Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 62/06 #1Usnesení ÚS ze dne 24.10.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou prá... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
řízení/přerušení
hmotné zabezpečení
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.62.06.1
Datum podání10.02.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 30, čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 48 odst.2 písm.e, § 46 odst.1 písm.d, § 120, § 109

99/1963 Sb., § 48


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 62/06 ze dne 24. 10. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti S. M., zastoupeného Mgr. Pavlou Frodlovou, advokátkou se sídlem Slovanská 7, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7.2.2006, sp. zn. 3 Ads 110/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byla dne 10. 2. 2006 doručena ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 3, 4, 10, 96 odst. 1 a 2 Ústavy a dle čl. 1, 3 odst. 3, 6 odst. 1, 10 odst. 1, 30 odst. 2, 37 odst. 2 a 3 a 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu bylo odepřeno právo jednat před soudem a právo na advokáta, byť je ve stavu hmotné nouze a řízení prý trvá již tři a půl roku.

II.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší správní soud, který především uvedl - pokud jde o stěžovatelem tvrzené odepření práva na advokáta pro řízení o kasační stížnosti - že o návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti rozhodují krajské soudy. V daném případě krajský soud o návrhu žalobce na ustanovení zástupce z důvodu procesní ekonomie nerozhodoval, neboť již samo podání kasační stížnosti proti rozhodnutí o přerušení řízení bylo nepřípustné. Argument ústavní stížnosti týkající se odepření práva na advokáta tedy Nejvyšší správní soud považuje za právně irelevantní. Proto navrhl, aby Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně ji zamítl. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil Krajský soud v Ostravě, který uvedl, že neodstraňoval vady kasační stížnosti, a tudíž ani nerozhodoval o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost proti rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné, je nepřípustná [ust. § 104 odst. 3 písm. c) soudního řádu správního].

Ústavní soud konstatoval, že obě vyjádření žádné nové skutečnosti nepřinášejí, takže se o ně neopírá. Proto považoval za nadbytečné doručovat je stěžovateli k případné replice.

III.

Ústavní soud primárně vytyčuje tu skutečnost, že návrhové žádání, tj. petit, vytyčuje rámec řízení před Ústavním soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto a současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto; takto vymezeným žádáním je Ústavní soud vázán. Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petitum), je Ústavní soud oprávněn posuzovat pouze námitky stěžovatele uvedené v návrhu, tj. ty, jež směřují vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť i předchozí rozhodnutí krajského soudu vzal v úvahu.

V tomto kontextu Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatel v podstatě obsahově neuplatnil žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci; jeho tvrzení o porušení výše uváděných ustanovení napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo toliko formální, obsahově konkrétními relevantními námitkami nepodložené.

Sám Ústavní soud ve vztahu k napadenému rozhodnutí žádné pochybení protiústavního charakteru neshledal.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.11.2005, sp. zn. 38 Cad 31/2005, bylo rozhodnuto o přerušení řízení s odůvodněním, že Krajskému soudu v Ostravě je z úřední činnosti známo, že u Okresního soudu v Šumperku probíhá řízení o zbavení žalobce způsobilosti k právním úkonům, které nebylo v době rozhodování krajského soudu dosud skončeno. Vzhledem k tomu, že probíhalo toto jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování ve věci samé, rozhodl Krajský soud v Ostravě podle ust. § 48 odst. 2 písm. e) zákona č. 150/2005 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), o přerušení řízení.

Stěžovatel podal proti výše citovanému usnesení krajského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyla přípustná, a proto ji dle ust. § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, užitého přiměřeně dle ust. § 120 téhož zákona, odmítl.

Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze - z tohoto pohledu - Nejvyššímu správnímu soudu nic vytknout. Usnesením, proti kterému kasační stížnost stěžovatele směřovala, bylo dle ust. § 48 odst. 2 písm. e) soudního řádu správního rozhodnuto o přerušení řízení proto, že probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu; v dané věci se přitom jednalo o řízení o zbavení žalobce způsobilosti k právním úkonům. Pokud Nejvyšší správní soud posoudil rozhodnutí o přerušení řízení jako rozhodnutí podle své povahy dočasné ve smyslu ust. § 104 odst. 3 písm. c) soudního řádu správního, mající za nutný následek posouzení kasační stížnosti jako nepřípustné, nelze takový závěr shledat jako svévolný a v důsledku toho ústavně nekonformní. V návaznosti na to Nejvyšší správní soud správně aplikoval ust. § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (užité přiměřeně dle ust. § 120 soudního řádu správního) a kasační stížnost jako nepřípustnou odmítl, přičemž neměl povinnost nařizovat jednání (srov. ust. § 109 odst. 1 soudního řádu správního: "O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání."). V této souvislosti lze navíc dodat, že stěžovatel podal kasační stížnost, přestože byl poučen o nepřípustnosti opravného prostředku Krajským soudem v Ostravě, jak Ústavní soud zjistil z obsahu přiložené kopie napadeného rozhodnutí.

Stěžovatel dále tvrdil, že soud již tři a půl roku úmyslně protahuje řízení ve věci přiznání jeho hmotného zabezpečení a namítal porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož součástí je i ústavně zaručené právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Z výše uváděné zásady vázanosti návrhem však vyplývá, že Ústavní soud je v dané věci oprávněn přezkoumávat otázku zásahu do ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů pouze ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (srov. rovněž např. I. ÚS 206/05 a další). Vzhledem k tomu, že usnesení, proti kterému směřovala kasační stížnost, bylo vydáno dne 30.11.2005 a Nejvyšší správní soud rozhodl již dne 4.1.2006, nelze v dané věci porušení čl. 38 odst. 2 Listiny shledat, neboť doba od vydání rozhodnutí krajského soudu do vydání napadeného rozhodnutí byla dobou evidentně přiměřenou.

I kdyby však eventuální porušení čl. 38 odst. 2 Listiny Ústavní soud dovodil, nemohlo by to samo o sobě vést ke zrušení napadeného rozhodnutí; dle konstantní judikatury Ústavního soudu důvodná námitka průtahů v řízení, které již bylo pravomocně ukončeno, nezakládá sama o sobě porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Důvodnost takové argumentace vedoucí ke zrušení napadeného rozhodnutí, by byla shledána pouze tehdy, jestliže by průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv ( III. ÚS 355/97, I. ÚS 584/04). V dané věci však Ústavní soud takové pochybení Nejvyššího správního soudu neshledal.

Pokud pak stěžovatel namítal porušení "práva na advokáta" (bez obsahové konkretizace této námitky), teoreticky by snad bylo možné uvažovat o sféře ústavně zaručeného práva stěžovatele na právní pomoc před soudy dle čl. 37 odst. 2 Listiny. Ústavní soud však k tomu uvádí, že pokud krajský soud o návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce nerozhodoval, je zřejmé, že tak činil proto, že rozhodování o žádosti stěžovatele by bylo zcela nehospodárné a neúčelné; to proto, že již samo podání kasační stížnosti proti rozhodnutí o přerušení řízení bylo ze zákona nepřípustné. V tomto směru správně uvedl i Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, že "V daném případě krajský soud o návrhu žalobce na ustanovení zástupce z důvodu procesní ekonomie nerozhodoval, neboť již samotné podání kasační stížnosti proti rozhodnutí o přerušení řízení nebylo přípustné.". Takový postup krajského soudu a v podstatě jeho následné tacitní potvrzení Nejvyšším správním soudem (v tom směru, že věc nevrátil krajskému soudu k rozhodnutí o podané žádosti stěžovatele či na základě arg. a minori ad maius sám nerozhodl o této žádosti) nepovažuje Ústavní soud za nepřípustně zasahující do sféry čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť měl své významné logické opodstatnění z hlediska účelnosti řízení a jeho procesní ekonomie; ustanovení advokáta stěžovateli by na rozhodnutí o odmítnutí kasační stížnosti z důvodu její nepřípustnosti nemělo vliv. Ani v tomto směru tedy nelze shledávat porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

Po přezkoumání napadeného rozhodnutí tedy Ústavní soud nezjistil, že by jím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele před kasačním soudem. Nejvyšší správní soud přezkoumal možnost podání opravného prostředku proti soudnímu rozhodnutí učiněném ve správním soudnictví, své závěry dostatečně pregnantně, racionálně, přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodnil, přičemž řízení před ním dostálo ústavního požadavku na projednání věci bez zbytečných průtahů.

Ústavní soud v tomto kontextu podotýká, že pouhá skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s napadeným rozhodnutím, nemůže sama o sobě znamenat zásah do ústavně zaručených práv a svobod a nemůže tak založit důvod k vyhovění ústavní stížnosti.

IV.

Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je třeba k tomu uvést, že předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti. Pokud tedy byla ústavní stížnost odmítnuta, byl odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Tento právní názor je v souladu jak s konstantní judikaturou Ústavního soudu (srov. např. IV. ÚS 209/94, III. ÚS 122/05), tak s názory prezentovanými naukou (Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2001, str. 372).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2006

František Duchoň

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru