Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 628/05Usnesení ÚS ze dne 14.11.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
Věcný rejstříkvazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.628.05
Datum podání10.11.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 628/05 ze dne 14. 11. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. P., zastoupeného JUDr. Julií Xinopulosovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Kateřinská 5, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 70 Nt 1916/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností N.P. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Městského soudu v Brně (dále též "městský soud") pro porušení čl. 8 odst. 2, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Uvedeným usnesením městský soud zrušil usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 10. 8. 2005, čj. 3 ZT 267/2005 - 142 (dále jen "státní zástupce"), kterým byl stěžovatel i nadále ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), b), c) trestního řádu (dále jen "TrŘ") a nově rozhodl tak, že stěžovatele ponechal i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) TrŘ, neboť důvod vazby podle § 67 písm. b) TrŘ již pominul.

Stěžovatel je spolu s obviněným T. R. stíhán pro trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle ustanovení § 171a odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákona (dále jen "TrZ") a účasti na zločinném spolčení podle ustanovení § 163a odst. 1 TrZ. Uvedené trestné činy měli spáchat tím, že se na území České republiky podíleli na založení zločinného spolčení mezinárodního charakteru za účelem nelegálního převádění osob z České republiky do Rakouska a dále do Itálie.

Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval v postupu městského soudu, který rozhodl jeho o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání i nadále ve vazbě bez jeho slyšení. V tomto směru poukázal na přípis městského soudu adresovaný obhájkyni stěžovatele s dotazem, zda se výslovně vzdává práva účasti u neveřejného zasedání, kde bude o stížnosti rozhodováno. Obhájkyně odpověděla, že netrvá na své přítomnosti u neveřejného zasedání. Městský soud o stížnosti rozhodl, aniž by zaslal podobný přípis také stěžovateli a zjistil, zda se rovněž vzdává účasti u neveřejného zasedání.

K výzvě Ústavního soudu, podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), městský soud uvedl, že účastnit se, tj. být slyšen, při rozhodování o stížnosti proti usnesení státního zastupitelství je právem obviněného, nikoli jeho povinností. Proto v dané věci učinil dotaz na stěžovatele, prostřednictvím jeho obhájkyně, aby se s ní poradil, jakou taktiku zvolí a poté, aby soudu sdělila, jaké je stanovisko stěžovatele, tj. zda se chce jednání zúčastnit, tzn. být slyšen. V tomto duchu byl formulován i zcela jednoznačný dotaz na stěžovatele prostřednictvím jeho obhájkyně. Nikoli tedy dotaz jen na obhájkyni. Proto soud považoval sdělení obhájkyně jako neobratnost při formulaci odpovědi, neboť dotaz na účast u neveřejného zasedání byl učiněn na stěžovatele, a nikoli jeho obhájkyni.

V replice stěžovatel uvedl, že obhájkyně s ním byla již předem domluvena, že se k neveřejnému zasedání nedostaví. Stěžovatel s tímto postupem souhlasil a očekával výzvy soudu. Byl srozuměn s tím, že bude eskortován a měl připravenou řeč. K tomu však nedošlo, stěžovateli výzva soudu zaslána nebyla.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžejní tvrzení stěžovatele spočívá v tom, že "nebyl slyšen" v řízení o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání i nadále ve vazbě, čímž mělo dojít k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 8 odst. 2, 5 Listiny.

Otázku zajištění práv obviněného v kontradiktorním řízení s ohledem na vazební řízení již Ústavní soud opakovaně řešil (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02, sp. zn. IV. ÚS 269/05, plenární nález ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 45/04). Z označeného plenárního nálezu plyne, že v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem dříve, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, náleží mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody. Účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv. Zároveň však Ústavní soud výslovně zdůraznil, že tato přísná měřítka je možno vztáhnout v uvedeném rozsahu toliko na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.

Tyto závěry však neimplikují povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná.

V dané věci se městský soud, prostřednictvím obhájkyně, dotázal stěžovatele, zda se výslovně vzdává práva účasti u neveřejného zasedání, kde bylo rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě. Na tuto žádost reagovala obhájkyně s tím, že se výslovně vzdává práva účasti u neveřejného zasedání ve věci projednání stížnosti obv. N. P. (stěžovatele), kterého obhajuje a souhlasí, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Tuto odpověď považoval městský soud jako neobratnost při formulaci a stížnost proti usnesení státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě projednal bez přítomnosti stěžovatele.

Lze souhlasit s názorem městského soudu, že je právem, a nikoli povinností, obviněného "být slyšen". Pokud však není najisto postaveno, že obviněný souhlasí s jednáním bez jeho přítomnosti, musí soud, a to s ohledem na shora označený plenární nález Ústavního soudu, rozhodovat o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě v neveřejném zasedání za přítomnosti obviněného.

V projednávané věci městský soud nepochybil, když dotaz na stěžovatele, týkající se jeho účasti u neveřejného zasedání, učinil prostřednictvím jeho obhájkyně, ale s ohledem na nejednoznačnou odpověď obhájkyně neměl najisto postaveno, že stěžovatel souhlasí, aby o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě bylo rozhodováno bez jeho přítomnosti. Ze spisu městského soudu, sp. zn. 70 Nt 1903/2006, Ústavní soud zjistil, že dne 16. 1. 2006, pod sp. zn. 3 Zt 267/2005, vydal státní zástupce další rozhodnutí o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě. Proti tomuto usnesení si podal stěžovatel stížnost, kterou městský soud usnesením ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 70 Nt 1903/2006, zamítl. Z protokolu o neveřejném zasedání, který byl sepsán u městského soudu dne 13. 2. 2006, vyplývá, že stěžovatel byl k důvodům vazby vyslechnut a městský soud shledal vazbu i nadále důvodnou. Jestliže i po bezprostředním seznámení se s argumenty a námitkami stěžovatele dospěl městský soud k závěru, že důvody k ponechání stěžovatele ve vazbě trvají i nadále, znamená to, že nepochybně tyto důvody byly dány i v době přijetí usnesení napadeného ústavní stížností, a proto lze tento závěr vztáhnout i na předcházející rozhodnutí městského soudu. Jinak řečeno, případná absence slyšení stěžovatele před vydáním napadeného rozhodnutí městským soudem byla zhojena poté, co byl stěžovatel v následujícím neveřejném zasedání k důvodům vazby slyšen, a poté, co důvodnost vazby byla shledána (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 484/05, sp. zn. I. ÚS 410/05, sp. zn. IV. ÚS 456/05). K důvodům vazby byl stěžovatel slyšen opakovaně, i poté, co bylo zahájeno hlavní líčení v trestní věci stěžovatele (sp. zn. 5 T 46/2006), vždy s konstatováním, že vazba je důvodná.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v odůvodnění napadeného usnesení městského soudu je přesvědčivě a logicky zdůvodněno, které konkrétní skutečnosti vedly k rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, resp. k zamítnutí jeho stížnosti o ponechání i nadále ve vazbě. Jak je patrno z ústavní stížnosti, ani sám stěžovatel důvodnost vazby nijak nezpochybnil, když proti odůvodnění napadeného usnesení městského soudu nevznášel žádné námitky.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2006

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru