Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 625/01Usnesení ÚS ze dne 27.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip proporcionality
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
základní práva a svobody/ochra... více
Věcný rejstříkOchrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.625.01
Datum podání26.10.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 93 odst.2

2/1993 Sb., čl. 7, čl. 10

40/1964 Sb., § 11, § 12


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 625/01 ze dne 27. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 625/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti Ing. R. C., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 186/2001, ze dne 7. 8. 2001, a rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 19 C 45/2000, ze dne 6. 6. 2001, a o vyslovení povinnosti dle § 82 odst. 3 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a ve věci návrhu na vydání předběžného opatření, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2001, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, rozsudku Krajského soudu v Plzni, dále vyslovení povinnosti předsedy senátu Okresního soudu v Chebu ze spisu, sp. zn. 1 T 134/97, vyřadit a ve lhůtě 15 dnů od doručení nálezu Ústavního soudu zničit všechny fotografie, jméno, příjmení a tituly stěžovatele, ať ve fotografiích nebo v písemné formě, a domáhá se rovněž vydání předběžného opatření, jímž se Okresnímu soudu v Chebu ukládá povinnost "v průběhu sporu zamezit přístup k fotografiím stěžovatele, jeho jménu a příjmení, nalézajících se ve fotoalbu, založeném ve spise původně vedeném Policií České republiky - Okresním úřadem vyšetřování Cheb pod sp. zn. OVV 1278/20, nyní Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 1 T 134/97, a všech jejich kopií, na své náklady do tří dnů od vyhlášení tohoto nálezu".

Uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, jakož i postupem Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování Cheb a Okresního soudu v Chebu se cítí být stěžovatel dotčen v základních právech, plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Žalobou před obecným soudem se stěžovatel vůči odpůrci, České republice, takto vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem, domáhal omluvy a úhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. Postupem orgánů činných v trestním řízení, které ve věci vedené u Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování Cheb pod sp. zn. OVV 1278/20, použily jeho fotografii s uvedením jména, příjmení a data narození za účelem rekognice, se cítil být dotčen ve svých právech na ochranu osobnosti, plynoucích z § 11 a násl. obč. zák. Krajský soud v Plzni žalobu stěžovatele zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil poukazem na ustanovení čl. 40 Listiny a § 2 odst. 2 tr. řádu a § 12 odst. 2 obč. zák., a to poté, co dospěl k závěru, že uvedené užití fotografie a dat stěžovatele podle ustanovení § 93 odst. 2 tr. řádu není neoprávněným zásahem do jeho osobnostních práv, neboť užití fotografie bylo jednak v souladu se zákonnou licencí (§ 12 odst. 2 obč. zák.), a jednak neohrozilo čest stěžovatele. Nalézací soud přitom vycházel z interpretace dotčených zákonných ustanovení: neplyne-li z § 93 odst. 2 tr. řádu výslovný zákaz provedení rekognice podobiznou či obrazovým záznamem bez předchozího souhlasu zobrazené osoby, je naplněna podmínka obsažená v § 12 odst. 2 obč. zák., dle níž svolení není třeba, jestliže se použijí písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky, nebo zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona. Soud zamítl žalobu stěžovatele vycházeje ze dvou samostatných důvodů: jednak proto, že použitím fotografie stěžovatele a jejím vložením do vyšetřovacího spisu zásah do všeobecného osobnostního práva nebyl při nedostatku nezbytného prvku veřejnosti završen a dokonán, jednak proto, že existovala zákonná licence dle § 12 odst. 2 obč. zák.

Odvolací soud rozhodnutí krajského soudu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vycházel ze zákonného stanovení podmínek občanskoprávní odpovědnosti za porušení práv na ochranu osobnosti dle § 13 obč. zák., dle kterého základním hmotněprávním předpokladem této odpovědnosti je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého vyvolat újmu osobnosti fyzické osoby, spočívající v porušení či ohrožení práv chráněných ustanovením § 11 a násl. obč. zák. Dovodil, že zařazení fotografie stěžovatele a jeho osobních dat do vyšetřovacího spisu bez jeho předchozího souhlasu za účelem provedení důkazu podle ustanovení § 93 odst. 2 tr. řádu nelze považovat za neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv, neboť důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu je skutečnost, že k jejich zařazení do vyšetřovacího spisu došlo k úředním účelům a na základě zákona, tedy v souladu s ustanovením § 12 odst. 2 obč. zák. a rovněž v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 Listiny.

Za zásadní otázku předmětné věci považuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti určení hranice mezi oprávněním použít podobizny a osobní data k úředním účelům na základě zákona na jedné straně, a lidskými právy, zajištěnými Listinou na straně druhé. Jinými slovy jde, dle jeho názoru, o střet oprávnění, jimiž disponuje státní moc dle § 12 odst. 2 obč. zák., a práva občana, obsaženého v čl. 10 odst. 1 Listiny. Vychází dále ze skutečnosti, že jeho fotografie a osobní data byla použita z registru občanských průkazů. Stanoví-li ustanovení § 1 zák. č. 75/1957 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů, že občanský průkaz je veřejná listina, kterou občan republiky prokazuje svou totožnost, státní občanství, místo pobytu a evidenční skutečnosti zapsané v občanském průkazu, lze z uvedeného dovodit, že i údaje evidované mimo tento průkaz, ale poskytované v souvislosti s ním, mohou být použity pouze pro účely, pro které byl vydán. Stěžovatel je přesvědčen, že svěřené podobizny, jakož i jména s příjmením a daty narození, popř. titulem, pro účely vydání a evidování vydaného občanského průkazu, se nestávají veřejným majetkem státu, ale nadále patří občanu. Upozorňuje v této souvislosti na skutečnost, že povinnost poskytnout data a fotografie byla upravena vyhláškou č. 128/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se proto domnívá, že v předmětné věci bylo vybočeno z mezí ustanovení § 12 odst. 2 obč. zák., neboť byly použity k úředním účelům jeho podobizny a osobní údaje bez zákonné opory, v rozporu s účelem zákona o občanských průkazech.

Použití fotografií a osobních dat pro úřední účely mimo rámce, jež stanoví zákon o občanských průkazech, považuje stěžovatel za porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 7 Listiny. Dotčení v základním právu plynoucím z čl. 10 Listiny spatřuje v tom, že postupem orgánů činných v trestním řízení byl vytvořen prostor, aby osoby se spisem se seznamující nabyly dojmu, že stěžovatel s uvedeným postupem souhlasil, popřípadě s věcí má něco společného. Konečně stěžovatel v postupu orgánů činných v trestním řízení spatřuje i porušení ústavního práva na ochranu před neoprávněným zneužíváním osobních údajů.

Dovolává-li se stěžovatel u Ústavního soudu ochrany proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", odkazuje v této souvislosti na vymezení uvedeného pojmu v judikatuře Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 62/95). Zastává totiž názor, dle něhož i v případě, vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti směřující proti výše označeným rozsudkům obecných soudů ve věci ochrany osobnosti, nemůže to nijak ovlivnit skutečnost, že fotografie a data nadále zůstanou v trestním spise (ve věci vedené před Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 1 T 134/97). Stěžovateli totiž po zrušení zák. č. 256/1992 Sb. nepřísluší procesní prostředek, jímž by se mohl před obecnými soudy domáhat zákazu v pokračování zásahu do jejich osobnostních práv.

Z důvodu probíhajícího řízení v předmětné trestní věci a z důvodu obavy, že k trestnímu spisu má přístup celá řada osob nemajících povinnost mlčenlivosti, domáhá se stěžovatel i vydání předběžného opatření podle § 80 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Plzni a vedlejší účastník řízení ČR- Ministerstvo vnitra. Vrchní soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Krajský soud v Plzni v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření namítá nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ze strany stěžovatelů, neboť tito proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2001, sp. zn. 1 Co 291/2000, a 1 Co 293/2000, nepodali dovolání, ačkoli podstatou věci je otázka, která dle jeho vědomosti dosud nebyla v českém právu řešena a lze předpokládat, že by ji Nejvyšší soud ČR posoudil jako otázku zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dle názoru vedlejšího účastníka předmětnou ústavní stížnost lze odmítnout jako nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů.

Za klíčovou otázku zásadního významu v dané věci vedlejší účastník řízení považuje to, zda Policie České republiky, resp. orgány činné v trestním řízení, mohou při poznávacím řízení (rekognici) osob podle § 93 odst. 2 tr. řádu, je-li tato prováděna podle fotografií, používat jako srovnávací fotografie třetích osob, na daném trestním řízení nezainteresovaných (figurantů), bez jejich předchozího svolení, nebo zda je takové použití neoprávněným zásahem do jejich osobnostních práv. Uvedl dále, že dle jeho poznatků se jedná o běžně používaný postup, jehož oprávněnost a zákonnost nebyly přinejmenším v době účinnosti stávajících trestních kodexů doposud nikdy zpochybněny.

V rekapitulaci věci vedlejší účastník konstatuje, že základem obou žalob před obecnými soudy a ústavní stížnosti před Ústavním soudem je skutečnost, že vyšetřovatel OÚV Cheb v trestním řízení proti dvěma osobám, obviněným z trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., prováděl poznávací řízení s poškozeným občanem SRN s cílem identifikovat a označit obviněné mezi nezúčastněnými osobami. Za tím účelem sestavil fotografické soubory, do kterých byly kromě fotografií obviněných zařazeny také fotografie figurantů včetně stěžovatele, kterých se trestní řízení nijak netýká. Věc je vedena u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1 T 134/97 a dosud není pravomocně skončena.

Vedlejší účastník upozorňuje na skutečnost, že žádná zákonná ani podzákonná norma nevymezuje (pozitivně ani negativně) zdroje, ze kterých mají (mohou) orgány činné v trestním řízení srovnávací fotografie figurantů pro rekognici získávat. Z uvedeného pak dovozuje závěr, že má-li se tento procesní úkon podle trestního řádu vůbec reálně provést, může orgán činný v trestním řízení použít jen takové zdroje (evidence), které má fakticky k dispozici. Dle jeho přesvědčení nic nebrání tomu, aby k provedení rekognice použil tudíž fotografie osob z jakýchkoliv evidencí, vedených orgány Policie České republiky, ať už jde o fotografie z registru občanských průkazů, řidičských nebo zbrojních průkazů či cestovních pasů, pokud policejní orgány tyto evidence vedly, resp. dosud vedou. Jedinou podmínku použití fotografií spatřuje vedlejší účastník v kriminalistických požadavcích kladených na rekognici, tj. ve skutečnosti, aby fotografie zobrazovaly osobu přibližně stejného zevnějšku, jaký má poznávaný objekt. Otázka posouzení zákonnosti takto provedeného důkazu je pak věcí státního zástupce a následně soudu.

Vedlejší účastník se dále ztotožňuje s interpretací ustanovení § 12 odst. 2 obč. zák. (zákonné licence), jak byla provedena v dané věci ze strany obecných soudů, interpretaci obsaženou v ústavní stížnosti pak považuje za neodůvodněně restriktivní. Vyjadřuje v této souvislosti právní názor, dle kterého v předmětné věci nedošlo k dotčení osobnostních práv stěžovatele, poněvadž jeho fotografie nebyly zařazeny do žádného "alba zločinců" či okruhu osob podezřelých z trestné činnosti, neboť jedna z podmínek použití srovnávací fotografie fyzické osoby při rekognici v trestním řízení je naopak skutečnost, že tato osoba není ze spáchání trestného činu podezřelá a nemá k němu žádný osobní vztah (v opačném případě by, dle vedlejšího účastníka, rekognice byla zmatečná a její výsledky nepoužitelné). K dotčení v osobnostních právech stěžovatelů nedošlo, dle přesvědčení vedlejšího účastníka, i z toho důvodu, že vyšetřovací spis není veřejně přístupnou listinou, § 65 tr. řádu stanoví okruh osob, které se s jeho obsahem mohou seznamovat a nahlížet do něj a cítí-li se stěžovatel dotčen tím, že se v důsledku použití jeho fotografií při rekognici dostal v očích svého okolí do nepříznivého světla, nelze to přičítat policejním orgánům, které připravily a provedly rekognici, nýbrž jedině případné indiskreci nezjištěné osoby, která zkreslenou negativní informací o stěžovateli rozšířila za eventuálního porušení své povinnosti mlčenlivosti. K návrhu na vydání rozhodnutí dle § 82 odst. 3 písm. b) a § 80 zákona o Ústavním soudu vedlejší účastník připomíná, že trestní spis musí zůstat nedotčen jak po celou dobu trestního řízení, tak i po jeho skončení z důvodu případného přezkumu v budoucnosti, přičemž, dle jeho názoru, k rozhodnutí o vyřazení předmětných fotografií a dat z trestního spisu občanskoprávní soud není oprávněn, neboť rozhodnout o nepřípustnosti důkazů v trestním řízení může toliko věcně, místně a funkčně příslušný soud trestní.

Ze všech uvedených důvodů vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítl.

II.

Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. V této souvislosti odkazuje na svůj nález, sp. zn. III. ÚS 256/01, ze dne 21. března 2002, v němž se Ústavní soud zabýval zcela shodnou problematikou a jímž obdobný návrh zamítl. Uvedené rozhodnutí Ústavního soudu je velice podrobně odůvodněno a Ústavní soud na ně plně odkazuje (rozhodnutí dosud nebylo publikováno ve Sb. n. u. ÚS, lze je nalézt na internetových stránkách ÚS - www. concourt.cz).

Základní důvody, vedoucí k zamítnutí návrhu lze ve stručnosti zrekapitulovat takto.

Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci dopadají ustanovení § 12 odst. 2 obč. zák, § 93 odst. 2 a § 103 tr. řádu (jež byly s účinností od 1. ledna 2002 novelou tr. řádu, zák. č. 265/2001 Sb., ve věcech rekognice fotografiemi doplněny o nové ustanovení § 104b odst. 4 tr. řádu), § 4 zák. č. 75/1957 Sb., o občanských průkazech (jenž byl zrušen a nahrazen zák. č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, a to dnem 1. července 2000 dle § 29 zák. č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, a dle § 28 zák. č. 328/1999 Sb.), § 2 odst. 1 písm. l), § 45a zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Dle § 12 odst. 2 obč. zák. k použití podobizen není třeba svolení, použijí-li se k účelům úředním na základě zákona. Úřední účel v předmětné věci je pak vymezen ustanoveními § 93 odst. 2 a § 103 tr. řádu. Je jím úprava důkazního řízení v řízení trestním, konkrétně toho komponentu výpovědi svědka, jímž je identifikace podezřelé osoby (obviněného). Zákonem, jenž v rozhodné době založil možnost uvedeného úředního účelu dosáhnout použitím podobizen (fotografií) bez souhlasu dotčených osob, byla příslušná ustanovení zákona č. 75/1957 Sb., o občanských průkazech, a zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění platném k 30. dubnu 2000.

Dle § 4 zák. č. 75/1957 Sb. agenda vydávání občanských průkazů byla svěřena orgánům Policie České republiky. Ustanovení § 2 odst. 1 písm. l) zák. č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, svěřuje policii vedení evidencí potřebných pro plnění jejich úkolů. Dle § 45a zák. č. 283/1991 Sb., ve znění platném do 30. dubna 2000, informace z evidencí, které vede policie podle § 2 odst. 1 písm. l), se poskytují službám, které působí v policii, ministerstvu vnitra, Bezpečnostní informační službě České republiky, Vojenskému obrannému zpravodajství a Vojenské policii; dalším státním orgánům a organizacím, jen je-li to nezbytné pro plnění jejich úkolů podle zákona. Bylo již konstatováno, že zák. č. 75/1957 Sb., o občanských průkazech, byl zrušen a nahrazen zák. č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, a to dnem 1. července 2000 (dle § 29 zák. č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, a dle § 28 zák. č. 328/1999 Sb.).

Krajský soud v Plzni, jakož i Vrchní soud v Praze posoudily žalobní návrh stěžovatele dle § 11 a násl. obč. zák. a nikoli dle § 13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Implicitně a ve shodě s povahou rozhodované věci hodnotily vztah mezi žalobcem a odpůrcem (stěžovatel a vedlejší účastníkem v řízení před Ústavním soudem) jako vztah, v němž se jeho účastníci nacházejí ve vztahu rovnosti, tj. vztah soukromoprávní, a nikoli jako odpovědnostní vztah, plynoucí z porušení povinností státu, spjatých s jeho postavením vrchnostenským. Stěžovatel vystupoval totiž v předmětném trestním řízení jako osoba nezúčastněná, které z tohoto důvodu k ochraně jeho práv uvnitř tohoto řízení nesvědčil žádný procesní prostředek. Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s právním názorem nalézacího soudu, dle kterého z hlediska rozdílné úpravy věcné a místní příslušnosti soudů dle o. s. ř. nelze o uplatněném návrhu stěžovatele rozhodnout po spojení věcí spolu s návrhem, uplatněným dle zák. č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech.

Za této situace nezbylo obecným soudům, než posoudit naplnění podmínek zákonné licence pro použití fotografií stěžovatele v předmětné věci dle ustanovení § 12 odst. 2 obč. zák. Ústavní soud přitom nesdílí závěr soudu nalézacího, dle něhož nezakazuje-li výslovně § 93 odst. 2 tr. řádu provedení rekognice podobiznou či obrazovým záznamem bez předchozího souhlasu zobrazené osoby, pak jsou podmínky ustanovení § 12 odst. 2 obč. zák. naplněny. Ve shodě s právní teorií Ústavní soud zastává názor, dle kterého nutno § 12 odst. 2 obč. zák., jakož i ustanovení zákona, na nějž odkazuje, interpretovat restriktivně (viz zejména K. Knap, J. Švestka, O. Jehlička, P. Pavlík, V. Plecitý, Ochrana osobnosti podle občanského práva. 3. vyd., Praha 1996, s. 99). Požadavek restriktivního výkladu uvedených zákonných ustanovení plyne z principu proporcionality při řešení kolize základních práv plynoucích z čl. 10 Listiny a veřejného účelu, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů v rámci řádného procesu, jenž se promítá v rovině ústavní v čl. 80 odst. 1, čl. 90 Ústavy, čl. 39 a čl. 40 Listiny. Dle názoru Ústavního soudu § 93 odst. 2 ve spojení s § 103 tr. řádu ve vazbě na § 12 odst. 2 obč. zák. obsahuje toliko vymezení úředního účelu, k dosažení kterého lze použít fotografií nezúčastněných osob při rekognici v trestním řízení.

Za zákon, jenž v předmětné době poskytoval právní základ postupu dle § 12 odst. 2 obč. zák., nutno pak považovat ustanovení § 4 zák. č. 75/1957 Sb., o občanských průkazech, § 2 odst. 1 písm. l) a § 45a zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění platném k 30. dubnu 2000. Tato ustanovení svěřovala výkon agendy občanských průkazů orgánům policie, umožnila vytvářet policii příslušné evidence a údaje v nich obsažené poskytovat jiným složkám policie, ministerstva vnitra, případně dalším státním orgánům, pokud je to nezbytné pro plnění jejich úkolů. V posuzované věci, jak bylo již konstatováno, je tímto úkolem provedení rekognice dle § 93 odst. 2 ve spojení s § 103 tr. řádu jinými složkami policie, případně dalšími státními orgány, jimiž jsou další orgány činné v trestním řízení (státní zastupitelství a obecné soudy).

V této souvislosti stěžovatel namítá, že účel vytváření příslušné evidence byl dle § 1 zák. č. 75/19957 Sb., občanských průkazech, omezen na agendu občanských průkazů, přičemž jakékoli vybočení z rámce daného tímto účelem (čili účelem zakládajícím důvodnost a zákonnost sběru osobních dat) nutno považovat za exces vybočující z rámce zákonné licence dle § 12 odst. 2 obč. zák.

Z pohledu posouzení věci v rovině práva jednoduchého však uvedený argument neobstojí. Dle § 45a zák. č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, informace z evidencí, které vede policie, bylo možno poskytovat službám, které působily v policii, ministerstvu vnitra, Bezpečnostní informační službě České republiky, Vojenském obranném zpravodajství a Vojenské policii, jakož i dalším státním orgánům a organizacím a soudním exekutorům, jen bylo-li to nezbytné pro plnění jejich úkolů podle zákona. Předmětné ustanovení zákona o Policii České republiky představovalo totiž jakýsi "konektor" - umožňovalo, aby údaje obsažené v evidencích, jež policie vytváří k určitému zákonnému účelu, byly využívány i jinými jejími složkami, případně jinými státními orgány, bylo-li to nezbytné pro plnění jiných úkolů (účelů), rovněž ale stanovených zákonem. Jde o zákonné ustanovení, jež vytváří zákonný prostor použití osobních údajů státními orgány k odlišným, zákonem stanoveným účelům, než byly účely, pro něž tyto evidence byly vytvářeny.

Ustanovení § 4 zák. č. 75/1957 Sb., o občanských průkazech, § 2 odst. 1 písm. l) a § 45a zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění platném k 30. dubnu 2000, představovala tudíž právní předpisy, na něž je v § 12 odst. 2 obč. zák. odkazováno, tj. představovala zákonná ustanovení, která bez souhlasu dotčených osob umožňovala policii vytvářet evidence spjaté s agendou občanských průkazů a údaje v nich obsažené poskytovat jiným složkám policie, případně dalším státním orgánům k plnění jejich úkolů. K uvedenému závěru vede Ústavní soud argumentace "reductionis ad absurdum". Přijetím interpretace opačné by pak tato ustanovení ztrácela rozumný smysl.

Za této situace, tj. po konstatování, že obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nevybočily z rámce vymezeného jednoduchým právem, Ústavní soud posuzoval možnost dotčení stěžovatelů v jejich základních právech a svobodách plynoucích z Listiny a mezinárodních smluv dle čl. 10 Ústavy ústavně rozpornou interpretací, aplikací, resp. povahou jednoduchého práva.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, dle kterého ke kolizi v rovině ústavněprávní dochází nejen mezi základními právy a svobodami navzájem, nýbrž i mezi základnými právy a svobodami a jinými ústavně chráněnými hodnotami. V nálezu ve věci Pl. ÚS 15/96 konstatoval v této souvislosti následující: "Ústavní úprava postavení jedince ve společnosti obsahuje ochranu individuálních práv a svobod, jakož i ochranu veřejných statků. Rozdíl mezi nimi spočívá v jejich distributivnosti. Pro veřejné statky je typické, že prospěch z nich je nedělitelný a lidé nemohou být vyloučeni z jeho požívání. Příklady veřejných statků jsou národní bezpečnost, veřejný pořádek, zdravé životní prostředí. Veřejným statkem se tudíž určitý aspekt lidské existence stává za podmínky, kdy není možno jej pojmově, věcně i právně rozložit na části a tyto přiřadit jednotlivcům jako podíly. [K pojmu veřejné statky v ekonomické literatuře viz např. P. A. Samuelson, W. Nordhaus, Ekonomie, Praha 1991, s. 770-771, 982; v literatuře právnické např. J. Raz, Right-Based Moralities, in: Theories of Rights, (Ed. J.Waldron), Oxford 1984, s. 187; R. Alexy, Recht, Vernunft, Diskurs. Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt a. M. 1995, s. 239 a násl.] Pro základní práva a svobody je, na rozdíl od veřejných statků, typická jejich distributivnost. Aspekty lidské existence, jakými jsou např. osobní svoboda, svoboda projevu, účast v politickém dění a s tím spjaté volební právo, právo zastávat veřejné funkce, právo sdružovat se v politických stranách atd., lze pojmově, věcně i právně členit na části a tyto přiřadit jednotlivcům. V případě kolize je nutné stanovit podmínky, za splnění kterých má prioritu jedno základní právo či svoboda, a za splnění kterých jiné, resp. určitý veřejný statek. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody nebo veřejného statku."

Vycházeje z uvedených definičních hledisek vymezení ústavněprávně chráněných veřejných statků, nutno k těmto zařadit i úsilí o zajištění vnitřního míru ve společnosti, spočívající v náležitém objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů v rámci řádného procesu, jež se promítá v rovině ústavní v čl. 80 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 39 a čl. 40 Listiny. Jedním z parciálních nástrojů dosažení tohoto veřejného statku (dobra) jsou i důkazní prostředky, předvídané trestním řádem, mezi něž patří i rekognice (čili identifikace osob a věcí), jež je zakotvena v ustanovení § 93 odst. 2 a § 103 tr. řádu (ve znění platném k 30. dubnu 2000).

Z pohledu ústavněprávního za klíčovou považuje Ústavní soud otázku, zda příslušnými ustanoveními jednoduchého práva jsou v předmětné věci dány podmínky zákonné licence omezení práv na ochranu osobnosti dle § 12 odst. 2 obč. zák., a to zejména z pohledu kolize základních práv plynoucích z čl. 10 Listiny a veřejného účelu, jímž je náležité objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů v rámci řádného procesu, jenž se promítá v rovině ústavní v čl. 80 odst. 1a čl. 90 Ústavy a čl. 39 a čl. 40 Listiny, v rovině práva jednoduchého v ustanovení § 93 odst. 2 a § 103 tr. řádu (ve znění platném k 30. dubnu 2000).

Standardní metodou, jíž Ústavní soud posuzuje kolizi základních práv a svobod, resp. jejich kolizi s jinou ústavně chráněnou hodnotou, je metoda proporcionality. V předmětné věci nelze mít pochybnosti o naplnění podmínky vhodnosti (čili o naplnění vazby mezi prostředkem a účelem), tj. o tom, že institut rekognice fotografiemi je efektivním důkazním prostředkem, tedy je institutem umožňujícím dosažení veřejného statku (dobra), spočívajícím v náležitém objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů. Kromě uvedeného plní rekognice i další účel. Vzhledem ke skutečnosti, že rekognice je prostředkem prověrky věrohodnosti přímého svědectví, plní rovněž účel vyloučení nevinných osob z podezření, a tudíž účel ochrany individuálních práv před neodůvodněným stíháním a odsouzením.

Druhým hlediskem poměřování je porovnávání institutu rekognice fotografiemi kromě osoby podezřelé i nezúčastněných osob, použitých bez jejich souhlasu, s jinými možnými postupy, jež by umožnily rovněž dosáhnout účely rekognice, nedotýkaly by se však osobnostního práva dle čl. 10 odst. 1 Listiny ve spojení s § 12 odst. 1 obč. zák.

Jinými slovy, z uvedeného požadavku v rovině obecné plyne maxima, dle které lze zákonnou licenci ve smyslu § 12 odst. 2 obč. zák. považovat za ústavně souladnou toliko tehdy, nelze-li sledovaného úředního účelu dosáhnout použitím podobizen se souhlasem dotčených osob, tj. akceptace ustanovení § 12 odst. 2 obč. zák. ve vztahu k § 12 odst. 1 obč. zák. za podmínky subsidiarity.

Požadavek subsidiarity postupu zákonnou licencí ve vztahu k posouzení možností dosáhnout sledovaných úředních účelů postupem dle § 12 odst. 1 obč. zák. je spjat s naplněním alespoň jedné z následujících podmínek: první je podmínka empirická, tj. reálná nemožnost dosažení takovéhoto souhlasu (takovýchto souhlasů), druhou pak stav, ve kterém by vyžadování souhlasu znemožnilo, resp. zmařilo anebo neumožnilo dosáhnout zákonem sledovaný, z Ústavy plynoucí úřední účel.

Z kriminalistické funkce rekognice fotografiemi v trestním řízení vyplývá, že se pravidelně provádí v počátcích vyšetřování, resp. v podobě neodkladného a neopakovatelného úkonu, a to na rozdíl od rekognice in natura. Je proto spjata s nutností jejího rychlého, operativního provedení. Požadavek vytváření srovnávacích alb fotografií nezúčastněných osob s jejich souhlasem by za těchto okolností provedení rekognice reálně mohl zmařit a znemožnit její využití jako důkazního prostředku v trestním řízení.

Nutno ale zvážit i možnost vytváření srovnávacích alb fotografií nezúčastněných osob pro účely rekognice s jejich souhlasem apriori.

Posouzení reálnosti této alternativy neodvisí na důvodnosti ústavněprávní (jak tomu bylo např. ve věci Pl. ÚS 15/96, v níž byla zákonná regulace zrušena kvůli porušení postulátu potřebnosti), nýbrž na zhodnocení její empirické proveditelnosti. Potvrzení empirické hypotetické alternativy však z povahy věci nemůže být předmětem dokazování, jehož předmětem jsou toliko skutečnosti minulé. Za této situace Ústavnímu soudu zbývá k potvrzení anebo odmítnutí zvažované alternativy postup induktivní, čili úvaha analogií, resp. úvaha právně srovnávací. V této souvislosti Ústavní soud v oblasti trestního řízení nenalezl analogický příklad apriorně se souhlasem dotčených osob vytvářených databází osobních údajů, resp. předmětů osobní povahy, pro účely trestního řízení. Z pohledu komparativního nenalezl obdobný přístup ani ve srovnatelných evropských zemích (SRN, Rakousko). Naopak, v odborné literatuře se považuje možnost vytvoření databáze fotografií pro účely rekognice s předem daným souhlasem třetích osob "za iluzorní" (H. Artkämper, Gegenüberstellungen - Erkenntnisquelle mit Kauteln. Kriminalistik, 10, 1995, s. 648).

Pro uvedené lze konstatovat, že posuzovaný model jednoduchého práva z pohledu kolize mezi základním právem plynoucím z čl. 10 odst. 1 Listiny a veřejným statkem (dobrem) plynoucím čl. 80 odst. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 39 a čl. 40 Listiny dostál i podmínkám spjatým s postulátem potřebnosti.

Třetím komponentem metody proporcionality je porovnávání v kolizi stojících základních práv a svobod, resp. veřejných statků (dobra).

Dosažení účelu objasňování trestných činů a potrestání jejich pachatelů v trestním řízení je v demokratickém ústavním řádu pravidelně spjato s řadou nezbytných zásahů do osobnostních práv jiných osob, než podezřelého, resp. obviněného. Příkladem je možnost nařízení prohlídky a pitvy mrtvoly a její exhumace (§ 115 tr. řádu) ve vazbě na osobnostní práva dle § 15 obč. zák., resp. povinnost svědčit (§ 97 tr. řádu) a v této souvislosti strpět i otázky dotýkající se jeho věrohodnosti, jež z povahy věci překračují rámec osobnostní ochrany dle § 11 obč. zák. Z rámce těchto obecně akceptovaných příkladů kolize v předmětné věci posuzovaný institut rekognice fotografiemi nevybočuje.

Ústavní soud již ve svých rozhodnutích konstatoval, že komponentem metody proporcionality je i zvažování možností minimalizace omezení jednoho v kolizi stojícího základního práva a svobody, resp. veřejného dobra (plynoucí z čl. 4 odst. 4 Listiny). V souvislosti s posuzovanou věcí nutno uvedený moment spatřovat v omezení daném obsahem ustanovení § 11 obč. zák. Jinými slovy, zákonná licence dle § 12 odst. 2 obč. zák. představuje výjimku z ustanovení § 12 odst. 1 obč. zák., nesmi svým obsahem ale představovat dotčení v právech dle § 11 obč. zák.

Z hlediska této maximy lze konstatovat, že posuzovaný model jednoduchého práva a jeho interpretace a aplikace v předmětné věci požadavkům z ní plynoucím dostál. Zákonná licence dle § 12 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 93 odst. 2 a § 103 tr. řádu, § 4 zák. č. 75/1957 Sb., § 2 odst. 1 písm. l) a § 45a zák. č. 283/1991 Sb. v žádném případně nezaložila jakékoli dotčení osobnostních práv plynoucích z § 11 obč. zák.

Konstatovaný závěr nevybočuje z rámce stávajícího demokratického evropského standardu. Z pohledu požadavku minimalizace zásahu do základního práva a svobody, jež dostál podmínkám principu proporcionality, nutno poukázat i na skutečnost, že rekognice pomocí fotografií představuje svojí intenzitou menší zásah do osobnostních práv než rekognice in natura, je tedy prostředkem mírnějším (shodně doktrína: H.Artkämper, Gegenüberstellungen - Erkenntnisquelle mit Kauteln. Kriminalistik, 10, 1995, s. 650; R. Riegel, Wahllichtbildvorlage und informationelles Selbstbestimmungsrecht. ZRP, 12, 1997, s. 477).

Zákonnou podmínkou provedení rekognice fotografiemi je skutečnost, že všechny srovnávací fotografie musí být fotografiemi v předmětném trestním řízení nezúčastněných osob. Použití fotografie v trestním řízení nezúčastněné osoby v rekognici tudíž nezakládá žádné dotčení jejích osobnostních práv, plynoucích z § 11 obč. zák. (např. práva na ochranu cti a dobrého jména v souvislosti s neoprávněným založením podezření ze spáchání trestného činu a jeho šířením ve veřejnosti). Nadto je rekognice fotografiemi zachycena v soudním spise, přičemž tento není veřejnou listinou a nahlížení do něj je omezeno na přesně zákonem omezený okruh osob (§ 65 tr. řádu).

Zásahem do osobnostních práv stěžovatele by bylo, kdyby jiný subjekt, který ve vztahu ke stěžovateli informaci, jež použití jeho fotografií ve věci, v níž vystupoval v postavení nezúčastněné osoby, spojil s jeho označením jako osoby podezřelé. Z hlediska určení pasivní legitimace v řízení o ochranu osobnosti tímto subjektem ale není Česká republika.

V rozhodované věci obecné soudy při aplikaci a interpretaci příslušného jednoduchého práva, jakož i vzhledem k jeho povaze, nevybočily z kautel, jež na ni klade princip proporcionality. Pro uvedené, tj. s ohledem na závěr, dle něhož se obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích při interpretaci a aplikaci jednoduchého práva nedostaly do rozporu se základními právy, plynoucími z Listiny, Ústavní soud návrh na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 1 Co 186/2000, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. 19 C 45/2000, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Tyto rozhodovací důvody v plném rozsahu dopadají i na posouzení návrhu stěžovatelů na vyslovení výroku dle § 82 odst. 3 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a návrhu na vydání předběžného opatření, pročež i tyto Ústavní soud odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 27. srpna 2002

Prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru