Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 63/03Usnesení ÚS ze dne 27.04.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
opravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.63.03
Datum podání28.01.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 88, § 265b

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 13


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 63/03 ze dne 27. 4. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. M. K., proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 417/2002, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 10 To 9/02, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 9 T 5/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavními stížnostmi, vedenými u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 64/03 a sp. zn. I. ÚS 63/03, shodně doručenými Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2003, se R. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor (dále jen "soud prvního stupně"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a usnesení Nejvyššího soudu ČR, pro porušení práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu stěžovatel spatřoval v časové kolizi výslechu obviněného M. D., který probíhal dne 16. 8. 2000 od 11.05 hod. na Krajském úřadu vyšetřování (stěžovatel neuvádí místo, kde měl být výslech proveden) a výslechu stěžovatele, který byl proveden téhož dne od 10.30 hod. ve Věznici v Plzni. Ve vztahu k namítanému porušení čl. 13 Listiny jeho námitky směřovaly proti provedeným důkazům, vyplývajícím z odposlechů, a údajům získaných evidováním telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétní osobě. V tomto směru poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 78/2001 s tím, že obecné soudy vycházely z výpisů telefonních hovorů pořízených z mobilních telefonů. Z těchto výpisů bylo zjištěno, že z mobilního telefonu obviněného R. S. bylo telefonováno na mobilní telefon stěžovatele. Podle názoru stěžovatele byly výpisy pořízeny v rozporu s čl. 13 Listiny a příslušným soudem nebyl dán souhlas k vyhodnocení výpisů telefonních hovorů. Vzhledem k tomu, že odvolací soud na tyto námitky nereagoval a Nejvyšší soud ČR k těmto námitkám uvedl, že nespadají pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b trestního řádu (dále jen "TrŘ") přesto, že dovolání je určeno k nápravě procesních a právních vad, jednalo se o denegatio justitiae.

Vzhledem k tomu, že se obě ústavní stížnosti týkaly téhož stěžovatele, který napadl totožné trestní řízení, rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 63/03, za použití § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, o jejich spojení ke společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. I. ÚS 63/03.

Jelikož ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků, a spis Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, sp. zn. 9 T 5/2001.

Nejvyšší soud ČR uvedl, že argumentace stěžovatele, namítající nesprávný procesní postup dovolacího soudu a chybné rozhodnutí ve věci, nemůže obstát a odkázal na odůvodnění svého usnesení o dovolání. Pro úplnost poukázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ, z něhož vyplývá, že Nejvyšší soud ČR je povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního stupně, event. soudu druhého stupně, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit. Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v ustanovení § 265a TrŘ. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věc v celé šíři, neboť by se dostal do role soudu prvního, příp. druhého stupně. Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to obnovu řízení a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona. Připouští-li zákon v ustanovení § 265b TrŘ podat dovolání z výslovně uvedených důvodů, opírajících se o určité nejzávažnější procesní a hmotně právní vady, aniž by bylo možno namítat správnost a úplnost provedeného dokazování, nelze v tom shledávat porušení ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z uvedených skutečností je zřejmé, že v řízení před Nejvyšším soudem ČR o dovolání, ani jeho usnesením, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud ČR navrhl ústavní stížnost zamítnout.

Nejvyšší státní zastupitelství v Brně nejprve zrekapitulovalo průběh předmětného trestního řízení a uvedlo, že podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání nereagoval na vytýkané vady dílčího rozhodnutí tak, jak požadoval v dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Smyslem dovolání však není realizace věcně neomezeného přezkoumání věci, jak se činí z podnětu stížnosti pro porušení zákona, nýbrž snaha umožnit také obviněnému přímo dosáhnout nápravy zřejmých, v zákoně taxativně vymezených, vad pravomocných rozhodnutí. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ je určen k nápravě takových právních vad rozhodnutí ve věci samé, které spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Stěžovatelem tvrzené vady důkazního řízení však není možno pojmově ztotožnit s právním posouzením skutku nebo jiným hmotně právním posouzením. Právní posouzení skutku spočívá v řešení otázky, zda popsaný skutek je vůbec trestným činem, a v otázce, o který trestný čin a podle jakého ustanovení trestního práva hmotného jde, tedy zda soudem uvedené znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, odpovídají skutku zakotvenému ve výrokové části napadeného rozhodnutí. Pod pojem právní posouzení skutku nelze zahrnovat novou definici skutkového stavu, tedy změnu skutkových zjištění oproti takové specifikaci, jaká vyplynula z rozhodovací činnosti obecných soudů. Jiné hmotně právní posouzení se může týkat některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Stěžovatelem uváděné nedostatky v opatřování a provádění důkazů není možné považovat za hmotně právní hodnocení. Mohlo by se jednat o takové vady procesní povahy, které není možno napravit mimořádným opravným prostředkem podle hlavy XVII. TrŘ, ale je možno je napravit cestou stížnosti pro porušení zákona. Z těchto důvodů námitky stěžovatele nenaplnily stěžovatelem proklamovaný důvod dovolání. Naopak pod tento dovolací důvod Nejvyšší soud ČR zařadil výhradu stěžovatele, že rozsudek soudu prvního stupně nekonkretizoval, v čem spočívalo jeho organizování trestného činu krádeže a že nesprávně aplikoval § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), což nenapravil ani odvolací soud. Tuto námitku posoudil Nejvyšší soud ČR jako zjevně neopodstatněnou. Na závěr Nejvyšší státní zastupitelství konstatovalo, že ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami. V rámci řízení o dovolání nemohl Nejvyšší soud ČR rozhodnout způsobem, jaký stěžovatel požadoval, aniž by se jeho rozhodnutí dostalo do rozporu se zákonem.

Vrchní soud v Praze konstatoval, že obsah ústavní stížnosti se v podstatě shoduje s odvolacími námitkami stěžovatele, se kterými se v napadeném rozsudku vypořádal.

Vrchní státní zastupitelství se vzdalo postavení vedlejšího účastníka (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, sp. zn. 9 T 5/2001, Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) TrZ (výrok II. rozsudku), dále byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) TrZ, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ (výrok III. rozsudku) a výrokem V. rozsudku byl uznán vinným jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) TrZ k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) TrZ. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 300 000,--Kč, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel v délce trvání tří let, trest propadnutí věci (mobilní telefon N. a padělaný řidičský průkaz) a zabrání věci (2,10 g krystalického prášku béžové barvy - pervitinu).

V rámci odvolacího řízení odvolací soud, podle § 259 odst. 3 TrŘ, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, při nedotčeném výroku o vině, nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil za organizátorství k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 TrZ, § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) TrZ k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 259 odst. 1 TrŘ trestní věc obžalovaných M. B., Z. V., J. K., R. N., R. S. a ohledně dalšího obsahu obžaloby proti stěžovateli (výrok I., II. a III. napadeného rozsudku soudu prvního stupně) vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor. Dále odvolací soud zamítl odvolání obžalovaného R. S. a odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, týkající se obžalovaných Ing. M. T., R. S., M. D.

Ze spisu je rovněž patrno, že stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 417/2002, odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) TrŘ jako zjevně neopodstatněné.

Při rozhodování o vině a trestu obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel, obžalovaný R. S. a obviněný M. D., na základě dohody společně, jako organizovaná skupina, provedli dne 15. 6. 2000 v době od 04. 05 hod. do 05. 10 hod. vloupání do objektu CASINA v Dolním Dvořišti, okres Český Krumlov. Cílem vloupání byl trezor s penězi. Do kasina vnikli vchodem přes cukrárnu za použití nalezených nebo odcizených klíčů nebo paklíče. Odtud ke škodě společnosti C. B., a. s., odcizili trezor v hodnotě 20 000,-- Kč s finanční hotovostí ve výši 994 148,30 Kč. Hlavním organizátorem a koordinátorem byl stěžovatel, který rovněž převzal odcizený trezor s uvedenou finanční hotovostí. Plánek s vyznačeným umístění trezoru a informace o výši finanční hotovosti poskytl stěžovateli obžalovaný M. D., tehdejší pracovník bezpečnostní agentury zajišťující ochranu CASINA, který měl za tyto informace přislíbenou odměnu ve výši 50 000,-- Kč. Samotné vloupání provedl obžalovaný R. S. společně s nejméně jednou, dosud nezjištěnou osobou.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, zda rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí a předložených podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že (1.) odposlechy telekomunikačního provozu a záznamy o telekomunikačním provozu byly opatřeny v rozporu s čl. 13 Listiny a že (2.) časovou kolizí výslechu stěžovatele a obviněných M. D. a R. S. bylo porušeno jeho právo na obhajobu, a tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

K namítanému porušení práva na spravedlivý proces je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.

V daném případě byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem, rovné postavení stěžovatele bylo v řízení před soudem zajištěno, po celou dobu trestního řízení byl zastoupen obhájcem a byla mu poskytnuta dostatečná soudní ochrana. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání byla ústní, veřejná, stěžovatel se jich mohl zúčastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo, dostatečně se vypořádal s námitkami stěžovatele v podaném odvolání, posoudil všechny skutečnosti i provedené důkazy a dospěl k závěru, který řádně odůvodnil. Rovněž z napadeného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Napadené rozsudky o vině a trestu soudů obou stupňů jsou vyčerpávajícím, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněny a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů a jejich rozhodnutí nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Námitce stěžovatele, že postupem soudu prvního stupně a odvolacího soudu, který provedl a hodnotil důkazy plynoucí z odposlechů a záznamu o telekomunikačním provozu, byl porušen čl. 13 Listiny, nelze přisvědčit. Jestliže v tomto směru poukazoval stěžovatel na argumentaci Ústavního soudu, obsaženou v nálezu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 78/2001, pak nelze než konstatovat, že každý případ je nutno posuzovat na základě konkrétních okolností. Argumentace, obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu, není bez dalšího převoditelná na jakýkoli, byť i zdánlivě podobný případ. Situace, která nastala ve zmiňovaném nálezu, na souzenou věc nedopadá, neboť se v něm jednalo o situaci, kdy při hlavním líčení byly provedeny důkazy výpisem z telefonních účtů stěžovatelů (číslo volané stanice, datum a čas počátku hovoru, doba trvání hovoru atd.), aniž by orgány činné v trestním řízení postupovaly při získání těchto důkazů podle § 88 TrŘ. V projednávaném případě však orgány činné v trestním řízení postupovaly při provádění odposlechů a získávání záznamů telekomunikačního provozu, tj. dalších údajů evidovaných při registraci telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétním osobám (výpis příchozích a odchozích hovorů, údaje o použitých telekomunikačních službách atd.), v souladu s § 88 odst. 1, 2 TrŘ. Nutno podotknout, že s touto námitkou, uplatněnou již v odvolání, se vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, když zdůraznil, že odposlechy a záznam telekomunikačního provozu byly řádně povoleny a není pochyb o tom, že byly splněny zákonné podmínky upravené v § 88 TrŘ.

Jak je zřejmé ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, sp. zn. 9 T 5/2001, jednotlivé příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, podle § 88 odst. 1, 2 TrŘ, byly vydány Okresním soudem v Táboře (č. l. 3221 a násl. spisu), na základě žádosti státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích. Jestliže pak byly na základě těchto příkazů u soudu prvního stupně, příp. u soudu odvolacího, provedeny a hodnoceny jako důkazy odposlechy a záznamy o telekomunikačním provozu, jednalo se o ústavně konformní postup, jímž nedošlo k namítanému porušení čl. 13 Listiny. Pro úplnost se poznamenává, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu, nařízený a provedený v jedné trestní věci, lze jako důkaz použít v jiné trestní věci, pokud se jedná, mimo jiné, o trestní stíhání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Z uvedeného je patrno, že v daném případě postup soudu prvního stupně a soudu odvolacího nemohl vyvolat stav popsaný v uvedených nálezech Ústavního soudu, neboť se v něm jedná v zásadě o jiný případ, jak je shora uvedeno.

Rovněž námitka časové kolize výslechů stěžovatele a obviněných M. D. a R. S. neposouvá věc do ústavně právní roviny. Obhájce stěžovatele JUDr. L. N. byl o konání výslechů vyrozuměn faxovým podáním dne 16. 8. 2000 v 07. 36 hod. (č. l. 335 spisu) a k uvedeným výslechům se nedostavil. Z protokolů o výslechu obviněného R. S. vyplývá, že tento využil svého práva a k věci odmítl vypovídat (č. l. 1015 spisu). Rovněž stěžovatel odmítl, po poučení, vypovídat k věci uvedené ve sdělení obvinění s tím, že si volí jako svého obhájce JUDr. J. K. a bude vypovídat až v její přítomnosti (č. l. 936 spisu). Pouze obviněný M. D. svého práva nevyužil a k věci vypovídal (č. l. 1025 a násl. spisu). Následně dne 27. 9. 2000 byla provedena prověrka výpovědi obviněného M. D., o níž byl obhájce stěžovatele telefonicky a včas vyrozuměn dne 20. 9. 2000 (č. l. 340 spisu). Prověrky výpovědi se však neúčastnil. V rámci hlavního líčení dne 5. 6. 2001 - 7. 6. 2001 odmítl obžalovaný M. D. vypovídat. Proto předseda senátu přistoupil k přečtení jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení. Z obsahu spisu plyne, že stěžovatel a jeho obhájce byli přítomni čtení protokolu o výslechu obžalovaného M. D., bez následných připomínek k ní (č. l. 3411 spisu). V tomto směru lze uzavřít, že ač prvotní vyrozumění obhájce stěžovatele o konání vyšetřovacího úkonu nebylo učiněno včas, stěžovatel ani jeho obhájce možnou nezákonnost výslechu obžalovaného M. D. nenamítali. V důsledku toho, byť by šlo o porušení zákona, nejde o pochybení, které by dosahovalo ústavně právní roviny, neboť obhájce stěžovatele měl možnost zúčastnit se provádění těchto vyšetřovacích úkonů (zejména prověrky výpovědi obžalovaného M. D. a čtení protokolu jeho výslechu provedeného v přípravném řízení v průběhu hlavního líčení) v dalších stadiích trestního řízení.

Jestliže obhájce obviněného nebyl vyrozuměn včas o místu a době provádění vyšetřovacích úkonů v průběhu přípravného řízení, jejichž provedení bylo možno odložit a kterých se proto neúčastnil, přestože o vyrozumění o jejich konání žádal, nejde o porušení práva na spravedlivý trestní proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, za předpokladu, že obhájce měl reálnou možnost zúčastnit se jejich provádění v dalších stadiích trestního řízení nebo souhlasil s jejich provedením přečtením a nevznesl přitom námitku porušení § 165 odst. 3 (§ 2 odst. 13) TrŘ policejním orgánem, spočívající v nemožnosti napadat úkony přípravného řízení. Právo na spravedlivý proces by utrpělo teprve tehdy, jestliže by soud reálnou možnost opakovat původní vyšetřovací úkon vyloučil (např. by neprovedl výslech svědka, jehož se obhájce v přípravném řízení neúčastnil) nebo by na vznesenou námitku obhájce nereagoval (nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 243/2000).

Neobstojí ani stěžovatelem namítané údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud ČR uvedl, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud ČR je povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího. V návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění, včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění, vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, o němž rozhoduje Nejvyšší soud ČR, který však není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V řízení o dovolání nelze znovu vytvářet či zásadně měnit skutková zjištění. V posuzované věci Nejvyšší soud ČR shledal, že namítaná nezákonnost telefonních odposlechů, způsob provedení těchto důkazů a jejich nesprávného vyhodnocení a porušení práv obhajoby, nespadá pod stěžovatelem uváděný dovolací důvod. Pokud by dovolání bylo podáno jen z takovýchto námitek, bylo by odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) TrŘ jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b TrŘ. Pod deklarovaný dovolací důvod Nejvyšší soud ČR podřadil pouze námitku, že soud prvního stupně v rozsudku nekonkretizoval, v čem spočívalo organizování trestného činu krádeže a že nesprávně aplikoval § 10 odst. 1 písm. a) TrZ, s čímž se nevypořádal odvolací soud. V tomto směru však Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) TrŘ jako zjevně neopodstatněné.

Uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR jsou zcela v souladu s podstatou a také funkcí dovolání, neboť v dovolacím řízení nelze znovu otevírat otázku správnosti a úplnosti skutkového stavu. Právě takový cíl však stěžovatel ve svém dovolání sledoval, když v podaném dovolání zejména namítal shora uvedené nezákonné provádění a hodnocení důkazů a z toho vyplývající správnost samotného zjištění skutkového stavu. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR, v souladu se zásadami trestního řádu, posoudil důvodnost dovolání podle § 265b TrŘ. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako podání z jiného důvodu než je uveden v § 265b TrŘ. Za tohoto stavu nelze Nejvyššímu soudu ČR cokoli vytknout a napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nedošlo k zásahu do stěžovatelem namítaného práva na spravedlivý proces.

V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavnísoud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2004JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru