Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 615/01Nález ÚS ze dne 20.03.2002Vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTrestný čin
Důkaz
Svědek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 35/25 SbNU 273
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.615.01
Datum vyhlášení16.04.2002
Datum podání22.10.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 224 odst.2

141/1961 Sb., § 105 odst.1, § 211 odst.4, § 264 odst.1, § 213 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002

N 35/25 SbNU 273

Vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti stěžovatele P. V., proti rozsudku Okresního soudu

v Lounech ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 2 T 385/96, a proti

usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2000, sp.

zn. 4 To 381/98, takto:

Rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 12. 1999, sp.

zn. 2 T 385/96, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne

16. 8. 2000, sp. zn. 4 To 381/98, se zrušují.

Odůvodnění:

I.

V záhlaví označeným rozsudkem shledal Okresní soud v Lounech

stěžovatele vinným, že dne 16. 6. 1995 jako řidič osobního

automobilu na rovném úseku vozovky z nezjištěných příčin vjel

vlevo do protisměrného jízdního pruhu, kde se střetl

s protijedoucím vozidlem řízeným S. H. (dále jen "poškozený"),

jemuž tím vznikla těžká újma na zdraví a jeho manželka K. H.

utrpěla lehké zranění. Tím se prý stěžovatel dopustil trestného

činu ublížení na zdraví v nedbalosti dle ustanovení § 224 odst.

2 trestního zákona a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody

v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18

měsíců.

Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením odvolání

stěžovatele proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Lounech

zamítl.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že uvedenému rozsudku

Okresního soudu v Lounech předcházel rozsudek téhož soudu ve

stejné věci ze dne 16. 4. 1998, který však Krajský soud v Ústí nad

Labem usnesením ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 4 To 381/98 zrušil pro

podstatné vady řízení spočívající v tom, že okresní soud neprovedl

důkaz znaleckým posudkem, který stěžovatel předložil. Proto prý

krajský soud okresnímu soudu nařídil provést důkaz, předložený

stěžovatelem, tedy předvolat zpracovatele posudku ing. Š., řádně

jej poučit ve smyslu § 106 trestního řádu a vyslechnout jej.

Okresní soud však údajně porušil ustanovení § 264 trestního řádu,

neboť odvolacím soudem nařízené doplnění dokazování neprovedl

a předmětný znalecký posudek pouze přečetl. Hlavní problém

spatřuje stěžovatel v tom, že na místě nehody byly dvojí brzdné

stopy, přičemž kterákoliv z nich prý mohla patřit vozidlu, s nímž

se stěžovatel střetl. Policie - a následně i soudní znalec ing. Č.

- však vycházela toliko z jedné stopy, kterou také zakreslila do

plánku místa nehody. Znalec ing. Š. (který vypracoval posudek na

žádost stěžovatele) přitom nevyloučil, že právě druhá brzdná stopa

patří havarovanému vozidlu poškozeného, což by také znamenalo

zcela jiný průběh skutkového děje. Protože znalec ing. Č.

nezkoumal, která brzdná stopa náleží havarovanému vozidlu

a dokonce prý připustil, že teoreticky je možné, že k nehodě mohlo

dojít způsobem popsaným ing. Š., měl okresní soud již proto

provést důkazy, nařízené odvolacím soudem. Navíc prý okresní soud

v napadeném rozsudku zkreslil svědecké výpovědi, neboť v případě

svědka P. uvedl, že P. je na 100 % přesvědčen, že zachycené stopy

patří vozidlu poškozeného, byť ve skutečnosti tento svědek

výslovně prohlásil, že nemá žádný důkaz, že stopy zachycené na

náčrtku náleží k vozidlu poškozeného a že nemůže vyloučit, že

druhá stopa (nezachycená v náčrtku místa nehody) může patřit

vozidlu poškozeného. Na místě nehody navíc později pořídil

fotografie stop i otec stěžovatele, který má značné zkušenosti,

neboť dlouho pracoval u policie. Okresní soud k tomu uvedl, že

tyto stopy mohly vzniknout provozem dalších vozidel po uvolnění

vozovky, což však údajně nemá žádnou oporu v dokazování, jelikož

stejné stopy jsou zachyceny rovněž v policejní dokumentaci, byť

v horší kvalitě. Ani s touto námitkou se prý soud nevypořádal.

Stěžovatel dále upozorňuje na rozpory ve výpovědích znalců, neboť

ing. Š. uvedl, že se nesetkal s tím, že by vozidlo přestalo brzdit

před místem střetu, zatímco ing. Č. tento jev označil za pravidlo

a okresní soud mu bez jakéhokoliv odůvodnění uvěřil.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byla

napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena. Současně požádal, aby

se Ústavní soud zabýval též otázkou, že "o druhém odvolání

rozhodoval úplně jiný senát než o odvolání prvém a zda tím nebylo

porušeno právo na zákonného soudce".

Ústavní soud požádal stěžovatele o vyjádření, zda souhlasí

s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem

a výslovně jej upozornil, že pokud se ve stanovené lhůtě

nevyjádří, bude mít za to, že s upuštěním od ústního jednání

souhlasí. Stěžovatel se v určené lhůtě nevyjádřil a tím projevil

konkludentně vůli, aby bylo od ústního jednání upuštěno.

III.

Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje

všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a podmínky,

přistoupil k projednání a rozhodnutí věci samé. Vyžádal si

předmětný soudní spis zn. 2 T 385/96 a požádal o vyjádření

k ústavní stížnosti účastníky řízení - Okresní soud v Lounech

a Krajský soud v Ústí nad Labem a vedlejší účastníky řízení

- Okresní státní zastupitelství v Lounech a Krajské státní

zastupitelství v Ústí nad Labem.

Okresní soud v Lounech ve svém vyjádření uvádí, že důkazy,

o kterých stěžovatel tvrdí, že nebyly provedeny, prý okresní soud

provedl dne 11. 12. 1997 (č.l. 118) a tuto skutečnost údajně

přehlédl i odvolací senát. Proto byl důkaz proveden opakovaně

a sám stěžovatel uvedl (č.l. 169), že znalecký posudek konzultanta

byl již v hlavním líčení před vrácením věci čten. Zpracovatel

posudku ing. Š. ve věci skutečně slyšen nebyl a prý ani nemohl

být, neboť nebyl přibrán jako znalec dle § 105 odst. 1 trestního

řádu a znalecký posudek byl proto pouze čten jako každý jiný

listinný důkaz (§ 213 odst. 1 trestního řádu). Jako znalec byl

přibrán ing. Č. a jeho výpověď byla podle názoru soudu natolik

přesvědčivá, že nebylo nutno přibírat znalce dalšího tak, jak

navrhoval stěžovatelův obhájce. Navíc ing. Č. podával posudek po

vlastním ohledání místa, zatímco ing. Š. vycházel z fotografií,

pořízených otcem stěžovatele až druhý den po nehodě. Okresní soud

souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Krajský soud v Ústí nad Labem toliko odkázal na odůvodnění

napadeného usnesení, které v této věci vydal a rovněž sdělil, že

souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Okresní státní zastupitelství v Lounech se k ústavní

stížnosti nevyjádřilo. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad

Labem se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

IV.

Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním

orgánem ochrany ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci,

upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných

soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla

přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde

k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod

stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani

k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak

činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých

ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní

práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako

regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem

jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to

v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo

v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy

spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení

základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99,

Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

S ohledem na své uvedené ústavní vymezení je tedy zřejmé, že

Ústavní soud není v souzené věci oprávněn rozhodovat o vině

a trestu stěžovatele, neboť takové posuzování náleží v trestním

řízení výhradně obecným soudům. Ústavní soud je však oprávněn

posoudit, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo

k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod

stěžovatele; v daném případě připadá v úvahu - s ohledem na

charakter projednávané věci a na podstatu námitek stěžovatele

- základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v hlavě páté

Listiny základních práv a svobod.

V tomto směru Ústavní soud v první řadě konstatuje, že

stěžovatel byl shledán vinným z předmětného trestného činu a byl

odsouzen již rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 4.

1998, č.j. 2 T 385/96-147. Tento rozsudek však Krajský soud

v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 4 To

381/98, zrušil. V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud

především uvedl, že "znalecká konzultace z oboru dopravy",

zpracovaná (pozn.: na objednávku stěžovatele) soudním znalcem

z oboru dopravy ing. J. Š., "má všechny náležitosti posudku

(nález, vlastní posudek a znaleckou doložku)" a lze ji proto

"považovat za znalecký posudek." Protože však okresní soud důkaz

tímto posudkem neprovedl, přičemž se o něj v odůvodnění svého

rozsudku opíral, vznikla tím neúplnost dokazování. "Tím, že

neprovedl důkaz předložený obhajobou a nevyslechl zpracovatele

znalecké konzultace ing. Š. (a v návaznosti na to nemohl ani

vyslechnout ke všem namítaným nedostatkům ing. Č.), se zbavil

možnosti dostát ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu." Proto

krajský soud dospěl k závěru, že soud I. stupně musí zákonným

způsobem provést důkaz předložený obžalovaným. Jelikož za znalecký

posudek (§ 211 odst. 4 trestního řádu), který lze číst, lze

považovat jen takový, který byl podán přibraným znalcem a posudek

vypracovaný na žádost některé strany by bylo možno číst, jen když

byl znalec náležitě poučen - což se v případě ing. Š. nestalo

- "nemůže okresní soud tuto konzultaci přečíst" a "musí jeho

zpracovatele předvolat a ve smyslu § 106 trestního řádu jej poučit

a pak k dané problematice vyslechnout. Vyslechnout je povinen ve

smyslu § 109 trestního řádu i znalce ing. Č. (Nejvhodnějším se

jeví výslech znalců v témže hlavním líčení tak, aby měli možnost

vzájemně se ke své argumentaci a ke svým závěrům vyjádřit.)"

Je tedy zřejmé, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení

nařídil ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu

konkrétní úkony a doplnění, které byl okresní soud povinen

provést. Jak však vyplývá z předmětného soudního spisu, okresní

soud předmětnou znaleckou konzultaci, v rozporu s příkazem

odvolacího soudu, neprovedl; toliko četl jako listinný důkaz

(č.l. 148) a následně provedl výslech pouze znalce ing. Č., který

se k této konzultaci vyjádřil v průběhu hlavního líčení, konaného

dne 16. 12. 1999 (č.l. 153). V tomto svém vyjádření především

uvedl, že se řídil stopami zanesenými v protokolu o dopravní

nehodě a v jejím plánku a že na svém znaleckém posudku trvá. Na

dotaz obhájce stěžovatele dále uvedl, že sice na fotografiích

provedených policií i otcem stěžovatele je zachycena další brzdná

stopa, která však nebyla ani v protokolu ani v plánku nehody

zanesena a zřejmě proto policie vyloučila, že by souvisela

s dopravní nehodou. Během tohoto líčení stěžovatel opět navrhl

výslech ing. Š. a dále "provést fotogrametický plánek" včetně

časového vyhodnocení dopravní nehody, tyto důkazní návrhy však

okresní soud zamítl (č.l. 156). V odůvodnění napadeného rozsudku

pak uvedl, že návrh na výslech ing. Š. zamítl proto, že ing. Š.

nebyl v trestním řízení přibrán jako znalec "a vzhledem k tomu, že

k rozhodnutí soudu bylo k dispozici dostatečné množství důkazů

a přesvědčivé vyjádření znalce ...".

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud dospívá

k závěru, že v souzené věci obecné soudy napadenými rozhodnutími

porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se totiž každý může domáhat

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

a ve stanovených případech u jiného orgánu. Z tohoto práva - mimo

jiné - vyplývá i povinnost obecných soudů důsledně respektovat

procesní předpisy, upravující řízení před nimi. Pouze v takovém

případě je totiž možno rozhodovací činnost obecných soudů

považovat za transparentní a předvídatelnou a tedy i respektující

základní požadavek právního státu, že státní moc (vykonávaná

rovněž obecnými soudy) lze uplatňovat jen v případech a v mezích

stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2

odst. 2 Listiny).

Koncepce trestního soudnictví v České republice vychází

z principu dvojinstančnosti, přičemž odvolací soud je oprávněn

vyslovit vůči soudu I. stupně závazný právní názor a je oprávněn

rovněž tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění, které soud

I. stupně je povinen provést (§ 264 odst. 1 trestního řádu).

Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího

soudu znamená porušení zmíněného principu dvojinstančnosti

soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná

rozhodnutí vadou dosahující ústavně právní intenzity.

Jestliže tedy v souzené věci odvolací soud ve svém zrušujícím

usnesení ze dne 14. 9. 1998 nařídil okresnímu soudu předvolat

a vyslechnout ing. Š. (podrobněji viz výše), přičemž provedení

tohoto důkazu navrhoval též stěžovatel, a okresní soud tak

neučinil, zjevně tím nerespektoval příkaz krajského soudu a do

důsledku vzato i kogentní ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu.

Na tom nic nemění to, že krajský soud v napadeném usnesení ze dne

16. 8. 2000 tvrdí, že soud I. stupně splnil pokyny odvolacího

soudu k odstranění vad hlavního líčení, obsažené v usnesení

krajského soudu ze dne 16. 4. 1998. Již z tohoto důvodu proto

Ústavní soud musel obě napadená rozhodnutí obecných soudů pro

jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny jako protiústavní zrušit.

Ústavní soud konečně uvádí, že se samostatně nezabýval

dalšími námitkami stěžovatele, jež brojí proti způsobu provedeného

dokazování a jeho vyhodnocení, neboť posouzení důvodnosti těchto

námitek zjevně přesahuje míru ústavně právního přezkumu napadených

rozhodnutí, k němuž je Ústavní soud oprávněn.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozsudek Okresního

soudu v Lounech ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 2 T 385/96,

a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2000,

sp. zn. 4 To 381/98, pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod zrušil.

Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval námitkou

stěžovatele, že o druhém odvolání rozhodoval jiný senát než

o odvolání prvém, neboť by to bylo nadbytečné.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. března 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru