Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 610/02Usnesení ÚS ze dne 30.01.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.610.02
Datum podání14.10.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

40/1964 Sb., § 671

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 610/02 ze dne 30. 1. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. T. H., zastoupeného JUDr. J. O., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 13 Co 356/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2002, čj. 13 Co 356/2001 - 101, kterým byl částečně potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 26. 2. 2001, čj. 3 C 114/98 - 85, ve výroku, kterým byla stěžovateli (tehdy žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobci (Správě vojenského bytového fondu v Praze) dlužné nájemné ve výši 14 592,-- Kč s příslušenstvím.

Podle názoru stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho právo na rovnost jako účastníka v řízení před odvolacím soudem a soudem prvního stupně podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy se podle stěžovatele nevypořádaly se závažnými skutečnostmi, na které opakovaně poukazoval, zejména že nájemní smlouva k bytu, za který bylo dlužné nájemné požadováno, byla uzavřena výslovně na dobu určitou, tj. po dobu jeho služby jako vojáka z povolání. Stěžovatel tvrdí, že klíče od bytu řádně předal, i když v nájemní smlouvě nebylo o konkrétním způsobu vrácení bytu žádné ustanovení. Zdůraznil, že pronajímateli bylo dobře známo ukončení služebního poměru stěžovatele u Armády České republiky a s tím související uvolnění bytu.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že důkazy předložené žalobcem, které oba soudy vzaly za základ svého rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s tvrzeními a důkazy předloženými stěžovatelem. S těmito důkazy se soudy dostatečným způsobem nevypořádaly a nepřiměřeným způsobem tak preferovaly tvrzení a důkazy žalobce. Pochybením je i skutečnost, že odvolací soud nerozhodl o návrhu právního zástupce stěžovatele na připuštění dovolání podaného při odvolacím jednání a svůj postup nezdůvodnil. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s námitkou stěžovatele o tom, že žalobce neprokázal, zda ve sporném období zajišťoval stěžovateli řádné a nerušené užívání předmětného bytu. Nemohl tedy na stěžovateli požadovat nájemné, ani úhradu za služby, které stěžovateli neposkytoval.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.

Poté přistoupil Ústavní soud k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů, zejména spisu Okresního soudu v Rokycanech, sp. zn. 3 C 114/98, a posouzení právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ze spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 3 C 114/98 Ústavní soud zjistil, že tento soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 1. 1999, ve výroku pod bodem I. - III. přivolil k výpovědi z nájmu bytu užívaného stěžovatelem, stanovil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, stěžovateli uložil povinnost byt vyklidit a předat žalobci do 15 dnů od skončení nájmu. Pod bodem IV. stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 19 242,-- Kč s poplatkem z prodlení a v bodě V. povinnost zaplatit žalobci náklady řízení.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 1. 2000 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem I. - III. potvrdil. Ve výroku pod bodem IV. a V. rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti potvrzující části výroku tohoto rozsudku podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14. 9. 2000, čj. 26 Cdo 1963/2000 - 70, dovolání odmítl pro nepřípustnost.

Okresní soud v Rokycanech poté pokračoval v řízení a rozsudkem ze dne 26. 2. 2001 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 19 242,-- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 25,-- Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Ve zbytku žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že o otázce, zda nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou či neurčitou, bylo již pravomocně rozhodnuto shora označeným rozsudkem krajského soudu. Proto vycházel ze skutečnosti, že nájemní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. Stěžovatel byl proto povinen po celou dobu platit nájemné a poplatky za služby spojené s užíváním bytu podle ustanovení § 671 odst. 1 ObčZ. Stěžovatel neprokázal, že by předmětný byt žalobce v mezidobí, tedy před červencem 1997, pronajal jinému (žalobce požaduje po stěžovateli úhradu nájemného do konce června 1997). Neunesl tedy důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení ve smyslu § 120 odst. 1 OSŘ. Evidenčním listem bylo prokázáno, že naposledy byl stěžovatel seznámen se zvýšením nájemného ke dni 1. 3. 1994. Žalobce v řízení neprokázal, že by stěžovateli i nadále oznamoval zvyšování nájemného z bytu přede dnem splatnosti, neboť nedoložil, že by upomínky, které údajně stěžovateli zasílal, byly jemu skutečně doručeny. Tím tedy ztratil nárok na částky, o které se nájemné zvýšilo, a proto soud v této části žalobu zamítl.

Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 13 Co 356/2001, jako soudu odvolacího, bylo zjištěno, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I., jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit částku 4 650,-- Kč s poplatkem z prodlení, zrušil a řízení ohledně této částky zastavil. Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci částku 14 592,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 25,-- Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 6. 9. 1995 do zaplacení, potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že žalobce vzal žalobu v částce 4 650,-- Kč s poplatkem z prodlení zpět. Vzhledem k tomu, že stěžovatel s tímto částečným zpětvzetím žaloby souhlasil, odvolací soud v tomto rozsahu napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil. Odvolací soud se dále zabýval posouzením výše nájemného, které bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci za období od 1. 1. 1995 do 30. 6. 1997. Žalobci se nepodařilo prokázat, že by, po oznámení o zvýšení nájemného s účinností od 1. 3. 1994, informoval stěžovatele o dalších změnách nájemného a že by tyto informace byly skutečně stěžovateli doručeny. Pokud soud prvního stupně rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit nájemné ve výši pouze základní částky, postupoval správně. Při tom vycházel z ustanovení § 671 odst. 1 ObčZ, a ohledně poplatku z prodlení z ustanovení § 697 ObčZ.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odvolací soud uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Okresní soud v Rokycanech zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci, provedl účastníky navržené důkazy a vyvodil z něj i odpovídající právní závěry. Odvolací soud neshledal důvody pro jiný postup, proto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který se věcí rovněž zabýval. Podle názoru odvolacího soudu nebylo stěžovateli odňato právo na soudní ochranu ani právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

Stěžovatel napadl shora označený rozsudek odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 26. 2. 2001, čj. 3 C 114/98 - 85. Oba obecné soudy se v napadených rozhodnutích zabývaly již pouze otázkou stanovení výše dlužného nájemného s příslušenstvím, neboť o otázkách platnosti nájemní smlouvy, doby, na kterou byla uzavřena a výpovědi nájemní smlouvy, bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 1. 2000, sp. zn. 13 Co 381/99, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 11. 1. 1999, čj. 3 C 114/98 - 26. Stěžovatel však v odůvodnění ústavní stížnosti napadá převážně toto rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, neboť uvádí, že obecné soudy se nevypořádaly se skutečnostmi, na které stěžovatel opakovaně poukazoval, tedy že nájemní smlouva k bytu byla uzavřena výslovně na dobu určitou - po dobu jeho služby jako vojáka z povolání, že pronajímateli bylo dobře známo ukončení služebního poměru stěžovatele a s tím související uvolnění bytu. Porušení práva na spravedlivý proces podle citovaných článků Listiny a Úmluvy spatřuje stěžovatel v tom, že důkazy, které předložil žalobce a které oba soudy vzaly za základ svého rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s tvrzeními a důkazy uplatněnými stěžovatelem.

Z výše uvedeného vyplývá, v předmětné věci bylo vydáno obecnými soudy již pět rozhodnutí, dvakrát rozhodoval soud prvního stupně, dvakrát soud odvolací a věcí se rovněž zabýval i Nejvyšší soud ČR. Ústavní stížnost, která napadá pouze poslední rozsudek odvolacího soudu, však svým obsahem směřuje proti všem čtyřem rozhodnutím soudů prvního i druhého stupně, a jedná se v podstatě o nesouhlas stěžovatele s prováděním a hodnocením důkazů v celém řízení a o polemiku stěžovatele s právními závěry rozsudků obecných soudů, které na základě provedených důkazů učinily. Námitky, uvedené v ústavní stížnosti, jsou v podstatě shodné s námitkami, které stěžovatel uplatnil v obou odvoláních proti rozhodnutím soudu prvního stupně. Podle závěru Ústavního soudu se odvolací soud s těmito námitkami dostatečně ve svém rozhodnutí vypořádal a pokud jde o hodnocení důkazů, odvolací soud postupoval zcela v souladu s ustanovením § 132 OSŘ.

Vzhledem k průběhu řízení v předmětné věci i k obsahu ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval ústavností postupu obecných soudů a dospěl k závěru, že nedošlo k porušení stěžovatelem uváděných základních práv. Soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl zjištěn řádně, za účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven procesními předpisy upravujícími občanské soudní řízení. V rámci volného hodnocení provedených důkazů pak učinily oba soudy závěr, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, proto přivolily k výpovědi z nájmu, a opakovaně se podrobně zabývaly stanovením výše dlužného nájemného s příslušenstvím.

Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána, jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví ani náhradní instancí v případě, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkumný dohled nad obecnými soudy, ovšem za předpokladu, že soudy postupují v souladu s hlavou pátou Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení § 132 OSŘ, respektována, a tak tomu podle závěru Ústavního soudu v dané věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů obecných soudů opakovaně "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval.

Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V celém soudním řízení nebyla porušena ani jeho práva vyplývající z čl. 38 Listiny. Porušení práva na rovnost stěžovatele jako účastníka řízení před soudy obou stupňů, které stěžovatel nijak blíže neodůvodnil, nebylo shledáno. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, stěžovatel měl před soudy rovné postavení se žalobcem a byla mu poskytnuta náležitá soudní ochrana - jednání bylo ústní, veřejné, mohl se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem. Jeho postavení účastníka řízení bylo plně respektováno.

Námitkou stěžovatele, že odvolací soud nerozhodl o návrhu jeho právního zástupce na připuštění dovolání, se podrobně zabýval ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud ČR, s jehož názorem se Ústavní soud plně ztotožnil.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2003

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru