Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 62/96Nález ÚS ze dne 12.09.1996K důvodům vazby podle § 67 trestního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 74/6 SbNU 27
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.62.96
Datum podání26.02.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.b, § 68, § 160


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996

N 74/6 SbNU 27

K důvodům vazby podle § 67 trestního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti G. K. proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44

To 102/96, ze dne 22. ledna 1996, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovateli bylo dne 16. 9. 1995 Úřadem vyšetřování hl. m.

Prahy Policie České republiky sděleno obvinění, sp. zn. ČVS:

MVV-113/95, z přípravy trestného činu porušování předpisů

o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle ust. § 7 odst.

1 trestního zákona k ust. § 124f odst. 1 trestního zákona,

spáchané ve spolupachatelství podle ust. § 9 odst. 2 trestního

zákona. Tohoto činu se měl stěžovatel dopustit tím, že společně

s dalšími osobami získal a předložil padělané zplnomocnění

ozbrojených sil Dominikánské republiky k nákupu zbraní v úmyslu

dosáhnout udělení vývozní licence vojenského materiálu z České

republiky. Tyto zbraně prý měly být později prodány do oblasti

válečného konfliktu.

Na základě vzneseného obvinění byl stěžovatel usnesením

Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. Nt 498/95, ze dne 17. 9.

1995, podle ust. § 67 písm. a) a b) trestního řádu vzat do vazby.

V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že u stěžovatele je dána

důvodná obava, že by se vyhýbal trestnímu stíhání tím, že by

uprchl do ciziny nebo by se skrýval, neboť na území ČR nemá trvalé

ani přechodné bydliště ani povolení k pobytu, do ČR přijel pouze

za obchodním účelem a byl ubytován v hotelu. Dále měl soud za to,

že by stěžovatel mohl působit na soudem dosud nevyslechnuté svědky

nebo spoluobviněné nebo že by jinak mařil objasňování skutečností,

závažných pro trestní stíhání. Soud zejména uvedl, že ve věci

dosud nebyli slyšeni všichni svědci.

Stěžovatel do tohoto usnesení podal stížnost.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 1995, sp. zn.

44 To 1302/95, podanou stížnost zamítl. V odůvodnění svého

rozhodnutí uvedl, že stěžovatel a další obvinění v této věci jsou

cizími státními příslušníky, kteří nemají v ČR bydliště a nejsou

v ČR ničím vázáni. Je proto namístě obava, že by vycestovali do

ciziny, aby se vyhnuli trestnímu stíhání. Rovněž existuje obava

"z následků předpokládaných v ust. § 67 písm. b) trestního řádu,

jež je dána konkrétními skutečnostmi v tom směru", že vyšetřování

této závažné trestné činnosti je teprve na samém počátku

a obvinění by mohli ovlivňovat dosud nevyslechnuté svědky

a domlouvat se navzájem.

Dne 6. 11. 1995 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby

na svobodu, kterou Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne

13.11. 1995, sp. zn. Nt 1782/95, zamítl. V odůvodnění tohoto

rozhodnutí se soud plně ztotožnil s názorem obvodního státního

zástupce, že uvedené důvody vazby trvají i nadále. Stejný názor

zastával i Městský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení ze dne

8. 12. 1995, sp. zn. 44 To 1695/95, jímž zamítl stěžovatelovu

stížnost proti výše citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu

1. V odůvodnění tohoto rozhodnutí městský soud uvedl, že

stěžovatel se měl dopustit závažné trestné činnosti, za niž by mu

mohl být udělen "citelný trest". Je proto plně oprávněná obava

z toho, že by se trestnímu stíhání vyhýbal, pokud by byl na

svobodě. Rovněž přetrvával koluzní důvod vazby, neboť mezi

výpověďmi obviněných nebyly odstraněny veškeré rozpory

a stěžovatel svoji původní výpověď změnil.

Další žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu

zamítl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 27. 12. 1995, sp.

zn. Nt 1817/95. V odůvodnění tohoto usnesení soud setrval na

názoru, že důvody vazby trvají i nadále, neboť stěžovatel by mohl

kdykoliv vycestovat z ČR a tím mařit objasňování skutečností

důležitých pro trestní řízení. Rovněž nadále trvají i důvody vazby

ve smyslu ust. § 67 písm. b) trestního řádu.

Proti tomuto usnesení obvodního soudu podal stěžovatel

stížnost, kterou usnesením ze dne 22. 1. 1996, sp. zn. 44 To

102/96, Městský soud v Praze zamítl. V odůvodnění svého usnesení

uvedl, že ani v současném stadiu trestního stíhání nedošlo ke

změně výše uvedených skutečností, opodstatňujících uvalení vazby.

Stěžovatel není na území ČR ničím vázán, má bohaté kontakty na

osoby nacházející se v různých částech světa a obava z vycestování

a z vyhýbání se trestnímu stíhání trvá i nadále. Ohledně koluzní

vazby rovněž nelze dovodit, že vazební důvod pominul. Na trestné

činnosti se podílela celá řada osob a ne všechny z nich už byly

vyslechnuty. Rovněž přetrvává obava ze vzájemné domluvy obviněných

a tím i z maření objasňování skutečností, významných pro trestní

stíhání. Z tohoto hlediska není podstatné, že spoluobvinění jsou

rovněž ve vazbě, neboť pokud by tímto způsobem argumentovali

všichni obvinění a došlo by k "odbourání" jejich vazby podle ust.

§ 67 písm. b) trestního řádu, pak by jim nic nebránilo v tom, aby

se např. prostřednictvím korespondence navzájem domlouvali.

Významná je i skutečnost, že stěžovatel - na rozdíl od své první

výpovědi - ve svém pozdějším výslechu popřel jednání, které je mu

kladeno za vinu. K námitce stěžovatele, že byl v celé věci pouze

zprostředkovatelem, soud uvedl, že o otázce viny mu nepřísluší

v této fázi rozhodovat a že rozhodnutí o vazbě není rozhodnutím

o vině, nýbrž pouze nutným zabezpečovacím institutem trestního

řádu. Rovněž nebylo možné přijmout nabídku peněžité záruky,

protože zákon neumožňuje nahradit vazbu podle ust. § 67 písm. b)

trestního řádu peněžitou zárukou.

Proti tomuto usnesení městského soudu stěžovatel včas podal

ústavní stížnost. V ní uvedl, že vazební důvod podle ust. § 67

písm. a) trestního řádu nelze opírat pouze o skutečnost, že je

cizinec, který na území ČR nemá trvalý pobyt, v době svého

zadržení hodlal z republiky vycestovat a že udržuje bohaté

kontakty na osoby, žijící v různých částech světa. Podle jeho

názoru tyto skutečnosti nejsou nijak neobvyklé u každého, kdo

cestuje nebo podniká v oblasti mezinárodního obchodu, a samy

o sobě nepředstavují konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že

uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo

trestu. Stěžovatel zdůraznil, že jeho totožnost a trvalé bydliště

jsou známy a podle uvedené právní kvalifikace mu nehrozí vysoký

trest.

Ohledně vazebních důvodů podle ust. § 67 písm. b) trestního

řádu stěžovatel namítl, že nelze souhlasit s argumentací městského

soudu, podle níž vyšetřování ještě nebylo skončeno, nebyly ještě

provedeny všechny potřebné výslechy a po propuštění z vazby by

hrozilo, že by se obvinění navzájem domlouvali a mařili by tak

objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Podle

tvrzení soudu stěžovatel - na rozdíl od své první výpovědi - při

dalším výslechu popřel jednání, které je mu kladeno za vinu,

a tuto skutečnost nelze podle mínění soudu zcela pominout, protože

okolnosti významné pro posouzení viny stěžovatele vyplývají

především z výpovědí jeho spoluobviněných. Tuto argumentaci však

stěžovatel popírá, neboť prý již byli vyslechnuti všichni známí

svědci a obvinění s výjimkou dalšího obviněného, jenž se nachází

mimo území ČR. Pokud jde o první stěžovatelovu výpověď, je

výpovědí procesně neúčinnou, neboť se udála bez přítomnosti

tlumočníka, a nelze k ní proto přihlížet.

Stěžovatel proto dovozuje, že napadeným rozhodnutím městského

soudu došlo k závažnému porušení čl. 8 odst. 5 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nebyly splněny podmínky

vazby ve smyslu ust. § 67 písm. a) a b) trestního řádu. Chybí prý

konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že "obviněný uprchne

nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu,

zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé

bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest". Rovněž prý neexistují

skutečnosti odůvodňující obavu, že stěžovatel bude působit na

soudem dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné či jinak

mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.

Stěžovatel konečně zpochybnil, zda je trestní stíhání "jako

takové" vedeno pro jednání, které může být posuzováno jako trestný

čin.

Stěžovatel proto závěrem uvádí, že neexistují zákonem

požadované konkrétní skutečnosti, o které je možné rozhodnutí

o vazbě opřít, a zákonné důvody vazby tedy nejsou dány. Napadené

usnesení městského soudu je prý proto v rozporu s čl. 8 odst. 5

Listiny a stěžovatel navrhuje jeho zrušení.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost splňuje všechny

potřebné formální zákonné požadavky a že proto nic nebrání

projednání a rozhodnutí věci samé.

Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky

řízení - Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 1,

a vedlejšího účastníka - Obvodní státní zastupitelství pro Prahu

1. Vyžádal si rovněž vyšetřovací spis, sp. zn. ČVS: MVV

- 00113/95, a soudní spis zn. Nt 1817/95.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že konkrétní

skutečnosti, zakládající obavu z jednání uvedeného v ust. § 67

písm. a) trestního řádu, spočívaly v tom, že stěžovatel nebyl

a není na území ČR naprosto ničím vázán. Do ČR přicestoval krátce

před stíhanou událostí, ubytoval se v hotelu a v době svého

zadržení již hodlal vycestovat z republiky. Trvalé bydliště má

v Rakousku a ze spisu navíc údajně vyplynulo, že udržuje bohaté

kontakty s dalšími trestně stíhanými osobami, nacházejícími se

v různých částech světa, že disponoval značnými finančními

částkami a že zastupoval i ruské firmy. Podle názoru soudu proto

byla dostatečně odůvodněna obava, že stěžovatel vycestuje a bude

se skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání a trestu. K námitkám

stěžovatele, že výše uvedené skutečnosti jsou obvyklé u každého,

kdo cestuje a podniká v mezinárodním obchodu, soud uvedl, že

stěžovatel - na rozdíl od jiných podnikatelů - je trestně stíhán,

neboť je důvodně podezřelý z trestné činnosti týkající se

mezinárodního nelegálního obchodu se zbraněmi. Obavu, že se

stěžovatel nebude chovat způsobem uvedeným v ust. § 67 písm. a)

trestního řádu, prý nemůže rozptýlit ani skutečnost, že jeho

totožnost a trvalé bydliště jsou známy.

Ohledně důvodu vazby podle ust. § 67 písm. b) trestního řádu

soud uvedl, že i v tomto směru je stěžovatelova námitka

neopodstatněná, protože v době rozhodování městského soudu nebyla

stíhaná trestní věc ještě zdaleka objasněna a byl dán důvodný

předpoklad, že ve věci budou provedeny výslechy dalších osob,

které se měly podílet na stíhané trestné činnosti. Vyšetřování

ostatně není skončeno ani v současnosti, neboť cestou právní

pomoci mají být provedeny výslechy dvou dalších důležitých svědků

v zahraničí, z nichž jeden měl stěžovatele zkontaktovat s dalšími

spoluobviněnými. Skutečnost, že pro složitost věci nebylo možno

v napadeném usnesení jmenovat všechny osoby, jejichž výslech

přicházel v úvahu, prý nic nemění na důvodnosti obavy, že

stěžovatel bude na tyto osoby, s nimiž měl být ve spojení, působit

a mařit tak objasňování skutečností důležitých pro trestní

stíhání.

K námitce stěžovatele, že soud v napadeném usnesení uvedl

právní kvalifikaci jednání, jež nemůže být trestným činem, soud

uvedl, že pouze citoval sdělení obvinění vyšetřovatele Policie ČR

Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy, sp. zn. ČVS: MVV - 113/95, ze dne

16. 9. 1995, v němž byla použita uvedená právní kvalifikace.

Sdělení obvinění je základní a výchozí podmínkou pro uvalení vazby

ve smyslu ust. § 68 trestního řádu a z tohoto důvodu na ně také

soud poukázal. Použitá právní kvalifikace nemá prý z hlediska

rozhodování o vazbě zásadní význam, neboť trestní stíhání je

vedeno pro skutek popsaný ve sdělení obvinění a právní kvalifikace

může být po provedeném dokazování orgány činnými v trestním řízení

později změněna.

Městský soud proto závěrem uvedl, že svým postupem

neporušil čl. 8 odst. 5 Listiny, stěžovatel byl do vazby vzat na

základě rozhodnutí soudu a z důvodů a na dobu stanovenou zákonem.

Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Dále

městský soud sdělil, že netrvá na ústním jednání a souhlasí s tím,

aby bylo od ústního jednání upuštěno.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření uvedl, že věc je

stále v přípravném řízení, dozoruje ji obvodní státní zástupce,

a proto zastává názor, že "soud nemůže vydávat jakékoli

stanovisko". Ke každé žádosti stěžovatele se obvodní státní

zástupce vyjádřil, soud těmto žádostem vyhověl, stěžovatel byl

řádně poučen o právu stížnosti, svého práva využil a spisový

materiál byl průběžně předkládán odvolacímu soudu.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 ve svém vyjádření

uvedlo, že u stěžovatele byly a i nadále jsou dány důvody vazby

podle ust. § 67 písm. a) a b) trestního řádu.

Stěžovatel je cizím státním občanem, který nemá na území

České republiky bydliště, jeho přítomnost zde byla vždy dána pouze

obchodním jednáním a k republice nemá žádný trvalejší pracovní či

obdobný vztah. Je sice známo jeho trvalé bydliště ve Vídni, není

však rakouským, nýbrž polským občanem. Významná je prý

i skutečnost, že je aktivně činný v mezinárodním obchodu

s vojenským materiálem s vazbami na velmi různorodé státy. To vše

vzbuzuje obavu, že by se v případě propuštění z vazby vyhýbal

trestnímu stíhání pobytem na neznámém nebo obtížně zjistitelném

místě v cizině. Tyto skutečnosti prý proto ve svém souhrnu plně

odůvodňují závěr, že jsou u něj dány důvody vazby podle ust. § 67

písm. a) trestního řádu.

Ohledně důvodu vazby podle ust. § 67 písm. b) trestního řádu

státní zastupitelství uvádí, že stěžovatel je trestně stíhán

společně s dalšími obviněnými, z nichž proti jednomu je vedeno

řízení proti uprchlému. Jejich společné jednání je prý velmi úzce

provázáno, přičemž stěžovatel měl plnit zásadní úlohu

organizátora. V případě jeho propuštění na svobodu by proto údajně

mohlo hrozit nebezpečí, že naváže kontakt s ostatními obviněnými

a že by mohlo dojít k jejich ovlivňování či jiné snaze o společný

postup, což by vedlo k maření skutečností závažných pro trestní

stíhání. Stejné nebezpečí hrozí u svědků, kteří sice již byli

vyslechnuti v přípravném řízení, avšak tato skutečnost

neodstraňuje obavu, že by mohlo ze strany stěžovatele dojít

k jejich ovlivňování, jakožto svědků dosud nevyslechnutých soudem.

Zároveň prý ještě nedošlo k vyslechnutí dvou svědků v zahraničí na

základě právní pomoci.

Státní zastupitelství závěrem svého vyjádření uvádí, že

stěžovatel byl vzat do vazby z důvodů stanovených zákonem podle

ust. § 67 písm. a) a b) trestního řádu. Tyto důvody jsou dány

zcela konkrétními skutečnostmi, a proto napadeným rozhodnutím

soudu ani jiným rozhodnutím soudu o vazbě v dané trestní věci

nedošlo k porušení čl. 8 odst. 5 Listiny. Státní zastupitelství

proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Zároveň

jako vedlejší účastník sděluje, že netrvá na ústním jednání v této

věci.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své činnosti vychází ze skutečnosti, že není

vrcholem soustavy obecných soudů a že jeho úkolem je pouze bdít

nad dodržováním základních práv a svobod zaručených ústavními

zákony a mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy.

Ústavnímu soudu nepřísluší ani přehodnocování dokazování,

prováděného v rámci trestního řízení, ale pouze dohled nad tím,

aby provedeným postupem nebylo porušeno základní právo nebo

svoboda stěžovatele. Proto se Ústavní soud v souzené věci při

posuzování ústavnosti napadeného soudního rozhodnutí ve věci

propuštění z vazby nezabýval - s výjimkou dále uvedenou - otázkami

právní kvalifikace jednání stěžovatele, z něhož je obviněn. Tyto

otázky zásadně přísluší řešit orgánům činným v trestním řízení,

zejména obecným soudům.

Osobní svoboda patří mezi základní postuláty každého

demokratického právního státu. Z tohoto důvodu je také zařazena

již v hlavě druhé Listiny mezi "základní lidská práva a svobody".

Podle článku 8 odstavce 1 Listiny je osobní svoboda zaručena.

Podle odstavce 2 téhož článku nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven

svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle

odstavce 5 článku 8 nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů

a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.

Listina tedy stanoví, že vzetí do vazby je přípustné pouze při

splnění následujících podmínek, jimiž jsou: existence zákonných

důvodů vazby, existence zákonného způsobu vzetí do vazby, doba

vazby stanovená zákonem a rozhodnutí soudu o uvalení vazby.

Ze všech těchto podmínek stěžovatel zpochybnil pouze

existenci důvodů, pro něž byl vzat do vazby. Rovněž Ústavní soud

neshledal, že by v souzené věci došlo k porušení ostatních

podmínek vazby, to jest, že by při vzetí stěžovatele do vazby

nebyl splněn zákonem stanovený způsob, že by nebyla dodržena

zákonem stanovená doba vazby nebo že by o vzetí do vazby rozhodl

někdo jiný než soud.

Vzetí do vazby je podle ust. § 67 písm. a) a b) trestního

řádu přípustné pouze tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti

odůvodňující obavu z toho, že obviněný uprchne, bude se skrývat,

aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu nebo že bude

působit na soudem dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné

nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní

stíhání. Přitom tyto "konkrétní skutečnosti" musí být dostatečným

a rozumným podkladem pro opodstatnění zmíněné obavy a nelze je

interpretovat v tom smyslu, že nebude-li obviněný vzat do vazby,

zcela jistě např. uprchne nebo bude ovlivňovat svědky. To ostatně

vyplývá i z gramatického výkladu slov "odůvodňují obavu", která

citované ustanovení obsahuje. Při rozhodování o vazbě není reálné

se domnívat, že může být naplněn požadavek jistoty "konkrétních

skutečností", které opodstatňují vazební důvody. V těchto

případech totiž nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté,

že obviněný např. uprchne nebo se bude skrývat, protože by se již

zpravidla nepodařilo takovému jednání zabránit. Na druhé straně

však nemůže jít jen o jakési mlhavé a konkrétními skutečnostmi

nepodložené podezření, poněvadž to by vedlo k neodůvodněným

zásahům do osobní svobody obviněného (k tomu srov. též

Šámal/Král/Baxa/Púry, Trestní řád - komentář, C.H. Beck 1995, str.

261).

Jak již dříve judikoval Ústavní soud, "ustanovení § 67 písm.

b) trestního řádu předpokládá pro vzetí do vazby existenci

konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že obviněný bude

působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování

skutečností, závažných pro trestní stíhání. O takovou konkrétní

skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá

příčinu k obavě, že bude koluzně jednat. Na druhé straně však může

stačit", v závislosti na konkrétním případu, "i určitá objektivní

konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny

znaky skutkové podstaty trestného činu včetně stadia vyšetřování"

(Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2., C.H. Beck

1995, str. 47). Lze usuzovat, že tuto argumentaci je možné

zobecnit a vztáhnout i na další dva vazební důvody, tzn. i na

vazbu útěkovou [písm. a) cit. ust.] a předstižnou [písm. c) cit.

ust.]. To znamená, že i pro tyto dva vazební důvody je

v konkrétním případě rozhodující posouzení, zda obviněný svým

jednáním sám zavdá příčinu k příslušné obavě nebo zda existuje

taková objektivní konstelace vazebních důvodů, jež vzetí do vazby

opodstatňuje.

V souzené věci nelze z ústavněprávního hlediska argumentaci

Městského soudu v Praze (obsaženou v napadeném usnesení i ve

vyjádření k ústavní stížnosti) nic podstatného vytknout. Pro

vazební důvod podle ust. § 67 odst. a) trestního řádu svědčí

obava, že stěžovatel vycestuje z území ČR nebo že se na jejím

území bude skrývat, čímž by se mohl vyhýbat trestnímu stíhání

a případnému trestu. Stěžovatel nemá v ČR stálé ani přechodné

bydliště, v okamžiku zadržení se chystal vycestovat z ČR, má

rozsáhlé obchodní i osobní kontakty v mnoha zemích, a proto se

obava z vyhýbání trestnímu stíhání nebo trestu jeví jako

opodstatněná konkrétními skutečnostmi, které již blíže rozvedly

obecné soudy. Na tom nic nemění ani stěžovatelova námitka, že je

známa jeho totožnost a trvalé bydliště a že mu podle uvedené

právní kvalifikace nehrozí vysoký trest. Tyto důvody, uvedené

v ust. § 67 písm. a) trestního řádu, totiž nepředstavují

taxativní, ale pouze demonstrativní výčet (arg. "zejména"),

a k použití tohoto ustanovení trestního řádu proto jejich

existence není nezbytná. Ostatně pokud jde o otázku "hrozby

vysokého trestu", nelze ji chápat pouze ve vztahu k příslušné

trestní sazbě, stanovené trestním zákonem na trestný čin, pro

který bylo sděleno obvinění, ale vždy je třeba zhodnotit konkrétní

okolnosti i poměry obviněného. Je tedy třeba uvážit nejen

předpokládanou výši trestu, nýbrž i to, zda v takovém případě

existuje obava, že konkrétní obviněný uprchne nebo se bude

skrývat. Ani z tohoto hlediska však nelze - se zřetelem

k okolnostem věci - obecným soudům nic podstatného vytknout (srov.

cit. publikaci Šámal a kol., tamtéž, str. 263).

Pokud se jedná o vazební důvod podle ust. § 67 písm. b)

trestního řádu, ani v tomto směru nedošlo napadeným usnesením

městského soudu k porušení stěžovatelova základního práva či

svobody. Ve svém vyjádření městský soud a obvodní státní

zastupitelství shodně uvedly, že v souzené věci stále probíhají

vyšetřování a výslechy dosud nevyslechnutých svědků a existují

proto důvodné obavy, že by stěžovatel po svém propuštění z vazby

mohl působit na soudem dosud nevyslechnuté svědky nebo

spoluobviněné - kteří jsou v těchto vyjádřeních jmenováni - nebo

jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.

Tyto obavy, i kdyby k nim stěžovatel svým jednáním nezavdal

příčinu, je možno - se zřetelem ke zjištěným skutečnostem a za

daného stavu řízení - považovat za zmíněnou "objektivní

konstelaci", o níž se pojednává na jiném místě tohoto nálezu.

Stěžovatelovy výpovědi se navíc - jak bylo zjištěno

z vyšetřovacího spisu - v některých bodech od sebe navzájem liší

a rozcházejí se rovněž s výpověďmi ostatních spoluobviněných. Na

tom nic nemění ani skutečnost, že první výslech stěžovatele (dne

16. 9. 1995) skutečně proběhl bez přítomnosti tlumočníka a tato

výpověď proto byla považována za procesně neúčinnou, jak správně

uvedl obvodní státní zástupce pro Prahu 1 přípisem ze dne 11. 12.

1995 (č.j. 1 Zt 625/95-107). Další výslechy však už proběhly za

přítomnosti tlumočníka. I v tomto směru je proto třeba souhlasit

s názorem městského soudu, že existují konkrétní skutečnosti,

odůvodňující obavu z možného jednání stěžovatele podle ust. § 67

odst. b) trestního řádu, takže vazební důvod podle tohoto

ustanovení je dán.

Ústavní soud se konečně zabýval i sdělením stěžovatele ze dne

5. 8. 1996, že až dne 27. 6. 1996 přibral vyšetřovatel znalce

z odvětví grafologických expertiz, který má zodpovědět otázky

týkající se pravosti podpisů a razítek na listinách, na jejichž

základě byl prý stěžovatel vzat do vazby.

Z hlediska rozhodnutí Ústavního soudu toto tvrzení není

podstatné. Listinami, o nichž se stěžovatel zmiňuje, bylo zřejmě

údajně padělané zplnomocnění "ozbrojených sil" Dominikánské

republiky k nákupu zbraní, jímž se argumentuje ve sdělení obvinění

ze dne 16. 9. 1995. Skutečnost, že předmětné listiny (zejména

uvedené zplnomocnění) byly padělané, dovozovaly orgány činné

v trestním řízení z listinných důkazů svědčících pro to, že

"všichni tři obvinění ještě než předložili falešné potvrzení ...

velmi intenzívně komunikovali prostřednictvím faxu ... a že ještě

předtím než žádost o udělení licence byla podána, obvinění tyto

falešné doklady připravovali" (usnesení Městského státního

zastupitelství v Praze ze dne 1. 4. 1996, č.j. KZt 001297/95-28).

Nepravosti dokumentů nasvědčuje i diplomatická nóta, v níž orgány

Dominikánské republiky sdělují, že s uvedenou transakcí nemají nic

společného a uvedené listiny jsou padělky (tamtéž). Orgány činné

v trestním řízení tedy měly dostatečné podklady pro opodstatnění

názoru, že příslušné listiny byly padělané. Skutečnost, že teprve

nyní bude přezkoumávána pravost podpisů a razítek příslušným

znalcem, je pouze jednou z možností přezkumu pravosti předmětných

listin, která je významná z hlediska prováděného dokazování,

z hlediska posuzování viny a trestu, avšak nemá vliv na posuzování

ústavnosti uvalené vazby.

Při ústním jednání vznesl zástupce stěžovatele námitku, že

subjektem trestného činu porušování předpisů o zahraničním obchodu

s vojenským materiálem podle § 124f trestního zákona - pro který

bylo sděleno obvinění - může být jen pracovník právnické osoby.

Poukázal na to, že podle zákona č. 38/1994 Sb. může obchod

s vojenským materiálem provádět pouze právnická osoba se sídlem na

území České republiky. Tato námitka však z hlediska skutkové

podstaty § 124f trestního zákona neobstojí. Podle tohoto

ustanovení je trestně odpovědný ten "kdo žádost o povolení nebo

o licenci k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem doloží

nepravdivým nebo neúplným dokladem nebo zatají skutečnosti

důležité pro vydání povolení nebo licence." Z této konstrukce je

tedy zřejmé, že subjektem uvedeného trestného činu nemusí být

toliko pracovník příslušné právnické osoby, nýbrž i osoba jiná

(např. fyzická). Lze tedy dovozovat, že základní podmínky pro

uvalení vazby ve smyslu §§ 67, 68 (§ 160) trestního řádu splněny

byly, a proto uvedenou námitku stěžovatele Ústavní soud nemůže

akceptovat.

Ústavní soud proto došel k závěru, že napadeným usnesením

Městského soudu v Praze nebylo porušeno stěžovatelovo právo

zakotvené v čl. 8 odst. 5 Listiny. Stěžovatel nenamítal a ani

Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení jiného základního

práva nebo svobody stěžovatele zaručených ústavními zákony nebo

mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnost zcela zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. září 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru