Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 622/07 #1Usnesení ÚS ze dne 09.09.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkBezdůvodné obohacení
Stavba
vlastnické právo/omezení
Vlastnické právo
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.622.07.1
Datum podání09.03.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

102/1963 Sb., § 4 odst.1

138/1973 Sb., § 8 odst.4, § 38 odst.1 písm.a

254/2001 Sb.

40/1964 Sb., § 120 odst.2, § 123 odst.1

99/2004 Sb., § 2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 622/07 ze dne 9. 9. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti R. B., zast. prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 4, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2006, č.j. 33 Odo 1408/2004-328, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 9.6.2004, č.j. 40 Co 1373/2003-304, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29.9.2003, č.j. 14 C 56/2001-262, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Z. H., zast. JUDr. Jiřím Drahotou, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 70/II, Jindřichův Hradec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud"), neboť má zato, že jimi byl porušen čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V návrhu na zahájení řízení uvedl, že je vlastníkem pozemku parc. č. 1120/1 v kat. úz. Babice, na němž se nachází rybník Babice využívaný k chovu ryb. Stěžovatel tento rybník koupil od předchozích vlastníků, nemohl však na něm hospodařit, protože mu v tom bránily jiné subjekty, mezi nimi též vedlejší účastník. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy na vedlejším účastníkovi domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající hodnotě ryb vypěstovaných (správně "vychovaných") v rybníku za období květen 1999 - duben 2000. Obecné soudy mu přiznaly pouze částku 5 500,- Kč, která odpovídá částce obvykle placené za užívání zemědělského pozemku, ve zbytku žalobu zamítly, protože dovodily, že sám nemohl na rybníce provozovat rybářství (nedisponoval příslušným veřejnoprávním povolením), a pokud se vedlejší účastník na jeho úkor obohatil, tak pouze ve vztahu k užívání pozemku jako takového, nikoliv rybníka. Za důvod ústavní stížnosti považuje stěžovatel absolutní odepření ochrany jeho vlastnickému právu a porušení základních principů spravedlivého procesu, kdy obecné soudy nepřihlédly k jím tvrzeným skutečnostem, opomenuly zohlednit relevantní ustanovení právních předpisů, nevyvodily z nich adekvátní závěry a nebyla zohledněna relevantní judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

V další části návrhu stěžovatel připomíná, že základem posouzení jeho nároku muselo být zodpovězení otázky, kdo je v konkrétním případě vlastníkem rybníka a kdo je z tohoto titulu oprávněn realizovat užitky z takového vlastnictví plynoucí. Polemizuje se závěry obecných soudů, které dovodily, že vlastníkem rybníka není on, ale je jím je společnosti Paseka zemědělská, a.s. Za chybný považuje závěr obecných soudů, že vlastnictví pozemku nemá význam pro vlastnictví rybníka jako stavby. S odvoláním na zák. č. 138/1973 Sb., o vodách, který byl účinný v době, kdy uplatňoval nárok, dovodil, že rybník je nepochybně stavbou, upozorňoval na § 4 odst. 1 zák. č. 102/1963 Sb. o rybářství, podle něhož je rybník tvořen hrází a pozemkem, na kterém je hráz postavena. Pokud soudy nepřihlédly k tomuto ustanovení, postupovaly svévolně, jinak by nemohly ignorovat skutečnost, že v citovaném zákoně je rybník definován prostřednictvím hráze a pozemku, na kterém je hráz postavena. Bylo-li prokázáno, že stěžovatel je vlastníkem pozemku, pak nemůže obstát závěr obecných soudů, že stěžovatel není vlastníkem rybníka. Je-li totiž vlastníkem pozemku, na kterém se rybník nachází, a je-li rybník prostřednictvím tohoto pozemku určen, je nepochybné, že vlastnictví pozemku implikuje vlastnictví rybníka. Tudíž závěr obecných soudů, že rybník je stavbou a stavba je věc odlišná od pozemků, takže stěžovatel jako vlastník pozemku nemůže být vlastníkem stavby, považuje za nesprávný (v této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu ve věci sp.zn. II.ÚS 95/05). Dále upozorňuje, že obecné soudy vůbec nezkoumaly, kdo je vlastníkem hráze, zda stěžovatel či jiný subjekt, a pokud byl základem žaloby soukromoprávní titul stěžovatele (vlastnictví pozemku a tedy i rybníka), měly obecné soudy zkoumat charakter rybníka z hlediska soukromého práva.

Nabývací titul ve prospěch společnosti Paseka zemědělská, a.s., tj. smlouvu o prodeji části podniku, považuje za neurčitý a tedy absolutně neplatný pro rozpor se zákonem. K neplatnosti této smlouvy měly soudy přihlédnout z úřední povinnosti, i když se jí stěžovatel explicitně nedovolával. Sám uzavřel kupní smlouvy na pozemek parc. č. 1120/1; formulace v ní užitá, že jej kupuje bez stavby vodní závlahové nádrže, nemá za důsledek, že rybník do vlastnictví nenabyl, protože rybník nemůže být samostatnou věcí, tudíž s jakoukoliv dispozicí s pozemkem je spojena dispozice s rybníkem a pokud stěžovatel koupil pozemek, koupil i rybník. Podle stěžovatele tak soudy neposkytly ochranu stěžovatelovu vlastnickému právu k pozemku a tedy i k rybníku.

Následně stěžovatel hodnotí význam veřejnoprávního rozhodnutí - povolení k nakládání s vodami, přičemž soudí, že samotná existence takového povolení neopravňuje žádný subjekt k nakládání s vodami, nemá-li k dotčenému vodnímu dílu (zde rybníku) soukromoprávní (majetkoprávní) titul. Současně akcentuje věcněprávní povahu vodoprávního rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 4 zák. č. 138/1973 Sb.

V závěru stěžovatel shrnul, že svévolnou aplikací příslušných právních předpisů obecné soudy porušily nejen jeho právo domáhat se zákonným postupem svého práva ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jejich závěry se ocitly v úplném rozporu se skutkovými zjištěními, ale i právo vlastnické chráněné čl. 11 Listiny, a to navíc za situace, kdy jeho vlastnickému právu nemůže konkurovat žádné jiné právo jiného subjektu. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud zrušil všechny napadené rozsudky obecných soudů.

Relevantní znění příslušných článků Listiny upravujících práva, jejich porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 11 Listiny:

1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.

3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Čl. 36 odst. 1:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.

Nejvyšší soud předně vyjádřil nesouhlas se stěžovatelovým tvrzením, že obecné soudy vůbec nepřihlédly k jím tvrzeným skutečnostem, opomenuly zohlednit relevantní ustanovení právních předpisů a nevyvodily z nich závěry, které z těchto ustanovení plynou. Dále zdůraznil, že ve věci, v níž se stěžovatel domáhal vydání plnění z bezdůvodného obohacení, byla především řešena otázka, jak má být vyčíslen majetkový prospěch, který byl jeho úkor získán užíváním jeho rybničního pozemku bez právního důvodu, tj. v situaci, kdy došlo ke střetu výkonu vlastnických práv dvou subjektů - vlastníka rybničního pozemku (rybníka) a vlastníka na něm zřízeného vodohospodářského díla, jemuž jedinému svědčilo veřejnoprávní oprávnění nakládat s vodami zadrženými na pozemku (mimo jiné i využívat tyto vody k chovu ryb). Dovolací soud přisvědčil odvolacímu soudu, že při vyčíslení majetkového prospěchu je nutno vycházet z hodnoty užívání zatopeného pozemku, nikoli z hodnoty užívání v něm vzdutých vod a ze způsobu jejich hospodářského využití. Nejvyšší soud výslovně upozornil, že vlastnické právo stěžovatele respektoval, a v bližších důvodech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, přitom návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.

Krajský soud také připomenul, že právním důvodem žaloby byl požadavek na zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení, přičemž jeho výši dovozoval z předpokládané hospodářské výtěžnosti chovu ryb. Přitom stěžovatel neprokázal, že by disponoval veřejnoprávním oprávněním, jež by ho opravňovalo k chovu ryb. Za této situace se ztotožnil s právním názorem okresního soudu, jeho rozsudek potvrdil, a ve svém postupu neshledal porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ani krajský soud návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neuvedl.

Okresní soud vyjádřil názor, že ústavní stížnost je zcela zjevně neopodstatněná a měla by být odmítnuta. Odkázal na svůj mimořádně obsažný rozsudek, z jehož obsahu je zřejmé, že stěžovatelova ústavní práva byla beze zbytku respektována. Zdůraznil, že stěžovatel zcela účelově mění zjištěný skutkový stav tak, aby tento byl poplatný jeho právním argumentům; odmítá respektovat skutečnost vyplývající z kupní smlouvy, kterou koupil od svých právních předchůdců sporné pozemky, ale bez stavby vodní závlahové nádrže, když tato stavba nebyla rozhodnutím pozemkového úřadu vydána, naopak, byla převedena smlouvou o prodeji části podniku na jiný subjekt. Dále okresní soud namítl, že stěžovatel pomíjí, že se na jeho pozemku nachází povolená a řádně kolaudovaná stavba závlahové nádrže, a velmi se mýlí, uvádí-li že si soudy neujasnily, že oprávnění k nakládání s vodami předchází (správně má být "přechází") na nabyvatele. Okresní soud se neztotožnil se stěžovatelovým názorem o absolutní neplatnosti smlouvy o převodu části podniku, a doplnil, že i kdyby tato smlouva byla neplatná, nic by to nezměnilo na právním postavení stěžovatele, který od svých právních předchůdců nabyl sporné pozemky bez příslušné stavby závlahové nádrže. Okresní soud uzavřel, že řízení proběhlo řádně s dodržením všech principů spravedlivého procesu, k odepření ochrany stěžovatelovu vlastnickému právu nedošlo, naopak, stěžovatel přeceňuje své vlastnictví ke sporným pozemkům a zcela ignoruje vlastnická práva třetích osob.

Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí. Stěžovatel využil možnost formulovat k vyjádřením účastníků repliku, ve které se koncentroval především na otázku vlastnictví rybníka. Zdůraznil, že se domáhal vydání bezdůvodného obohacení proto, že je přesvědčen, že je vlastníkem rybníka, resp. minimálně jednoho z definičních znaků rybníka - zatopeného pozemku, tudíž se chce podílet na realizaci majetkového prospěchu z jeho provozování (a protože rybník slouží k chovu a lovu ryb, přináší největší majetkový prospěch právě tato činnost). Otázku vlastnictví rybníka řešil pouze soud I. stupně (pro stěžovatele s negativním výsledkem), odvolací soud a Nejvyšší soud se pak zaměřily pouze na existenci veřejnoprávního povolení k nakládání s vodami, právě v tom vidí stěžovatel zásah do svého vlastnického práva. Při respektování, že stěžovatelův pozemek je součástí rybníka, pak by byl oprávněn provozovat na rybníce rybářství, stejně jako vedlejší účastník, nicméně neobdržel vodoprávní povolení právě pro existenci již vydaného povolení. Jestliže by byla zohledněna skutečnost, že je vlastníkem rybníka, pak by povolení k nakládání s vodami na něj přešlo ze zákona. V konečných důsledcích by nemohla být výše bezdůvodného obohacení určena cenou za užívání zemědělského pozemku, ale částkou vypočtenou ze zisku za chov a lov ryb. V replice též stěžovatel poukázal na okolnost, že v ČR existuje mnoho rybníků se shodným majetkovým uspořádáním, což je důsledek procesu restituce, privatizace a zároveň i změn v legislativě (správně má být "v právní úpravě"), přitom podstatou věci je určení, zda vlastníci zatopených pozemků, na nichž se nacházejí rybníky, mají k těmto rybníkům také určitá užívací práva, z nichž nejvýznamnější je právo realizovat zisk z provozování chovu a lovu ryb na těchto rybnících.

III.

Ze spisu okresního soudu sp.zn. 14 C 56/2001 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou vůči vedlejšímu účastníkovi domáhal zaplacení částky ve výši 770 991,- Kč s příslušenstvím, a to na základě faktu, že se stal vlastníkem pozemku, který je rybníkem; vedlejší účastník je nájemcem rybníka (byť stěžovatel též zpochybňoval platnost nájemní smlouvy). Vedlejší účastník stěžovatelův návrh neuznával a namítal nedostatek aktivní legitimace, protože nikdy nebyl vlastníkem vodní nádrže (též s odkazem na výrok pozemkového úřadu, kterým byl pozemek rybníka vydáván stěžovatelovým právním předchůdcům do podílového spoluvlastnictví). Po provedeném dokazování, zaměřeném především na výši bezdůvodného obohacení, okresní soud rozsudkem ze dne 29.9.2003, č.j. 14 C 56/2001-262, uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 5 500,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.). Soud vzal za prokázané, že stěžovatel je vlastníkem rybničního pozemku, není však vlastníkem vodohospodářského díla umístěného na tomto pozemku, že nemá povolení vodohospodářského orgánu o zvláštním nakládání s vodami. Protože vedlejší účastník užíval stěžovatelův pozemek bez právního důvodu, přisoudil stěžovateli sumu vycházející z obvyklé hladiny nájemného. Proti výrokům II.-IV. se stěžovatel odvolal, krajský soud rozsudkem ze dne 9.6.2004, č.j. 40 Co 1373/2003-304, napadené výroky, shledav jejich správnost, potvrdil. Přitom zdůraznil, že rozhodující pro posouzení úspěšnosti žaloby bylo prokázání, zda stěžovateli svědčí veřejnoprávní oprávnění k chovu ryb, avšak stěžovatel o tom neusnesl důkazní břemeno. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14.12.2006, č.j. 33 Odo 1408/2004-328, zamítl. V odůvodnění potvrdil právní závěry obou soudů a doplnil, že vedlejší účastník konzumuje na úkor stěžovatele výlučně užitnou hodnotu zatopeného zemědělského pozemku, proto při vyčíslení majetkového prospěchu je nutno vycházet z konzumace užívání tohoto pozemku, nikoli z konzumace užívání na něm vzdutých vod a ze způsobu jejich využití.

IV.

Na základě těchto zjištění Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy ani jejich rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova práva chráněná Listinou.

Podstatu sporu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem tvoří problematika právní povahy rybníka. Je pravdou, že existuje řada objektů a staveb, u kterých není jisté, zda jsou stavbami ve smyslu občanského práva a tedy předmětem právních vztahů, včetně vlastnického práva (tento závěr se týká i vodních děl). V konkrétní věci záleží vždy na posouzení jednotlivostí daného případu. Praxe obecných soudů, zejména Nejvyššího soudu, dokládá správnost důsledného a individualizovaného přístupu. Např. ve věci sp.zn. 2 Cdon 1192/97 vyslovil Nejvyšší soud závěr, že rybník jako vodní dílo ve smyslu veřejného (vodního) práva není z hlediska práva soukromého samostatnou věcí, se kterou by mohlo být nakládáno odděleně od pozemků tvořících jeho dno a břehy. Ve věci sp.zn. 25 Cdo 663/2001 konstatoval, že s rybníkem není možnost samostatně, tj. odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso, nakládat; rybník tedy nemůže být samostatným objektem občanskoprávních vztahů, přičemž se nemůže jednat ani o stavbu z hlediska občanského zákoníku. Ve věci sp.zn. 22 Cdo 234/2003 uzavřel, že rybník jako celek představovaný pozemky a zařízeními, která jsou jejich součástmi či příslušenstvím a slouží provozu a užívání rybníka, může být předmětem občanskoprávních vztahů. Argumentace stěžovatele je založena na tvrzení, že podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) dřívějšího vodního zákona č. 138/1973 Sb. byly rybníky považovány za vodní nádrže a tím také za vodohospodářská díla (stavby), přičemž dle § 4 odst. 1 zák. č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění pozdějších předpisů, je rybník tvořen hrází a pozemkem, na kterém je hráz postavena. Ústavní soud se s tímto názorem neztotožňuje. Nejdříve je třeba připomenout, že citované ustanovení § 4 odst. 1 zák. č. 102/1963 Sb. vymezuje pojem rybník pouze pro účely tohoto zákona, což je v textu zmíněného ustanovení výslovně uvedeno (obdobně též § 2 zák. č. 99/2004 Sb.). Zatopené pozemky jsou tak součástí rybníka pouze pro účely zákona o rybářství, a nikoli tedy obecně. Vodní zákon sice v citovaném ustanovení považoval vodní nádrže (a tedy i rybníky) za stavby, avšak z hlediska vlastnického práva je třeba při zjišťování toho, co je nutno považovat za stavbu (případně co je součástí této stavby), vycházet z generálně platných zásad právního řádu. Obecné ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku oddělující právní režim stavby od právního režimu pozemku se uplatní v situacích, kdy speciální právní norma nestanoví pro konkrétní druh právních vztahů něco jiného. Jak již bylo uvedeno výše, zmíněné ustanovení zákona o rybářství se týká pouze jeho předmětu právní úpravy a nedopadá tak na ostatní druhy právních vztahů, u kterých je nutno subsidiárně použít ustanovení § 120 odst. 2 obč. zákoníku. V posuzované věci - aniž by bylo nutné důkladně posuzovat povahu rybníka ve smyslu výše uvedených pravidel - je zřejmé, že stěžovateli svědčí vlastnické právo pouze k pozemku zatopenému rybniční vodou, že však nemá veřejnoprávní povolení k exploataci této vody. Předmětnou rybniční vodu využívá - v souladu s úpravou nakládání s vodami - vedlejší účastník k chovu ryb. Jestliže soudy stěžovateli přiznaly náhradu za omezení vlastnického práva k zatopenému pozemku, získal tak stěžovatel majetkový ekvivalent za omezení vlastnického práva a nemohlo tak dojít k zásahu do tohoto základního práva.

Pokud stěžovatel namítá porušení práva chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny, dlužno podotknout, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové stěžovatelovo právo. Obecné soudy se jeho žalobou velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jeho tvrzeními i s jím navrženými důkazy. Argumentačně přesvědčivým způsobem zdůvodnily zamítnutí části žaloby na vydání bezdůvodného obohacení a nedošlo tak ke stěžovatelem tvrzené svévolné aplikaci příslušných právních předpisů.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2008

Ivana Janů

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru