Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 62/94Nález ÚS ze dne 18.06.1996K nárokům na restituci majetku a k finanční náhradě v případě nemožnosti naturální restituce dle z.o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
osoba/povinná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 50/5 SbNU 403
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.62.94
Datum podání26.04.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 37, čl. 38

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb.

87/1991 Sb., § 4 odst.1, § 4 odst.2, § 6 odst.1 písm.c, § 13 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 62/94 ze dne 18. 6. 1996

N 50/5 SbNU 403

K nárokům na restituci majetku a k finanční náhradě v případě nemožnosti naturální restituce dle z.o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelů Ing. M. H. a J. H.

zastoupených Mgr. J. Č., advokátem v H. K., za účasti

vedlejších účastníků P. a J. P., zastoupených JUDr.

P. C., advokátem se sídlem AK ve S., proti rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 1994, čj. 12 Co 613/93-88,

ve věci určení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitosti,

takto:

Ústavní stížnost sezamítá.

Odůvodnění:

I.

Svou ústavní stížností z 26. 4. 1994 navrhovatelé napadají

rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, vydaný v občanskoprávní

věci pod sp. zn. 12 Co 613/93, ze dne 11. 1. 1994. Stěžovatelé

tvrdí, že toto rozhodnutí je z hlediska svého potvrzujícího výroku

zásahem do základních práv a svobod navrhovatelů, zakotvených

v článcích 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod. Citované rozhodnutí potvrdilo zamítavý výrok

prvostupňového rozsudku Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 6

C 522/91, ze dne 24. 5. 1993, ve spojení s doplňujícím rozsudkem

téhož soudu téže sp. zn. ze dne 10. 6. 1993.

Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené

zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové

náplně polemizuje stížnost s právními závěry soudů obou stupňů,

pokud zamítavým výrokem nevyhověly žalobě na uzavření dohody

o vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, v platném znění. V této souvislosti mimo jiné

poukazují stěžovatelé na vadu ve výroku soudu, který podle jejich

názoru nerozhodoval o tom, co bylo uvedeno v žalobním petitu.

Uvedený zákon nehovoří totiž o povinnosti povinné osoby sepsat

dohodu o vydání věci, jak zní formulace rozsudku krajského soudu,

ale o povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci.

Jinak oba stěžovatelé vycházejí z názoru, že obecné soudy

nesprávně posoudily výsledky dokazování, pokud nedovodily, že

vedlejší účastníci nabyli vlastnictví 2/3 domu, čp. 225, se st.

par. č. 215 a par. č. 186/2 (zahradou), v k. ú. R. u J., od státu

v důsledku protiprávního zvýhodnění a v rozporu s tehdy platnými

právními předpisy. Tedy dovozují nesprávnou aplikaci ustanovení

§ 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Kromě toho namítají i neplatnost

tehdy uzavřené kupní smlouvy pro nepřesné určení náležitostí

předmětné nemovitosti a vzhledem k použité nepřesné formulaci,

v níž je prodávající určen slovy: "MNV v R. má ve správě čsl.

státu ...".

Právní podstata návrhu spočívá v tom, že oba stěžovatelé

v důsledku opuštění republiky byli odsouzeni trestně, přičemž

součástí výroku byl i trest propadnutí majetku státu. Tímto

majetkem byly i 2/3 nemovitostí v k. ú. R. u J. Na základě kupní

smlouvy ze dne 12. 12. 1979 byly tyto nemovitosti prodány správcem

majetku - bývalým národním výborem v R. - vedlejším účastníkům,

tedy manželům P. Ze spisů obecných soudů vyplývá, že manželé P.

tehdy požádali z důvodů onemocnění svých dětí - jako učitelé

- školský odbor ONV v Mostě o uvolnění, aby se mohli odstěhovat do

místa, které by dětem více svědčilo. Akceptovali proto nabídku MNV

R. a nastěhovali se do rodinného domku v R., který posléze

odkoupili. V důsledku rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb.

(zákon o soudní rehabilitaci) se stěžovatelé stali osobami

oprávněnými podle § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V civilním

řízení tedy bylo nutné, dle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., aby

žalobci prokázali, že vedlejší účastníci nabyli vlastnického práva

k citovaným nemovitostem v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo

jich nabyli na základě protiprávního zvýhodnění. Stěžovatelé

namítali především protiprávní zvýhodnění, které dovozovali z výše

kupní ceny, a dále z nerespektování povinnosti nabídnout dům ke

koupi, podle směrnice Ministerstva financí č. 10, ze 2. 4. 1964.

Zpracovaný znalecký posudek stanovil cenu nižší o 7.089,- Kčs

oproti tehdy platným cenovým předpisům. Oba soudy shodně zjistily,

že podhodnocení způsobila nesprávná aplikace metodiky a že šlo

o nepodstatný rozdíl, navíc v posudku, který byl vyžádán bývalým

národním výborem, nikoli manžely P. Ani porušení shora citované

směrnice Ministerstva financí nebylo shledáno, protože bratr

stěžovatele, J. H., neprojevil o dům zájem a odstěhoval se ještě

před nastěhováním P. Také neplatnost kupní smlouvy z roku 1979 oba

soudy nezjistily. Oba soudy po zevrubném přezkoumání zjistily, že

ani drobné nedostatky kupní smlouvy (zejména nedostatek

taxativního výčtu veškerého příslušenství nemovitosti) nezakládají

její neplatnost.

Ústavní soud požádal účastníky řízení o vyjádření k ústavní

stížnosti a obdržel dopis P. P., který odmítá tvrzení, že při koupi

rodinného domku byli protiprávně zvýhodněni. Dále došlo vyjádření

J. P., která poukazuje na to, že smlouva o koupi domku byla řádně

sepsána státním notářstvím, a není si rovněž vědoma žádného

protiprávního zvýhodnění. Obšírnější stanovisko předložil Krajský

soud v Hradci Králové, podepsané předsedou krajského soudu dr. M.

N., CSc., jenž ve svém dopise upozorňuje na ústavněprávní aspekty

řízení před Ústavním soudem a podporuje rozsudek krajského soudu,

jenž je - dle jeho názoru - v souladu jak s Ústavou tak i Listinou

základních práv a svobod.

Dne 13. února 1996 obdržel Ústavní soud další vyjádření

vedlejších účastníků, manželů P. Namítají předně, že výhrada

stěžovatelů proti záměně výrazu "uzavřít dohodu" za slova "sepsat

dohodu" (o vydání věci) v rozsudku krajského soudu je právně

bezvýznamná a nemůže mít vliv na celkové rozhodnutí.

Dále odkazují na to, že stěžovatelé se domáhají vydání

nemovitosti a "touto dohodou mělo jejich vlastnické právo teprve

vzniknout". Přitom vedlejší účastníci odkazují na to, že čl. 11

Listiny základních práv a svobod chrání pouze vlastnické právo již

existující, což dle jejich názoru v tomto případě nelze říci.

Rovněž námitky neplatnosti kupní smlouvy, uvedené v ústavní

stížnosti, pokládají za bezpředmětné a popírají názor krajského

soudu, že na restituční věci nelze užít zákonná ustanovení

o vydržení.

V předmětné věci stanovil Ústavní soud jednání na 27. 6.

1995. Den před tím, tj. 26. 6. 1995, došlo však Ústavnímu soudu

podání právního zástupce stěžovatelů, jež obsahovalo další ústavní

stížnost, která se při okruhu stěžovatelů, rozšířeném o jednu

osobu, týkala obsahově také záležitosti projednávané pod touto

spisovou značkou I. ÚS 62/94. Vzhledem k těmto okolnostem rozhodl

senát po slyšení právního zástupce stěžovatelů další jednání

odročit za účelem vyjasnění vztahů mezi oběma záležitostmi.

Ze spisu II. ÚS 173/95 Ústavní soud zjistil, že se jedná

o ústavní stížnost, která směřuje proti postupu Katastrálního

úřadu v Semilech, pracoviště J., který odmítl provést záznam

vlastnického práva k vlastnickým podílům navrhovatelů na uvedených

nemovitostech. Předmětem této další ústavní stížnosti je tudíž

uvedení vlastníka v záznamech katastrálního úřadu. Druhý senát

Ústavního soudu řeší pak tuto stížnost ve spojení s další obdobnou

ústavní stížností.

Po tomto zjištění pokračoval Ústavní soud v řízení o ústavní

stížnosti manželů H. proti Krajskému soudu v Hradci Králové.

Předvolání k ústnímu jednání 21. února 1996 nemohlo však být

manželům H. doručeno. Dopisem z 22. 2. 1996 sdělil Mgr. J. Č.,

jejich právní zástupce, že manželé H. odcestovali do Kanady za

účelem léčení. Proto Ústavní soud upustil od ústního jednání

v únoru a stanovil nový termín na den 18. června 1996.

II.

Protože právním zástupcem vedlejších účastníků, JUDr. P. C.,

byla při ústním jednání vznesena námitka, že ústavní stížnost byla

podána opožděně, zabýval se Ústavní soud nejprve touto námitkou.

Zjistil, že Okresní soud v Semilech opatřil rozsudek Krajského

soudu v Hradci Králové doložkou právní moci s datem 22. 2. 1994.

Současně zjistil, že rozsudek krajského soudu doručovaný do

vlastních rukou Mgr. Č., zástupci navrhovatelů, převzala dle

doručenky zjevně jiná osoba (podpis: Č.), takže Ústavní soud

nemůže uznat námitku právního zástupce vedlejších účastníků, že

rozsudek krajského soudu byl Mgr. Č. tohoto dne doručen. Další

zkoumání v tomto směru se jeví soudu nadbytečným, a to vzhledem

k dále uvedenému názoru Ústavního soudu, pokud jde o meritum věci.

Pokud jde o věc samu, stěžovatelé namítají v ústavní

stížnosti porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným způsobem

svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ústavní soud se

zabýval touto námitkou a neshledal, že Okresní soud v Semilech

a Krajský soud v Hradci Králové odepřel stěžovatelům toto právo,

neboť se v přiměřené době oba soudy zabývaly všemi uplatněnými

námitkami stěžovatelů.

Stěžovatelé se odvolávají též na čl. 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, zaručující vlastnické právo všech

vlastníků. Toto vlastnické právo zakládají na § 6 odst. 1 písm. c)

zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném

znění. Stěžovatelé H. patří nepochybně do okruhu rehabilitovaných

podle zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb., ve znění

pozdějších předpisů. Podle § 2 tohoto zákona se spolu s někdejším

rozhodnutím v trestní věci neoprávněného opuštění území republiky

a neuposlechnutí výzvy k návratu zrušují též další rozhodnutí

v téže trestní věci obsahově na ně navazující, a to k datu, kdy

rozhodnutí bylo vydáno. Takovým rozhodnutím bylo i rozhodnutí

o konfiskaci majetku. Do této kategorie spadá nepochybně

i konfiskace nemovitosti stěžovatelů H.

Z tohoto hlediska není důvodná námitka vedlejších účastníků,

manželů P., že H. usilují o vznik vlastnického vztahu k uvedené

nemovitosti. Stěžovatelé naopak vycházeli z toho, že jejich

vlastnictví je soudní rehabilitací obnoveno "ex tunc" ke dni

konfiskace, a proto nežalovali určení vlastnictví, ale vydání

věci. Pokud jde o námitku vydržení, vyslovenou v posledním přípisu

vedlejších účastníků, přiklonil se Ústavní soud k názoru krajského

soudu, že ji v tomto případě nelze uplatnit. Na druhé straně je

však třeba upozornit na § 23 odst. 2 téhož zákona (č. 119/1990

Sb.), který stanoví, že odškodnění nároků uplatňovaných ze

zrušených výroků o trestu propadnutí majetku jakož i způsob

náhrady a rozsah těchto nároků upraví zvláštní zákon. Zákon č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, uvádí v čl. 6 odst.

1 písm. c) i povinnost vydat věc, která přešla v rozhodném období

na stát v případech, kdy občan zdržující se v cizině věc zanechal

na území republiky, avšak stanoví povinnost vydat tuto věc

fyzickým osobám pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky § 4 odst.

1 a 2 téhož zákona - v tomto případě tedy podmínka, že manželé P.

nabyli věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy a nebo na

základě protiprávního zvýhodnění.

Právě v této souvislosti namítá ústavní stížnost porušení

základních ústavních práv stěžovatelů, zejména jejich práva

vlastnit majetek dle čl. 11 a práva na soudní ochranu v čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jako důvod pro toto

porušení shledávají stěžovatelé právě výklad pojmu "nabytí věci

v rozporu s tehdy platnými předpisy" a pojmu "protiprávního

zvýhodnění nabyvatele" v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,

v platném znění.

Ústavní soud se proto zaměřil na přezkoumání způsobu a obsahu

interpretace těchto pojmů obecnými soudy ve vztahu k předmětnému

sporu. Ústavní soud i v tomto ohledu zjistil, že se obecné soudy

řádně zabývaly zjištěním nároku oprávněných osob na vydání

nemovitostí dle § 4 odst. 2 cit. zákona. Dle shodného názoru obou

soudů nemohl soud uložit povinnost uzavřít dohodu o vydání

majetku, protože manželé P. nejsou povinnými osobami

podle § 4 odst. 2. Požadovaný majetek nezískali ani v rozporu

s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního

zvýhodnění. V takových případech stanoví § 13 odst. 1 zákona č.

87/1991 Sb. v platném znění povinnost poskytnout oprávněné osobě

finanční náhradu, nelze-li jí nemovitost vydat. Soudy odmítly

rovněž námitku nesrozumitelnosti jejich kupní smlouvy.

Pokud jde o vystěhování J. H., bratra stěžovatele, z domu,

vychází Ústavní soud ze zjištění krajského soudu, že J. H. se před

nastěhováním manželů P. z domu odstěhoval a v době koupě domu

- což bylo o dva a půl roku později - dům neužíval. Krajský soud

rovněž zjistil, že jednostranné prohlášení jeho matky o užívacím

právu J. H. postrádá jeho souhlasného vyjádření a nezakládá právní

nárok na bydlení v tomto domě.

Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá

v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, zejména

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Zde Ústavnímu soudu

nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné

moci (Krajského soudu v Hradci Králové), totiž že jde o námitky

uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud

zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal.

Pokud pak jde o hodnocení důkazů, bylo postupováno odvolacím

soudem v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.

Ústavní soud není jakousi opravnou "superinstancí" řádných

soudů. Jeho úkolem není přezkumný dohled nad činností obecných

soudů s výjimkou ochrany ústavnosti dle č. 83 a násl. Ústavy.

Právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu

pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za plného

respektování kautel vyplývajících z čl. 95 Ústavy ČR, dle něhož je

soudce při rozhodování vázán zákonem. Ani v této oblasti však

Ústavní soud porušení ústavních principů neshledal.

Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu v Semilech,

sp. zn. 6 C 522/91, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci

Králové, sp. zn. 12 Co 613/93, nasvědčuje tomu, že obecné soudy

při rozhodování sporu na základě zákona o mimosoudních

rehabilitacích zcela respektovaly zásady obsažené v článcích 36,

37 a 38 Listiny základních práv a svobod, nelze z tohoto hlediska

jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní

stížnost na základě čl. 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru