Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 614/02Usnesení ÚS ze dne 03.12.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.614.02
Datum podání14.10.2002
Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

87/1991 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 614/02 ze dne 3. 12. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti L. U., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 5. 1994, sp. zn. 13 C 631/93, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 6. 1995, sp. zn. 13 C 631/93, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 5. 1994 a ze dne 19. 6. 1995, kterými byla zamítnuta jeho žaloba proti 1) České republice - Ministerstvo financí ČR, 2) Ministerstvu financí ČR o částku 800.000,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel tvrdí, že v roce 1960 s ním byla uzavřena kupní smlouva ohledně jeho nemovitostí za nápadně nevýhodných podmínek, v tísni a pod soustavným nátlakem k prodeji. I když prý Obvodní soud pro Prahu 1 stav tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavření smlouvy zjistil, nakonec nicméně rozhodl v jeho neprospěch.

Ústavní soud v prvé řadě dovozuje, že v dané věci lze s přihlédnutím k ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu přiměřeně použít ustanovení § 41 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož je každý úkon účastníka soudem posuzován podle jeho obsahu i když je nesprávně označen. Z obsahu stěžovatelova podání je zřejmé, že stěžovatel s citovanými rozsudky nesouhlasí a v podstatě navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí obecného soudu zrušena.

Ústavní soud konstatuje, že ještě před tím, než se může zabývat materiální stránkou věci, je povinen vždy přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, že návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před tím vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Ústavní soud z předmětného soudního spisu zjistil, že napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 5. 1994 zrušil Městský soud v Praze dne 9. 1. 1995 usnesením č.j. 22 Co 575/94-27 - z důvodu procesního pochybení soudu prvého stupně - a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 pak v záhlaví napadeným rozsudkem ze dne 19. 6. 1995 žalobu stěžovatele o zaplacení částky 800.000,- Kč zamítl a tento rozsudek Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 22 Co 450/95-47 ze dne 9. 11. 1995 potvrdil. Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze však stěžovatel ústavní stížností nenapadl.

Ústavní soud - s ohledem na ustálenou judikaturu - konstatuje že "Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje" (srovnej např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 219/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, Praha, 1996, díl II., str. 563 a násl.). Poněvadž však stěžovatel rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně svého práva (tedy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 1995, č.j. 22 Co 450/95-47) v ústavní stížnosti nenapadl, zůstalo by toto rozhodnutí nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Ostatně pro úplnost lze uvést, že - nehledě na důvody právě uvedené - by byla ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 6. 1995 i proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 1995 opožděná.

Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze totiž ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Z předmětného spisu je patrno, že napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 6. 1995 byl stěžovateli doručen dne 15. 8. 1995 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 1995, č.j. 22 Co 450/95-47, mu byl doručen dne 11. 1. 1996. Od tohoto dne do podání ústavní stížnosti k poštovní přepravě dne 11. 10. 2002, tedy zjevně uplynula delší doba, než kterou připouští zákon.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2002

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru