Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 620/03Usnesení ÚS ze dne 03.03.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.620.03
Datum podání27.11.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 620/03 ze dne 3. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. J. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 10 Co 435/2003-88 ze dne 25. 8. 2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel včas podanou ústavní stížností brojí proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 10 Co 435/2003-88 ze dne 25. 8. 2003, jímž byl ve výroku I, III a IV potvrzen a ve výroku II změněn rozsudek Okresního soudu v Klatovech č.j. P 9/99-43 ze dne 25. 3. 2003, kterým bylo zvýšeno výživné na nezletilé děti stěžovatele, stanovena jeho povinnost splácet dlužné výživné ve splátkách a zamítnut jeho návrh na snížení výživného. (Pozn.: V písemném vyhotovení rozsudku krajského soudu je mylně uvedeno "ve výroku I, II, IV potvrzen - viz dále v textu.) Podle názoru stěžovatele napadeným rozhodnutím byla porušena ustanovení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení uvedených ustanovení spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud vůbec nevzal v úvahu skutečnosti jím uváděné v odvolání, zejména se vůbec nezabýval majetkovými poměry matky nezletilých dětí ve srovnání se stěžovatelem. Dále vytýká odvolacímu soudu, že jeho závěr o výrazném zvýšení jeho životní úrovně není správný a není založen na zjištěných skutečnostech, protože stěžovatel řádně doložil všechny své náklady, takže mu nezbývá ani životní minimum. Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že příjem do rodiny matky je nutno hodnotit v návaznosti na počet rodinných příslušníků, pro něž je určen, tedy pro 7 osob, zatímco stěžovatel má po zaplacení výživného zbytek svého příjmu pouze pro sebe. Konečně namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nevykonatelný, protože ve výroku I je uvedeno, že se rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I, II a IV potvrzuje, avšak v zápětí ve výroku II napadeného rozsudku je psáno, že se výrok II rozsudku soudu I. stupně mění. Stěžovatele proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem napadený rozsudek zrušil.

II.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Plzni. Uvedl, že o odvolání stěžovatele rozhodoval s přihlédnutím ke všem okolnostem popsaným v odůvodnění napadeného rozsudku a listinným důkazům založeným ve spise. Nedomnívá se proto, že by postupem soudu a jeho rozhodnutím došlo k porušení ústavních práv stěžovatele. K chybě ve výroku rozsudku odvolacího soudu pak Krajský soud v Plzni sdělil, že jde o zřejmou nesprávnost, již je možno odvodit z odůvodnění rozhodnutí. Rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen ve výroku I. o zvýšení výživného pro všechny tři děti, ve výroku III. (nesprávně uvedeno ve výroku II.) o zamítnutí návrhu otce na snížení výživného a ve výroku IV. o nákladech řízení. Změny doznal pouze výrok II. o dlužném výživném, neboť s ohledem na odstup času od rozhodování okresního soudu došlo ke zvýšení dlužné částky. Výrok napadeného rozsudku byl podle ustanovení § 164 ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř. opraven a po právní moci usnesení bude opravné usnesení Ústavnímu soudu zasláno. Konečně Krajský soud v Plzni sdělil, že souhlasí s případným upuštěním od ústního jednání.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal i spis sp. zn. P 9/99 vedený u Okresního soudu v Klatovech. Ze spisu zjistil, že cestou Městského úřadu v Klatovech podala dne 15. 1. 2003 R. B., rozvedená manželka stěžovatele, návrh na zvýšení výživného na nezletilé děti J. (nar. 26. 8. 1987), L. (nar. 18. 4. 1989) a D. (nar. 14. 6. 1993). Na základě provedeného řízení rozhodl Okresní soud v Klatovech rozsudkem č.j. P 9/99-43 ze dne 25. 3. 2004 tak, že zvýšil původně stanovené výživné na nezletilé děti s účinností od 1. 9. 2002 na částky 2.000,- (nezl. J.), 1.800,- (nezl. L.) a 1.200,- (nezl. D.) měsíčně, dále rozhodl o úhradě dlužného výživného na všechny nezletilé děti a zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného. V odůvodnění tohoto rozsudku soud I. stupně konstatoval, že po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro novou úpravu výživného. Soud I. stupně při jeho novém stanovení přihlédl k osobním, výdělkovým a majetkovým poměrům rodičů, ale zejména k potřebám a nákladům nezletilých dětí. Uvedl, že od poslední úpravy výživného uplynula doba, po které se náklady nezletilých dětí zcela nepochybně zvýšily.

K odvolání stěžovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Plzni, který rozsudkem č.j. 10 Co 435/2003-88 ze dne 25. 8. 2003 ve znění opravného usnesení sp. zn. 10 Co 435/2003 ze dne 2. 2. 2004 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o zvýšení výživného, o zamítnutí návrhu stěžovatele o snížení výživného a o úhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dále pak odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o úhradě dlužného výživného. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že přezkoumal napadené rozhodnutí, provedl důkaz o nákladech spojených se školní i mimoškolní činností dětí, a o vypořádání vzájemných majetkových vztahů mezi rozvedenými manželi. Odvolací soud zhodnotil zjištěné skutečnosti a z nich dovodil, že nově stanovené výživné plně odpovídá všem hlediskům ustanovení § 85 odst. 2 a 3 zákona 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, je v souladu s možnostmi a schopnostmi rodičů i odůvodněnými potřebami nezletilých dětí. Návrh stěžovatele na snížení výživného prý nemá za dané situace opodstatnění.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů, které prý nedostatečně hodnotily zjištěný skutkový stav a vyvodily z něho nesprávné závěry.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že proces dokazování i hodnocení důkazů je zásadně věcí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v souladu s pravidly stanovenými pro tuto činnost obecně závaznými právními předpisy. Proces hodnocení důkazů je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v § 132 občanského soudního řádu. V souladu s touto zásadou jsou obecné soudy povinny hodnotit získané důkazy každý jednotlivě i v jejich vzájemných skutečnostech, jsou povinny vyložit, z jakých důkazů vycházely při svém rozhodnutí a jsou povinny vypořádat se se všemi provedenými důkazy, popř. vyložit, proč některé důkazy neprovedly. Pokud obecné soudy postupují v intencích zásady volného hodnocení důkazů, není Ústavní soud oprávněn do tohoto procesu zasahovat. Možnost posouzení tohoto procesu by se pro Ústavní soud otevírala tehdy, pokud by obecné soudy ze zjištěného skutkového stavu vyvodily závěry, které by s nimi byly v extrémním nesouladu, který by věc posunul do roviny ústavnosti. Taková situace však v předmětné věci nenastala. Obecné soudy provedly, jak v řízení před soudem I. stupně, tak i v řízení odvolacím, navržené důkazy, vedeny zásadou vyšetřovací také samy opatřily podklady pro řádné rozhodnutí, ve svých rozhodnutích provedené důkazy řádně zhodnotily a z tohoto procesu odvodily příslušné právní závěry, které odůvodnily.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve svém výroku nepřezkoumatelné a zmatečné, pak Ústavní soud konstatuje, že se jednalo o zřejmou písařskou chybu, neboť rozsudek byl řádně vyhlášen bez této chyby (č.l. 86 spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 9/99) a z celého výroku a odůvodnění rozsudku je jednoznačně patrno, jak odvolací soud rozhodl. Konečně písařská chyba byla odstraněna výše uvedeným opravným usnesením.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím zjevně nebyla porušena ustanovení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR, ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, ani ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2004

JUDr. František Duchoň

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru