejvyššímu správnímu soudu, který obě žaloby rozsudkem ze dne 21.7.2004, čj. 5A 64/2002-21, a rozsudkem ze dne 11.8.2004, čj. 5A 150/2002-63 zamítl.

Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkou stěžovatele, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a K. byla nesprávně posouzena otázka, zda stěžovatel jako akcionář společnosti byl účastníkem správního řízení o vyloučení akcií této společnosti z obchodování na veřejném trhu. Stěžovatel má za to, že mu s ohledem na skutečnost, že má vlastnické právo k akciím, o jejichž vyloučení z obchodování je rozhodováno ve správním řízení, náleží postavení účastníka tohoto správního řízení. Tuto svou námitku stěžovatel uplatnil již v žalobě proti napadeným rozhodnutím K. a Nejvyšší správní soud se s ní ve svém napadeném rozhodnutí důkladně vypořádal a své závěry podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že neposuzuje zákonnost rozhodnutí obecných soudů a jiných orgánů státu, jeho úkolem je však chránit ústavnost těchto rozhodnutí, tedy posoudit, zda v řízení před soudy nebo jinými orgány nebyla porušena základní práva a svobody, zaručené Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl z níže uvedených důvodů Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a K. nedošlo.

K námitce stěžovatele, že byl účastníkem správního řízení o vyloučení akcií z obchodování na veřejném trhu, Ústavní soud odkazuje na § 14 správního řádu, který vymezuje institut účastníka správního řízení. Dle § 14 odst. 1 správního řádu je účastníkem řízení ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny. Účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak. Jak již bylo Ústavním soudem judikováno (srov. nález sp. zn. I. ÚS 600/99 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 24, č. 159), základní podmínkou pro to, aby byla fyzická či právnická osoba považována za účastníka řízení, je hmotněprávní vztah této konkrétní osoby k věci, která je předmětem správního řízení. Předpisy hmotného práva tak určují okruh osob, které jsou nebo se mohou stát nositeli práv a povinností, o nichž správní orgán rozhoduje nebo jejichž právem chráněné zájmy mohou být rozhodnutím dotčeny.

V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud ani K. nepochybily, pokud dospěly k závěru, že zákon o cenných papírech ani obchodní zákoník nezakládají majiteli akcie subjektivní veřejné právo, aby akcie v jeho majetku byla obchodována na veřejném trhu, nezakládají mu subjektivní veřejné právo domáhat se přijetí cenného papíru k obchodování na veřejném trhu, ani vyřazení cenných papírů z dalšího obchodování na takovém trhu či hájit právo na dalším obchodování cenných papírů na veřejném trhu; takové právo náleží pouze akciové společnosti k souboru akcií, jejichž je emitentem, jako celku. Rozhodnutími o vyloučení akcií z obchodování na veřejném trhu tak stěžovatel nebyl přímo dotčen a nemohl tak být on ani jiní jednotliví akcionáři uvedených obchodních společností zařazen mezi účastníky správního řízení ve smyslu § 14 správního řádu. K. a zejména pak Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadených rozhodnutí svá rozhodnutí v tomto smyslu řádně, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodnily, a také objasnily, na základě jakých skutečností ke svým závěrům dospěly. Ústavní soud tak v podrobnostech na tyto závěry, jimž nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout, odkazuje.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud zmiňuje, že již dříve judikoval (usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 324/97), že "... pokud je někdo vlastníkem akcií o určité jmenovité hodnotě, nese toto jeho postavení určité riziko, spočívající v možném omezení či zasahování do vlastnického práva. Opatření, která k tomuto stavu směřují, však musí vést ke spravedlivé rovnováze mezi požadavky obecného zájmu a imperativy na ochranu základních práv jednotlivce. Musí tedy existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci M. a spol.,1989,A-169)". Omezení přístupu na trh s cennými papíry, které je v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny provedeno zákonem, jak je tomu i v dané věci, má za cíl chránit zájmy investorů vstupujících na trh. S postavením akcionáře, coby vlastníka akcií, však zákon, jak bylo výše uvedeno, nespojuje právo na jejich obchodovatelnost na veřejném trhu cenných papírů, předpoklady přijetí cenného papíru k obchodování na veřejném trhu stanoví § 72 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů.

Druhá námitka stěžovatele směřuje ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí R. a. s. byla nicotná, neboť byla vydána podle čl. II bodu 1 zák. č. 362/2000 Sb. v době, kdy již uplynula doba 6 měsíců od účinnosti tohoto zákona, ve které byl správní orgán oprávněn rozhodnout o vyloučení dotčených cenných papírů z obchodování na veřejném trhu. Další důvod pro zrušení napadených rozhodnutí R., a. s. spatřuje stěžovatel v tom, že ve správním řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, nebylo dbáno jeho práv účastníka řízení dle § 33 správního řádu.

Zde Ústavní soud odkazuje na § 72 odst. 1 písm. a) o Ústavním soudu, který stanoví, že ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, není tedy, jak plyne z citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu, osobou oprávněnou domáhat se cestou ústavní stížnosti zrušení takového pravomocného rozhodnutí, jak učinil stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti. Ze stejného důvodu pak Ústavní soud nezkoumal, zda skutečně v řízení před správními orgány byla porušena práva stěžovatele jako účastníka správního řízení, (možnost v řízení se vyjádřit, nahlédnout do spisu, možnost seznámit se s podklady řízení a zjistit, jaká rozhodná doba byla vzata v úvahu při posuzování existence podmínek podle § 72 zákona o cenných papírech), neboť ve správním řízení bylo pravomocně rozhodnuto, že stěžovatel účastníkem správního řízení v dané věci nebyl, s tímto závěrem se ztotožnil i Nejvyšší správní soud a Ústavní soud. Případným porušením práv stěžovatele jako účastníka správního řízení do doby, než bylo pravomocně rozhodnuto, že účastníkem správního řízení nebyl, tedy v dané věci nemohlo dojít k porušení práv stěžovatele v rovině ústavnosti. Povinností Ústavního soudu je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním či správním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo případně zasaženo do ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález I. ÚS 60/97, publ. in: Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9 a násl.). V dané věci by však vzhledem k výše uvedenému případné porušení citovaných ustanovení správního řádu k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nevedlo.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

V souvislosti se stěžovatelovým návrhem na zrušení části ustanovení čl. II. odst. 1 zákona č. 362/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, pak Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto tento návrh podle § 43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2006

František Duchoň, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru