Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 612/01Nález ÚS ze dne 17.04.2002Dovolání jako poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 47/26 SbNU 33
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.612.01
Datum vyhlášení19.06.2002
Datum podání19.10.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 236 odst.1, § 240 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 612/01 ze dne 17. 4. 2002

N 47/26 SbNU 33

Dovolání jako poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti obchodní firmy S. proti usnesení Krajského soudu

v Plzni ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 11 Co 507/2000, a usnesení

Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2001, č.j.. 22 Cdo 1284/2001-64,

takto:

I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2001, č.j. 22 Cdo

1284/2001-64, se zrušuje.

II. Návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne

28.2.2001, sp. zn. 11 Co 507/2000, se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni změnil usnesením ze dne 28. 2. 2001,

č.j. 11 Co 507/2000-38, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5.

2001, č.j. 11 Co 507/2000-51, usnesení Okresního soudu

v Karlových Varech ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 9 Nc 212/2000, tak,

že vydal předběžné opatření, kterým uložil stěžovatelce (žalované)

povinnost strpět vstup vedlejšího účastníka -obchodní firmy G.

spol. s r.o. (žalobce) do nemovitosti ve výroku označené a zdržet

se dispozice s movitými věcmi ve výroku označenými.

V záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že

se dovolání stěžovatelky (podané proti shora uvedenému usnesení

Krajského soudu v Plzni) odmítá. Dospěl totiž k závěru, že bylo

podáno opožděně. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že

je projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000

Sb. (dále jen "o.s.ř."). Podle tehdejšího ust. § 240 odst. 1 je

možné podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí

odvolacího soudu. Protože usnesení odvolacího soudu nabylo právní

moci dne 24. dubna 2001, byl posledním dnem jednoměsíční lhůty

k podání dovolání den 24. května 2001. Vydáním opravného usnesení

není právní moc ani vykonatelnost opravovaného rozhodnutí dotčena.

Dovolání stěžovatelky však bylo podáno osobně u soudu I. stupně

dne 8. června 2001, a je tedy - podle názoru Nejvyššího soudu

- zjevně opožděné.

V záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Plzni a usnesení

Nejvyššího soudu ČR napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní

zejména uvedla, že podala dovolání proti rozhodnutí Krajského

soudu v Plzni proto, že nesprávným posouzením věci a vydáním

předběžného opatření, byl vlastník nemovitosti v Karlových Varech

č. 22 zapsané na LV č. 391 poškozen tím, že je mu znemožňováno

užívat tuto nemovitost koupenou od správce konkursní podstaty.

V této souvislosti upozornila stěžovatelka na neplatnost

a neúčinnost nájemní smlouvy z 22. 11. 1996, na základě které

prosazuje vedlejší účastník své oprávnění věc bezplatně užívat.

Krajský soud v Plzni prý k těmto námitkám nepřihlédl a bez

provedení důkazů (k tvrzení vedlejšího účastníka) dovodil, že

žalobce uzavřel dne 22. 11. 1996 platnou nájemní smlouvu s firmou

S., spol. s r.o.

Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti dále uvedla, že

dovolání bylo podáno včas dne 8. 6. 2001 s dodatky ze dne 14. 6.

2001 a ze dne 15. 10. 2001, neboť bylo podáno ve lhůtě 2 měsíců

určené podle § 240 odst. 1 o.s.ř. (zák. č. 30/2000). Lhůta pro

jeho podání byla dodržena, neboť usnesení Krajského soudu v Plzni

(pozn.: jde o opravné usnesení ze dne 27. 5. 2001) se správným

uvedením povinného subjektu s., stěžovatelka obdržela až dne 11.

6. 2001. Stěžovatelka dodala, že Krajský soud v Plzni rozhodl ve

věci usneseními, sp. zn. 11 Co 507/2000, ze dne 28. 2. 2001 a 27.

5. 2001, a že (ona) podala dovolání prostřednictvím Okresního

soudu v Karlových Varech "3 písemnými akty" dne 8. 6. 2001, 14.

6. 2001 a 15. 10. 2001. Postupem soudu se cítí být zkrácena ve

svých právech na spravedlivý proces, a proto navrhla, aby Ústavní

soud ČR napadené usnesení zrušil. Zároveň požádala o odklad

vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2.

2001, č.j. 11 Co 507/2000-38, a ze dne 27. 5. 2001, č.j. 11 Co

507/2000-51, z "důvodu trestné činnosti zástupců strany žalobců".

K dotazu Ústavního soudu dále stěžovatelka sdělila, že souhlasí

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší

soud ČR. Vedlejší účastník - obchodní firma G., se k ústavní

stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Vyjádření Krajského soudu

v Plzni Ústavní soud nevyžadoval, neboť návrh na zrušení jeho

usnesení (v záhlaví uvedeného) byl odmítnut (srov. ustanovení §

42 odst. 1, 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření zcela odkázal na

odůvodnění napadeného usnesení a poukázal na skutečnost, že

i kdyby dovolání bylo podáno včas, bylo by podle § 238 odst. 1

písm. a) o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č.

30/2000 Sb. správně zřejmě: § 238a odst. 1 písm. a) nepřípustné.

Dále uvedl, že práva stěžovatelky neporušil, a požádal, aby při

ústním jednání - bude-li nařízeno - bylo jednáno bez jeho účasti.

Ústavní stížnost je částečně důvodná.

1. Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR je odůvodněno tím, že

dovolání stěžovatelky podané dne 8. 6. 2001 je se zřetelem na

nedodržení jednoměsíční lhůty k jeho podání počítané od právní

moci rozhodnutí odvolacího soudu podle ust. § 240 odst. 1 o.s.ř.,

v jeho znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.,

opožděné. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR dále nebyla vydáním

opravného usnesení právní moc a vykonatelnost rozhodnutí

odvolacího soudu dotčena. Tato argumentace však v souzené věci

není relevantní. Podle ust. § 240 odst. 1, 2. věta o.s.ř. - které

nebylo změněno ani citovaným zákonem č. 30/2000 Sb. - bylo-li

odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta

(rozuměj: k podání dovolání) od doručení opravného usnesení.

Opravné usnesení ze dne 27. 5. 2001 bylo stěžovatelce doručeno dne

11. 6. 2001 (č.l. 51 p.v. soudního spisu), takže zákonná lhůta

k podání dovolání jí běžela až od tohoto dne.

K tomu Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Karlových

Varech, sp.zn. 9 Nc 212/2000, zjistil, že 3 dny na to, dne

14.6.2001 (viz č. listu 57 s razítkem podatelny Okresního soudu

v Karlových Varech) podala stěžovatelka prostřednictvím u tohoto

soudu tzv. dodatek dovolání ze dne 8. 6. 2001 obsahující kromě

formálních náležitostí dle ust. § 42 odst. 4 také její námitky

proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni splňující

ostatní požadavky dle ust. 241 o.s.ř. Jestliže tedy dne 14. 6.

2001 doručila stěžovatelka osobně soudu I. stupně podání, které

lze bezpochyby považovat - bez ohledu na to, jak bylo nazváno - za

úkon, jímž se domáhala přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu

v dovolacím řízení, je třeba dovozovat, že dovolání podala včas,

a to i tehdy, platila-li, jak uvádí Nejvyšší soud, v době jejího

podání zákonná lhůta jednoměsíční.

Ústavní soud konstatuje, že nezávislost rozhodování obecných

soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním

a hmotněprávním rámci, a že procesněprávní rámec představují

především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají

z čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Jedním

z nich, vylučujících libovůli orgánů veřejné moci při jejich

rozhodování, je nezbytná návaznost skutkových zjištění na vykonané

důkazy a soulad mezi skutkovými zjištěními a právními úvahami při

hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry z nich

vyplývajícími na straně druhé, mezi nimi nelze - z ústavního

hlediska - připustit extrémní nesoulad (viz nálezy Ústavního soudu

sp.zn. III. ÚS 84/94 - č. 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního

soudu ČR, svazek 3, Praha, C.H.BECK 1995, a sp. zn. III. ÚS

166/95 - č. 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek

4, Praha, C.H.BECK 1995). V souzené věci nevzal obecný soud

v úvahu uvedený procesní návrh stěžovatelky a právní následky

vydaného opravného usnesení, které vyplývají z ust. § 240 odst.

1 věta druhá o.s.ř., čímž porušil základní právo stěžovatelky na

spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jí svým

rozhodnutím vydaným v rozporu se zákonem zabránil v možnosti

domáhat se svého práva stanoveným postupem u soudu (denegatio

iustitiae).

Z ústavněprávního hlediska nelze akceptovat ani námitku

Nejvyššího soudu obsaženou v jeho vyjádření, že dovolání

stěžovatelky by bylo nepřípustné podle ust. § 238 odst. 1 a)

správně zřejmě mělo být uvedeno ust. § 238a odst. 1 písm. a),

i kdyby bylo podáno včas. To proto, že Ústavní soud - který stojí

mimo soustavu obecných soudů a není její součástí - není oprávněn

činit závěr, jímž by nahrazoval rozhodnutí obecného soudu, protože

není součástí jejich soustavy.

2) Ústavní stížností bylo napadeno též usnesení Krajského soudu

v Plzni.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti,

jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo

svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze

zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím

podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně

práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb, o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní

stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž

vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných

soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu

čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů

veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že

v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých

základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní

soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do

činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá

zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené

protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již

není možná.

Z těchto obecnějších hledisek vycházel Ústavní soud rovněž

v souzené věci. V daném případě je totiž Ústavní soud nucen

konstatovat, že stěžovatel podal proti napadenému usnesení

Krajského soudu v Plzni dovolání, a že řízení o něm neustále

probíhá, neboť v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR,

kterým došlo k odmítnutí podaného dovolání pro opožděnost, bylo

tímto rozhodnutím Ústavního soudu zrušeno. V daném případě tedy

stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu ústavní stížností za

situace, kdy není zřejmé, zda se Nejvyšší soud bude dovoláním

meritorně zabývat, a zda je tedy podané dovolání skutečně

posledním prostředkem k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ust.

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. V této

souvislosti Ústavní soud již v několika případech vyslovil

i právní názor, že v případech, kdy dovolání není přípustné, nelze

považovat rozhodnutí o něm za poslední prostředek, který zákon

k ochraně práva poskytuje (např. sp.zn. III. ÚS 40/93, usnesení

sp.zn. I. ÚS 129/97 uveřejněné ve sbírce nálezů a usnesení svazek

č.8 pod ozn. usn. č. 14, C.H.BECK, ročník 1997, II. díl). Tento

závěr plyne i z ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. ve znění platném

před jeho novelizací (účinné od 1. 1. 2001), podle kterého lze

dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze

v případech, kdy to zákon připouští.

Jestliže Nejvyšší soud - jehož rozhodnutí se tímto usnesením

zrušuje - dosud o přípustnosti dovolání v souzené věci nerozhodl,

nepřísluší zatím Ústavnímu soudu, zabývat se věcnou stránkou

ústavní stížností směřující proti usnesení odvolacího soudu. Za

tohoto stavu může Ústavní soud - který není oprávněn předjímat

rozhodnutí Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání - pouze

konstatovat, že stěžovatelka měla za této procesní situace

současně s dovoláním podat (z důvodu procesní jistoty) ústavní

stížnost v zákonné lhůtě pro její podání. Pokud by totiž Nejvyšší

soud přípustnost dovolání neshledal, bylo by rozhodnutím

o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele

připouštěl, v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni.

Lhůta 60 dnů pro podání ústavní stížnosti podle ust. § 72 odst.

2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů, v takovém případě začala stěžovateli běžet ode dne

doručení tohoto rozhodnutí odvolacího soudu, tj. - podle obsahu

spisu - ode dne 11. 6. 2001. Poslední den šedesátidenní lhůty pro

podání ústavní stížnosti tudíž připadl na den 9. 8. 2001.

Stěžovatelka však podala ústavní stížnost k poštovní přepravě

teprve 18. 10. 2001, tedy až po jejím marném uplynutí.

Proto Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze

dne 27. 9. 2001, č.j. 22 Cdo 1284/2001-64, zrušil. Návrh na

zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2001, sp.

zn. 11 Co 507/2000, podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem.

Podle ustanovení § 79 odst. 2 citovaného zákona může - za

podmínek v něm uvedených - Ústavní soud vyhovět návrhu na odklad

vykonatelnosti rozhodnutí napadeného ústavní stížností. Jelikož

stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti usnesení Krajského

soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 11 Co 507/2000, které

napadla opožděně, neshledal Ústavní soud její návrh důvodným,

neboť se částí ústavní stížnosti směřující právě proti tomuto

rozhodnutí věcně nezabýval.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústav

níhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. dubna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru