Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 63/96Nález ÚS ze dne 25.06.1997K poučovací povinnosti soudu stran procesních práv a povinností (nikoliv hmotných)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 82/8 SbNU 267
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.63.96
Datum podání27.02.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 5 odst.4

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 95 odst.2, § 79 odst.1, § 5, § 95 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 63/96 ze dne 25. 6. 1997

N 82/8 SbNU 267

K poučovací povinnosti soudu stran procesních práv a povinností (nikoliv hmotných)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl ve věci ústavní stížnosti E. K. a M. B.,

proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích

ze dne 29. 11. 1995, sp. zn. 5 Co 1650/95, jímž byl potvrzen

rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 6. 1995, sp. zn.

4 C 793/93, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatelek na určení

neplatnosti smluv o převodu nemovitostí, takto:

Ústavní stížnost sezamítá.

Odůvodnění:

I.

E. K. a M. B. podaly dne 27. 2. 1996 k Ústavnímu soudu

ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích, jímž tento soud potvrdil rozsudek

Okresního soudu v Pelhřimově. Rozsudkem okresního soudu byla

zamítnuta žaloba navrhovatelek na určení, že kupní smlouva

uzavřená mezi správcem firmy V. S., pletárna a pila v P., V. H.

a Lidovým družstvem dřevozpracujícím v P., ze dne 5. 4. 1954,

kterou byly převedeny předmětné nemovitosti v kat. úz. P., je

neplatná od samého počátku a že tato skutečnost bude zapsána po

právní moci rozhodnutí v příslušném katastru nemovitostí. Zároveň

zamítl i návrh na určení, že hospodářská smlouva z 31. 12. 1964,

kterou byly dále převedeny nemovitosti na Kožedělný a gumárenský

podnik Tábor, a hospodářská smlouva z 1. 10. 1972, kterou byly

získány některé předmětné nemovitosti Institutem moderního

průmyslu Praha, jsou neplatné. Rozsudkem Krajského soudu v Českých

Budějovicích byl pak odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu

v Pelhřimově potvrzen, když byl zároveň zamítnut návrh na

připuštění rozšíření žalobního petitu o eventuální určení

existence vlastnického práva.

Pokud jde o majetkové nároky samé, podaly stěžovatelky

stížnost k Ústavnímu soudu již dříve, 4. 1. 1994 (sp. zn. I. ÚS

3/94), proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích

a Okresního soudu v Pelhřimově, kterými byl v roce 1993 zamítnut

návrh stěžovatelek na určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání

pily i pletárny v P. Ústavní soud tehdy v závěrech i v procesním

postupu obecných soudů z hlediska Ústavy a Listiny základních práv

a svobod pochybení nezjistil.

Novou ústavní stížností z 27. 2. 1996 se stěžovatelky

obracejí proti novému rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově (sp.

zn. 4 C 793/93) ze 6. 6. 1995 a Krajského soudu v Českých

Budějovicích z 29. 11. 1995. Ústavní stížnost upřesnily v podání

ze 6. 5. 1996 v tom smyslu, že jsou napadány výlučně procesní

chyby, kterými došlo ze strany soudů obou stupňů k porušení

ústavních práv stěžovatelek.

Stěžovatelky podaly svoji stížnost na základě ustanovení §

72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle

něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl.

87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným

rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její

základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.

Navrhovatelky v ústavní stížnosti uvedly, že rozsudkem soudu

I. stupně byla zamítnuta jejich žaloba na určení neplatnosti

smluv, které uzavřel národní správce ohledně nemovitostí

v k. ú. P. i na určení neplatnosti navazujících hospodářských

smluv ohledně těchto nemovitostí uzavíraných dalšími právními

subjekty. Žaloba byla údajně zamítnuta z formálních procesních

důvodů, aniž by soud posuzoval meritum věci. Dle názoru soudu bylo

lze žalovat na určení samotného práva, stěžovatelky však namítají,

že v rozsudku nebylo uvedeno jakého práva, a tím odůvodnění

zůstalo v obecné rovině. Soud II. stupně pak rozsudek soudu I.

stupně potvrdil a navíc zamítl návrh na připuštění rozšíření

žalobního petitu o určení existence vlastnického práva původních

vlastníků s tím, že dosavadní výsledky řízení neposkytují podklad

pro řízení o změněném návrhu a nadto eventuální petit je v rámci

určovací žaloby nepřípustný.

Uvedeným postupem obou soudů došlo - dle názoru stěžovatelek

- k porušení jejich základních práv, a to konkrétně práva každého

domáhat se stanoveným postupem svého práva podle čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod a současně došlo i k porušení čl.

90 Ústavy ČR, který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu právům. Soudy dle názoru navrhovatelek

porušily ustanovení § 5 o. s. ř. tím, že jim neposkytly poučení

o jejich procesních právech a povinnostech.

Navrhovatelky jsou přesvědčeny, že zkoumání podmínek pro

uplatnění určovací žaloby ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř je

posuzováním procesní stránky věci, což plyne i ze zařazení

citovaného ustanovení do předpisu práva procesního, nikoli

hmotného. Soud I. stupně navrhovatelky nepoučil v průběhu řízení

o nepřípustnosti žalobního petitu a ani řádně a konkrétně

nezdůvodnil svoje rozhodnutí ve věci. V zájmu přezkoumatelnosti

rozsudku mělo být v odůvodnění uvedeno, určení jakého práva se

měly navrhovatelky žalobou domáhat.

Ještě závažnější porušení svých práv vidí navrhovatelky

v postupu odvolacího soudu, který nejenže neodstranil nedostatek

poučení okresního soudu, ale sám jim opomenul poskytnout poučení

ve vztahu k právnímu názoru na nepřípustnost eventuálního petitu,

uvedenému v odůvodnění rozsudku. Dle názoru navrhovatelek pro

posouzení otázky platnosti smluv i pro posouzení otázky

vlastnictví k předmětným nemovitostem je třeba provést naprosto

stejné důkazy, které byly navrženy a částečně i provedeny před

soudem I. stupně. Na tom nic nemění skutečnost namítaná odvolacím

soudem, že v odvolání změněný petit žaloby požaduje určení zcela

jiného právního vztahu, než žaloba původní.

Závěrem navrhovatelky uvedly, že pokud by se jim dostalo

řádného poučení soudem I. stupně, žalobu by změnily již v tomto

stadiu řízení, případně pokud by byl rozsudek I. stupně řádně

odůvodněn, změnily by žalobu na jeho základě a nedomáhaly se

rozšíření žaloby o eventuální petit. Všechna uvedená poučení jsou

dle názoru navrhovatelek výhradně v rámci procesní poučovací

povinnosti, kterou oba soudy porušily.

Z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze 6. 6. 1995

vyplývá, že tímto rozsudkem byl zamítnut návrh na určení

neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi správcem firmy V. S. V. H.

a Lidovým družstvem dřevozpracujícím v P., ze dne 5. 4. 1954,

kterou byly převedeny předmětné pozemky, a dále byl zamítnut

i návrh na určení neplatnosti hospodářských smluv, kterými byly

dále převedeny předmětné nemovitosti na Kožedělný a gumárenský

podnik Tábor a Institut moderního průmyslu Praha. Navrhovatelky se

domáhaly určení neplatnosti kupní smlouvy a hospodářských smluv

z toho důvodu, že v roce 1954 byly předmětné nemovitosti, které

vlastnili jejich rodiče a na něž byla uvalena národní správa,

prodány tímto správcem. K převedení došlo, i když národní správce

k tomu nebyl oprávněn a souhlas vlastníků nebyl dán, a proto jsou

tyto převody vlastnictví nezákonné.

Soud I. stupně v odůvodnění uvedl, že vzhledem k ustanovení

§ 5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. o lhůtách k uplatnění restitučních

nároků k nemovitostem u soudu dospěl k závěru, že z hlediska

restitučních nároků je lhůta pro vydání předmětných nemovitostí

již skončena. Proto při posuzování návrhu vycházel z obecného

občanského práva. Podle § 80 písm. c) o. s. ř. návrhem na zahájení

řízení se lze domáhat určení, zda tu právní vztah nebo právo je či

není, pouze tehdy, je-li prokázán naléhavý právní zájem. Vzhledem

k tomu, že se navrhovatelky domáhaly určení neplatnosti kupní

smlouvy a hospodářských smluv, musel soud zkoumat, zda mají

naléhavý právní zájem na podání takové žaloby.

Okresní soud uvedl, že tam, kde právní otázka, o níž má být

rozhodnuto žalobou na určení - v daném případě platnost smluv - má

povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není

naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li

přímo žalovat na určení samotného práva. Naléhavý právní zájem je

dle okresního soudu třeba zkoumat se zřetelem ke konečnému smyslu

rozhodnutí, jehož vydání se navrhovatelky domáhaly, tedy

k přechodu vlastnického práva. Podle názoru okresního soudu by

navrhovatelky nemohly dosáhnout zápisu vlastnického práva ke

sporným nemovitostem do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí

soudu o neplatnosti smluv, o něž v návrhu žádají.

Pokud jde o poučovací povinnost dle § 5 o. s. ř., soudy

poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech

a povinnostech, tedy tak, aby návrh měl náležitosti podle § 79

odst. 1 o. s. ř. Poučovací povinnost o znění žalobního návrhu je

však poučením o hmotném právu a k této otázce okresnímu soudu

nepříslušelo se vyjadřovat dříve než v rozhodnutí o uplatnění

nároku.

Vzhledem k tomu, že nebyl dán naléhavý právní zájem, nemusel

se okresní soud podrobněji zabývat otázkou vydržení.

Odvolací soud uvedený rozsudek soudu I. stupně potvrdil

a zároveň nepřipustil změnu návrhu ve smyslu jeho rozšíření

o eventuální petit pro případ, že primární petit bude shledán

nepřípustným. Nepřipustil tedy změnu petitu v návrhu na určení, že

posledním známým vlastníkem předmětných nemovitostí zapsaným

v pozemkové knize pro k. ú. P., převedených kupní smlouvou na

Lidové družstvo dřevozpracující, byla zemřelá M. S.

Odvolací soud nepřipustil změnu návrhu s odůvodněním, že dle

§ 95 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. soud nepřipustí

změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být

podkladem pro řízení o změněném návrhu. Právě tak je tomu

v předmětné věci, kde okresní soud vedl dosavadní důkazní řízení

k prokazování existence naléhavého právního zájmu na podané žalobě

o neplatnost tří smluv o převodech nemovitosti. V odvolání změněný

petit žaloby požaduje určení zcela jiného právního vztahu než

žaloba původní, navíc je žalován jako petit eventuální, který

v rámci určovací žaloby nemá místo. Lze jej připustit pouze

u žalob vlastnických znějících na plnění, jestliže nelze věc vydat

pro její neexistenci. Za řádný eventuální petit nelze však

považovat uplatnění jiného žalobního petitu na určení pro případ,

že první žalovaný petit bude shledán nepřípustným.

Pokud jde o závěry okresního soudu, že navrhovatelky

neprokázaly naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv ve

smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., krajský soud se zcela ztotožnil

s právními závěry soudu I. stupně. Opětovně zdůraznil, že naléhavý

právní zájem navrhovatelek na podané určovací žalobě je nutno

zkoumat se zřetelem k účelu, který navrhovatelky podáním žaloby

sledují, a ten je, aby se po dodatečném dědickém řízení po své

matce M. S. staly vlastnicemi nemovitostí, které byly předmětem

smluv, jejichž neplatnost žalují. Podkladem pro záznam

vlastnického práva do katastru nemovitostí však může být pouze

listina osvědčující vlastnictví zemřelých zůstavitelů doprovázená

rozhodnutím soudu v dědickém řízení. Samotné rozhodnutí

o neplatnosti sporných smluv nemůže však listinu osvědčující

vlastnictví zemřelých zůstavitelů nahradit. Z toho plyne absence

naléhavého právního zájmu navrhovatelek.

Na žádost Ústavního soudu se účastníci k ústavní stížnosti

písemně vyjádřili. Okresní soud v Pelhřimově se ve svém vyjádření

plně odvolal na odůvodnění svého rozsudku.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl,

že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Uvedl své stanovisko

k poučovací povinnosti soudu I. stupně, podle něhož soud neměl

důvod poučovat o nepřípustnosti uplatněného žalobního petitu, když

bylo žalováno na neplatnost smluv, neboť žaloba na určení

neplatnosti smlouvy je dle § 80 písm. c) přípustná. Její důvodnost

ovšem záleží na prokázání naléhavého právního zájmu, což je

uvedeno přímo v citovaném ustanovení. Navíc navrhovatelky samy

tvrdily okolnosti, v nichž naléhavý právní zájem spatřovaly, bylo

tedy zřejmé, že věděly o nutnosti jej prokázat. Skutečnost, že

soud I. stupně v okolnostech uváděných navrhovatelkami naléhavý

právní zájem nespatřoval, nebyla důvodem k poučování

navrhovatelek. Rozsudek okresního soudu byl náležitě

a srozumitelně odůvodněn.

K poučovací povinnosti odvolací soud pak uvedl, že eventuální

petit je obecně přípustný, avšak v konkrétní věci jeho připuštění

v rámci změny žalobního petitu v odvolacím řízení by odporovalo

ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř., jak je odůvodněno v rozsudku.

Odvolací soud by v případě připuštění změny žaloby spočívající

v rozšíření petitu o eventuální petit rozhodoval o jiném petitu

než soud okresní, tedy v rozporu se zásadou dvojinstančnosti

občanského soudního řízení. Ke zrušení rozsudku okresního soudu

pak nebyl důvod, když takovým důvodem není navržená změna

žalobního petitu.

Právní zástupce Kožedělného a gumárenského podniku Tábor, s.

p. v likvidaci,jako zástupce vedlejšího účastníka, uvedl, že soud

I. stupně postupoval dle § 5 o. s. ř. a že nebylo vinou soudu I.

stupně, že návrh nebyl formulován na určení vlastnictví. Soudy

obou stupňů správně konstatovaly, že se nelze domáhat určení

neplatnosti kupních smluv, když lze žalovat na určení vlastnictví.

Z obsahu rozsudku pak jednoznačně vyplynulo, že pro odvolací

řízení je nutná změna návrhu na zahájení řízení, nikoli však

eventuálním petitem.

Právní zástupce Institutu moderního průmyslu Praha, JUDr. O.

Ch., ve vyjádření vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti uvedl,

že se se závěry obou soudů plně ztotožňuje. Ve svém vyjádření

poukazuje zejména na to, že změna návrhu ve smyslu jeho rozšíření

o eventuální petit je nepřípustná, neboť tento lze připustit pouze

u žalob vlastnických znějících na plnění, a to pro případ, že

nelze věc vydat pro její neexistenci či v případě, že ji žalovaný

nemá ve své dispozici. Dále poukázal na to, že navrhovatelky

neprokázaly naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv. Dle

jeho názoru nedošlo k porušení základního práva navrhovatelek dle

čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Soudy neporušily svým

postupem § 5 o. s. ř., neboť ve vztahu k návrhu na zahájení řízení

má soud pouze povinnost poučovat a odstraňovat vady návrhu tak,

aby návrh měl náležitosti dle § 79 odst. 1 o. s. ř. a o poučovací

povinnosti obecně platí, že soudy poskytují účastníkům poučení

pouze o jejich procesních právech a povinnostech. Zcela se

ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě změna

návrhu ve smyslu jeho rozšíření o eventuální petit je nepřípustná.

II.

Navrhovatelky v ústavní stížnosti namítají porušení jejich

práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že soudy

nesplnily svoji poučovací povinnost dle § 5 o. s. ř. Uvádějí, že

kdyby soudy splnily svoji poučovací povinnost, poučení soudu by

respektovaly a podaly řádnou žalobu. Právní hodnocení žaloby

o určení neplatnosti smluv oběma soudy navrhovatelky nenapadly.

Ústavní soud po přezkoumání rozsudků obou soudů i řízení,

které jim předcházelo, dospěl k závěru, že poučovací povinnost

soudy neporušily a ztotožnil se se závěry obou soudů.

Podle ustanovení § 5 o. s. ř soudy poskytují účastníkům

poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Dle názoru

soudu ustanovení § 5 o. s. ř. je nutno vyložit tak, že soud je

povinen účastníky poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké

povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní

úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních

úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Cílem

poučovací povinnosti je informace účastníka o tom, jaká má

v procesu práva a povinnosti, aby jím provedené procesní úkony

mohly vyvolat zamýšlené účinky a aby mohl splnit své procesní

povinnosti. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by

účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, ale jen pomoc

k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá

v řízení učinit.

Někdy vznikají pochybnosti o rozsahu poučovací povinnosti

soudu tam, kde má procesní právo i hmotněprávní aspekt. Do uvedené

skupiny spadají případy, kdy nedostatky, které by vedly

k zamítnutí žaloby, lze odstranit procesními úkony, avšak nutnost

provedení těchto procesních úkonů nevyplývá z procesněprávních

předpisů, ale z hmotného práva.

Uvedené platí i o žalobním petitu. V žalobním návrhu je

vyjádřen závěr, jaký si žalobce vytvořil o svém hmotněprávním

postavení v souvislosti s právní normou, která upravuje předmětný

právní vztah. Závěr o tom, zda soud může návrhu vyhovět či ne,

není výsledkem aplikace procesních předpisů, ale hmotněprávních

norem. Je nutno si uvědomit, že většina ustanovení hmotného práva

má své důsledky i v oblasti procesní. Hmotněprávní ustanovení by

bylo zbytečné, pokud by se nemohlo v procesu uplatnit, avšak

poučení o hmotném právu, i když má důsledky v procesní oblasti, je

stále poučením o hmotném právu a takové poučení ustanovení § 5

nepřipouští.

Na základě výše uvedeného lze tedy učinit závěr, že v daném

případě pokud by soud I. stupně navrhovatelky poučoval o tom, že

žalobní petit na neplatnost smluv tak, jak jej uplatnily, je

nepřípustný, jednalo by se o poučování o hmotném právu. Poučovací

povinnost soudu zde nepadala v úvahu, neboť žaloba na určení

neplatnosti smlouvy jako taková podle § 80 písm. c) o. s. ř. je

přípustná. Skutečnost, že soud I. stupně ve skutkovém základu

žaloby naléhavý právní důvod nespatřoval, nebyla důvodem

k poučování navrhovatelek.

Další námitka navrhovatelek se týkala příliš obecného

a nekonkrétního odůvodnění rozsudku, v němž soud neuvedl, jakého

práva se měly navrhovatelky žalobou domáhat. Ústavní soud je toho

názoru, že formulaci odůvodnění rozsudku okresního soudu nelze nic

vytknout. Je natolik konkrétní a srozumitelná, že zvláště pro

právního zástupce navrhovatelek nemohly vzniknout pochybnosti

o správném znění žalobního petitu.

Ani v odvolacím řízení Ústavní soud nezjistil porušení

poučovací povinnosti odvolacího soudu. Zde vyvstala obdobná

situace jako u soudu I. stupně. Obecně lze změnu návrhu

(eventuální petit) dle § 95 odst. 1 o. s. ř. připustit, proto zde

nelze uvažovat o poučovací povinnosti soudu, neboť ta by se opět

musela týkat konkrétního znění návrhu, tedy poučení o hmotném

právu, jak bylo uvedeno výše. V předmětné věci však odvolací soud

dospěl k závěru, v souladu s ustanovením § 95 odst. 2, že změnu

žalobního petitu připustit nelze a svoje stanovisko řádně

v rozsudku odůvodnil. Pokud navrhovatelky ve stížnosti tvrdí, že

soud měl dostatek důkazů k tomu, aby mohl rozhodnout i o změněném

návrhu, pak je nutno zdůraznit, že toto posouzení přísluší pouze

soudu v rámci provádění a volného hodnocení důkazů. V souvislosti

s namítaným porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod se Ústavní soud zabýval i celkovým průběhem soudního

řízení z hlediska dodržování procesních předpisů a dospěl

k závěru, že oba soudy poskytly navrhovatelkám náležitou ochranu

v řízení, umožnily jim v plném rozsahu se řízení účastnit,

vyjadřovat se a podávat návrhy, výroky obou rozsudků byly náležitě

a srozumitelně odůvodněny.

Vzhledem k výše uvedenému posouzení ústavní stížnosti Ústavní

soud nezjistil, že postupem soudů došlo k porušení základního

práva navrhovatelek na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod v návaznosti na čl. 90 Ústavy ČR, a proto

ústavní stížnost navrhovatelek zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 25. června 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru